Česká psychiatrie získá „novou krev“, zájem o ni roste


 

Na otázku, proč se on sám ještě „nezbláznil“, prof. Raboch odpověděl, že mu osud dopřál zázemí v rodině i mezi přáteli. Důležité je také mít rád svou profesi.

V České republice působí o něco méně psychiatrů než ve vyspělých evropských zemích (zhruba v poměru 15 :10 na 100 tisíc obyvatel), naproti tomu máme více psychiatrických lůžek. Přestože během 90. let došlo k jejich redukci o jednu třetinu, zřejmě jsou na místě úvahy o dalších změnách. Vyplynulo to z vystoupení přednosty psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., který usedl 18. dubna do křesla pro Fausta a do již tradičního cyklu setkání s významnými osobnostmi české medicíny tentokrát vnesl téma Postavení psychiatrie v dnešní společnosti. Prof. Raboch zdůraznil, že zatím je obtížné porovnávat podmínky psychiatrické péče s vyspělými zeměmi. Pokud je vhodné tento obor v některých směrech transformovat, je třeba znát předem dopady změn v praxi a včas zajistit náhradu rušených lůžek jinými formami poskytování péče. To mj. znamená mít k dispozici více denních stacionářů či krizových center, ale současně je nutné dále zlepšovat prostředí ústavů, zejména ve vztahu ke gerontopsychiatrii. Moderní léky dnes umožňují zvládat některé choroby ambulantně, právě proto západní Evropa i USA zrušily množství lůžek. U nás však alternativní možnosti léčby dosud nejsou zcela rozvinuty, česká rodina si také nemůže dovolit najmout soukromou sestru pro péči o jejího blízkého.

Zdá se, že psychiatrie v poslední době vzbuzuje zájem mladých lidí, neboť roste počet absolventů tohoto oboru a počet nových psychiatrů. Prof. Raboch si od nových talentů slibuje, že budou inklinovat ke komplexnímu pojetí péče o duševní zdraví a věnovat se vyváženě vedle farmakoterapeutické léčby i psychoterapeutickým postupům. „Doufejme, že proběhne destigmatizace oboru a že se česká psychiatrie více sblíží s neurologií.“

Ve vztahu ke společnosti a zvláště ke zdravotním pojišťovnám je třeba dbát i na to, aby jak u farmakoterapeutické léčby, tak u psychoterapeutických metod byla prokázána jejich účinnost a ekonomická výhodnost, připomněl prof. Raboch.

Pojem drahá léčba

Co je vlastně „drahá“ léčba? Někdy je to relativní či sporný pojem. Mezi pacienty existují dvě skupiny velmi handicapovaných nemocných, a to se schizo-frenií a demencí, jimž by společnost zřejmě měla pomoci. Například u jedinců s Alzheimerovou chorobou lze určitými přípravky jejich nemoc zpomalit a prodloužit období jejich soběstačnosti. V tomto směru roční léčba Alzheimerovy choroby představuje třicet až čtyřicet tisíc korun. Je to moc, když na oplátku za to pacient získá rok či dva roky života bez nutnosti ústavní péče?

V systému zajišťování psychiatrické péče, z organizačního, kvalitativního i finančního hlediska je třeba umět co nejpřesněji vážit, co a jakým způsobem či kde nemocnému včas nabídnout. Pacienta někdy může poškodit, když po-jišťovna není ochotna hradit nový lék. Může mu však uškodit i nadměrná preskripce v případech, v nichž je vhodnější zvolit jiné léčebné postupy. Pro moderní uspěchanou společnost je ovšem často přijatelnější „vzít si pilulku“, než aby si člověk udělal čas na psychoterapii.

Stinné stránky nové doby

Mnohé výzkumy včetně šetření WHO ukazují, že výskytem tzv. neuropsychiatrických chorob jsou výrazněji zatíženy vyspělé země a tato onemocnění mj. představují nejčastější příčinu pracovní neschopnosti. Například studie provedené v USA tvrdí, že existuje až padesátiprocentní pravděpodobnost výskytu duševních poruch v populaci. Vedle biologických faktorů tu sehrávají negativní roli rovněž faktory psychosociální: prudké změny v moderní společnosti, tlak na výkonnost jedince, stres apod.

Negativní trend nárůstu duševních poruch je patrný i v České republice během 90. let. Přestože ročenky ÚZIS nejsou zcela dokonalé, podle prof. Rabocha obsahují určitou výpověď o stavu společnosti. Vzrostl výskyt neurotických poruch (o 20 procent za poslední tři roky), afektivních poruch, depresí a demencí. Po roce 1989 byla sice zaznamenána nižší míra sebevražd u mužů i žen, avšak později se klesající trend u mužů zastavil a nyní se zdá, že sebevražd u mužů přibývá. Přednosta pražské psychiatrické kliniky se dále dotkl nárůstu poruch příjmu potravy, zejména u mladých žen. Do budoucna prof. Raboch (podobně jako WHO na mezinárodní úrovni) odhaduje, že se výskyt duševních poruch v naší společnosti ještě zvýší.

Role praktických lékařů

Výzkumy prokázaly potřebu podrobit praktické lékaře speciálnímu výcviku, aby včas rozpoznali duševní potíže pacienta, který se na prvním místě zpravidla obrací právě na ně. Podle prof. Rabocha má část českých praktiků značný zájem o psychoterapeutické vzdělání, ovšem zbývající část dosud nikoliv.

Co s narkomany?

Kdo má léčit narkomany v nemocnici, kteří se v ní ocitají po předávkování se zdravotními i abstinenčními problémy? Prof. Raboch poukázal na německý model, v němž jsou detoxikační jednotky provozovány spíše při interních JIP, nikoli při psychiatrickém oddělení jako v ČR. Detoxikace má několik fází: nejprve se zvládá stav akutního ohrožení života, poté se poskytuje následná spe-cializovaná péče včetně psychiatrické.

„Ufňukaní Češi“

V ČR proběhla studie, kdy byl vzorek českého obyvatelstva porovnán se západní Evropou. Češi se v ní projevili jako „ufňukaný národ“, který údajně trpí depresí o polovinu či dokonce až o tři čtvrtiny více než populace západních zemí. Zajímavé by jistě bylo i porovnání duševních problémů samotných lékařů (a zvlášť psychiatrů), na něž u nás rovněž během 90. let dopadly převratné společenské změny. Podobně zaměřené výzkumy se realizovaly například ve Velké Británii, kdy se mj. ukázalo, že život lékařky je vždy těžší než život průměrné ženy v dané zemi.

Jak poznat „lehkou depku“ od skutečně závažné deprese, resp. kdy se má obyčejný smrtelník vypravit za odborníkem? „V učebnicích máme krásná kritéria, v praxi je to vždy složitější,“ konstatoval prof. Raboch a doporučil návštěvu psychiatra po 14 dnech těžké deprese s významně negativním vlivem na práci jedince a jeho rodinný život.

Vladimíra Bošková, foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!