Jeden z rytířů lékařského stavu o „nemediálním“ oboru bez krve


 

Vstup současného přednosty III. interní kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice prof. MUDr. Josefa Marka, DrSc. do medicíny a zároveň do interního lékařství nebyl nahodilý. Pro internu se záměrně rozhodl již ve třetím ročníku plzeňské lékařské fakulty. Už tehdy ho také zaujala vědecká činnost a ještě jako student začal psát své první odborné články. Pevnost názorů a hluboce humánní cítění snoubené s osobní skromností a sebereflexí – tak lze bez nadsázky nazvat setkání s prof. Markem v Křesle pro Fausta, které se uskutečnilo 22. května v Akademickém klubu 1. LF UK.

Mluví radši o druhých

Moderátor večera to neměl snadné, neboť host převážně vyprávěl o svých životních vzorech, nikoli o sobě. Po krátkém pracovním pobytu v klatovské nemocnici a na klinice v Plzni ve svém mládí působí nyní na interní klinice pražské VFN už 36 let, v jejím čele je deset let. Stále obdivuje svého učitele a předchůdce, legendu české medicíny prof. Josefa Charváta. Ten byl předvídavý ve svých odhadech nejen ohledně vývoje medicíny, ale i v jiných otázkách. Dvacátého prvního srpna 1968 prý prof. Charvát řekl: „Hoši, tohle bude trvat dvacet let.“ Vyšlo to bohužel až příliš přesně, podotkl jeho následovník prof. Marek, který na III. interní klinice v „charvátovské tradi- ci“ podle znalců důsledně pokračoval. K tomu patří například schopnost nechat vedle sebe vyrůstat nové osobnosti, vytvářet pro ně podmínky, aby měly možnost realizovat svůj talent.

Interna versus specializace

Co vlastně interně zbylo po rozvoji nejrůznějších úzkých specializací? Prof. Marek říká, že tyto specializace se ve skutečnosti neodštěpily. Odborníci, kteří dokážou pokrývat velký prostor všeobecné inter- ny, jsou stejně důležití jako jejich kolegové v užších specializacích. „Udržet si přehled o celé šíři interního lékařství je mimo jiné důležité pro vedoucí pracovníky.“ Právě jeho vzor prof. Charvát chtěl odborníky nejen „zakopané x kilometrů pod zemí“ v jednom oboru, ale schopné vnímat i ostatní odborné souvislosti. Šedesát procent pacientů na klinice trpí dvěma až třemi chorobami najednou, a právě odborník s širšími znalostmi může přispět k optimální léčbě.

Kdo má vůbec odpovídat za léčbu pacientů s různými obtížemi, obézních, s hypertenzí apod.? V praxi se vyskytuje různý způsob „přiřazení“ pacienta k určitému pracovišti, jednou podle nejvýznamnější zdravotní obtíže, jindy podle toho, kam nemocný přijde nejdříve. Ve hře jsou například diabetologové, lipidologové, obezitologové… Internista vlastně musí být jakýmsi detektivem a umět pacientovi zajistit toho nejpříslušnějšího specialistu.

Nemediální obor

V chirurgii teče krev a televizní štáby po ní přímo prahnou. Interna se odehrává „v hlavě“ lékaře a laikům se může jevit jako nudná či nepochopitelná. Přesto i do interního lékařství pronikly moderní technologie, přístroje, laboratoře. Prof. Marek uvádí, že za posledních 40 let se jedná o obrovské změny, které ovšem původní smyslové pozorování nemocného nahradily jen do určité míry. Od poslechu pacienta se sice již vždy neočekává diagnóza, avšak lékař by měl být schopen rozpoznat, zda musí poslat nemocného na speciální vyše-tření, či nikoliv.

Univerzitní nemocnice

Prof. Marek se angažuje v úvahách transformovat některá lůžková zařízení na tzv. univerzitní nemocnice. Nejde jen o změnu názvu, připomíná, ale o kolektivní řízení prostřednictvím správní rady na základě zákona, to znamená nutnost ukončit existenci jednoho ředitele nemocnice pod jedním ministrem zdravotnictví. Důsledkem málo kvalifikovaného a nekontrolovaného vedení nemocnic v současné době bývají miliardové ztráty. Prof. Marek je zastáncem publikování výročních zpráv nemocnic s údaji o provedených výkonech v podrobnějším členění a o hospodaření.

Praktičtí lékaři

Vztah praktických lékařů a internistů je u nás někdy konkurenční a napjatý, jindy se dobře vzájemně doplňují. Další vývoj jejich postavení a vztahů zůstává v ČR otázkou. V západních státech bývají tzv. rodinní lékaři vzděláváni v interní medicíně v hlubším záběru. Například ve Švýcarsku mívají titul praktický lékař – internista. Prof. Marek připomněl i americké obecní internisty působící v primární či rodinné péči. Širší znalost interny lékařů prvního kontaktu považuje za opodstatněné.

Dalším otazníkem pro ČR pak zůstávají pediatři. Prof. Marek vnímá úvahy o rodinných lékařích, kteří by se věnovali také dětem, skepticky, zejména pokud jde o péči o malé děti a novorozence. Na jedné straně jsou širší znalosti medicíny i pacientů v rámci péče o celou rodinu vítány, na straně druhé jsou obavy, aby starost o větší počet velmi různých pacientů neuškodil kvalitě. On sám by náš systém dětských lékařů spíše zachoval.

Prevence

Kde začínají a končí její možnosti? S určitým genetickým základem se mnoho udělat nedá, například obezita spojená s mnoha dalšími komplikacemi je z velké míry podmíněná geneticky. K tomu se přidává rizikový styl života moderní společnosti. Lidé se snad ani nebojí infarktu, zřejmě proto, že zabíjí rychle. Lidé se bojí dlouhého umírání, ztráty soběstačnosti – rakoviny a mozkových příhod. Úkolem lékaře je sledovat to, co se příznivě ovlivnit dá (např. medikací), umět to pacientovi vysvětlit a svým charismatem ho získat k účinné spolupráci (životospráva aj.). Úkolem státní správy má být upravit lékařům vhodně podmínky k práci, napomáhat rozvoji medicíny založené na důkazech (podpora velkých výzkumných studií).

Vladimíra Bošková, foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!