Z Čech až do nitra Afriky


 

Docenta MUDr. Petra Bartůňka, CSc., donedávna přednostu IV. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a  l. LF UK, provázel od dětství koníček, který ho v roce 1968 proslavil na všech kontinentech. Tehdy totiž završil léta snění i příprav – se svými přáteli zorganizoval a uskutečnil studentskou transafrickou expedici Lambaréné, jež denně plnila stránky našich novin. V závěru, když jí byl zamezen vstup do Gabunu, cíle celého putování, se o ní hovořilo po celém světě.

Aktivity doc. Petra Bartůňka jsou velmi široké. Loni v únoru se zúčastnil i benefičního představení Salónu Cimrman.

„Už v dětství mne oslovila literatura věnovaná historii medicíny. Zájem o ni ve mně vzbudil František Gel, který se proslavil Bílou knihou o norimberském procesu, dával mi číst své reportáže ze světa vědy a zvláště medicíny a půjčoval mi inspirující knihy, o nichž jsme často rozprávěli. Klíčovou roli v mém pozdějším profesním směřování sehrály některé významné osobnosti, s jejichž životy jsem se seznamoval v knihách Paula de Kruifa a dalších autorů. Nezanedbatelnou úlohu sehrála i knižní podoba doktora Arrowsmithe, který se pro mě stal nadlouho idolem. Někdy v té době jsem četl o fascinující životní pouti Andrea Vesalia, význačného renesančního anatoma z Padovy. Asi proto jsem se v období prvních pitev v anatomickém ústavu naší fakulty rozhodl napsat o Vesaliovi studii. Bohužel zůstalo jen u torza,“ vzpomíná docent Bartůněk.

Medicína

Během studia se setkal mimo jiné s prof. Ctiradem Johnem, který se tehdy vrátil z ročního pobytu v pařížském Pasteurově ústavu. Bylo to v době, kdy dostali Nobelovu cenu za medicínu právě lidé spjatí s touto vědeckou institucí – Francois Jacob, André Lwoff a Jacques Monod, a to za objevy v oblasti kontroly syntézy enzymů a zásadní objevy ve virologii. Docent Bartůněk dodnes vzpomíná na Johnovy inspirující přednášky, pod jejichž vlivem zahořel pro imunologii. Krátce poté začal praktikovat v Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii a byl přesvědčen, že o své budoucnosti již rozhodl. Protože ale navštěvoval také přednášky prof. Vladimíra Vondráčka, začal koketovat i s psychiatrií. Vedle medicíny pracoval v redakci časopisu mediků a univerzitním čtrnáctideníku a současně připravoval i svůj životní sen – projekt expedice do Lambaréné. Značné množství povinností, kterým bylo v této souvislosti nutno dostát, vedlo nakonec k rozhodnutí přerušit na konci pátého ročníku studium. Když je po návratu z cesty dokončil a v roce 1969 promoval, rozhodl se pro obor vnitřního lékařství. Krátce po absolutoriu získal místo na IV. interní klinice VFN v Praze, které už zůstal věrný.

Začínal jako sekundář, po absolvování obou atestací postupoval obvyklým klinickým kariérním žebříčkem. Léta se věnoval intenzivní péči se zvláštním zaměřením na poruchy srdečního rytmu a několik let pracoval jako vedoucí lékař JIP. Jeho odborná publikační činnost zahrnuje na 70 časopiseckých prací a tři monografie. Za posledních sedm let byl hlavním řešitelem čtyř grantových projektů s podporou IGA UK a IGA MZ ČR. V roce 1995 se stal na klinice přednostou, koncem roku 2000 však tento post opustil, aby dal přednost mladší a dynamičtější generaci. Na klinice působí dál v řádném úvazku jako docent fakulty a zástupce přednosty pro vědu a výzkum. V letech 1990 až 1993 byl proděkanem 1. LF UK. Byl členem vědecké rady 1. LF UK a ČLK, několik let pracoval jako předseda čestné rady OSL ČLK v Praze 2. Je členem redakčních rad Časopisu lékařů českých, JAMA a ZDN.

Literatura faktu

Zájmem o medicínu se v jeho životě vždy pojil i se zájmem a talentem literárním. Již na základní a střední škole redigoval noviny, na fakultě pak s kolegy vydával cyklostylovaný časopis mediků Reflex, který obsahově poněkud nezapadal do tehdejších zvyklostí, a proto byl také jediným studentským listem, podléhajícím oficiální cenzuře hlavní správy tiskového dohledu ministerstva vnitra.

Zřejmě především díky kvalitě časopisu a možná i občanské odvaze mladých redaktorů bylo Petru Bartůňkovi nabídnuto místo v redakční radě akademického čtrnáctideníku Universita Karlova, v níž tehdy působila řada významných osobností univerzity. V čele redakce stál novinář a básník Jaromír Hořec, který ze svých žáků z fakulty žurnalistiky vytvářel okruh přispěvatelů z generace „rozhněvaných mladých mužů“.

V redaktorsko-spisovatelské činnosti pokračoval Petr Bartůněk i později. Spolu se svým učitelem a kolegou doc. Vladimírem Puchmajerem vydal v roce 1986 knížku Bojovník proti bolesti, věnovanou prvnímu přednostovi IV. interní kliniky prof. Bohumilu Prusíkovi. Po „sametové revoluci“ se rozhodl publikovat medicínské historky, které sbíral od studentských let. Vyšly pod názvem Smích z poslucháren, doplněné kresbami Vladimíra Jiránka. Rozšířené vydání pod názvem Smích bez receptu a s ilustracemi Dušana Pálky vyšlo v roce 1994, zatím poslední, přepracované a značně rozšířené vydání, opět s Jiránkovými ilustracemi, vydalo nakladatelství Galén v roce 1999.

Cestování Afrikou

V chlapeckých letech četl Petr Bartůněk s vášnivým zaujetím knihy o objevitelských cestách, především cestopisy Emila Holuba, poslouchal rozhlasové reportáže z cest Hanzelky a Zikmunda a snil o tom, že i on jednou pronikne do nitra Afriky. Na konci šedesátých let začal své sny prakticky uskutečňovat.

Cesta, původně koncipovaná jako prázdninová praxe studentů v pralesní nemocnici Alberta Schweitzera v gabunském Lambaréné, se ukázala jako málo schůdná, v období příprav navíc Schweitzer zemřel. Z cesty za poznáním medicínské praxe v tropech se postupně zrodila expedice, jejímž hlavním posláním bylo přivézt do nemocnice dary mnoha československých podniků, především léky, zdravotnickou techniku, obvazový a jiný materiál. Vlastního cíle však expedice nakonec nedosáhla, neboť do Gabunu nebyla vpuštěna. Petr Bartůněk o tom později napsal: „První se pokusil o vysvětlení tajemník Společnosti A. Schweitzera v Basileji dr. H. Bauer: ‘Jsem přesvědčen,’ píše ve svém dopise, ‘že libervillská vláda se obává, aby setkání členů vaší expedice s gabunskými studenty nebylo záminkou k další vlně studentských protestů. Gabunská vláda se totiž těžko vyrovnávala s jejich akcemi, které následovaly po známých rebeliích studentů Sorbonny na jaře tohoto roku.’ Když o něco později zástupci Schweitzerovy nemocnice popřeli, že by rozhodnutí gabunských úřadů mohlo být motivováno záporným vztahem k nemocnici vůbec, začali jsme hledat příčiny jinde. Přemýšleli jsme, nesehrály-li v celé záležitosti zásadnější úlohu docela jiné faktory. Měli jsme při tom na mysli některé rysy novotnovské zahraniční politiky v afrických zemích před rokem 1968. S výjimkou všeobecně známých dodávek našich tryskových letadel k ‘cvičným účelům’ do Nigérie mohu uvést jen málo konkrétních činů, které by moje tvrzení podepřely. Bohužel. Neboť ve skutečnosti lze naše zbraně a vojenskou pomoc vidět v Africe častěji. Vedle Nigérie je to Kamerun, soused Gabunu, kde jsou jimi vyzbrojeny protivládní skupiny. To všechno jsme před cestou do Lambaréné pochopitelně nevěděli. Pokud jde o Gabun, informace, které jsme získali, nejsou nezajímavé. Tak např. organizátor protivládního puče v Gabunu utekl po nezdařeném převratu na jedno z našich velvyslanectví v Africe. Někteří členové výpravy slyšeli také názor jednoho z členů našeho diplomatického sboru. Prohlásil, že svého času Československo zbraně do Gabunu skutečně posílalo. Samozřejmě nikoliv na základě dohody s představiteli gabunské vlády. Ten, kdo hodlá posuzovat gabunský incident expedice Lamabaréné, musí, pokud chce být objektivní, nutně přihlédnout i k těmto okolnostem.“

Expedice ovšem nebyla jen cestou do Gabunu. Petr Bartůněk tehdy s přáteli projel deset afrických států, navštívil Viktoriiny vodopády, stanul na vrcholu Kilimandžára, putoval Saharou a málem zemřel při střetu s vojáky v konžské Kinshase, kde právě doznívala občanská válka. V řadě zemí vystupovali účastníci expedice na tiskových konferencích nebo byli hosty v pořadech místních televizí. Cestovali Tatrou, speciálně konstruovanou pro tuto výpravu, takže ji cestou vlastně také testovali. O její bezchybný provoz pečoval medik Jiří Plaček, který dnes pracuje jako gynekolog v nemocnici v Kutné Hoře, a bezprostředně před odjezdem promovaný inženýr Josef Vavroušek, polistopadový ministr životního prostředí, který tragicky zahynul v roce l995.

Krátce po návratu z expedice vydal P. Bartůněk reportážní knihu Za džunglí je Lambaréné, která byla okamžitě rozebrána. Publicistka Věra Šťovíčková o ní napsala: „Autor reportáže byl vedoucím studentské expedice, která 1. ledna 1968 vyrazila z Prahy na nákladní Tatře k Schweitzerově nemocnici. Osm chlapců si vzalo za cíl předat nemocnici v pralese zdravotnické zařízení a materiál – dar od československých přátel. (…) Byla to cesta jedinečných zážitků, neopakovatelných dobrodružství, kdy studenti objevovali daleké kraje. A taková je i Bartůňkova reportáž. Autorova schopnost popsat přírodní krásy bez banalit a běžných klišé, vylíčit dobrodružství bez inzerce vlastního hrdinství, autorův jemný humor a kultivovanost výrazu jsou zárukou, že čtenář bude přijímat knížku snadno a že se bude bavit.“

Na moři

V roce 1974 dr. Bartůněk využil nabídky na čtyřměsíční cestu ve funkci lodního lékaře na palubě československé námořní lodi. Plavil se z polského Štětína kolem Evropy a pro uzavření Suezského průplavu okolo celé Afriky do Kuvajtu, Iráku a Indie, odtud pak zpět přes Kanárské ostrovy do Rijeky. Medicínsky relativně chudou praxi plně kompenzovala role psychologa, kterou plnil po celou plavbu pro většinu mužů z 35členné posádky, vyčerpaných náročnou prací a po mnoho měsíců odloučených od svých nejbližších.

Nejdéle tehdy pobývali v indické oblasti Goa, bývalé portugalské enklávě, jejíž kultura a především katolictví vytěsnilo typicky indický kolorit. I zde se však dr. Bartůněk, podobně jako v Africe, setkal s projevy nezměrné bídy, byť bez projevů bílkovinné karence. Nezapomenutelné pro něj bylo setkání s nádhernými kostely a kláštery uprostřed bujné tropické vegetace, neméně silný zážitek představoval i střet s rájem hnutí hippies, jehož vyznavači se na zdejší pláže sjížděli z celého světa.

V roce 1985 se dr. Bartůněk zúčastnil filmařsko-potápěčské expedice Korál do oblasti Rudého moře. Na ostříleného cestovatele čekala nová a nelehká skutečnost: „Bylo to pro mne velice náročné, protože jsem do té doby o podmořském světě věděl jen z desítky let starého filmu Jacquesa Cousteaua Svět ticha. Musel jsem tedy absolvovat potápěčský výcvik i příslušné zkoušky. Jako lékař výpravy jsem byl poznamenán vědomím vysokého stupně rizika a každodenní potápění, především noční a hloubkové sestupy až do 80 metrů, prohlubovaly mou tíseň a nejistotu navzdory tomu, že jsme byli vybaveni transportabilní hyperbarickou komorou,“ vzpomíná dr. Bartůněk. Počáteční nesmělost díky pomoci přátel postupně překonal a denní sestupy až do hloubky 30 metrů se pro něj nakonec staly samozřejmostí. „Podmořský svět mne uchvátil a musím říci, že je to naprosto nesdělitelný zážitek, neuchopitelný žádnou kamerou. Kdo se sám neponoří do tohoto neuvěřitelného světa tvarů a barev, který mnohonásobně překonává vše, co známe ze života nad hladinou, nemůže pochopit nadšení, které se zmocní každého, kdo se toho odváží,“ říká docent Bartůněk.

Dnes jezdí za hranice své vlasti jen pracovně na mezinárodní kongresy. Místo objevování nových světů využívá volné okamžiky k návštěvám galerií, kam ho vábí jeho další zájem – výtvarné umění, především devatenáctého století.

Dagmar Navrátilová, foto Vladimír Brada a archiv Petra Bartůňka

Účastníci studentské expedice Lambaréné cestovali Afrikou v Tatře, speciálně zkonstruované pro tuto výpravu. Petr Bartůněk stojí ve skupině první zleva.

Ohodnoťte tento článek!