Juljo Hasík: Zloba a pomluvy jsou horší než nádor


 

Řídí záchrannou službu v Prachaticích. Předsedal České společnosti urgentní medicíny ČLS JEP a dodnes patří k jejímu vedení. Radil ministru zdravotnictví Ivanu Davidovi. Pomáhal sestavovat zákon o záchranné službě, který nikdy nezačal platit. Zakládal prachatickou záchranku, budoval integrovaný záchranný systém. Před čtyřmi lety se stal hlavní postavou „prachatické kauzy“. A také pacientem s diagnózou, o které se nežertuje.

V roce 1998 jste se dozvěděl diagnózu, která vám nabízela nejvýš šest měsíců života. Jak se v takové situaci změní vnímání člověka?

Nejdřív je to veliká rána. Jakmile jsem svou situaci přijal, začal jsem jednat racionálně. Ráno, když jsem vstával, říkal jsem si – ještě neumíráš, vlastně tě ani nic nebolí. Tak žij, pracuj a užívej. Hned po stanovení diagnózy v pražském IKEM jsem požádal o propuštění. Bylo krásné jaro. Chodil jsem do práce – měl jsem pocit povinnosti -, ale zároveň jsem si dělal inventuru, co dokončím a co už nestihnu. Pokaždé, jakmile jsem odešel z práce, vyrazili jsme se ženou někam do přírody. Chodil jsem na místa, která mám nejradši. Člověk při tom nejednou zaplakal, ale vjemy byly převážně pozitivní. Viděl jsem věci, kterých bych si normálně nevšiml, na všem živém jsem objevoval něco zajímavého. Takové vjemy už nikdy mít nebudu. Podruhé už se to neopakuje.

Čekala vás těžká operace. Jak jste to prožíval?

Operace byla horší pro manželku než pro mě. Trvala sedm hodin a žena nevěděla nic; pro mě to bylo jednoduché, byl jsem v bezvědomí. Když jsem po operaci zjistil, že žiju, řekl jsem si – dokud se hýbeš, snaž se něco dělat. Jedenáctý den jsem byl propuštěn domů a odpoledne jsem okopával růže. Nejvíc mi v té době pomohla manželka.

TŘÍDNÍ NEPŘÍTEL

Proč jste se vůbec stal lékařem?

Kdybych volil honosné fráze o celoživotní touze a tak dále, tak bych lhal. Jako kluk jsem chtěl být hajný. Na střední škole mě ovlivnil jeden spolužák, kterého zdravotnictví a medicína velice zajímaly, a protože mě bavily přírodní vědy, rozhodl jsem se pro medicínu. Byl jsem ze sociálně slabších poměrů, takže jsem medicínu studoval jako voják v Hradci Králové.

A jak jste přišel k urgentní medicíně?

Původní odborností jsem anesteziolog. Pamatuji nejstarší generaci našich anesteziologů, vyjma těch, kteří emigrovali v osmašedesátém. Když jsem začínal, anesteziologie už byla uznaná, ale pořád ještě sváděla boj s chirurgií. Anestezii většinou dělali chirurgové a gynekologové. Po vojně jsem přišel do Chomutova, kde v té době už bylo anesteziologické pracoviště. Na toto pracoviště mě paradoxně přivedla záchranka. Zajímala mě chirurgie, a protože chirurgové vyjížděli se sanitou, měl jsem začít jezdit i já. Ředitel mě poslal k anesteziologům, aby mě naučili intubovat, tak jsem k nim šel a už jsem tam zůstal. První atestaci jsem složil z anesteziologie. Druhou atestaci mi nepovolili, protože jsem měl po osmašedesátém „flastr“.

Jaký?

Byl jsem třídní nepřítel.

Co jste provedl?

V roce 1968 jsem vstoupil do nekomunistické strany. Později se sice ukázalo, že to byli kolaboranti, ale jako mladý jsem to vnímal jinak.

Do lidové, nebo do socialistické?

Do socialistické. Když mě po srpnové invazi prověřovali, trval jsem na tom, že došlo k porušení suverenity Československa a že v kolaborantské armádě sloužit nemohu. Vysoce postavený politruk na mě řval, že nemohu být ani důstojníkem v záloze, a obvinil mě ze zrady dělnické třídy. Propustili mě do zálohy jako vojína. Po roce 1989 mě rehabilitovali, aniž bych o to kohokoliv žádal. Nejdřív mě zavolali na vojenskou správu a oznámili mi, že jsem nadporučík. Po dvou nebo třech měsících mě pozvali znovu a řekli mi, že jsem podplukovník. Takže jsem udělal rychlou kariéru (se smíchem).

Nepřivedla vás k záchrance právě vaše vojenská zkušenost?

Asi mi dala nějaké dispozice. Vojáci měli dok-tríny odsunu, etapového léčení, zkrátka měli vypracovaný určitý řetězec a vtloukali ho do nás. Zřejmě to mé směřování ovlivnilo.

MĚLI BYCHOM BÝT VŠEUMĚLY

Organizoval jste záchrannou službu v Prachaticích, podílel jste se na vybudování integrovaného záchranném systému ve Vimperku, teď pracujete na podobném systému v Prachaticích. Také jste se podílel na návrhu zákona, který – kdyby byl prošel – by záchranku upravoval celostátně. Vypadá to, jako by organizace byla vaše hlavní téma.

Medicína je na takové úrovni, že teoreticky dokáže zachránit řadu lidí v kritickém stavu. Ale v praxi je to věc organizace, techniky a odborné úrovně personálu. Organizaci samozřejmě nelze oddělit od znalostí a dovedností. Máme ideu zajistit občanovi do 15 minut příjezd člověka, který „umí“. K tomu máme velmi daleko. Lidé, kteří slouží, jsou na různé úrovni. Trend odbornosti směřuje stále nahoru, ale ne tak rychle, jak bychom mohli nezasvěcenému namlouvat.

Jak by měl vypadat optimální lékař urgentní medicíny?

Měl by mít stále na paměti, že pomáhá lidem v akutní fázi ohrožení. Druhým předpokladem je schopnost rozhodnout se ve velice krátkém čase. Měl by být odolný vůči stresům. Akutním pacientem může být i opilec nebo agresivní jedinec, proto by urgentní lékař měl být i dobrým psychologem. Měl by se umět adaptovat v různých prostředích. Handicapem při téhle práci je, když třeba nejsem schopen vyběhnout čtyři poschodí nebo vlézt do nějaké díry. Tenhle aspekt se zatím u nás nezdůrazňuje.

Jaké jsou největší slabiny české urgentní medicíny? A záchranné služby?

Slabinou české urgentní medicíny je dnes od- tržení od klinického zázemí. Ačkoli jsem byl jedním z těch, kteří prosazovali organizační oddělení záchranky od nemocnic – to bylo a je nezbytně nutné, jinak by se nezvýšila úroveň záchranek -, na druhou stranu jsem obhajoval potřebu sepětí lékaře záchranky s lůžkovým zázemím. Sepětí neexistuje a kdyby neexistovalo ještě dlouho, hrozí, že lidé ze záchranky se stanou rutinéry.

Souvisí to i s aspekty organizačními. Lékař americké urgentní medicíny, která je nejstarší, do sanity nesedne; to zajišťuje střední zdravotnický personál. Lékaři jsou na odděleních emergency a musejí to být urgentní všeumělové. Něco podobného jsem viděl i v Londýně. Ten doktor se musí umět postavit k infarktu, vyhodnotit EKG, stanovit základní diagnózu, začít první postupy. Pak teprve volá kardiologa. Chirurga volá k indikované operaci. Je nemyslitelné, aby po něm požadoval provedení sutury nebo běžnou repozici. Analogicky to platí pro většinu oborů. U nás je proti tomu velký odpor. Medicína se atomizovala, každý se cítí být odborníkem přes něco. Přesto bych si dokázal představit sjednocení přednemocniční péče směrem k tomu americkému modelu. Na druhou stranu to, že jezdíme ven, má taky velkou přednost. Když záchranka přijede k pacientovi s astmatickým záchvatem, je ideální, když ho ošetří na místě. Definitivně doma ošetří 20 až 30 procent pacientů. To americký paramedik nemůže.

Tím už se dostáváme k silným stránkám českého systému. Co byste k nim zařadil?

Za posledních deset let se podařilo zajistit plošné pokrytí. Je děravé, zdaleka ne optimální, ale síť vznikla a její oka se zhustila. Trochu stresující byla v loňském roce bezkoncepčnost ministerstva zdravotnictví, pokud jde o transformaci záchranné služby. Záchranky mají přejít pod kraje, aniž by právní norma stanovovala, jak to má fungovat. Kdyby existovala jasná pravidla, bylo by jedno, jestli je systém řízen z Prahy nebo z kraje. Ale přesto by ta vertikální linie měla zůstat zachovaná. Záchranka je tísňová složka jako policie nebo hasiči a měla by mít na nejvyšší úrovni někoho, kdo může bouchnout do stolu nebo mluvit s šéfem hasičů jako rovný s rovným.

Říkáte někdo na nejvyšší úrovni. Kdo?

To je celkem podružné. Důležité je, aby existovala vertikála a právní norma, která by zajistila síť a její horizontální propojení.

Co podle vás schází českému zdravotnictví?

To radši posuzovat nebudu. Mohu se vyjadřovat k té výseči, které rozumím.

Ani to nezkusíte?

Možná chybí konzistentní zdravotní politika.

ZBYTNÁ KOMORA

Měl jste dost možností přijít do styku s Českou lékařskou komorou. Nejdřív zevnitř jako její funkcionář, předseda okresní revizní komise, později zvenčí, když jste se u komory jako obviňovaný domáhal pomoci. Co vás dnes napadne, když se řekne lékařská komora?

To byste neotiskli.

Dobrá, jinak. Má podle vás lékařská komora v českém zdravotnictví místo? Je systém, jakým pracuje, správný?

Systém určitě správný není. Komoru vnímám jako zcela zbytnou, i když v zahraničí tyto cechovní organizace fungují. Ani předtím, než jsem nabyl vysloveně negativní zkušenosti, jsem na ni nepohlížel s obzvláštním nadšením. Například v okresních sdruženích se nikdy nevolilo. Předsedou revizní komise jsem se stal proto, že nikdo jiný neměl zájem. Kdyby se okresní shromáždění přesně řídila stanovami, nikdy by nebyla schopná usnášení. Přesto z nich vzcházely oficiální orgány.

HOMO POLITICUS

Jste věřící?

Ne.

Označil byste se za politického člověka?

Jsem hodně politický, homo politicus, ale že bych fandil nějaké straně, to ne. Spíš si vybírám lidi podle konkrétních činů. Připouštím, že i mezi komunisty se může najít slušný člověk, ale jinak mi ta strana vadí.

Dopustil jste se v životě něčeho, čeho byste tolik litoval, že byste chtěl čas vrátit zpátky?

Myslím, že každý v životě nejednou udělal něco, čeho lituje. Ale že by nějaký čin byl tak výjimečný, abych kvůli němu chtěl vracet čas zpátky, to asi ne.

Jak se cítíte, když se vám podaří zachránit

život pacienta?

Je to velice hezký pocit, který někdy dělá tuhle práci atraktivní. Říkám „někdy“, protože jsem zažil víc momentů, kdy tomu bylo naopak. Nikdy nezapomenu na svůj první resuscitační úspěch. Pacient s anafylaktickým šokem klinicky zemřel a po resuscitaci odešel prakticky po svých. Pro člověka je to velký moment. Zjistí, že to, co se píše v knihách, funguje. Ale když tuhle práci dělá delší dobu, trochu vystřízliví. Dáváme pacientům šanci, jenže oni nemusejí přežít. Někdy předem víme, že ačkoliv pacienta zachráníme, je ztracený. Že nepřežije. Naopak hodně lidí díky nám přežívá, ale bezprostřední hezký pocit ze záchrany života se nedostaví. Mluvím třeba o dobře ošetřeném infarktu.

Co považujete za svůj největší úspěch?

(Dlouho přemýšlí.) To se dá těžko zvážit nebo změřit. Při pohledu zpátky zřejmě podíl na prosazení oboru a na celostátním rozvoji systé- mu záchranné služby. Aktuálně by se největší úspěch nabízel, kdyby se podařilo dobudovat nový areál integrovaného záchranného systému v Prachaticích. Měl být dokončen už letos, jenže přítok peněz zamrzl. Teď se peníze zase objevily.

A neúspěch?

Velkým neúspěchem jsou ty události posledních čtyř let (prachatická kauza, viz rámeček – pozn. red.), ať už měly jakékoliv zdroje. Subjektivně si myslím, že jsem podnět nedal, ale objektivně se to stalo, takže to musím dát na misku neúspěchů. Na stejnou misku bych přidal i zákon o zdravotnické záchranné službě. Zpracovával jsem jeho předlohu, návrh se dostal na úroveň sněmovny, byli jsme dost blízko prosazení, ale nakonec chyběla vůle.

Zmínil jste se o událostech posledních čtyř let. Co ve vás zanechaly?

(Přemýšlí.) Toho je tolik… (Ozve se jeho manželka: „Jedno slovo – křivda.“) Děkuju. Na to, co bude, jak mi je, kdy půjdu na operaci, na to prakticky nemyslím. Ale na to, co se stalo, myslím pořád. Lidská zloba a zákeřné pomluvy jsou horší než nádor a jeho metastázy.

Co chcete ještě v životě dokázat? Bez ohledu na čas.

Rád bych dodělal tři věci, které bych měl stihnout. Především po materiální a personální stránce dobudovat prachatické zařízení, i když po personální stránce by to chtělo víc času. Dále projekt výukových programů pro první pomoc. A pak mám určitou představu o publikaci o první pomoci pro laiky. Chtěl bych ji napsat trochu jinak, než se běžně píší.

Vít Hlásenský, foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!