Neumíme měřit kvalitu života

<b>Jeho profesní zkušenost začíná už v dětství, protože od čtyř let žije v areálu bohnické psychiatrie. Přiznává, že v této pozici může občas ztrácet nadhled, nikdo mu ale nemůže upřít bezprostřední kontakt s pacienty.</b><br>

</FONT><FONT CLASS="otazka"> <b> Ministryně stále mluví o restrukturalizaci lůžek. Je stav lůžkového fondu v psychiatrii vyhovující?</b><br>
</FONT><FONT CLASS="text">V současnosti je 86 procent lůžek umístěno v psychiatrických léčebnách. Ty musejí poskytovat i akutní psychiatrii, přestože jsou hrazeny v systému následné péče. Psychia-trie potřebuje opačný trend než ostatní obory – snížit počet lůžek následné péče a zvýšit počet lůžek akutních. Léčebny rozhodně nejsou určeny pro poskytování akutní péče. V porovnání s EU přesahujeme průměr počtu psychiatrických lůžek na sto tisíc obyvatel. Dvě třetiny tzv. psychiatrických oddělení u nás má navíc charakter léčeben.<br>
<b>Proč k takovému stavu došlo?</b><br>
Historicky. O stavbě naší velkoryse navržené léčebny se rozhodovalo ještě za císaře pána. Lidé s duševní poruchou žili tehdy ve velmi tristních podmínkách, v nově vznikajících ústavech měli střechu nad hlavou, pravidelnou stravu a v duchu hesla „ve zdravém těle zdravý duch “ se prováděli činnostní terapie, které snižovaly agresivní projevy. Ústavy nesloužily pro eliminaci tzv. nepohodlných obyvatel. Už před 200 lety existovala muzikoterapie, ergoterapie, které dnes obnovujeme. Změna v přístupu vznikla ani ne tak z ideologických důvodů po roce 1948, ale spíš po roce 1955, kdy se objevila nová psychofarmaka. Psychiatři tehdy zajásali, že budou jako ostatní lékaři léčit pacienty medikamentózně a ostatní formy terapie začali omezovat. Byla to sice revoluce v psychiatrii, osud nemocných to ale zas až tolik neovlivnilo. Nemusejí sice být na uzavřených odděleních, společnost však vůči nim svůj vztah příliš nezměnila…<br>


 

Jeho profesní zkušenost začíná už v dětství, protože od čtyř let žije v areálu bohnické psychiatrie. Přiznává, že v této pozici může občas ztrácet nadhled, nikdo mu ale nemůže upřít bezprostřední kontakt s pa- cienty.

Ministryně stále mluví o restrukturalizaci lůžek. Je stav lůžkového fondu v psychiatrii vyhovující?

V současnosti je 86 procent lůžek umístěno v psychiatrických léčebnách. Ty musejí poskytovat i akut- ní psychiatrii, přestože jsou hrazeny v systému následné péče. Psychia-trie potřebuje opačný trend než ostatní obory – snížit počet lůžek následné péče a zvýšit počet lůžek akutních. Léčebny rozhodně nejsou určeny pro poskytování akutní péče. V porovnání s EU přesahujeme průměr počtu psychiatrických lůžek na sto tisíc obyvatel. Dvě třetiny tzv. psychiatrických oddělení u nás má navíc charakter léčeben.

Proč k takovému stavu došlo?

Historicky. O stavbě naší velkoryse navržené léčebny se rozhodovalo ještě za císaře pána. Lidé s duševní poruchou žili tehdy ve velmi tristních podmínkách, v nově vznikajících ústavech měli střechu nad hlavou, pravidelnou stravu a v duchu hesla „ve zdravém těle zdravý duch “ se prováděli činnostní terapie, které snižovaly agresivní projevy. Ústavy nesloužily pro eliminaci tzv. nepohodlných obyvatel. Už před 200 lety existovala muzikoterapie, ergoterapie, které dnes obnovujeme. Změna v přístupu vznikla ani ne tak z ideologických důvodů po roce 1948, ale spíš po roce 1955, kdy se objevila nová psychofarmaka. Psychiatři tehdy zajásali, že budou jako ostatní lékaři léčit pacienty medikamentózně a ostatní formy terapie začali omezovat. Byla to sice revoluce v psychiatrii, osud nemocných to ale zas až tolik neovlivnilo. Nemusejí sice být na uzavřených odděleních, společnost však vůči nim svůj vztah příliš nezměnila.

Jsou paušální úhrady léků v rámci platby za ošetřovací den dostatečné?

Dnes dostáváme 50 korun za ošetřovací den, optimální by bylo mít v akutní péči 90 korun, v následné péči 70 korun. S 50 korunami vystačíme vzhledem k tomu, že například v gerontopsychiatrii neléčíme všemi dostupnými prostředky – nepodáváme v potřebné míře vitamíny, geriatrika jsou v útlumu. V nákladech na léky bychom neměli být lacinější než interní obory, protože komorbidita psychiatrických pacientů dosahuje 70 procent. V gerontopsychiatrii současně léčíme ischemickou chorobu srdeční, diabetes mellitus a syndrom demence, a přitom úhrady jsou nižší.

Odpůrci „kamenných“ léčeben někdy psychiatrům vyčítají, že nejsou schopni komplexního pohledu na pacienta. Lze při ohromném množství pacientů respektovat jejich individualitu?

S touto výtkou vůči obřím léčebnám souhlasím. Akutní psychiatrická péče do nich nepatří. Poskytovat individuální péči v Bohnicích, a to jsme personálně lépe vybaveni než jiné léčebny, je velmi složité. Posílili jsme službu, ale stejně mají o víkendu tři psychiatři pod sebou 1300 psychiatrických pacientů plus akutní příjmy, kterých je průměrně 20 denně.

Do kolotoče opětovné hospitalizace pacienta často vrací špatná sociální situace. Vyřeší něco připravovaný návrh zákona o sociální pomoci?

Nečekali jsme, že v tomto ohledu vznikne něco nového a s pomocí nadace Bona jsme vytvořili systém psychosociální sítě. Je to největší projekt v ČR, v komunitním bydlení, chráněných a sociálních bytech je dnes umístěno 72 klientů. Pro bývalé pacienty to ale mimo léčebnu není jednoduché. V léčebně mají zajištěné ubytování, stravu, doprovodné akce a jako kapesné mají svůj důchod. Nechtějí moc pracovat, protože je nemůžeme platit. Jakmile jsou schopni přejít do normálního bytu, nastává problém. Zatímco v léčebně byl pacient „někdo“ – například pomáhal v kuchyni, a měl tak své místo ve zdejší hierarchii, v bytě na sídlišti se ocitne na dně tamní sociální struktury a i okolí ho jako takového vidí. Navíc si musí sám žehlit, prát, vařit… Pro nás terapeuty je vítězstvím, že pacient je doma a vyžaduje pouze ambulantní péči. Otázka je, zda jsme mu zlepšili také kvalitu života. Zda ve svém volnu pouze nesedí v kuchyni, kouří, chodí si jen pro výplatu a žije ve zbědovaném prostředí. Kvalita života se zlepšuje tím, kolik aktivit pacientovi dovedete nabídnout a kolik jich on dokáže akceptovat, nebo dokonce realizovat.

MUDr. Zdeněk Bašný

– narozen 1955

– absolvoval střední zdravotnickou školu a poté fakultu všeobecného lékařství UK

– je místopředsedou psychiatrické společnosti, předsedou zdravotního výboru zastupitelstva hlavního města Prahy a předsedou hiporehabilitační společnosti

– mezi jeho zájmy patří společenské vědy, pobyt v přírodě a sport

– je ženatý, má tři děti

– jeho krédo: odpovědnost k životu

Práce personálu v psychiatrii je velmi psychicky i fyzicky náročná. Na kterých odděleních je nejtěžší?

Obecně je na psychiatrii personál v obtížnější situaci, ale záleží na tom, co kdo snese. Někdo říká, že nejhorší je práce na gerontopsychiatrii s pacienty se syndromy demence, někomu vadí pacienti na „neklidných odděleních“. Pro mě osobně byla velmi náročná práce na odděleních, kde byli převážně pacienti s neurotickou poruchou. Na neklidném pacientovi je vidět, že pomoc potřebuje. Neurotičtí pa- cienti jsou velmi naléhaví, velmi trpí, ale zevně to není vidět, stěžují si na věci, které nemají objektivní příčinu. Nedá se ale jednoznačně říci, která práce je horší.

Důležité je, aby naši zaměstnanci – zdravotní sestry, terapeuti – byli mezi pacienty co nejdelší dobu. Zároveň ale není možné, aby s nimi trávili celou dvanáctihodinovou pracovní směnu, tak dlouho to nelze vydržet. Když vytvoříte časový snímek z jakéhokoli oddělení, kde se pracuje v tak dlouhých pracovních směnách, ukáže se, že zaměstnanec tráví s pacientem necelých 50 procent své služby. Pracovní doba by se měla zkrátit. Tito lidé by měli za sedm hodin brát tolik, kolik berou za dvanáct. Kvalifikované zdravotní sestry u nás pracují v třísměnném provozu, tedy i přes noc. Přitom co mohou v noci provádět kvalifikovaného, když v deset večer naposled podají léky? Práci žurnálních sester by mohly zastat pečovatelky, které dojdou s pacientem na toaletu, uloží ho, jsou k dispozici, zavolají odbornou pomoc. Jenže to by pak zdravotní sestry ihned začaly odcházet.

Je pro vás důležité, aby veřejnost věděla, jak působí elektrošoky?

Veřejnost by měla být informovaná o tom, že elektrošoky jsou součástí terapie. Neexistuje větší utrpení pro člověka než deprese a elektrošoky toto utrpení objektivně zkracují. Před jejich aplikováním je nutné dodržet guidelines, kdy se pa- cientovi podává určitý typ antidepresiv, a pokud neúčinkují, dostává pacient jiná. Teprve poté se přistoupí k elektrošokům, přitom už utrpení mohlo být dávno pryč. V Kanadě se nyní pacienti soudí o utrpení a ušlý zisk, protože se aplikace elektrošoků oddalovala použitím antidepresiv. Kdyby mně dali vybrat mezi „experimentálním“ podáváním psychofarmak a elektrošoky, zvolím druhou možnost, protože následky nejsou prakticky žádné, vyjma přechodných poruch paměti.

Budete rušit síťová lůžka?

V Bohnicích máme síťových lůžek asi deset. Nevypadají hezky a jsou nepraktická, protože pacienti sítě často znečistí stolicí. V cizině jsou zakázána, ale na úkor pa- cientů, které teď místo toho kurtují a zvýšili jim medikaci, čímž je poškozují. Ale zřejmě jim to připadá humánnější. Podle mého názoru jsou vhodná například pro geriatrickou pacientku, která má v noci tranzitorní stavy a přelézá zábrany. Neměla by samozřejmě zůstávat v lůžku pomočená kvůli tomu, že ji někdo celou noc nezkontroluje. Ovšem pokud se tato lůžka administrativně zruší, bude to ku prospěchu pacienta? Jakou alternativu jim můžeme nabídnout? Máme je kurtovat?

Informují média objektivně?

Psychiatrie je vděčným tématem. Vždycky se vybere nějaký pseudoproblém jako například lidská práva. Dřív bylo 90 procent pacientů hospitalizovaných nedobrovolně, protože to bylo administrativně jednodušší. Dnes je 90 procent hospitalizováno dobrovolně, protože je to administrativně jednodušší, ale tolik se toho nezměnilo. Upraví se ještě pár paragrafů, pacienti budou mít svá práva, ale budou ležet na matraci na zemi, protože nemáme dostatek lůžek, nebo budou ubytováni ve dvanáctilůžkových pokojích. Žádná iniciativa nebojuje za jedno ze základních práv psychiatrického pacienta – za péči srovnatelnou s jinými medicínskými obory. Nezpochybňuji ostatní práva, měla by být dodržována automaticky. Ale jak to, že pacient, když přijde do Bohnic, nemá stejná práva, jako když je hospitalizován ve fakultní nemocnici.

Jak je to s uměním? Evergreen Přelet nad kukaččím hnízdem asi nepatří k vašim oblíbeným?

Film zdůraznil, že elektrošoky jsou po-užívány k tomu, aby se lidem vymýval mozek, a psychofarmaka mění zdravé v nemocné. Neznám psychiatra, který by studoval psychiatrii proto, že by chtěl někomu elektricky nebo chemicky vymývat hlavu. Jenže film způsobil, že v některých státech elektrošoky zakázali. Existují ale katatonní stavy, kde je tato terapie život zachraňující. Aby ji zdravotníci mohli svým pacientům poskytnout, musejí je naložit do sanitky nebo letadla a s velkými náklady převézt do jiného státu.

Lidé často říkají, že musejí odpočívat, protože měli v práci blázinec. Jak relaxuje ředitel blázince, který v jeho areálu i bydlí?

Dokážu si to oddělit. Rozhodně nerelaxuji společenskými akcemi. Někdy mě trochu mrzí, že když jdu do divadla, na koncert nebo do kina, tak mně dvacet minut trvá, než se dokážu ponořit do děje. Největší relaxací je pobyt na chatě na Křivoklátsku, kam jezdím s manželkou a se psem a ponořím se na tři dny do lesů. Vyčistí se hlava a člověk má hned víc chuť něco dělat. I doma, když přijdu v noci, jsem se psem hodinu dvě venku. Když mám tendenci nadávat, nebo se cítím unaven, a vždycky se ptám: kdo tě nutí? A musím si odpovědět: nikdo. Nemám objektivní důvod ke stížnosti.

Psychiatrii se věnoval už váš otec.

Otec byl primářem na jednom ze zdejších primariátů. Je zajímavé, že když jsem se v sedmnácti dostal jako ošetřovatel k oboru, nebyli jsme schopni moc o něm diskutovat. Ale nepochybně jsem jím ovlivněn byl, většina psychiatrů, kterých v té době nebylo moc, byla s otcem v přátelském vztahu. Znám jeho názory a mohu je konfrontovat se svými, někdy se shodneme, jindy ne.

Jak bude rodinná tradice pokračovat?

Nejstarší syn je doktor práv, dcera dokončuje Vysokou školu ekonomickou a ani nejmladší syn k oboru zatím neinklinuje – víc ho zajímá architektura. Ale jsem rád, že vyrůstali v tomto prostředí, byli srostlí s lidmi, kteří trpí nějakým handicapem. Nemají v sobě bariéry.

V zastupitelstvu hlavního města Prahy zastupujete evropské demokraty. Co pro vás politická příslušnost znamená?

Jsem bezpartijní, ale v klubu Evropských demokratů. Program této strany a její principy považuji za důležité. Byl jsem vyzván, abych napomohl nápravě něčeho, co sám kritizuji, tak jsem to přijal. V našem pojetí politického dělení na levo a pravo se cítím být od středu doprava. Tak, jak je pro mě nepřijatelná komunistická ideologie a stejně tak chování a jednání jejích členů, tak je pro mě nepřijatelné chování a jednání těch, kteří se hlásili k ODS. Ideologie je jiná, ale prvky jednání mi připadají velmi blízké.

Petra Klusáková,

foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!