Reformu nikdo neudělal

<br><b>Promrhali jsme šanci, když svůj návrh sepsal Miroslav Macek, tvrdí někdejší ředitel FN Olomouc Václav Rýznar.</b> <br>
Dlouholetý a začátkem roku odvolaný ředitel Fakultní nemocnice Olomouc přirovnává české zdravotnictví k byzantskému marnotratnému systému. Sám se v současnosti zabývá transformací nemocnic v Olomouckém kraji.<br>
<B>Proč jste byl vlastně odvolán? Uvádělo se několik důvodů.<br>
</B>Proč vás odvolávají, to vám nikdy neřeknou. Pro zřizovatele je to tak lepší, protože by se někteří lidé mohli soudit, kdyby měli pocit, že byli odvoláni nespravedlivě. O příčinách mého odvolání tedy mohu jenom spekulovat. Jedním z důvodů je to, že jsme se poprvé po těch deseti letech dostali do záporných čísel, ale po-dle mě to bylo z objektivních příčin. Za druhé bych nikdy nepodepsal smlouvu s pojišťovnou tak, jak to učinilo nové vedení. A také u nás byl Nejvyšší kontrolní úřad i kontrola z ministerstva. Nález úřadu měl ovšem původně asi 32 bodů, po odvolání 12 a po dalším odvolání zůstaly čtyři. A to jsme se dohodli, že další odvolání už nebude, protože něco z té kontroly musí zůstat….<br>


 

Promrhali jsme šanci, když svůj návrh sepsal Miroslav Macek, tvrdí někdejší ředitel FN Olomouc Václav Rýznar

Dlouholetý a začátkem roku odvolaný ředitel Fakultní nemocnice Olomouc přirovnává české zdravotnictví k byzantskému marnotratnému systému. Sám se v současnosti zabývá transformací nemocnic v Olomouckém kraji.

Proč jste byl vlastně odvolán? Uvádělo se několik důvodů.

Proč vás odvolávají, to vám nikdy neřeknou. Pro zřizovatele je to tak lepší, protože by se někteří lidé mohli soudit, kdyby měli pocit, že byli odvoláni nespravedlivě. O příčinách mého odvolání tedy mohu jenom spekulovat. Jedním z důvodů je to, že jsme se poprvé po těch deseti letech dostali do záporných čísel, ale po-dle mě to bylo z objektivních příčin. Za druhé bych nikdy nepodepsal smlouvu s pojišťovnou tak, jak to učinilo nové vedení. A také u nás byl Nejvyšší kontrolní úřad i kontrola z ministerstva. Nález úřadu měl ovšem původně asi 32 bodů, po odvolání 12 a po dalším odvolání zůstaly čtyři. A to jsme se dohodli, že další odvolání už nebude, protože něco z té kontroly musí zůstat.

Jak jste vycházel s ministryní Součkovou?

S paní ministryní jsme se viděli jen dvakrát. Poprvé, když jsem se jí byl před-stavit po jejím jmenování do funkce; tehdy jsem ji požádal o schůzku. Ona později termín schůzky odložila, pak znova a když ho odložila i potřetí, tak mi bylo jasné, že mě chce vyhodit, protože se všemi ostatními řediteli se scházela. Když jsem poté dostal pozvání na druhého ledna, bylo mi jasné, že si jedu pro odvolávací dekret. A tehdy jsem ji viděl podruhé. Nic osobního proti minis-tryni nemám, ale mrzí mě forma odvolání, mohlo to mít větší kulturu.

Ve funkci ředitele jste byl od roku 1995 a celou dobu jste hospodařil s dobrými výsledky. Proč se v posledním roce vašeho řízení dostala nemocnice do propadu?

Bylo to tím, že jsme otevírali kardiochirurgii, přestěhovali jsme druhou chirurgickou kliniku do nového areálu a bohužel se v novém operačním traktu objevila legionela. Tři měsíce jsme proto nemohli zahájit činnost těchto oborů, přitom musíte lidi platit. Takže fixní náklady stále běžely, ale výnosy zůstaly na nule. Po zavedení úsporných opatření jsme ztrátu snížili z původních 130 miliónů korun asi na 50 miliónů. Kdybych zůstal ve funkci, tak bychom letos v dubnu byli na nule.

Jak jste své odvolání nesl?

Četl jsem jednu moc poučnou antickou knihu, která se jmenuje O Kýrově vychování. Kýrus byl takový malý, šestnáctiletý kluk, který se všemi kamarádil, včetně jednoho takového despotického vládce. A ten si ho jednou vzal stranou a říkal mu: „Kýre, vidíš, jsem šťastný člověk. Podívej se, co mám stád dobytka, zlata, žen…“ Kýrus mu na to odpověděl: „Králi, to, že jsi šťastný, můžeš říct až poslední den svého života.“ A pak byla revoluce, krále upalovali na hranici a on z té hranice volal: „Kýre, měl jsi pravdu.“ A přesně tak to je, jednou jste dole, jednou nahoře.

Čím se nyní zabýváte?

Pracuji pro kraj, jsem předseda sociálně zdravotního výboru krajského úřadu. Částečně se zabývám řízením a transformací nemocnic v Olomouckém kraji. Je to zajímavá zkušenost, protože jsem se zatím setkal jenom s řízením velkých nemocnic, a když vidíte problémy těch malých, začnete to všechno vidět trochu z jiného úhlu.

Co je podle vás největší předností našeho zdravotnictví?

Podle mě je naše zdravotnictví na velmi solidní evropské úrovni. Myslím, že naši zdravotníci si zaslouží lepší platy, ale musíme na ně mít.

Jakými nešvary české zdravotnictví trpí?

Především stát neplatí za své pojištěnce tolik, kolik odvádějí zaměstnanci. Státních pojištěnců je pět a půl miliónu. Jde o největší segment pojištěnců, který zároveň čerpá nejvíc zdravotní péče. A jestliže se za tyto pojištěnce platí méně, než spotřebují, musí se to projevit. Když přestanete pracovat, zaplatíte na zdravotním pojištění 830 korun měsíčně, tedy o 400 korun víc než stát za svého pojištěnce. Kdyby platil stejně, je to 22 miliard korun ročně navíc. A kdyby se tyto peníze dostaly do systému, neexistují takové problémy. Takhle můžete do zdravotnictví přidávat nárazově kolik chcete a nebude to mít žádný efekt. Je to byzantský marnotratný systém. Druhou věcí je, že za české peníze nemůžete mít švýcarské zdravotnictví. Oni také dávají sedm procent na zdravotnictví, ale švýcarských sedm procent hospodářské produkce je něco jiného než sedm procent naší. Na druhou stranu je ale třeba si uvědomit, že objem peněz vydávaných na zdravotnictví nekoreluje se zdravotním stavem obyvatelstva. Například oproti Americe máme lepší parametry prenatální úmrtnosti, přitom na zdravotnictví vynakládají mnohonásobně víc peněz než my.

Jiří Prinz, Zdravotnické noviny

VÁCLAV RÝZNAR:

narozen 1946

absolvoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

je členem rady Olomouckého kraje

mezi jeho zájmy patří četba, lyžování, tenis

je ženatý, má dvě děti

jeho krédo: pokud nemůžeš pomoci, tak neškoď

Proč se dostalo tolik zdravotnických zařízení do propadu?

Největší chybou bylo vládou nařízené plošné zvýšení mezd bez ohledu na finanční možnosti nemocnic. Šlo nejdříve o patnáct procent, pak deset, pak sedm a pak zase deset procent. Když se tyto částky spočítají, šlo dohromady o 44procentní růst mzdových nákladů ve zdravotnických organizacích, aniž by k to-mu byly zajištěny odpovídající zdroje. A která organizace je schopna strávit během roku a půl nárůst mzdových nákladů o 40 procent? To bylo diletantské rozhodnutí od zeleného stolu. Už tehdy jsem říkal, že pokud by se propady v hospodaření týkaly 10 či 15 procent nemocnic, mohl je zavinit jejich management, ale když se týkají 95 procent nemocnic, je to problém v systému. Ředitel pak může být ze zlata, ale není schopen to vyřešit. Nebo to vyřeší snížením objemu zdravotní péče, protože nejdražší je léčit pacienta.

Všichni se shodují na tom, že naše zdravotnictví potřebuje reformu. Většinou se ale všichni shodují také na tom, že nejlepší čas pro ni už pominul. Kdy byl podle vás ten nejvhodnější moment?

Veliká šance se promrhala, když Miroslav Macek napsal návrh reformy. Druhá promrhaná šance byla při výběrových řízeních na lůžková zařízení, protože na ministerstvo přišlo takové množství údajů o všech nemocnicích, že kdyby se udělala pořádná statistická analýza, jsme dnes úplně jinde.

Zažil jste hodně ministrů. Jak byste je zhodnotil?

Nastoupil jsem, když byl ve funkci Luděk Rubáš. I když na něj všichni nadávali, já ho mám rád. Měl šanci něco udělat, ale byl ve funkci krátkou dobu. Za nejlepšího ministra považuji Jana Stráského. Kdyby zůstal, tak dotáhl reformu do konce. Po něm nastoupila Zuzana Roi-thová, pro kterou to byl dobrý start pro politickou kariéru. Ve funkci ji vystřídal Ivan David, jehož zásadní chybou bylo, že byl příliš ovlivňován svým sekreta- riátem a navíc byl málo komunikativní. Určitě chtěl také něco udělat, ale neudělal nic. Co se Bohumila Fišera týče – byl to hodný člověk, chtěl, aby nebyla stávka, a tak zvyšoval platy.

A co současná ministryně?

Za prvé má příliš mnoho funkcí. Za druhé si myslím, že je to prvoplánový člověk. Dostane informaci, neověří si ji a už řeší problém. Někdo jí něco nakuká, ona se toho hned chytne. Jednu dobu měla každý týden nový nápad, na tom je vidět bezkoncepčnost a chaos. Ministr musí mít koncepci dřív, než nastoupí do funkce. Nemůže po roce a půl ve funkci, když je průšvih vedle průšvihu, říci, ať mu pošlou zdravotní plány krajů, že z nich do konce roku udělá koncepci. To je prostě absurdní.

Který z ministrů byl koncepčně nejméně připravený?

Nemohu nikoho jmenovat, protože kdybych jednoho jmenoval, několik ostatních bych urazil.

Kdo by naopak byl schopen dát naše zdravotnictví do pořádku?

Miroslav Macek.

Co se vám ve funkci ředitele v Olomouci nejvíce podařilo?

Byli jsme ve stínu Ostravy. Vždycky se nejvíce peněz dávalo do Prahy a Ostravy. Olomoucká nemocnice byla takový odstrkovaný chudáček, a to se týkalo i lékařů – když přijeli do Prahy, dívali se na ně jako na venkovany. Jsem hrdý, že jsem se snad přičinil o to, aby jméno olomoucké fakultní nemocnice bylo respektováno. Také jsme prakticky celou nemocnici modernizovali a mrzí mě jenom to, že jsem to nemohl dodělat. Jsem hrdý na to, že jsme otevřeli kardiochi-rurgii, a několik oborů má velmi dobrý zvuk. Kdybychom nebyli limitováni platbami od pojišťoven, možná se mi to podařilo u převážné většiny oborů.

A co se vám nepovedlo?

Myslím, že se mi povedlo skoro všechno. Nepovedlo se mi to, že se nemocnice v posledním roce mého působení dostala do minusu.

Svého času to jiskřilo mezi vámi a vašimi náměstky.

Oni měli pořád tendence, že mě vyhodí z místa, tak jsem je musel trochu eliminovat.

Jak hodnotíte současné vedení v Olomouci?

Ať si každý porovná výsledky hospodaření za dobu mého vedení nemocnice a za současného vedení a udělá si obrázek sám. Nikoho nehodlám pomlouvat, ale zcela otevřeně říkám, že současné vedení kvalitní není. Současný ředitel se hlásil v roce 1995 do konkursu spolu se mnou. Večer před konkursem mi volal šéf zdejšího S-klubu a říkal: „Vašku, tady už hodinu sedí nějaká společnost a baví se jenom o tobě.“ Tak jsem přijel a v klubu sedělo sedm členů komise, která druhý den jela do Prahy vybírat ředitele nemocnice. A říkali tam nynějšímu řediteli: „Jardo, já ti dám takovou otázku a já zase takovou otázku.“ Chvilku jsem to poslouchal a říkám:„ Tož, dobrá příprava na konkurs. Není to trochu podvod, co tu děláte?“ Oni se samozřejmě hned rozprchli. Druhý den jsem přijel do Prahy a vyhrál jsem konkurs poměrem hlasů osm ku sedmi, tedy o jeden hlas. To znamená, že všichni neolomoučtí členové komise přehlasovali Olomoučáky. A on to pak celou dobu nemohl strávit.

Premiér Josef Tošovský o vás prý uvažoval jako o ministru zdravotnictví. Co nakonec rozhodlo, že jste se jím nestal?

Svou roli tam sehrálo to, že kdykoli jsem přijel do Prahy, říkal jsem, že jsou vředem na těle republiky, a oni to pak proti mně použili a říkali: „On ten Rýznar pražské zdravotnictví rozbije na cimpr campr, to bude stávkování atd.“ Ale já nic nerozbíjel, jenom je třeba Prahu držet trochu v napětí.

Neexistují na ředitele fakultních nemocnic tlaky ze strany současného vedení resortu, aby vstupovali do ČSSD?

Žádný politický tlak na mě nikdy vyvíjen nebyl, ani za vlády ČSSD, ani za vlády ODS. Ale je pravda, že většina ředitelů fakultních nemocnic v sociální demokracii je.

Ohodnoťte tento článek!