Sport a etika se občas nesnášejí


 

Největší bolestínci jsou atleti, uprostřed jsou fotbalisté a nejtvrdší jsou

hokejisté, říká Petr Krejčí, který více než 25 let pečuje o vrcholové sportovce

P

ředpokládám, že jako sportovní lékař máte pozitivní vztah k aktivnímu sportování.

Už jako dorostenec z malého města jsem dělal moře sportů. Kluci na vesnicích mají ke spor-tování vždycky blízko, dělají i šest nebo sedm sportů. Závodně jsem se věnoval atletice, dostal jsem se do dorosteneckého národního mužstva a posléze i do seniorského mužstva v běhu na 800 metrů. V letech 1973 až 1975 jsem byl členem národ-ního mužstva, dokonce jsem jednou běžel půlku proti Francii. Dodnes můj osobní rekord patří mezi dvacet nejlepších u nás. Ke sportovní medicíně jsem se dostal právě proto, že jsem sport provozoval na vysoké úrovni.

Byl obor tělovýchovného lékařství vaší vysněnou oblastí medicíny?

V mládí jsem vůbec o existenci tohoto oboru nevěděl. Později jsem studoval v Hradci Králové na vojenské akademii a praxi jsem získával na chirurgické klinice. Jako každý medik jsem měl představu, že budu dělat ortopedii a chirurgii a bude ze mě slavný chirurg. Když jsem ale dostudoval, přišel jsem do střešovické nemocnice na takové kolečko po odděleních a naskytlo se místo na sportovně lékařském oddělení. V té době nebylo moc na vybírání a říkal jsem si, lepší sportovní medicína ve Střešovicích než jezdit na koni na Šumavě jako útvarový lékař.

Brzy po nástupu do střešovické nemocnice jste našel uplatnění jako lékař národního družstva lyžařů. Jak jste se k tomu dostal?

Na oddělení jsem začal pracovat pod současným předsedou Českého olympijského výboru Milanem Jiráskem. Po něm jsem podědil sporty, které je nutné vyšetřovat po stránce transportního systému. V roce 1976 jsem se tak stal lékařem národního družstva lyžařů- -běžců a nakonec jsem s nimi prožil 25 roků sportovní medicíny zaměřené na vytrvalostní sport a absolvoval jsem šestery zimní olympijské hry. Dostal jsem se i do zdravotní komise Mezinárodní lyžařské federace, kde jsem vytvářel koncepce pro zdravotní sledování v lyžování. V roce 1995 jsem dostal nabídku dělat sportovního lékaře u národního mužstva fotbalistů. Stále tvrdím, že je to záležitost spíše společenská než medicínská, ale taková nabídka se neodmítá. A vzhledem k tomu, že péče o obě družstva byla příliš náročná na čas, svou lékařskou kariéru u lyžařů jsem zakončil olympiádou v Naganu v roce 1998.

Co jste pociťoval jako největší rozdíl při přechodu od lyžařů k fotbalistům?

K lyžařům jsem nastupoval jako mladý doktor, byl jsem s nimi kamarád, bydleli jsme na jednom pokoji, když byla možnost, zašli jsme spolu i do hospody. Jak ale člověk stárne, zjistí, že jeho generace už odešla a s mladými kluky už takový kamarád být nemůže. S lyžaři jsem měl těsnější kontakt, trávili jsme spolu čas na závodech a na dlouhých soustředěních. Jednou ale zjistíte, že to není to pravé ořechové, co si člověk představuje. Proto volba padla na fotbal, kde je větší odstup, není tolik náročný na každodenní činnost a dlouhá soustředění. Ve fotbale se vyká a je to váženější medicína. U lyžování jste často dělal lékaře i sportovcům z jiných družstev, zatímco u fotbalu je to především boj, kdy vzájemná pomoc nepřipadá v úvahu. Nesmíte v žádném případě prozradit bolístky jednotlivých hráčů, protože toho by soupeři mohli ihned využít.

Rozdíl je určitě i v typu zdravotní péče.

Péče je skutečně diametrálně rozdílná. Jako doktor u lyžařů jsem se podílel i na tréninkovém procesu, protože funkční sledování, které s sebou sportovní medicína nese, do jisté míry modifikuje vlastní trénink. Oproti tomu ve fotbale je daleko větší procento jiných prvků než těch vy-trvalostních – obratnost, síla, rychlost a schopnost hry. To jsou pro sportovní medicínu podstatně hůře postižitelné parametry. Na tréninkovém procesu se podílíme především posudkově, jestli totiž daný fotbalista může nebo nemůže hrát. Léčíme spíš mikrotraumata, traumata, staráme se o věci kolem, jako je hygiena, stravování a regenerace. Vlastní rozvoj funkční stránky u fotbalu je podstatně menší než u vytrvalostních sportů. Sám jsem cítil, že to bude odklon od mého původního zaměření na kardiovaskulární aparát transportního systému.

Ve fotbalové reprezentaci máte na starost hráče, jejichž cena dosahuje miliónů korun a jsou majetkem klubů, které vám je na pár dní půjčí s předpokladem, že jim je vrátíte zdravé.

Fotbalisté na reprezentační sraz přijedou se zprávou od svého klubovního lékaře, zda se léčí či nikoli. Když už nemohou hrát ve svém klubu, klubovní lékař zavolá nebo pošle zprávu, že hráč se reprezentačního utkání nezúčastní. My toto rozhodnutí samozřejmě respektujeme, protože je tady určitá vzájemná důvěra. Pokud hráč přijede a není zcela jisté, jestli bude hrát, je na nás, zda jsme ho schopni za těch pár dní dát dohromady. Když se fotbalista zraní v zápase, je na nás, abychom sepsali zprávu a sportovce odeslali na léčení. U fotbalové reprezentace působí také Jiří Fousek, primář ortopedicko-traumatologického oddělení, s kterým máme zásadu, že se snažíme hráče vracet do klubu s diagnózou. To znamená, že když se hráči něco v zápase stane, odvezeme ho klidně i v noci k nám do Střešovic alespoň na rentgenový snímek, abychom věděli, co mu je. Je to věc stavovské cti, aby nás v cizině neměli za hlupáky.

A jak se řeší situace, kdy si zranění hráče vyžaduje operativní řešení?

Smlouva v jednotlivých klubech je taková, že o místě provedení operace rozhoduje daný klub. Musíme se s nimi domluvit, jestli souhlasí, aby se zranění operovalo ve Střešovicích. Samotní hráči by byli často rádi operovani u nás. Jednak jsme dost vyhlášená nemocnice a navíc máme na všech odděleních spoustu kolegů, kteří se sportovci soucítí a dovedou pro ně udělat první poslední. Hráči jsou sice majetkem klubu a my s tím nemůžeme nic dělat, často se ale stane, že klubovní lékaři vědí, že úroveň českého zdravotnictví je dobrá, a souhlasí, aby se zákrok provedl u nás. Ovšem majitelé a trenéři s tím většinou nesouhlasí, pro-tože mají vazby na svá zdravotnická zařízení. 4

Se sportem je těsně propojen i problém dopingu. Dá se o této problematice mluvit i v souvislosti s fotbalem?

Doping už do fotbalu dorazil. V italské lize, která přináší největší zátěž, je pozitivních případů hodně. V této lize máme dobré hráče, jako je Nedvěd, Jankulovski nebo Jiránek, kteří pravidelně k reprezentaci přijíždějí se seznamem medikamentů a preparátů, jež brali za posledních 14 dnů. My pro změnu píšeme, jaké preparáty jsme jim podávali my. Riziko zneužití dopingu však stále zůstává, protože odehrát sedmdesát zápasů v sezóně na požadované úrovni, to jsou obrovské nároky.

Ve sportu jde především o vítězství a na lékaře může být vyvíjen tlak, aby byl zraněný sportovec nasazen do zápasu. Jakou váhu má v těchto okamžicích slovo lékaře?

Doktor je u mužstva proto, aby si tam vybudoval nějakou pozici. A ta musí být postavena na tom, že mu trenér věří. Ve sportu je moře hraničních případů, kdy může tím, že sportovec k závodu nebo do zápasu nastoupí, dojít k poškození jeho zdraví. To se samozřejmě neslučuje s lékařskou etikou. Sport je politikum nebo šoubyznys, a tak se někdy přimhuřuje oko. Záleží, o jakou jde soutěž – pokud se jedná o finále mistrovství světa, kde jde všem o všechno, pak hrají roli takové atributy, jako je sláva, peníze a čest. V tomto okamžiku se rozhodování může dostat na hranu, ale opět je na doktorovi, aby v každé situaci dokázal posoudit míru rizika, která sportovci hrozí. Nedávno se hrál Confederation Cup – fotbalový turnaj vítězů všech kontinentálních mistrovství – a během zápasu zemřel na hřišti kamerunský fotbalista. Hovořili jsme o tom s představiteli FIFA a zjistili jsme, že byl do zápasu postaven i přesto, že dva dny předtím byl dost vážně nemocen, měl vysokou teplotu, byl na infúzích a bral kombinaci několika léků. Takovému tlaku bychom však měli odolat. V každé hraniční situaci musí být lékař pevný v kramflecích a jasně určit mez, za kterou už by se nemělo jít.

Jak se jako lékař vyrovnáváte se situacemi, kdy jste nucen sportovci, který své kariéře věnoval všechno, říci, že musí sport pověsit na hřebíček?

My jsme na tyto situace z medicíny daleko spíše zvyklí než například trenéři. Umíme lidem říkat pravdu a musíme ji umět říci i tomu sportovci. Faktem je, že u špičkových sportovců, kteří mají před sebou slibnou kariéru a najednou se jim jedním úrazem vše zhatí, má tato skutečnost obrovský psychický dopad. Znám i případy sportovců, kteří po zranění, jež ukončilo jejich kariéru, skončili na psychiatrické klinice. Problém je i v tom, že dnešní vrcholoví sportovci vlastně ne-umějí nic jiného než svůj sport.

Pro sportovce je zdraví bezpodmínečnou podmínkou jejich úspěchů, a tak se nelze nezeptat, jakými jsou pacienty.

Trend, který se ve sportovní medicíně razil odjakživa, že totiž lékař musí zvažovat, co pacient-sportovec chce, se dnes dostává i do normální medicíny. Když navrhujete pacientovi léčebný postup, musíte respektovat jeho požadavky. To je na ortopedii každodenní problém, že úraz lze léčit jedním způsobem po dobu sedmi měsíců, nebo je možné operovat, ale pa-cient je schopen jít za několik týdnů do práce. Tato volba je na pacientovi a tyto prvky se sem dostaly ze sportovní me- dicíny. Sportovci s léčením samozřejmě spěchají, ve většině případů je musíte brzdit, aby nešli hrát nebo trénovat. Je to také dáno systémem odměňování sportovců. Někteří mají základní plat a další peníze získávají za výhry, zatímco například v italské fotbalové lize je téměř fixní plat a odměny jsou podstatně menší, tím pádem sportovci neriskují uspěchání léčby. Obecně však sportovci jako pacienti vyžadují individuální přístup, rádi o svých nemocích hovoří, chtějí vědět, co to je a co se jim může stát. Myslím si, že čím je člověk bohatší, tím má o sebe větší strach. Jak už jsem ale říkal, významnou roli sehrává důležitost zápasů. V tu chvíli se už leccos přehlédne. Navíc každý sportovec má jiný práh bolestivosti. Největší bolestínci jsou atleti, ty bolí a píchá všechno, fotbalisté jsou v takovém středu a největší tvrďáci jsou hokejisté, kteří jsou schopní se zlomenou lýtkovou kostí odehrát zápas.

Jaká je podle vás budoucnost tělovýchovného lékařství? Bude lékařů ve sportovních klubech přibývat?

To je otázka peněz. Nejlepší a nejbohatší kluby mají zaměstnaného jednoho lékaře na plný úvazek a mají i skupinu externistů – odborníků. Co se týká českých fotbalových klubů, podle mých informací snad pouze ve Spartě je sportovní lékař zaměstnancem klubu. U ostatních klubů je lékař smluvně. Spíš si myslím, že je to budoucnost sportovních center, kde po určitou dobu bude přítomen lékař. Vzhledem k tomu, jak se tělovýchovné lékařství u nás vyvíjí, je čím dál víc jasné, že to není obor pro nemocnice. Je to obor do terénu, aby se lidé měli s kým poradit o vhodné tréninkové zátěži a dalších parametrech sportování.

Kristina Komůrková, foto Vladimír Brada

plk. mudr. petr krejčí

q narozen 1950

q absolvoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové; atestace z interní medicíny a tělovýchovného lékařství

q je primářem tělovýchovně lékařského oddělení ÚVN v Praze-Střešovicích; v letech 1976 až 1998 působil jako lékař národního družstva lyžařů, od roku 1995 je šéflékařem fotbalové reprezentace

q mezi jeho zájmy patří sport, zpěv, hudba, chalupa

q je ženatý s lékařkou, má dvě děti, které se obě věnují medicíně

Ohodnoťte tento článek!