Lékařům se do Iráku moc nechtělo


 

Každý má strach, říká Mojmír Mrva, který velel polní nemocnici v Iráku

P

restiž českého zdravotnictví v zahraničí už po několik let zvedají vojenští lékaři, kteří přinášejí pomoc do válkami sužovaných oblastí. Zatím poslední misi podnikli čeští lékaři do Iráku. Od dubna do října loňského roku je měl na starosti plukovník Mojmír Mrva.

Mise v Iráku nebyla vaší první. Jak jste se k této kariéře v armádě dostal?

Moje misijní kariéra se začala prakticky hned po absolvování lékařské vojenské fakulty, kdy jsem v roce 1979 nastoupil jako lékař protiletadlového raketového pluku v Mariánských lázních. To byl tehdy útvar, který je možné nazvat slovem misijní. Jezdilo se například na ostré střelby do Kazachstánu a už tehdy to byly velice namáhavé výpravy jak na psychickou, tak i fyzickou kondici. Ale tehdy jsem netušil, že se k podobné činosti budu vracet i v budoucnu.

Které mise jste tedy absolvoval před tou iráckou?

V roce 1993 se mi otevřela možnost zúčastnit se mírové mise jednotek OSN v zemích bývalé Jugoslávie. Strávil jsem tam téměř rok a půl života a získal celkem jasnou představu o tom, jak vypadá činnost zdravotnické jednotky v poli. Potom jsem se spolu s českými chemiky zúčastnil i mise v Kuvajtu, a pak už celkem logicky a zákonitě přišla mise s polní nemocnici v Iráku, protože už v průběhu balkánských misí jsem velel chirurgickému týmu.

Z posledních deseti let jste v zahraničí strávil bezmála čtyři roky. Co vás k výjezdům motivuje?

Zpočátku to byla zvědavost a svou roli hrál také ekonomický stimul. Teď už je to hlavně důsledek mého zařazení v armádě. Když armáda řekne, že potřebuje, abych odjel tam a tam, tak to nelze odmítnout.

Musel jste před odletem do Iráku podstoupit nějakou speciální přípravu?

Speciální příprava je společná pro všechny účastníky mise. Je to jakési školení, hlavně z psychologie, ale zahrnuje i zpravodajskou přípravu, ochranu proti zbraním hromadného ničení, zdravotnickou přípravu. Absolvovali jsme ji všichni společně, jinak jsem jako velitel polní nemocnice ničím speciálním neprocházel.

V čem spočívala vaše práce v Iráku?

Česká vláda vyslala nemocnici do Iráku s tím, že její úkol bude spočívat hlavně v poskytování humanitární pomoci místnímu obyvatelstvu. Byli jsme ovšem také podřízeni velení britské divize a z toho pak plynulo i to, že jsme museli plnit určité zdravotnické úkoly i ve prospěch aliančních jednotek.

Co pro vás bylo v Iráku nejtěžší?

Pro mě osobně byla tato mise ve srovnání s předchozími méně příjemná v tom, že jsem zodpovídal téměř za všechno. Naštěstí byl tým lidí, s nímž jsem do Iráku odcestoval, velice kvalitní. Jediné, co jsem vnímal velmi negativně, bylo permanentní nebezpečí, které spočívalo v tom, že nebylo možné vyloučit nějaký útok ze strany místního obyvatelstva. Ten mohl přijít prakticky kdykoliv. Do areálu nemocnice neustále dopadaly projektily z kalašnikovů, které dokázaly i při volném pádu způsobit smrtelné poranění. Velitelé takhle přišli o vojáka, který si večer lehl na nosítka, usnul a ráno ho našli mrtvého s dutinovým poraněním, na jehož následky vykrvácel. Nejhorší bylo, že se tomu nedalo nijak čelit, to bychom se museli zahrabat do země. Nikomu nepřidá na klidu, když musí každé ráno počítat vojáky, jestli jsou opravdu všichni.

Měl jste strach?

Strach je naprosto přirozený pocit každého člověka. Jedinec, který prohlásí, že strach nemá, je patologickým případem zralým pro psychiatra. Bál se rozhodně každý. Jde ale o to, jak se s tím vypořádat. Musíte být asi trochu fatalista, abyste do takové akce šel s vírou, že se vrátíte v pořádku a přivezete zpět i všechny ostatní.

Jaké jste měli vztahy s civilním obyvatelstvem?

Vztahy s obyčejnými Iráčany byly velice srdečné, zejména když zjistili, že nejsme příslušníci britské nebo americké armády. Češi tam totiž mají díky bývalé spolupráci mezi Irákem a Československem dobrou pověst. Ostatně stopy této spolupráce jsou tam vidět téměř na každém kroku. Konkrétně v Basře, kde jsme působili, je rafinérie zbudovaná v roce 1973, která do dnešních dnů produkuje benzín. Je tam i továrna, kde se montovaly traktory Zetor, ale ta byla bohužel v průběhu války totálně rozkradená.

Projevy otevřeného nepřátelství tedy byly jen výjimečné. Jednou například přišel islámský duchovní s tím, že příslušníci nemocnice pohaněli islám, speciálně nějakou súru z koránu tím, že na nějaký arabský nápis údajně napsali hanlivé výrazy v angličtině. Podle mě šlo ovšem o provokaci, která měla otřást dobrým jménem nemocnice, které jsme si tam postupně vybudovali. Jednak nikdo z Čechů nebyl schopen odhadnout, co ten nápis znamená, a navíc jsem přesvědčen, že bychom se takové věci nikdy nedopustili.

Na jedné straně tedy byl cítit normální přístup iráckého obyvatelstva, na straně druhé existovala cílená snaha šiitských fundamentalistů zapůsobit na místní lidi tak, aby nepodporovali alianční jednotky. V okamžiku, kdy někdo projevil ochotu spolupracovat s koaličními vojsky, byl označen za amerického pohůnka a stal se terčem útoků stejně jako příslušník aliančních sil.

Nepřineslo setkání s jinou kulturou nějaké problémy při léčbě pacientů?

Na setkání s islámem a jeho kulturou jsme byli připraveni. Měli jsme sebou tři arabisty a několik dalších Iráčanů, kteří studovali v bývalém Československu, takže nebyl problém dozvědět se podrobnosti o běžném chování místních lidí při lékařském vyšetření. Nečinilo nám proto žádný problém otupit veškeré ostny nedůvěry. Kdykoliv mělo dojít k nějakému choulostivému zákroku či vyšetření u žen, ptali jsme se na souhlas doprovodu, který tam s nimi vždy byl. Takže z této strany k žádným problémům nedocházelo.

Nic vás tedy v Iráku nezaskočilo?

Mám spíše tendenci nahlížet věci z pozitivní stránky, ale musím se přiznat, že jestli mě něco skutečně překvapilo, tak to byl nepředstavitelný nepořádek na veřejném prostranství, který nelze popsat jinak než jako jedno kontinuální smetiště. V rámci objektivity ale musím přiznat, že jak se pozvolna obnovovala správa města Basry, tak se objevovaly i skupinky pracovníků, kteří to uklízeli. Ale i tak pro mě zůstávají tyto dojmy nejvíce překvapivými a šokujícími.

Nezaskočilo vás nic ani z čistě lékařského hlediska?

Je pravda, že jsme se obávali, jak to zdravotně zvládneme; měli jsme informace, že jde o oblast, ve které se můžeme setkat s tak exotickými chorobami, jako je například malárie nebo leishmanióza. Nakonec se ale ukázalo, že malárie se v horkém létě téměř nevyskytuje, případ leishmaniózy jsme také nezaznamenali. Neměli jsme ani žádné vážné poranění, ani jsme nepřišli o žádného příslušníka mise, takže se k nám prozřetelnost chovala shovívavě.

„Exotičnost“ zranění, která jsme museli léčit, vyplývala především z válečného prostředí, v němž jsme se ocitli. Jednou například přišel chlapík s tím, že dostal ránu do hlavy. Rentgen pak skutečně ukázal, že měl kulku mezi oběma mozkovými hemisférami na spodině lebeční. To jsme ani nemohli operovat, protože neurochirurgy jsme sebou neměli, domluvili jsme mu proto operaci v univerzitní nemocnici.

Jaký je stav medicíny v Iráku?

Medicína v Iráku trpí materiálním nedostatkem, nikoli nekvalitou lékařů. Spousta z nich hovořila skvěle anglicky, absolvovali mezinárodní univerzity, takže bych jimi rozhodně neopovrhoval.

Jaký je rozdíl mezi vašimi předchozími misemi a tou iráckou?

S výjimkou mise ve Slavonii a Chorvatsku, kde jsem velel polnímu chirurgickému týmu, jsem neměl zodpovědnost za tak velký kontingent. V tom byla tato mise pro mě nejtěžší. Pocit zodpovědnosti je totiž dost unavující a ubíjející. Člověk musel ustavičně zvažovat každý krok, který hodlá podniknout, a to byla oproti předchozím misím podstatná změna.

V Iráku jste velel třistadvacetičlennému kontingentu. Jak se dává takový tým dohromady?

Bohužel se nám nepodařilo obsadit všechny nutné funkce dobrovolníky, proto na základě rozhodnutí náčelníka generálního štábu odjeli lidé na rozkaz. A protože není možné, aby polovina kontingentu jela dobrovolně a druhá na rozkaz, tak nakonec odjeli na rozkaz všichni.

Nepřinášela skutečnost, že někteří účastníci mise do Iráku nechtěli, nějaké problémy?

Ne, nemám pocit, že by se jejich neochota odjet do Iráku jakkoli projevila při plnění úkolů. Šlo spíše o to, že to přinášelo problémy jim osobně, v jejich osobním či profesním životě, když museli například odkládat atestační zkoušky. Byli tam i nemoci v rodině a podobně, a to vše museli překousnout a plnit úkoly, kvůli kterým tam přijeli.

Jak těžký je po takové misi návrat domů?

Nejtěžší to bylo po první misi. Chvíli trvalo, než jsem se přeorientoval z válečných poměrů do těch civilních. Teď už to mám ale natrénované, takže s aklimatizací problémy nemám.

Co říká vašim zahraničním misím rodina?

Rodina si na chvíle mé dlouhodobé nepřítomnosti zvyká od začátku mé vojenské kariéry, ale je to zvykání docela bolestivé. Jestliže tato mise byla vyvrcholením mé vojenské kariéry, tak ze strany manželky to bylo zase vyvrcholení její trpělivosti.

Znamená to, že se už dalších zahraničních misí nezúčastníte?

Myslím si, že ne. Mám už za sebou bohatou misijní minulost a docela rád bych dal také možnost mladším. Je to jednak proto, že pro rodinu je to náročné a pak také proto, že už mám pocit jistého vyčerpání a chtěl bych se cele věnovat úkolům, které mě čekají tady v České republice a nechci své síly tříštit ještě na plnění úkolů v zahraničí.

Jaké úkoly tedy před vámi stojí?

Jednak jsou to úkoly spojené s mou prací na chirurgickém oddělení vojenské nemocnice v Brně a kromě toho mám povinnosti velitelské. Od 1. ledna se sedmý zdravotnický prapor v Hradci Králové transformuje na nemocniční základnu, pod jejímž velením budou šestá a sedmá polní nemocnice. Sedmá bude umístěna v Hradci Králové, šestá bude přestěhována ze Zbirohu do Olomouce. Takže povinností mám před sebou víc než dost.

Co si z mise v Iráku odnesete do civilního života?

Každá taková mise přinese člověku nové pohledy jak na vlastní život, tak na zdravotnickou praxi. Lékař tu získává zkušenost s úplně jiným prostředím, než ve kterém se normálně pohybuje. Kontakt s novými lidmi, novým prostředím, to vše člověka obohatí a myslím si, že pozitivně.

Jiří Prinz,

foto Vladimír Brada

mojmír mrva

q narozen 1954

q absolvoval vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové

q mezi jeho zájmy patří literatura, dříve se věnoval sběru minerálů či vyřezávání

q je ženatý, má dvě děti

q motto: být vždy pozitivně naladěn

Ohodnoťte tento článek!