Je tendence popírat chyby


 

V České republice se ve sporech mezi pacienty a lékaři podává příliš mnoho trestních oznámení, říká právník Ondřej Dostál

Před necelým rokem vznikla Asociace pro medicínské právo a bioetiku, jejímž zakladatelem je právník Ondřej Dostál. Asociace složená z deseti, většinou ještě studujících právníků, pořádá přednášky a semináře a podílí se i na výzkumné činnosti v oblasti medicínského práva.

Vyučuje se na právnické fakultě medicínské právo?

Fakulta je po šesti stech letech existence poněkud konzervativní v přijímání nových věcí, výuka medicínského práva se však už zavádí. V roce 2000 vznikl z iniciativy profesorky Císařové kurs „Trestní právo a zdravotnictví“, na jehož výuce se od letošního roku podílí také naše asociace. V současnosti jde o jediný kurs svého druhu na českých právnických fakultách. Od minulého roku vyučujeme také na fakultě humanitních studií UK.

Bude vaše sdružení obhajovat práva konkrétních pacientů?

Zatím jsme spíše akademické sdružení, soustřeďujeme se hlavně na publikační činnost. Pro veřejnost připravujeme konferenci o právech pacientů, která by odstartovala cyklus dvaceti až třiceti seminářů na půdě nemocnic nebo regionálních pacientských sdružení. Další připravovaný projekt se týká bezplatné právní poradny. Radu od nás už teď požaduje hodně lidí. Zatím odpovídáme po e-mailu, což není ideální. Na příští rok plánujeme institucionalizaci poradny, pokud získáme dost financí z grantů nebo od sponzorů.

Inspirujete se precedenty evropského soudu? Budou muset české pojišťovny proplácet péči provedenou českým pacientům v zahraničí?

EU zatím nechává regulaci zdravotnictví spíše národním státům, evropský soudní dvůr je v této věci poměrně zdrženlivý. Péče poskytnutá v zahraničí je proplácena na základě mezinárodních smluv nebo dohod mezi pojišťovnami, které se týkají typicky akutní péče. Nemyslím si však, že by v současnosti měl pacient právní nárok na to, aby mu česká pojišťovna proplatila jakoukoliv péči, poskytnutou v bohatším zahraničním státě. Vytvoření takového práva by vedlo k tomu, že by si pacienti vybírali stát s nejkvalitnější zdravotní péčí a chudší zdravotnické systémy by krachovaly.

Zlepší se vymahatelnost práv pacientů po vstupu do EU?

Spousta lékařů, a lze to pozorovat z projevů některých funkcionářů lékařské komory, se bojí, že po vstupu do EU vypukne exploze sporů pacientů s lékaři. Už teď by se proto měly vytvářet mechanismy, jak spory řešit mimosoudně. Náklady na soudní řešení medicínskoprávních sporů totiž ukusují poměrně značný díl prostředků vynakládaných na zdravotnictví, v některých státech souhrn náhrad škod odpovídá údajně až 15 procentům z nich. Pacientovi nelze samozřejmě v právním státě upřít nárok na ochranu jeho práv jen proto, že je to drahé. Náklady však lze snížit tím, že se do řešení sporů bude soudní systém vtahovat jen v nezbytně nutné míře. Pokud bude možno nároky vypořádat pomocí neformálních procedur, ochrana práv se zlevní. Zároveň se sníží zatížení soudů, nedávno proto i ze strany Soudcovské unie vyvstal požadavek, aby se občanskoprávní spory, mimo jiné náhrada škody, řešily pokud možno mimosoudně, pomocí nástrojů mediace (způsob pokojného řešení sporů – pozn. red.).

Můžete mimosoudní řešení ilustrovat na konkrétní situaci?

Pokud by se podařilo zřídit službu pro mimosoudní řešení sporů, znalci dané instituce by posoudili, zda se jednalo o chybu, a pokud by se vina lékaře prokázala, nabídlo by zdravotnické zařízení pacientovi vyrovnání. Dokonce i v případě už zahájeného soudního sporu by se mohlo pomocí mediace usilovat o dosažení smíru podle občanského soudního řádu. Samozřejmě na tom musejí spolupracovat pojišťovny, které zdravotnická zařízení pojišťují proti riziku právní odpovědnosti. Pojišťovny musejí být ochotny hradit i mimosoudně dohodnuté odškodné a nepodmiňovat plnění rozsudkem soudu. I pro ně bude takový postup levnější, protože když zdravotnické zařízení prohraje u soudu, pojišťovna obvykle zaplatí víc.

Týkal by se takový postup i trestních řízení?

Trestní řízení se u nás nadužívá. Pacientům se jejich práva poměrně těžko uplatňují mimosoudně nebo v občanskoprávním řízení, proto trestní oznámení podávají. Trestní oznámení je zadarmo, případu se ujmou orgány činné v trestním řízení a samy shánějí důkazy, opatřují si dokumentaci, posudky. Pacient přitom může využít možnosti adhezního řízení – v rámci trestního řízení požádat o náhradu škody. O všechno se tak stará stát, což je špatně. Trestní řízení s sebou navíc vždy nese újmu na pověsti, protože tisk velmi často porušuje presumpci neviny. Tyto problémy u občanskoprávního řízení nebo mediace nevznikají. Trestní řízení by mělo být používáno jen u nejvážnějších porušení povinností lékaře.

Nebude ČLK při obhajování práv pacientů vaším soupeřem?

My právníci jsme povinni respektovat právo, které je v mezích možností nestranné, není namířeno proti lékařům. Mělo by být v zájmu komory – a s takovou myšlenkou jí byla zákonem svěřena disciplinární pravomoc – oddělit lékaře, kteří jsou řádní, od těch, kteří špatným výkonem povolání poškozují pověst lékařského stavu. V komoře bohužel vznikl obranný mechanismus, aktivovaný v souvislosti s tím, že se podává příliš mnoho trestních oznámení. Mám pocit, že se komora a priori brání jakémukoliv právnímu přezkumu sporů mezi lékaři a pacienty. Přitom kdyby z výkonu povolání odstranila ty, kteří toho nejsou hodni, její prestiž by vzrostla.

Co se vymahatelnosti práv pacientů týče, nepůsobí někdy ČLK jako nedobytný hrad?

Do určité míry komoru chápu. Sám mám oba rodiče lékaře a dokážu si představit, že pečlivý lékař stejně jako pečlivý řidič může udělat chybu. Proti občanskoprávní odpovědnosti se dá pojistit, a pokud lékař udělá chybu a přizná ji, pojišťovna náklady zaplatí a zdravotnické zařízení nanejvýš penalizuje na výši pojistného. Většina lékařů je morálně na výši, takže je schopna chybu připustit a snad i s určitým povděkem přijmout, že je pacient odškodněn. Pokud ale pacient podává rovnou trestní oznámení, žádné pojištění lékaři nepomůže, protože proti trestu odnětí svobody se nelze pojistit. Vzniká tak přirozená reakce – všechno popřít. Pokud se tak chová profese jako celek, je to do jisté míry logické.

Jak cítíte schopnost nebo sílu vymáhat práva pacientů v pacientských organizacích?

U konkrétních případů porušení práv jednotlivce by pacientské organizace měly pacientovi zabezpečit základní právní poradu a v případě, že k pochybení skutečně došlo, zajistit právníka. V případě možnosti mediace poslat zástupce, který by za pacienta argumentoval. Pokud se však jedná o veřejné záležitosti týkající se pacientů jako skupiny, jako je spravedlivý přístup k péči, rušení nemocnic, hrazení určitých druhů péče – to je politika. V takových případech pacientská sdružení hájí zájmy svých členů, a proto je naprosto legitimní, když to dělají nahlas.

Pozůstalí si často stěžují na nerespektování souhlasu pacienta.

Respekt k vůli umírajícího může výrazně zvýšit kvalitu zbytku jeho života a zároveň, trochu nešetrně řečeno, přinést i úspory. Pro umírajícího je často přijatelnější upustit od poskytování intenzivní péče a raději se soustředit na zpříjemnění a zlidštění umírání. Na druhé straně ale existuje trestný čin neposkytnutí pomoci. Postupuje-li lékař podle Úmluvy o biomedicíně, ponechá na pacientovi, zda se zřekne invazivních zákroků. Úmluva má přednost před zákonem, její výklad je však zatím v tomto ohledu velice sporný jak právně, tak eticky. Zatím ještě nebyl žádný lékař vážně postižen za to, že nerespektoval pacientovu vůli, ale už mnohokrát došlo k sankcím za neposkytnutí péče. Pokud je lékař jen trochu na vážkách, většinou i ve svém osobním zájmu výkon provede. Neres-pektování vůle pacienta se zpravidla stejně nikdy nedokáže, kdežto ponechání ho umřít ano. Ale to je spíš otázka pro někoho, kdo se zabývá rozdílem mezi pasivní a aktivní eutanázií.

Pacienti se často po nějaké době právního vyrovnání vzdávají. Jde pouze o problém v ČR?

Soudní řízení by mělo ustupovat mimosoudnímu, protože často probíhá v době, kdy „vášně“ už opadly a všichni jsou smíření s tím, že by se nějak dohodli. Spor byl ale zahájen, může být způsobena i další škoda na cti lékaře a dořešit se to musí. Proto by bylo lepší, kdyby se nejprve pacient s lékařem za přítomnosti nezávislé třetí osoby sešli, vyjasnili si situaci a pokusili se najít smírné řešení. A pokud na straně lékaře dojde k protiprávnímu jednání, neexistuje důvod, proč by neměla pacientovi příslušet náhrada škody.

Jak tedy prokázat lékaři vinu správně?

Musí se dostatečně prokázat, zda skutečně došlo k protiprávnímu jednání, ke škodě a jestli je škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Často ne-lze poznat, zda pacient zemřel sám od sebe, nebo byla smrt vyvolána zákrokem lékaře. Dále se musí objasnit, zda byl skutek zaviněný a zda se lékař mohl poškození nebo chybě vyhnout. Zde vyvstává i otázka ekonomických možností daného zdravotnického zařízení. Lékař ve špatně vybaveném oddělení musí někdy z více pacientů zvolit toho, který potřebuje péči nejnaléhavěji, a ostatní prozatím odmítnout. V extrémních případech dokonce musí vybrat, koho nechá zemřít, a zahrát si tak trochu na boha. Může se stát, že pod časovým tlakem zvolí špatně.

Nebylo by výhodné, aby posuzující právník měl medicínské vzdělání?

Určitě ano. Mnozí právníci, kteří se medicínským právem v zahraničí zabývají, bývají zároveň absolventy lékařských fakult. Na druhou stranu víc než absolvování fakulty je zapotřebí především zkušenost s praxí. Právník by měl vědět, jak to v nemocnici chodí, a proto dobré právní kanceláře specializované na medicínské právo často mívají vlastního poradce – praktikujícího lékaře.

Není to nevyvážené, že poradcem bývá lékař a ne také pacient?

Jsou případy, kdy znalci svědčili z kolegiality a neříkali celou pravdu. Je pravděpodobné, že tento jev u nás také existuje, ale úkolem právníka je umět rozpoznat validitu důkazů. U nás je špatné, že se ti, kteří o sporech rozhodují, včetně soudců, často zcela ztotožňují se znaleckými posudky. Soudce by měl být schopen poznat, co se skutečně stalo. Navíc je třeba trvat na tom, že zatímco znalec popisuje skutkový stav, právní stav musí soudní orgán posoudit sám.

Petra Klusáková, foto Vladimír Brada

Ondřej Dostál**

– narozen 25. ledna 1979

– absolvoval magisterské studium na právnické fakultě UK v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském studiu, je advokátním koncipientem

– držitel Bolzanovy ceny za diplomovou práci „Lékař, pacient, trestní právo“

– předseda a zakládající člen Asociace pro medicínské právo a bioetiku (ondrej.dostal@ampb.cz, http://www.ampb.org)

– spoluautor učebnice „Trestní právo a zdravotnictví“, 2. vydání (v tisku)

– je svobodný, oba rodiče jsou lékaři

– k jeho zájmům patří sport, umění a cestování

Ohodnoťte tento článek!