Lékař v Iráku je nepostižitelný


 

Pacienti se před iráckými doktory klepou strachy,

říká kurdský lékař Mariwan Majid, který pracuje v Praze

J

ediné pravidlo, které v iráckém zdravotnictví platí, je pravidlo plné peneženky. A to nejen v té části Iráku, kde vládl Husajnův režim, ale také na kurdském autonomním území. „Navíc neexistuje žádný systém pojištění, žádné evidenční karty, ani lékařská inspekce,“ líčí tamní poměry třicetiletý lékař Mariwan Majid. Přestože od svých 19 let žije v České republice, je v úzkém kontaktu se svou rodinou, která zůstala v Iráku. Díky tomu má o současné situaci bezprostřední informace.

Co byste asi dnes dělal, kdybyste zůstal v Iráku? Vystudoval byste tam medicínu a stal se kardiochirurgem?

Nevím, jestli bych se v Iráku na medicínu vůbec dostal. Přestože jsem měl u maturity výborné výsledky, na lékařskou fakultu mě nevzali. Pro mě jako pro Kurda ze severní autonomie byly možnosti velmi omezené. Studovat medicínu v Iráku je navíc opravdu těžké, ještě náročnější než v České republice. Úroveň tamních univerzit je vysoká, spolupracují s mezinárodními univerzitami, jako je například Cambridge, a studenti musejí velkou část materiálů číst v angličtině. Takže pokud bych neměl štěstí a nedostal se na medicínu v dalších letech, musel bych pokračovat na stavební škole, kam jsem byl přijat a rok studoval. V Iráku bych tedy dnes byl asi stavařem.

Dostal jste ale šanci studovat v Evropě.

Byla to obrovská náhoda. Svou roli hrály jednak politické události a jednak to, že jsem měl výborné výsledky na škole. Narodil jsem se v severoiráckém městě Halabja, které bylo v roce 1988 bombardováno chemickými zbraněmi. To vlastně způsobilo můj odchod do České republiky. V roce 1990, kdy Irák napadl Kuvajt, dostali Kurdové příležitost se od Saddámova režimu osvobodit. O rok později vznikla na severu země kurdská autonomie a právě v tu dobu jsem maturoval. A měl jsem štěstí. Kurdské kulturní středisko v Paříži poprvé nabídlo úspěšným studentům z našeho města stipendium na evropské univerzity. Byli jsme první studenti, kteří dostali takovou šanci. Podal jsem žádost a ani jsem nevěřil, že to vyjde. V roce 1992 přišla odpověď, že mě přijali.

Teď pracujete na kardiochirurgii ve vinohradské nemocnici. Co pokládáte za svůj dosavadní největší úspěch?

Já se sám ještě nepovažuji za kardiochirurga, jsem zatím prvním asistentem. Medicínu jsem skončil před třemi lety. Kardiochirurgie je týmová spolupráce, když se operace zdaří a pacient odchází domů, tak je to úspěch pro celý tým. Obecně je ale pro mě výhra to, že jsem vůbec dokázal začít tady žít. Do České republiky jsem přijel sám, nikoho tu neznal, neuměl jsem ani slovo česky. Když jsem v metru slyšel: „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ nevěřil jsem, že se tenhle jazyk někdy naučím.

V Iráku už sice deset let nebydlíte, ale máte tam matku a otce a jezdíte za nimi na návštěvy. Jak se žije iráckým lékařům? Patří k tamní elitě?

Prestiž lékařů obecně je tam podstatně větší než tady. Vydělávají také mnohem víc peněz než čeští doktoři. Lépe placení než oni jsou v Iráku už snad jen ministři. A navíc jsou iráčtí lékaři hrozně nafoukaní.

Proč?

Mají zřejmě pocit, že zvládli tak těžkou přípravu a teď jsou ti nejlepší. V Česku se lékaři k pacientům chovají mnohem srdečněji a někteří pacienti toho i zneužívají. V Iráku se pacient před doktorem klepe strachy. Když někdo řekne, že má doktorát, je to, jako by řekl, že je svatý. V roce 1999 jsem byl doma na návštěvě a hodně věcí se mi nelíbilo. Měl jsem pocit, že zdravotnictví ztratilo své etické jádro – poskytovat lidem péči.

Myslíte, že o všem rozhodují peníze?

Ano. Akutní případy se ještě nějak řeší, ale horší je to u chronických onemocnění. V Iráku neexistuje žádné veřejné zdravotní pojištění, peníze tu jdou z ruky do ruky. Lékaři slouží v nemocnici a zároveň má skoro každý svou soukromou ordinaci, kde si vydělává jen na sebe. Na každého pa- cienta má patnáct minut a za tu dobu inkasuje v přepočtu dejme tomu 250 nebo 300 korun. Pak ho pošle do laboratoře, tam pacient zase zaplatí za vyšetření, poté jde do lékárny, kde si koupí drahé léky ze svého. Všechno si hradí pacient na sto procent sám. A navíc iráckému zdravotnictví chybí jakýkoliv systém. Dítě se narodí, je jedno, jestli v nemocnici nebo doma, nikde ho neevidují. Nejsou tam žádné karty, evidence pacientů. Pacient přijde za doktorem, a ten si ho musí pamatovat jen podle toho, jak vypadá. Musí mít v hlavě všechny pacienty, které ošetřil.

Když přijeli čeští lékaři do Iráku, museli se mimo jiné potýkat s velkou nevraživostí vojenských lékařů ze sousední nemocnice. Zatímco iráčtí lékaři ošetřovali za peníze pouze členy strany Baas, Češi léčili všechny pacienty zadarmo. Stalo se někomu z vaší rodiny, že ho odmítli ošetřit?

Ne, to se nikomu z mých příbuzných nestalo. Tím, že jsme žili na kurdském autonomním území, nezažili jsme to, co lidé ve střední a jižní části Iráku, kde vládl režim Saddáma Husajna. Na severu země byla zahraniční materiální pomoc díky programu „ropa za potraviny“ lépe organizovaná a rozdělovaná. Zdravotní péče tak byla sice drahá, ale byla.

Říkáte, že v iráckém zdravotnictví jsou hlavní peníze. Je v Iráku hodně lékařů?

Ve městech jich je dost, ale na vesnicích zoufale málo. Jít pracovat do malých obcí se nikomu nechce. Odcházejí tam spíše absolventi bez praxe, takže péče je na mnohem nižší úrovni než ve městech. Obyvatelé vesnic jsou většinou chudí a nemají na to, aby mohli žádat o léčbu ve větších nemocnicích. Irácký pacient bez peněz má smůlu. Existuje tam řada problémů, které je potřeba začít řešit. A já bych si moc přál, aby se systém změnil.

Jak se takový systém může změnit?

Irák potřebuje v tomto ohledu tvrdou ruku a bude to trvat dlouho. To není otázka čtyř měsíců, musí se změnit výchova, politika. V řadě oblastí tam třicet let vládne chaos, neexistuje třeba systém zdravotnické inspekce. Lékař udělá nějakou chybu a pa-cient se nemá na koho obrátit, neexistuje instituce, která by výkon lékařů nějak kontrolovala. Špatná diagnóza či léčba se netrestá. Neexistuje odebrání licence, což by iráckému zdravotnictví velmi pomohlo. Kdyby pár lékařům sebrali povolení k výkonu praxe, ostatní by si dávali pozor. Když jsou doktoři nepostižitelní, je to nebezpečné.

Jsou Iráčané schopni změnit tento stav sami nebo potřebují, aby jim zahraničí „pomohlo“?

Mohu mluvit jen za Kurdy, ale podle mě všichni chtějí klid, demokracii, systém. Iráčané přece vždycky byli vzdělaní. Problém je v tom, že ekonomická situace byla dlouho špatná. Režim dělal mezi lidmi obrovské rozdíly a naučil je pořád hledět na peníze. Doktoři vědí, že není dobře, když existuje tolik chudých pacientů. Říkají ale, že nemohou pracovat zadarmo, a nakonec jim to takhle vlastně vyhovuje. Většina specializovaných lékařů přitom studovala na Západě, takže mají zkušenosti, jak systém funguje tam. Moc dobře si tedy uvědomují, jak by mohlo zdravotnictví fungovat, ale současný stav je pro ně výhodný. Kdyby však přišel solidární systém pojišťoven, kdyby byly víc podporované státní nemocnice místo toho, aby všichni lékaři dostali soukromé licence, museli by se novým poměrům přizpůsobit.

Loni v létě jste v televizní diskusi řekl, že chápete důvody útoku USA na Irák. Souhlasíte s válkou v Iráku i teď? Zbraně hromadného ničení se dosud nenašly, pokračují gerilové boje.

Nás ani nezajímalo, jestli se najdou nebo nenajdou zbraně hromadného ničení. Nás zajímal odchod režimu.

Touto formou? Útokem USA?

Jiná forma neexistovala, i když se proti válce demonstrovalo od Ameriky přes Evropu až do Japonska. Nehájím prezidenta Bushe ani jeho motivy. Jenom se ptám – přišel někdo s nějakým jiným řešením, co se Saddámem? Nešlo za ním jít a říct mu: celý svět tě nechce, tak odejdi. Když přijde pacient, který má nádor, a lékař na zákla-dě diagnózy usoudí, že jediná možnost je operace, tak mu nemůže někdo říkat, že riskuje pacientův život. V tu chvíli pros- tě jiná varianta než operace není. Podobně to bylo se Saddámem. Delegace kurdské opozice se několikrát obrátila na sousední státy, že režim je špatný a že potřebujeme pomoc. Nikdo nás nevyslyšel, ani Evropané. Navíc byl Husajnův režim pro řadu států politicky a ekonomický výhodný, bez ohledu na to, co s Iráčany prováděl.

Kdo by měl teď Saddáma soudit?

Na procesu by se určitě měli podílet Iráčané, protože Saddám zločiny páchal na jejich území, proti jejich lidem. Jsem sice v této oblasti laik, ale věřím, že nemá šanci dostat lehký trest. Na druhou stranu nejsem pro trest smrti. Nic neřeší a spíš ho beru jako milost.

Vraťme se do loňského jara, na začátek války. Neměl jste tehdy nutkání odjet jako lékař do Iráku?

To víte, že když jsem slyšel, jak to v Iráku vypadá, trápil jsem se. Byl jsem tam devatenáct let, mám tam stále kořeny. Ale nebylo pro mě jednoduché se jen tak sebrat a odjet. Když začala válka, tak jsem se zrovna připravoval na atestaci, neměl jsem doklady, čekal jsem na občanství. Mám tady navíc dvě malé děti. Kdyby situace byla trochu jiná, asi bych tam na čas jel.

Neoslovilo vás vedení české polní nemocnice, abyste se k jejich misi přidal? Nepotřebovali lékaře, který z tak složitého prostředí pochází a umí česky i arabsky?

Ne. Nevím, jestli o mně vědí, nejsem tak slavný (smích).

Jak se jako muslim díváte na některé otázky medicíny? Například pokud jde o eutanázii, z koránu vyplývá, že pokud je naprosto jasné, že život nemůže být zachován, je zbytečné zachovávat vegetativní stav.

Korán praví, že žádný lékař na světě nedokáže ani o vteřinu prodloužit život pacienta. To dokáže pouze Bůh. Bůh může „zařídit“, aby se pacient dostal k lékaři včas. Otázka je, jak řešit stavy, kdy už žádná dostupná léčba nepomáhá a prognóza je špatná. Jako lékař pracující na kardiochirurgii vím, že děláme pro pacienta do poslední chvíle maximum. Jen těžko se dá říci, kdy člověk brání umírání a kdy ještě pomá- há žít.

Jaký je život muslima v České republice? Cítíte se rovnoprávný?

Nejsem ortodoxní muslim, uznávám islám jako návod k životu. Lidé s tímto náboženstvím jsou tu sice v menšině, ale já se cítím svobodný. Nikdo mi nebrání žít v souladu s koránem. Snažím se dodržovat základní zásady muslimského života.

A také se několikrát denně modlíte? I v nemocnici?

Měl bych, ale nemůžu nechat pacienta na mimotělním oběhu a jít se modlit. V takovém okamžiku myslím na Boha a modlím se uvnitř.

Iva Bláhová, foto Vladimír Brada

mariwan majid

q narozen 1973 v severoiráckém městě Halabja

q je ženatý, má dvě děti

q 1992 – získal od kurdského kulturního střediska v Paříži stipendium ke studiu v Evropě

q 1993 – kurs češtiny v Dobrušce

q 1993 až 2000 – studium na 1. lékařské fakultě UK v Praze

q od roku 2000 – pracuje na kardiochirurgii v pražské FN Královské Vinohrady, v současnosti první asistent

q 2003 – atestace z chirurgie

q 2003 – získal české občanství

Ohodnoťte tento článek!