Ombudsmanova léčba slovem


 

Moje práce? Snažit se lidem vysvětlovat, že právo je jen pokus o spravedlnost, říká veřejný ochránce práv Otakar Motejl

V

stupní hale brněnské kanceláře ombudsmana do-minuje poměrně malá socha slepé spravedlnosti od slepé výtvarnice Boženy Vavrekové. Otakar Motejl je jen o málo vyšší než socha. Když ho ZDN požádaly, jestli by se nenechal vedle sochy vyfotografovat, zeptal se: „Přinesete sochu sem, nebo mě odnesete k soše?“ Nakonec se k soše dopravil (bez problému) sám, vrátný před ním vyskočil do pozoru a Otakar Motejl se ješ-tě pokoušel smlouvat, jestli by nebylo možné vyfotit ho raději zezadu než zepředu. „Já nevím, co je to za klišé, že se lidé fotí zepředu. Mě by se mělo fotit jen zezadu.“

V rádiu jste nedávno řekl, že lidé by v ombudsmanovi chtěli mít zároveň lékaře a hlídače a že vy byste byl radši lékařem než hlídačem. Jako lékař ovšem nemáte k dispozici moc léků – tím nejdrsnějším prostředkem, když už nic jiného nezabírá, je zveřejnění případu.

To, co provozujeme, je trošku homeopatie. Ale osobně jsem přesvědčen, že velmi často pomáháme lidem slovem. Dokonce pomáháme i těm, kteří se na nás obracejí s věcmi nespadajícími do naší působnosti. Snažíme se využít naší autority k tomu, abychom jim s konečnou platností vysvětlili, že situace, ve které se ocitli, je z těch a těch důvodů právně souladná, byť je nepříjemná, a musejí se s ní vypořádat. Lidi traumatizuje určitý stav nejistoty a vyvolává v nich pocit nestabilnosti právního řádu. Jsou přesvědčeni, že se ještě najde nějaké řešení, které jejich osud zvrátí, a do jisté míry se v nich vytváří laicky řečeno bludná představa, že to, co by mělo platit, vlastně neplatí.

Čili jste spíš psychiatr.

Psychoterapeut. Na základě anamnes-tických údajů, nepříliš přesvědčivých a často deformovaných subjektivními pocity, musíme nejdřív stanovit diagnózu. Potom nastupuje naše pátrací činnost; zjišťujeme stanovisko druhé strany, jedeme se podívat do terénu, do té přírody. A poslední fáze je přidělování kapek. Někdy ty hořké kapky nakapeme stěžovateli, jindy úřadu, který se omluví, nebo to dokonce napraví. Naše vlastní nápravné prostředky jsou jiného rodu, než co je v tradiční společnosti zvykem – že se něco exekutivně ruší, rozhoduje, vrací, znovu ruší. To my nemůžeme lidem slibovat, ani jim to zařizovat.

Kolika stěžujícím si lidem dokážete pomoci?

Těch případů je v celém souboru přijatých stížností relativně menší část. Buďto totiž ty věci nejsou v naší působnosti – to představuje zhruba 45 procent stížností -, nebo spadají do naší působnos-ti, ale nejsou opodstatněné, takže dů-vod k nářku existuje, ovšem situace je v souladu s právem. A pak máme věci, které zřejmě nebyly zcela v pořádku, ale pro značný časový odstup se nedá žádná legální náprava zjednat. Takto měřeno potom zbývá relativně menší část případů, kdy dáváme stěžovateli za pravdu a kvalifikovaným způsobem usilujeme o nápravu.

Obracejí se na vás se stížnostmi kromě pacientů i lékaři?

Obracejí, ale podstatně méně než pa- cienti. Jejich stížnosti se většinou týkají klasických správních záležitostí, například problémů s nebytovými prostorami nebo s povolením k parkování.

Kolik jste dostali stížností z oblasti zdravotnictví?

(Nahlíží do tabulky.) Celkem jsme dostali 16 441 stížností, z oblasti zdravotnictví a péče o zdraví 358. To znamená 2,2 procenta celkového množství.

Čeho se nejčastěji týkají? Opakují se některá témata?

Opakují se stížnosti na nedostatečnou lékařskou péči. Poměrně méně je témat týkajících se administrativy, která se spíš promítá do oblasti sociálního zabezpečení. Těch 358 stížností se tedy převážně vztahuje ke zdravotní péči a podle mého názoru je to dost vysoké číslo. Chápu, že si lidé stěžují na daňové věci nebo na věci související se stavebním řízením, kde proti člověku stojí typický úřad. Ale v otázkách zdravotní péče proti sobě stojí dva lidé, kteří by měli stát vedle sebe, protože mají společný zájem. I z téhle naší agendy jsem získal zkušenost, že ve vztahu lékaře a pacienta – já to řeknu moderně – se rozevírají nůžky mezi technickými možnostmi zdravotnictví a jeho humánní stránkou. Já jako pacient jsem lékaři bezmezně věřil; nikdy jsem neměl sebemenší pochybnosti o tom, že lékař činí maximum pro moje dobro. Teď se lékař a pacient navzájem odcizují, množí se případy nedůvěry a myslím, že se na tom bohužel podílejí právě lékaři.

Myslíte?

Když necháme stranou devalvaci některých etických pravidel, jde o jakousi poctivost hry. My jsme si museli vyrábět všelijaké ty omluvenky a potvrzení sami jako falešné, ale dneska není problém získat omluvenku od lékaře autentickou, a přitom ne příliš poctivou. To jsou zdánlivě minimálně společensky škodlivé jevy, které ale ve svých důsledcích rozdrobují důvěru. Potom třeba i pitevní protokol vyvolává pochybnosti, jestli ten člověk je vůbec mrtvý.

Vy můžete fyzicky zjišťovat, co tomu člověku doopravdy je?

Pochopitelně se nechceme ani nemůžeme zabývat medicínskou podstatou problémů – a o to je to horší. Když dostaneme stížnost, řešíme vlastně tu formální, procesní stránku. Dominantní bývá spor mezi lékařem a pacientem o prá- vo na informace, o přístup ke zdravotnické dokumentaci. Celý problém je v tom, že jakmile tyto věci, které his- toricky tvoří součást elementární etiky, začnete takzvaně legislativně ošetřovat, tak první, co se vytratí, je ten cíl, čili obnovení důvěry. Hned se začnou generovat neřešitelné situace a hledají se cesty, jak to někudy obejít. V právu na informace je to vidět klasicky. Když se pracovalo na novele zákona o péči o zdraví lidu, otevřel se problém ochrany zdravotnických údajů. V parlamentu se do návrhu postupně přidávaly stále nové položky, aby to bylo přesně ošetřeno, aby se tam dostala i ta sekretářka. Teď zákon obsahuje seznam asi šestnácti nebo osmnácti pracovníků, kteří kromě ošetřujícího lékaře mají právo pracovat se zdravotní dokumentací, ale trochu se zapomnělo na pacienta a jeho okolí. Ukázalo se, že tato přepečlivá úprava, zamýšlená skutečně k ochraně pacienta, vlastně začala chránit lékaře před pacientem, který by chtěl získat nějaké informace.

A příčina těch problémů je podle vás ve ztrátě vzájemné důvěry?

V odcizení. Nedávno jsem byl na vyšetření, jestli jsem, nebo nejsem zdravý. Kontrolovali mi krevní oběh na takovém supermoderním přístroji, který obsluhovali dva lékaři. Jeden měřil A, druhý B. Jeden prohlížel moje tepny a žíly příčně, druhý podélně. Na té obrazovce jsem mohl vidět úplně všechno, jenom jsem se nedozvěděl, jak se jmenovali a kdo byli ti lékaři. Jdete do nemocnice a jeden lékař vás přijímá, druhý vás vyšetřuje, třetí léčí, čtvrtý vás propouští, a když odcházíte, tak jediný, koho opravdu upřímně srdečně pozdravíte, je portýr. Ten tam je pořád jako určitá konstanta v nejistotě. Technologie je taková. Dřív mě lékař takhle proklepal, řekl zhluboka se nadechněte, ale dneska, když vám ti mladí lékaři řeknou nedýchejte, už vám potom neřeknou, že můžete dýchat. Vyplňují nějaké tiskopisy, to oni musejí vyplňovat, a vy tam mezitím modráte. Ne, já to myslím trochu vážně, že to odosobnění má příčiny ve vstupu techniky.

Neměl jste někdy důvod – přes všechnu svou důvěru – si na lékaře stěžovat? Třeba ombudsmanovi…

Z okruhu svých blízkých vím o nějakých problémech, ale sám jsem měl asi štěstí. (Zasměje se) Jednou mi vypadaly po narkóze všechny zuby. Můžu si za to sám, varovali mě, že nemám před narkózou kouřit. Já jsem neposlechl, šel jsem si dát cigaretu, a protože jsem byl nervózní, vykouřil jsem rychle za sebou čtyři… Ale říkám, jsem člověk, možná trochu naivní, který lékařům důvěřuje. Když mi lékař řekne, že mám vysoký cholesterol, tak mu věřím, že mám vysoký cholesterol. Navíc nemohu zastírat, že od určité doby nejsem považován za obyčejného pacienta, takže by ani nebylo fér si stěžovat.

Pracuje se na novele zákona o veřejném ochránci práv. Jaké změny přinese?

Novela vnese nový prvek do naší činnosti, prevenci mučení a nelidského zacházení vůči osobám, které jsou z úředního rozhodnutí nějakým způsobem omezeny ve svých právech. To se týká nejen věznic, ale i zařízení, kde se lidé mohou ocitnout jaksi dobrovolně, třeba psychiatrických léčeben nebo dětských domovů. Zatímco dneska řešíme poruchy státní správy na základě konkrétních stížností, tady by šlo o preventivní, víceméně dozorovou činnost bez ohledu na to, jestli tam k něčemu pochybnému došlo nebo nedošlo. Výsledkem této činnosti by kromě vlastní prevence bylo splnění monitorovací povinnosti vůči orgánům Evropské unie a OSN, které k tomu přijaly příslušné rezoluce. Druhou část změn pak tvoří některé drobné korektury, které odpovídají na naše připomínky a požadavky.

Když jste dělal advokáta a soudce, přišel jste do styku s kauzami, které souvisely se zdravotní péčí?

Takových pět nebo šest případů jsem měl, jako advokát. Ve všech se jednalo o nedbalost.

V čem jsou tyhle kauzy zvláštní?

Vždycky je to oboustranná tragédie. Ve všech těch případech šlo o smrt pacienta a pro lékaře to bylo traumatizující. Ti lékaři nikdy nebyli cyničtí, ale upřímně nešťastní.

Vzpomínám si, že jste kdysi charakterizoval právo jako pokus o normovanou spravedlnost.

Něco takového jsem řekl.

Tehdy jste byl soudce. Jak byste teď pojmenoval práci ombudsmana?

Jako pokus vysvětlit lidem, co je právo. Že právo je jen pokusem o spravedlnost.

Vít Hlásenský, foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!