Medicína je stále dražší


 

Terapeutické možnosti se rozšiřují, ale peníze už na ně nestačí.

Řešením by mohlo být soukromé pojištění, říká politolog Roman Joch.

Vystudoval medicínu, ale v profesním životě se nakonec vydal úplně jiným směrem. Hned po promoci nastoupil do Občanského institutu, kde pracuje dodnes a věnuje se politologii a dějinám politického myšlení. Přes tuto základní orientaci nezůstává mimo zorný úhel jeho zájmu ani zdravotnictví.

Proč jste nezůstal u medicíny?

Už během studií jsem se začal zajímat jak o politickou filozofii, tak i praktickou politiku. Ještě na fakultě jsem také začal spolupracovat s Občanským institutem a nakonec mě politická filozofie zaujala natolik, že jsem se jí rozhodl věnovat. Po promoci jsem si sice ještě chvíli pohrával s myšlenkou, že bych pracoval jako lékař na částečný úvazek, ale to samozřejmě nejde, takže jsem se nakonec rozhodl úplně zůstat u politiky.

Nelitujete někdy svého rozhodnutí?

Samozřejmě, že jsem měl velké pochybnosti, jestli mám opustit po šesti letech studia medicínu, ale za tu dobu, která od mého rozhodnutí uplynula, jsem se s tím zcela srovnal.

Jak byste charakterizoval činnost Občanského institutu?

Je to nestátní, nestranická, nezisková organizace, která byla formálně založena v roce 1991. Její kořeny ovšem sahají až do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se disidenti spíše konzervativní či křesťansko-demokratické orientace scházeli na bytových seminářích a diskutovali o politologických a filozofických otázkách. A dva z nich, kteří se pak v devadesátých letech stali i ministry – Pavel Bratinka a Jiří Skalický – se rozhodli, že založí nestranickou instituci, která bude mít především vzdělávací charakter a bude navazovat na tradici oněch seminářů.

Práce institutu stojí na třech pilířích. Prvním jsou publikační aktivity, kdy překládáme a vydáváme politologickou a filozofickou literaturu, a to zejména od amerických autorů; dále organizujeme semináře a konference, které slouží především univerzitní mládeži, ale i poslancům, senátorům nebo různým odborníkům zabývajícím se politikou. Třetím pilířem jsou naše vlastní články a komentáře v médiích. Jsme malá instituce, která zaměstnává pět lidí a jednoho pracovníka na částečný úvazek.

Čím se v Občanském institutu zabýváte vy osobně?

Věnuji se především politické filozofii a v praktické oblasti zahraniční politice a otázkám bezpečnosti.

Studujete dějiny politického myšlení. Okolo řady pojmů, jako je například liberalismus, panuje značný zmatek.

Tento pojem za posledních 150 let výrazně změnil svůj obsah. Liberalismus původně požadoval omezení státní moci a co možná největší svobodu jednotlivců. Tomuto směru se dnes říká klasický liberalismus. Jenže na přelomu devatenáctého a dvacátého století se pod pojmem liberalismus začalo rozumět něco jiného. Noví liberálové, jimž se říká i levicoví liberálové, učinili v pohledu na stát obrat. Rozsáhlejší, socializující stát a vyšší daně jim už tolik nevadí. Svou pozornost přesunuli na otázky morálky, kultury, náboženství a zastávají názor, že západní kultura se svou morálkou, kulturou a náboženstvím představuje zlo, které člověka svazuje; aby byl člověk plně svobodný, měl by se osvobodit od tradiční morálky. Že vzrůst státní moci novým liberálům nevadí, naopak ho mnohdy vítají, lze vidět na příkladech různých speciálních privilegií pro menšiny nebo na fenoménu takzvaného sexuálního harašení. Zatímco klasický liberalismus požadoval, aby stát do těchto věcí nevstupoval, aby takové věci byly ponechány na domluvě mezi jednotlivci, moderní levicový liberalismus chce, aby se etnické, rasové, sexuální menšiny těšily zvláštní ochraně státu.

Podobné nejasnosti panují, i pokud jde o pojem konzervativismu.

Konzervativismus původně znamenal postoj nedůvěry, skepse vůči jakékoli ideologii. Ideologiím vytýkal, že jsou abstraktní a neberou v úvahu konkrétní podobu společnosti. Uznával význam tradice jako toho, co nás všechny spojuje, co umožňuje společenskou stabilitu. Ideologiím kladl odpor, ale postupem doby některé jejich požadavky přebíral. Takže ačkoli byl například zpočátku protiliberální, časem převzal mnohé liberální hodnoty a dnes je například ekonomický liberalismus s důrazem na svobodný trh normální součástí konzervativismu. Dnešní, moderní konzervativismus, především po zkušenostech s totalitarismem dvacátého století, už nereprezentuje jen postoj odporu ke každé nové myšlence, ale především přesvědčení o tom, že určité hodnoty jsou prostě nezbytné k tomu, aby společnost neupadla do barbarství tak jako za komunismu či nacismu. Proto také konzervativci odmítají morální relativismus. Stoupenci moderního, levicového liberalismu například říkají, že žádné hodnoty nejsou objektivní. To konzervativismus odmítá, protože pokud hodnoty nejsou objektivní, tak proč by si například skinhead nestanovil, že je společensky žádoucí masakrovat černochy. Proto konzervativci tvrdí, že na některých hodnotách by se měla shodnout celá společnost.

Vy sám se považujete za liberála nebo konzervativce?

Osobně mám hodně blízko ke klasickému liberalismu, ale poté, co prodělal vývoj, o němž jsem hovořil, bych se jako liberál neoznačoval. Považuji se za konzervativce.

Sledujete jako vystudovaný lékař i zdravotnickou problematiku?

Zajímají mě některé otázky, které jsou na hranici medicíny a etiky, jako jsou například potraty, klonování nebo eutanázie.

V současné době někteří poslanci usilují o zákaz potratů. Jak tyto snahy hodnotíte?

Většinový názor je takový, že ačkoli potrat není sám o sobě dobrou věcí, měl by být legální. S tím nesouhlasím, protože je jisté nebo alespoň značně pravděpodobné, že dítě v embryonální fázi vývoje je prostě pořád dítětem, tedy plně lidskou bytostí; embryo je zkrátka stejně jako například novorozenec či adolescent jednou z fází vývoje člověka. Ale i kdybychom tuto jistotu neměli, je jasné, že někdy mezi početím a porodem ke vzniku lidského jedince dojít musí, protože jinak by při porodu nemohl přijít na svět plnohodnotný člověk. Sama skutečnost, že nevíme, kdy se to přesně děje, by nás měla vést k maximální opatrnosti a spíše bychom se měli vyvarovat zásahu, u něhož nemůžeme vyloučit usmrcení lidské bytosti. Zdá se mi proto, že principiálně, filozoficky jsou potraty neobhajitelné. Na druhou stranu je ovšem pravda, že většina společnosti na to má jiný názor. Proto bychom měli sledovat rozumnou politiku, jejímž cílem by bylo maximální snížení počtu potratů až k bodu, kdy nebudou potraty pokud možno žádné. Co se týká poslaneckých návrhů, nemají žádnou naději na úspěch, přesto si myslím, že jsou pozitivní v tom smyslu, že alespoň fungují jako výzva k přemýšlení pro lidi, kteří jsou k této problematice lhostejní.

Předpokládám, že váš názor na eutanázii bude stejně odmítavý.

Ano. Vidím tu obrovský prostor pro její zneužití, a to i kdyby šlo pouze o dobrovolnou smrt nevyléčitelně nemocných pacientů, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi. Obávám se, že jak postupuje demografická krize celé západní společnosti, kdy populace stárne, což s sebou přináší stále větší ekonomické problémy, bude vzrůstat tlak na zavedení eutanázie. A myslím, že nakonec zavedena bude. Obávám se, že staří lidé začnou sami sebe nahlížet jako neužitečné, i jejich okolí jim to bude dávat najevo a pod tímto psychickým tlakem budou souhlasit s vlastní eutanázií. Myslím, že je to další relativizace lidského života, kdy začne být nahlížen jako škodlivý pro společnost.

Existuje u nás někdo, kdo by aplikoval konzervativní politickou orientaci na zdravotnickou politiku?

Nevím o tom. A když se podíváte na programy jednotlivých politických stran, zjistíte, že s nějakou jasnou koncepcí nepřichází žádná z nich. Všichni spíše chtějí odstraňovat příznaky dnešního problematického stavu než řešit podstatu problému. Pokud vím, byl tu jen jeden pokus zásadně reformovat zdravotnictví, a to byl pokus Miroslava Macka, ale ten byl naprosto nešťastný.

Co mu vytýkáte?

Představa Miroslava Macka spočívala v úmyslu vnést do zdravotnictví tržní systém, což za určitých okolností může být dobrá myšlenka. Ale zásadní problém je ten, že u nás neexistuje smysluplný trh, smysluplná konkurence mezi pojišťovnami. Zdravotní pojišťovny jsou napůl státními agenturami, což je dáno tím, že si ze zákona každý povinně platí pojištění, které se tak stává určitou formou daně. A prostředky, které se vyberou, jsou rozděleny mezi jednotlivé pojišťovny. Ty tedy mají garantovaný příjem od státu a veškerá konkurence má potom jen kosmetickou povahu. Pokud máme tento systém, asi by měla být pouze jedna pojišťovna, jakási státní agentura, která by získávala prostředky z povinného pojištění a garantovala by určitou zdravotní péči občanům. A cokoliv by šlo mimo státem garantovanou péči, by už bylo nepovinné a záleželo by na dobrovolném pojištění občanů. Tam by byl možný trh a konkurence. Jinými slovy, pokud je zdravotní pojištění povinné, pokud je objem poskytované péče zákonem garantovaný, nemá smysl si hrát na konkurenci mezi pojišťovnami. A myslím si, že toto Miroslav Macek nepochopil – domníval se, že problém vyřeší trh, ale tady žádný trh není.

Jakými hlavními neduhy trpí naše zdravotnictví?

Můj názor můžete oprávněně považovat za laický, protože zdravotnická politika je trochu stranou mého zájmu. Domnívám se, že největší problém medicíny, a to celosvětově, spočívá v tom, že se kvůli nesmírnému vědeckému pokroku dostáváme do situace, kdy na jedné straně jsou možnosti lékařů pomáhat pacientům mnohem větší než kdykoli v minulosti, zároveň ale nesmírně stoupají i náklady na léčbu. Tady vzniká problém – stát nemůže finančně garantovat léčbu každé nemoci u každého pacienta. Takže musí být nastavena určitá rovnováha, kdy stát řekne, že určité nemoci bude hradit z peněz všech daňových poplatníků, ale budou určité nemoci, které by sice byly léčitelné, ale stát na léčbu některých jednotlivců nebude mít prostředky z povinného pojištění. Tito lidé se budou muset sami pojišťovat. Z toho vyplývá, že představa, aby stát zajišťoval veškerou léčbu, kterou poskytuje moderní medicína pro všechny lidi, je neudržitelná. Jako nejpřijatelnější řešení se mi zdá být soukromé pojištění.

Problémy, o nichž jsme hovořili, jste hodnotil z konzervativního pohledu. Jaká je podle vás budoucnost konzervativismu?

V Evropě je to naprosto menšinový postoj a nevidím žádnou možnost pro jeho renesanci. Domnívám se, že Evropa směřuje k jakési alianci ekonomického socialismu a kulturně společenského radikalismu. Oproti tomu v Americe je budoucnost aliance klasického liberalismu a konzervativismu stále ještě otevřená, vidím to tak půl na půl. Jiří Prinz,

foto Vladimír Brada

roman joch

– narozen 1971

– v letech 1990 až 1996 studium na 1. lékařské fakultě UK v Praze

– od roku 1996 pracuje v Občanském institutu

– autor knihy Vzpoura proti revoluci 20. století

– ženatý

Ohodnoťte tento článek!