Nevážíme si schopných lidí


 

Největším problémem českého zdravotnictví je špatná organizace, tvrdí náš zástupce u WHO Ivo Kocur

N

a naše setkání jeden únorový den se dostavil na minutu přesně, ovšem promrzlý až do morku kostí. Před několika dny se totiž vrátil z Kuby a na českou zimu se tak rychle neaklimatizoval. A ani nemusel. O pár dní později pro změnu odcestoval na misi do Afriky. Takto nemálo hektický je život našeho jediného zástupce u Světové zdravotnické organizace (WHO).

Jak se absolvent brněnské lékařské fakulty ocitne v tak významné instituci, jakou je WHO?

Na počátku bylo mojí hlavní touhou dostat se do Prahy na velkou kliniku. Současně mě lákala i mezinárodní spolupráce, k níž jsem měl blízký vztah už na fa-kultě, kde jsem se staral o zahraniční studenty. V roce 1993 jsem odjel na roční stáž do USA a poté jsem vystudoval management a dip-lomatickou akademii v Londýně. K samotné práci pro WHO jsem se dostal prostřednictvím svého projektu, který se týkal vybudování Lionského mezinárodního vzdělávacího očního centra v pražské FN Královské Vinohrady. Brzy po otevření centra jsem dostal šanci zabývat se medicínou v mezinárodním měřítku se zaměřením na prevenci postižení zraku.

Co obnáší vaše práce koordinátora mezinárodního programu v oblasti prevence postižení zraku Zrak 2020?

Zrak 2020 je hlavní program WHO tý- kající se rozvoje očního lékařství. Spolupracujeme především s ministerstvy zdravotnictví, politiky, národními lékařskými společnostmi a vedoucími očními odborníky, s nimiž vytváříme pracovní plány rozvoje. Zdaleka nejde jen o vlastní léčení, ale o posilování infrastruktury zdravotnických systémů na základě analýzy politické, ekonomické a zdravotní situace v zemi. Výsledkem je vypracování akčního plánu pro oblasti, které je potřeba zlepšit. Vedle toho jde především o vysílání lékařů a manažerů, poskytování materiálu nemocnicím a také o podporu dalšího vzdělávání lékařů. Navštěvuji řadu zemí, kde připravujeme národní semináře zaměřené na management, komunikaci a plánování. Často spolupracuji s médii. Zrak je velmi cen-nou hodnotou pro každého člověka a média mohou pomoci poskytnout informace o možnostech prevence a léčby. Zrak 2020 je skutečně globální program s projekty ve více než sto zemích. Na podpoře projektů spolupracujeme s hlavními světovými nadacemi, které se zabývají rozvojem oční péče a pomocí ekonomicky méně úspěšným zemím. V rámci iniciativy Zrak 2020 spolupracujeme s některými členy britské královské rodiny, což pomáhá upoutat pozornost k prevenci postižení zraku a ke skutečnosti, že 80 procent případů těžkého zrakového postižení na světě je léčitelných nebo prevencí omezitelných.

Od českého zdravotnictví máte určitý odstup. Jak vnímáte jeho problémy?

Bolestí státního sektoru českého zdravotnictví je až pohrdavé zacházení se schopnými a perspektivními lidmi. Péče o odborníky, kteří dávají práci maximum a mají zájem na rozvoji svého oboru a celého zdravotnictví, je velmi chabá a vede k tomu, že volí odchod do komerční sféry nebo do zahraničí. Několik let jsem věřil, že jde pouze o přechodný jev. Chápu složitosti reformy našeho zdravotnictví i to, že potřebuje určitý čas, ale pokud se dívám na tarify hodnocení práce zdravotníků státního sektoru, hluboce postrádám možnosti, jak stimulovat schopné a odpovědné. A tato rovnostářská politika trvá už léta.

Vaším oborem je oční lékařství. Jak jsme na tom v porovnání se světem?

Oční lékařství u nás je na skutečně vysoké úrovni, především co se týká schopnosti přejímat moderní metody a zavádět nové operační techniky. V tom jsme nejlepší ze středoevropských a východo- evropských zemí. Naší nevýhodou, a to se týká zdravotnictví jako celku, je fakt, že přetrvává neschopnost organizovat odbornou lékařskou péči v národním měřítku. Péče je často roztříštěna na několik ambiciózních pracovišť, která se snaží vyniknout jako celek. Snadno to vede k tomu, že v některých oblastech je nadbytek vybavení. Chybí národní koncepce, která by řekla, kolik přístrojů je nutných a kolik jich vlastně je k dispozici. Pochopitelně by to vedlo k určitému omezení osobních zájmů, ale přispělo by to k lepšímu využití prostředků, kterých naše ekonomika nemá jistě nazbyt. Za podstatné tedy považuji přivést nejenom náš obor, ale celé zdravotnictví k lepšímu managementu. Ten je stále často veden lidmi, kteří jsou vedoucími pracovníky na základě mnohaleté klinické praxe, ale nemají správnou manažerskou průpravu. Je dobré mít klinického vedoucího, který rozumí medicíně, ale měl by mít vedle sebe manažera, který rozumí organizaci, ví, jak vést kolektiv, jak pracovat týmově a jak pracoviště profilovat tak, aby dobře fungovalo. Klinik nevidí manažersko- -ekonomický aspekt poskytování léčebné péče, protože vidí jednotlivce, zatímco manažer musí vidět pracovní tým a zabezpečení péče pro danou část populace. Zde se máme co učit například od britského či indického systému zdravotnictví, kde role manažerů je velmi jasně vyhraněná, a právě oni vedou kliniky a nemocnice.

Výroční zpráva WHO za rok 2003 poukazuje na obrovskou propast mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Zatímco ve vyspělých státech se díky pokroku v medicíně a důrazu na prevenci zlep- šila kvalita života a prodloužil průměrný věk, v rozvojových státech je situace opačná.

Část světa, která není příliš velká, žije v relativním klidu, míru a dostatku materiálních zdrojů, ovšem ve zbylé části žijí mi-liardy lidí ve velmi složitých podmínkách, které jsou v mnoha případech na hranici boje o přežití. To uvádí mezinárodní politiku a zdravotnictví do velice složité situace. Ekonomicky vyspělým zemím jde o to, aby si svoji úroveň udržely, ale stále víc je zřejmé, že to bude dlouhodobě možné jen tehdy, pokud se i dalším začne rychleji dařit životní úroveň jejich obyvatel zvýšit. V těchto souvislostech je zřejmé, jak přímo otázky zdravotního stavu lidstva souvisí s politickou a ekonomickou stabilitou. Vracím se zpět k významu správné formy managementu, tedy řízení dané země. Už to, že se nastolí v zemi klid, pořádek a bezpečnost, vede k tomu, že i s málem se dá docílit mnoha.

Poté, co loni na jaře zveřejnila WHO zprávu o globální epidemii obezity a snaze bojovat proti „závadným“ potravinám vyššími daněmi, se americký cukrovarnický průmysl dožadoval, aby americký Kongres ukončil její financování. Jak často musí WHO odolávat takovým tlakům?

Často. Nejde jen o jednostranné tlaky komerčních organizací. WHO se snaží formovat pravidla zdravého života, která jsou založena na současné úrovni vědeckého poznání, ale která v běžném životě za- tím zdaleka nejsou akceptována. Víme, že kouření škodí zdraví, ale tabákový prů-mysl dává práci statisícům lidí po celém světě, podporuje tvorbu reklamy, média, filmovou produkci, má vliv na módní trendy a životní styl. To nelze změnit během měsíců. Potlačit tabákový průmysl stejně jako ovlivnit chování lidí a snížit poptávku po tabákových výrobcích bude trvat delší dobu. A to jsme se nepodívali na tuto otázku z pohledu jednotlivce, pro kterého může být náhlé ukončení kouření psychicky velmi stresující a vést k nedostatku koncentrace při práci a obtížím v sociálním životě. A tak je tomu i v dalších oblastech, jako je třeba zpřístupnění některých léků v rozvojových zemích. Nejde jen o prosazování toho, co je pro zdraví nejlepší, ale také o trvalé hledání nejvhodnějších cest, jak toho dosáhnout.

WHO v rámci boje proti některým nemocem v rozvojových zemích „tlačí“ i na farmaceutické firmy, aby pro ně snížily cenu léků.

Počty nemocných lidí bez potřebné lékařské péče jsou v nejchudších zemích vysoké a na koupi základních léků často nestačí i několik průměrných měsíčních výdělků. OSN stejně jako WHO se snaží tyto propastné rozdíly snížit a přivést politiky stejně jako komerční organizace k pochopení, že v době globalizace není žádná země nebo oblast světa vzdálená natolik, aby ji ostatní mohli zcela opomíjet. Problém zdravotního stavu obyvatel na jedné polovině světa snadno ohrozí i zdánlivě nejstabilnější trhy druhé poloviny světa. Vzpomeňte na SARS a následné ekonomické následky omezeného cestování a obchodu v řadě asijských zemí, ale i části Kanady. Proto WHO iniciuje zmíněná jednání.

Nejhorší dopad má nemoc AIDS v Africe a Latinské Americe. Jak jako člen organizace, která se snaží bojovat za „zničení“ AIDS, vnímáte prohlášení představitelů katolické církve, kteří odsuzují používání kondomů?

WHO respektuje rozdílnosti pohledu na tuto otázku související s vírou, nicméně reprezentuje moderní lékařskou vědu a principy plánování rodiny a snahy zabezpečit zdravý vývoj dětí. A s tím se ztotožňuji i já. Byl jsem opakovaně v řadě rozvojových zemí, kde pro tisíce rodin není dostatek ani nejzákladnějšího vybavení, čtvrtina dětí umírá na dětská onemocnění, není dostatek škol, není dostupná základní lékařská péče. Nejde jen o nekontrolovaně rostoucí populaci v řadě rozvojových zemí, ale také o přenos infekčních onemocnění. Na jihu Afriky je až čtvrtina obyvatel nakažena AIDS. Během několika let katastroficky vzroste počet pacientů s AIDS, kteří budou potřebovat léčbu. Není mnoho cest, jak tento stav korigovat.

Jaké nejvýznamnější hrozby bude WHO řešit v nejbližších desetiletích?

Svět se začíná potýkat s mimořádnou mírou cestování. Stačí několik hodin, aby se člověk dostal z kontinentu na kontinent. Každodenně je takto v pohybu mnoho miliónů lidí. Postupně se stává naším domovem celá naše planeta. Neexistuje země nebo oblast, kterou bychom mohli dlouhodobě přehlížet v naději, že se její problé-my netýkají ostatních. Proto WHO usiluje o lepší spolupráci jednotlivých zemí v monitorování zdravotního stavu populace a vzájemného sdělování informací. V této souvislosti se musíme připravit na možnost výskytu nových infekčních onemocnění, jako byl například SARS, která mohou být snadno přenosná a riziková pro rozsáhlé počty obyvatel. V mnoha rozvojových zemích je velmi vysoká hustota osídlení a minimální zdravotnické služby. Rozvoj a šíření nových onemocnění lze snadno v počátcích přehlédnout. Pokud se týká už známých onemocnění, půjde především o dokončení rozsáhlých projektů kontroly chorob, jako jsou malárie, tuberkulóza, dětská obrna či AIDS, kterými trpí stamilióny lidí. Úspěchem dvacátého století bylo, že se některé z těchto chorob podařilo úspěšně dostat pod kontrolu v nej- rozvinutějších zemích světa, 21. století by mělo umožnit něco podobného i v ostatních částech světa. Předpokládám, že se WHO v tomto století zaměří na řešení hlavních zdravotních rizik, která vedou k nejčastějším onemocněním. Při vší úctě k vyspělým technologiím je třeba říci, že žádná z nich nám spolehlivě nepomůže ochránit se před běžnou rýmou. Věřím, že na konci tohoto století to bude možné.

Kristina Komůrková,

foto Vladimír Brada

ivo kocur

q  Rok narození: 1964

q  Vzdělání: 1989 Lékařská fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 1993 studijní pobyt na Ohio State University v USA, 1998 University College London, 2000 The Diplomatic Academy of London

q  Zájmy: kultura, cestování

q  Rodinný stav: svobodný

q  Životní motto: Ne každý může být slavný, ale všichni můžeme to, co děláme, vykonávat co nejlépe.

Ohodnoťte tento článek!