Ochránce mlčících menšin


 

Ministerstvo zdravotnictví pořád zůstává ministerstvem lékařů, říká vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab

Když Jan Jařab usedal ke stolu na terase šumavského hotelu, aby v přestávce mezinárodní konference poskytl ZDN rozhovor, vypadal unaveně. Při rozhovoru ožil. Těkal očima a nervózně si pohrával s předměty, které měl v dosahu – s párátkem, s magnetofonem, s tužkou. Jakmile interview skončilo, pohroužil se zpátky do únavy.

Jak se z lékaře stane profesionální ochránce lidských práv?

Já jsem byl aktivistou už od své účasti ve studentské stávce v listopadu 1989. Podílel jsem se na různých nevládních aktivitách a souběžně jsem do roku 1997 provozoval lékařské povolání; nejdříve jako internista, pak se specializací na geriatrii. Když řeknu geriatrie, tak sám vidíte, že jsem se pohyboval na tom „měkkém“ humanitním okraji medicíny. Na londýnské University College jsem studoval „medical anthropology“, čili antropologii léčení. To je obor, který se dívá na medicínu, na nemoc a na léčbu z kulturně relativistické perspektivy. V tom je možné zahlédnout určitý logický proces, jakým jsem se dostával k rozhraní mezi samotnou medicínou a tou širší humanitní oblastí. Na tom rozhraní jsem zůstal.

Nelitujete, že jste nechal medicínské praxe?

Někdy toho lituji a přijdou na mě výčitky svědomí. Ale říkám si, že je to vlastně logické. Když jsem se v roce 1983 hlásil na lékařskou fakultu, byly možnosti studovat humanitní obory, které by mě zajímaly, velmi malé. Humanitní vědy se pod ideologickým tlakem tehdejšího režimu změnily v jakýsi svůj opak. Takže jsem šel studovat medicínu. Kdyby po roce 1989 nepřišla ta velká politická změna, asi bych byl relativně spokojeným internistou.

Mohl byste se někdy vrátit k medicíně?

Nemyslím si, že se vrátím k medicínské praxi. Bylo by to velmi náročné a dnes přece jenom vidím těžiště svého zájmu v něčem jiném. V oblasti lidských práv je řada věcí, kde mi znalost medicíny může být užitečná – například v úsilí o to, aby pacient byl aktivním subjektem, ne jen pasivním předmětem lékařské péče. Ale to neznamená, že bych chtěl být doživotním zmocněncem pro lidská práva. Tu práci už dělám tři roky a měl bych ji dělat ještě nanejvýš rok, abych do státní funkce příliš nezarostl.

Kdybyste byl ombudsmanem, musel byste vydržet ještě tři roky.

I to je ještě přijatelné. Ale znám řadu lidí, kteří dělali ředitele odborů na různých ministerstvech příliš dlouho a podle mě to není psychologicky zdravé. Na druhou stranu třeba ve vysokých funkcích na ministerstvu zdravotnictví je střídání až moc rychlé.

Otakar Motejl řekl, že ombudsman je něco jako psychoterapeut. Jak byste vy charakterizoval svou funkci?

Já bych řekl, že obě funkce jsou komplementární, že se doplňují a nepřekrývají. Ombudsman má působnost individuální, vyšetřuje stížnosti a jeho funkce je vůči státním orgánům kontrolní. Zmocněnec pro lidská práva je jmenován vládou, není tedy nezávislý jako ombudsman a jeho funkce nevznikla ze zákona, ale z usnese-ní vlády. Je to „policy maker“, přispívá ke tvorbě koncepcí a legislativy směřujících k dodržování našich závazků, které plynou z mezinárodních smluv o lidských právech. Ve spolupráci s radou vlády pro lidská práva – kolektivním orgánem, ve kterém jsou náměstci ministrů i zástupci odborné a občanské veřejnosti – navrhuje legislativní změny. Jeho úlohou je také připomínkami komentovat návrhy právních předpisů a být ve vládě jakýmsi lobbistou za lidská práva. Není členem vlády, ale ve vztahu k legislativě má v tomto směru podobné kompetence jako ministři.

Jak vypadá vaše „ministerstvo“?

Máme odbor o 18 lidech, včetně mě a sekretářek. Skládá se ze tří oddělení – jednoho pro národnostní menšiny, druhého pro romské záležitosti a třetí je kancelář rady pro lidská práva v užším slova smyslu, která má pouze pět členů. To jádro, tvořené převážně právníky, je malé a dost přetížené. Přezaměstnanost u nás opravdu není.

Od roku 1998 vydáváte zprávy o stavu lidských práv. K čemu jsou užitečné? Kdo je čte, myslím opravdu čte?

My děláme dva typy zpráv. Jednak zprávy pro kontrolní orgány mezinárodních smluv o lidských právech, čímž plníme povin-nost České republiky vůči těmto orgánům, a jednak výroční zprávy určené vládě.

Právě ty jsem měl na mysli.

Určitě není obvyklé, aby vláda pověřila svého úředníka každoročním sepisováním zpráv o tom, jak se vyvíjí situace v jed-notlivých oblastech lidských práv. Můžeme to odůvodnit tím, že jsme stále v jakémsi přechodném období, a řada oblastí – zejména práv osob, jež nemohou samy zastávat své zájmy, jako jsou duševně nemocní nebo mentálně postižení – trpí syndromy, které mají kořeny hluboko v předlistopadové době. Třeba ve vězeňství se transformace odehrála daleko rychleji, mimo jiné proto, že řada bývalých politických vězňů se dostala do regulérní politiky. U „mlčících menšin“, jak jim říkám, je to obtížnější.

Ano, ale k čemu jsou ty zprávy dobré?

Je to jakási každoroční inventura toho, jak se situace v jednotlivých oblastech vyvinula, na čem se zástupci ministerstev a odborné veřejnosti shodli. Podařilo se nám vytvořit trvalou platformu pro dialog s občanskou a odbornou veřejností v podobě už zmíněné rady pro lidská práva. Na té- to platformě se nám daří nacházet určitý konsensus – přinejmenším se nestává, aby o nějaké věci hlasovali na jedné straně všichni náměstci a na druhé straně všichni zástupci veřejnosti. Zprávy zachycují jednak názory odborné veřejnosti a jednak názory ministerstev. Obsahují jakýsi dialog, čemuž se třeba poslanci zpočátku hrozně divili a ptali se, čí je to názor. My se v té zprávě nesnažíme zahlazovat rozpory za každou cenu. Myslím si, že hledání objektivity má smysl – ne všechno je v pořádku, ale také ne všechno je špatně. V tom myslím tkví význam zprávy.

Řekl jste, že vaše funkce je neobvyklá. V jiných zemích podobnou funkci na hranici establishmentu a aktivistů nemají?

Něco, co se podobá radě pro lidská práva, existuje ve Francii, ale nazývá se to jinak. Běžně se v různých zemích vyskytují odbory pro lidská práva, někde fungují pod ministerstvem práce a sociálních věcí, jinde pod úřadem předsedy vlády. Co je ovšem skutečně neobvyklé, je funkce předsedy rady pro lidská práva, kterému se u nás říká zmocněnec a který je navíc ředitelem odboru ve státní správě.

Který resort podle vás nejméně dbá na lidská práva?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět, a to nejen z důvodů zdvořilostních. Asi bych nebyl ochoten známkovat jednotlivé resorty, tím spíš, že jsou vesměs vnitřně heterogenní. Závisí to nejen na rolích, které v systému hrajeme, ale i na personálním obsazení. Celkově nemohu říct, že by některé ministerstvo výrazně vyčnívalo.

A co ministerstvo zdravotnictví?

Ministerstvo… (hledá vhodná slova) je ve věcech lidských práv přece jen méně… (znovu hledá slova). Ta citlivost se tam nerozvinula tolik jako třeba na ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo zdravotnictví zůstává více ministerstvem lékařů – to znamená „své“ profesní skupiny – než je ministerstvo spravedlnosti „ministerstvem soudců“ nebo ministerstvo vnitra „ministerstvem policistů“. Z tohoto pohledu může požadavky ochránců lidských práv chápat jako požadavky „těch druhých“, někoho, kdo jako by byl „proti lékařům“.

Dřív jste kritizoval návrh zákona o zdravotní péči. Ve zprávě za loňský rok už kritikou šetříte, spíš se o návrhu vyjadřujete pochvalně. Proč jste změnil názor?

Máte naprostou pravdu. K zákonu o zdravotní péči jsem měl řadu připomínek a při jednání s ministerstvem zdravotnictví se mi jich většinu podařilo uplatnit. Proto jsem se současnou podobou návrhu mnohem více spokojen a myslím si, že by byla škoda, kdyby návrh přijat nebyl – například kvůli progresivnější úpravě přístupu ke zdravotní dokumentaci a třeba práva na informace.

Přístupem k dokumentaci a právem na informace, stejně jako třeba povinným očkováním, se zabýváte snad ve všech dosavadních zprávách. Který z těch problémů považujete ve zdravotnictví za nejvážnější?

Asi postavení osob s duševní poruchou, ale také osob, které se mohou nacházet v zařízeních nezdravotnické povahy, například mentálně postižených nebo starých lidí. Když má být proti své vůli omezen na svobodě schizofrenik, řeší se to cestou soudů. Ale když má být omezen starý dementní člověk, nikomu se to nehlásí a považuje se to za normální. Člověk s Alzheimerovou chorobou přitom nemá méně práv než psychotik. Zacházení se starými, a zejména dementními lidmi je problém, jehož rozsah si společnost teprve začíná uvědomovat.

V posledních letech jste měl několik nepříjemných osobních incidentů – nejdřív ošklivou autonehodu, pak rasově motivovaný útok – které vás vehnaly do zdravotního systému jako pacienta. Jak jste byl spokojený se zdravotní péčí?

(Zaváhá.) Já nechci mluvit konkrétně.

Tak mluvte obecně.

Lékaři pořád málo naslouchají svým pa- cientům. Někdy berou pacientova slova na lehkou váhu a mohou zanedbat něco, co měli řešit. S tím jsem se u sebe i u své rodiny párkrát setkal. Máme zručné chirurgy, mnohdy zručnější, než jsou jejich západní protějšky, protože tráví víc času při operacích než na kongresech. Na druhé straně máme horší koordinaci mezi jednotlivými specialisty. Ty oborové klapky na očích považuji za jednu z bolestí našeho zdravotnictví.

Kdysi se vás novináři ptali, jak vstup do Evropské unie změní váš osobní život. Odpověděl jste, že byste se odstěhoval do Portugalska. To jste myslel vážně?

Nemyslel jsem to úplně vážně. Pro mě osobně znamená vstup do Evropské unie rozšíření osobního prostoru. Spousta z nás bude v nejbližších letech přemýšlet o horizontu nejen od Aše k Hodonínu, ale od Lisabonu k Budapešti. S tím Portugalskem to byl částečně žert. Mám za ženu cizinku (Brazilku – pozn. red.) a mluvím s ní doma portugalsky, takže když už bych se chtěl někam stěhovat, líbilo by se mi v Portugalsku. Místo na teplé portugalské pláži zatím vyhlédnuté nemám, ale do budoucna to vyloučit nemohu. Ani nechci.

A brazilská pláž by vás nelákala?

Brazílie má obrovské problémy. Říká se, že je to země s velkou budoucností, a sami Brazilci dodávají, že ještě dlouho bude.

Vít Hlásenský, foto Vladimír Brada

**

jan jařab

–  narozen 1965 v Hranicích

–  v roce 1990 absolvoval 1. LF UK, během 90. let studoval v zahraničí geriatrii a lékařskou antropologii

–  do roku 1997 pracoval na geriatrické klinice pražské VFN, ve volném čase se angažoval v nevládních organizacích pro lidská práva

–  od ledna 1999 působil v odboru pro lidská práva při úřadu vlády, v březnu 2001 se stal jeho ředitelem a současně zmocněncem vlády pro lidská práva a předsedou rady vlády pro lidská práva

–  ovládá šest cizích jazyků: angličtinu, portugalštinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu a polštinu

–  není členem žádné politické strany, jeho otec Josef je senátorem za ODA

–  je ženatý s Brazilkou, má jednoho syna

Ohodnoťte tento článek!