Jsem proti hurá reformám


 

Mohl by se hledat lepší model rozhodování o investicích, uvádí

předsedkyně sněmovního zdravotního výboru Milada Emmerová

Představitelka „mocného“ zdravotního výboru sněmovny, podle jehož stanovisek dolní komora parlamentu většinou automaticky hlasuje o návrzích legislativních změn, se na okraj našeho rozhovoru neubránila „nostalgickým vzpomínkám“ na zdravotnictví před rokem 1989. Na druhou stranu připouští, že změn v české zdravotnické legislativě je málo, a praxe se řítí kupředu bez pravidel. „Kraje nedostaly jednotné zadání, a tak zdravotní plány některých regionů jsou tlusté jeden milimetr a plány jiných mají dva a půl centimetru. Z toho je těžké získat srovnatelné údaje.“

Budete tlačit na nového ministra resortu, aby zdravotnictví „udržoval v klidu“, nebo by se do voleb přece jen měly stihnout zásadnější změny?

Domnívám se, že by se mělo něco řešit. Sice jsme už některé normy přijali, ale některé zásadní stále ještě neexistují. Zákon o zdravotní péči měl předcházet všemu ostatnímu, včetně revoluce ve financování zdravotnictví v 90. letech. Nejdříve se mělo definovat, jakou péči vlastně chceme, a pak se měly hledat cesty, jak její zvolenou organizaci financovat. Bohužel se to obrátilo, takže péči zajišťujeme podle starého zákona. K závažným krokům patří i privatizace, která opět vedla ke změnám v organizaci a kvalitě. To vše mělo být nejprve zakotveno v novém klíčovém zákoně.

K minulosti už je pozdě se vracet. Na co by se tedy měl nový ministr nyní zaměřit na prvém místě?

Středem všeho je koncepce, která by měla jasně vyjádřit záměry ve zdravotní péči. Koncepce by měla být jakýmsi vánočním stromečkem a jednotlivé zákony by ji naplňovaly jako ozdoby. Nelze přijímat zákony, byť v dobrém úmyslu, které by nebyly podloženy určitou vizí. Ministerstvo by mělo dopracovat návrhy zákonů o zdravotní péči a zdravotnických zařízeních tak, aby byly předmětem co nejmenších změn ve sněmovně.

V našich podmínkách ale asi je politický kompromis utopií.

Kolegové ze Slovenska, kde už část reformy ve zdravotnictví realizovali, říkají, že vymazali rozpory mezi vládními a opozičními stranami. Ovšem není to reforma podle mých představ, a rovněž i další slovenští kolegové uvádějí, že se u nich díky této reformě vžil pojem „sociální eutanázie“. Takovýto konsensus bych nechtěla.

Co dál s pojišťovnami, když se jejich činnost v podstatě nemůže nijak lišit?

Za dobu jejich existence to už napadlo mnoho lidí. Ani mně jejich vznik v počtu dvaceti sedmi nebyl jasný. Praxe si to nevynutila, naopak ukázala, že takový systém není životaschopný – z 27 jich zůstalo devět. Otázka, co dál, se samozřejmě nabízí – zda při stoprocentním přerozdělování má smysl větší počet pojišťoven. Účelnost jejich existence by se měla posoudit nestrannou analýzou. Představa o jejich konkurenci nebyla racionální. Když pojišťovna ministerstva vnitra kdysi nabízela hrazení multifokálních brýlí, přešla jsem k ní od VZP, ale než jsem se převodu dočkala, tato výhoda pominula. A tak jsem na vlastní kůži poznala, že jde o neuváženou filozofii. Stejně tak neuvážená byla hurá privatizace v 90. letech bez představy, kolik lékařů bude potřeba v regionech s určitým počtem obyvatel a určitou nemocností. Stavět privatizaci na tom, že jeden lékař bude potírat druhého, to je naprosto nevhodné ve zdravotnictví, které je založeno na pomoci druhému a principu solidarity. Výsledkem je nadbytek lékařů v některých odbornostech, nerovnoměrné rozmístění ordinací, nekoordinovaná péče a extenze lukrativních výkonů. Poškozuje to bilanci pojišťoven.

Jaký je váš postoj ke standardům léčby?

S požadavkem tvorby standardů jsem šla v roce 1996 do voleb, protože je považuji za jednu z klíčových oblastí. Mám na mysli standardy prostorové, přístrojové, personální, diagnostické a léčebné. Některé už sice existují, ale mrzí mě, že se to zatím neuskutečnilo v širším měřítku. Splňovaly by několik účelů. Za prvé jde o metodický pokyn pro lékaře, dále by to byl prostředek pro pojišťovny k proplácení péče a také nástroj ke kontrolní činnosti. Postupy lékaře, který nedodržel standard a nedovedl by zdůvodnit, proč se odchýlil, by se staly předmětem šetření. Vím, že existují obavy, že by to lékaře příliš svazovalo, ale standardy by fungovaly jako doporučení. Pokud lékař zdůvodní, proč přešel k jinému postupu vzhledem k nějaké komplikaci, pak by nebyl postižen.

ČSSD je vázána vládním prohlášením, které vylučuje rozšiřování spoluúčasti. Co však voliče čeká po volbách?

Dokud se neprovede restrukturalizace, včetně redukce některých akutních lůžek a vzniku zdravotně sociálních lůžek, nezjis-tíme, zda do zdravotnictví jde peněz dost či málo. Teprve pak bych se bavila o spoluúčasti. Je zvykem porovnávat nás s výdaji na zdravotnictví v západních zemích, ale já nevím, jak účelně tam mají zorganizovanou péči. A musí se také vycházet ze sociální situace těch, kteří péči spotřebovávají. Nesouhlasila jsem s návrhy bývalé ministryně Součkové na poplatky za recept a podobně, protože není možné, aby pa- cient odnesl nepořádek v organizační i finanční oblasti. Zásadně taky nesouhlasím se stínovým ministrem za Unii svobody Václavem Krásou, který prohlásil, že pokud důchodce nebude mít na poplatek, tak si prostě léky na recept nevyzvedne. Pak by bylo zbytečné, aby pacient vůbec šel k lékaři a aby mu lékař stanovoval diagnózu – byla by to absurdní situace. Ale ještě se vrátím k restrukturalizaci. Nemocnice jsou pro mne jakási světýlka ve tmě, v nichž musí zůstat zachována neodkladná pomoc. Nejsem pro to, aby se změny v lůžkovém fondu prováděly škrtem pera bez domyšlení souvislostí – návaznosti primární, přednemocniční a sociální péče či analýzy vývoje nemocnosti stárnoucí populace.

Kraje začaly převádět nemocnice na obchodní společnosti. Sociální demokracii se to nelíbí. Učiní tedy nějaký protitah?

Pokud bychom měli vyhovující zákon o neziskových organizacích, pak bych nemocnice případně převedla na tuto formu. Obchodní společnosti nezaručí celý sortiment služeb, bude převažovat snaha o zisk. Jedinou zárukou řádné péče v „mém“ Plzeňském kraji je dnes fakultní nemocnice, která je v gesci státu, a já bych chtěla, aby to tak zůstalo, pokud by se nepřistoupilo na vznik univerzitních nemocnic. V gesci státu se lépe zachová jednotná výuka.

Ovšem ostatní nemocnice v západních Čechách jsou obchodními společnostmi, a také některé další regiony o to usilují.

Podle mých informací z nich odcházejí lékaři a další vývoj je otázkou. Jde o druhou vlnu privatizace, z které jsou obavy. Na úrovni koalice se o tomto problému zatím nediskutovalo. Po výměně ministra doufám, že se urychleně projednají taková legislativní opatření, aby se podobný vývoj v ostatních krajích stopnul. Bývalé okres-ní nemocnice by měly přejít na neziskové organizace. V tomto směru bych s kolegou Kubinyim ráda jednala. Jde o to, aby v přehršli úkolů, které ho čekají, tento problém neodložil.

Jednou z oblastí plýtvání jsou investice. Neukázalo se po 14 letech, že sněmovna o nich nerozhoduje dobře?

To je pravda. Každý poslanec si hájí „svou“ nemocnici ve svém regionu, a spolurozhoduje přitom o osudu jiných nemocnic, které nezná. Těm peníze odebírá. V této oblasti by mělo mít nejlepší přehled právě MZ a mělo by zaujímat principiálnější postoj, než tomu bylo například při minulém schvalování státního rozpočtu. Opavský primátor nedávno výstižně řekl, že vlivní lidé se zasazují za nemocničku, kterou mají za rohem, a chtějí, aby se rušily ty ostatní, ale když tomuto vlivnému jedinci něco je, tak se jde radši léčit do fakultní nemocnice.

Není tedy pro průhlednější rozhodování o investicích na čase ustavit zákonem komisi, v níž by byli zástupci MZ, krajů i pojišťoven?

Souhlasím, mělo by to tak být, tyto subjekty mají objektivnější přehled. Ale v našem korupčním prostředí mám trochu strach, že i na této úrovni se může leccos přihodit. Když se dá podplatit i rozhodčí fotbalového zápasu, na který se dívá tolik lidí, a vidí chyby při rozhodování, pak mám obavy i z vámi zmíněné komise. Uznávám však, že rozhodování sněmovny není zdravé a že by se tato oblast měla korigovat.

Nezapomíná sociální demokracie na práva pacientů?

Domnívám se, že jedním z velkých zlepšení by bylo zavedení zdravotní knížky. Projekt iZIP, který propaguje poslanec za ODS Milan Cabrnoch, je vzdálenější budoucnost. Je jen pro lidi, pro které je dostupný počítač a kteří s ním umějí pracovat, ale není pro plošné využití tzv. zdravotní knížky, alespoň ne v současnosti. Na rozdíl od iZIP prosazuju zdravotní knížku `a la vojenská knížka, v níž by byly základní údaje o pacientovi, anamnéza, šlo by o obdobu zdravotní dokumentace, která je dnes u praktického lékaře. Byly by v ní i údaje o důvodech návštěvy lékaře, tzn. diagnóza. Dnes praktický lékař pacientovi napíše buď neschopenku, nebo recept, a pacient má de facto jen ústní informaci o tom, co mu asi tak je. Do zdravotní knížky by však lékař musel napsat diagnózu, a hlavně by v ní bylo zapsáno, co má pa-cient užívat. Tuto knížku by pacient přinesl lékařům, které navštěvuje, včetně stomatologa, který by tak věděl, jakou zvolit anestezii ve vztahu k případné alergii. Sloužilo by to hlavně pacientům. Elektronicky zprostředkovaná informace, jakou představuje iZIP, je zatížena obavou z úniku dat. V současnosti neexistuje dostatečný bezpečnostní systém, aby se informace o nemocech nedostaly třeba k zaměstnavateli pacienta. Zdravotní knížka, kterou prosazuji, by odbourala duplicitu vyšetření. I záchranáři, s nimiž jsem o tom jednala, byli pro – mají potíže, když přijedou do bytu k pacientovi v bezvědomí, rodina je rozrušená a není schopna nic říct o jeho nemocech – v knížce by byly všechny potřebné informace. Jedna slovenská pojišťovna zavedla lékovou knížku, psaly se do ní jen předepsané přípravky, a za rok ušetřila třetinu nákladů za léky. Nejde mi ani tak o šetření, jde mi o to, aby pacient nedostával léky nekoordinovaně, a tím byl způsoben vysoký výskyt nežádoucích účinků.

Jste jako předsedkyně dozorčí rady FN Motol „napnutá“, co odhalí kontrola NKÚ?

Nejsem proti kontrole. Netýká se jen období za ředitele Ludvíka, jde o prověření nakládání s dotacemi za 10 let. Mezitím jsem si vyžádala seznam všech klinik, ústavů, počet lůžek a ambulancí i jejich obsazení personálem. Mám informace, že obsazení personálem je nadměrné. Sestěhovaly se sem kliniky, u některých se znásobují vedoucí pracovníci. Chtěla bych, aby se udělala revize těchto záležitostí. Určitým avízem byla situace na dermatovenerologické klinice, kde je zhruba 14 lékařů na 20 lůžek. Pokud jde o řešení havarijní situace dětské části, byl zpracován investiční záměr, což si nechám vyhodnotit odborníky. Nerada bych se dočkala rušení zdejší péče o onkologicky nemocné děti – je tu osvědčený pracovní tým s osvědče-nými postupy pro oblast, v níž se rozhoduje o životě a smrti. Není možné riskovat zhoršení.

Vladimíra Bošková,

foto Vladimír Brada

**

milada emmerová

–  narozena 1944

– v roce 1967 absolvovala LF UK v Plzni

– v 70. letech působila na první interní klinice FN Plzeň, založila pracoviště léčebné barokomory a metabolické JIP, kterou 12 let vedla

– v roce 1993 byla habilitována docentkou vnitřního lékařství

– od roku 2002 předsedkyně zdravotního výboru sněmovny

– je rozvedená, má dvě děti

–  hobby: divadlo, vážná hudba

Ohodnoťte tento článek!