Lékař je spoluzodpovědný za úspěch sportovce


 

Předseda lékařské komise olympijského výboru Jaroslav Větvička odmítá o dopingu planě moralizovat

V e vrcholovém sportu se Jaroslav Větvička, předseda lékařské komise Českého olympijského výboru, po-hybuje už 20 let. Naposle- dy například pomáhal našim sportovcům na nedávno skončených olympijských hrách v Aténách. Podle J. Vět-vičky nesmí lékař za jasně daných podmínek váhat zvyšovat sportovcův výkon i za pomoci podpůrných prostředků, pokud se tím neohrožuje jeho zdraví a není to v rozporu s listinou zakázaných prostředků.

Máte přehled o zdravotním stavu sportovců, než odjedou na olympiádu?

Zčásti ano. Z lidí, kteří byli na posledních hrách, se zhruba třetina u mě objevila s nějakými problémy.

Pokud byste viděl, že zdravotní stav sportovce není dobrý, máte nějakou pravomoc zakázat mu odjezd na hry?

Samozřejmě, olympijský výbor tuto pravomoc má. My chceme zprávu o zdravotním stavu od lékaře příslušné reprezentace, aby se vyjádřil, zda sportovec je či není schopen podat potřebný výkon. Pro nás jsou partnerem především reprezentační lékaři. S nimi jsme v kontaktu – pro ně pořádáme semináře, s nimi komunikujeme a od nich chceme vědět, zda je vše v pořádku, a může-li se tedy sportovec akce zúčastnit. Nicméně šedá je teorie, zelený strom života. Přestože to s Tomášem Dvořákem vypadalo, že by olympiádu mohl absolvovat – a pochopitelně jsme si od lékaře vyžádali dobrozdání, zda ano nebo ne – praxe potom ukázala, že to možné nebylo. To jsou ovšem věci, které se nedají dopředu tak docela odhadnout.

Kdyby se vám vyjádření reprezentačního lékaře nezdálo, mohl byste sám sportovci start na olym-piádě zastavit?

Teoreticky ano, ale pokud se k tomu vyjádří lékař atletického svazu, je to dostatečná záruka, protože on je s tím případem podrobně seznámen. I když praxe nás pořád přesvědčuje o tom, že bychom měli být důslednější a některé případy prověřit ještě superkonziliárně.

Jak je to vůbec s lékařskou péčí o vrcholové sportovce? Mají například své osobní lékaře?

Sportovci zpravidla nemívají jednoho lékaře, spíše jsou zvyklí, že si podle konkrétního problému zajištují příslušného odborníka, a to buď sami, nebo jim ho vyhledává jejich trenér. Neexistuje tu paralela s klasickým systémem praktického lékaře, který všechno řídí a k němuž se také sbíhají zprávy jednotlivých specializovaných vyšetření. To pak vede k tomu, že přehled o vykonané zdravotní péči je strašně roztříštěný. Kromě toho sportovec chce svůj problém řešit co nejrychleji, a tak si třeba na jeden problém vyhledá víc odborníků. Není proto výjimkou, že se v krátké době dělají dvě CT, dvě rezonance a podobně. Jeden doktor pak neví, co bylo vykonáno před ním, což příliš kvalitě péče nepřidá a kvalitě zdravotnické dokumentace také ne. Sportovec je hodně vyšetřován, ale dokumentace není žádná a ani on si nepamatuje, kde všude byl, takže pak nedáte nic dohromady. U některých případů je to závažné. Například případ Lídy Formanové: její kotník vidělo před olympiádou v Sydney několik odborníků, někdo jí aplikoval kortikoidy, ona to nevěděla, následující lékaři také ne a dopadlo to tak, že když se to řešilo operačně, byla tam obrovská nekróza, která musela být vyvolána právě aplikacemi kortikoidů. To by se samozřejmě při kvalitní dokumentaci stát nemělo.

Lze to nějak řešit?

Právě tento případ nás přiměl k tomu, abychom s dokumentací něco udělali, a přišli jsme se zdravotní knížkou pro sportovce v papírové podobě. Měl by to být materiál, který by obsahoval aspoň navštívená zdravotnická zařízení, kontakty na lékaře, diagnózu a co bylo aplikováno. Byli jsme inspirováni vojenskou zdravotní knížkou, která fungovala. Touto knížkou jsme od začátku letošního roku zásobili všechny sportovní svazy, takže pokud tam nemají nepořádek, měli by je mít nejen pro dospělou reprezentaci, ale i pro mládež. Zatím byly vydány v nákladu asi tří tisíc kusů.

Druhou možností pro sportovce je systém iZIP – internetová zdravotní knížka. Brzy jsme se stali členy rady projektu a snažíme se tomu pomoci, protože si myslíme, že je to prospěšný systém, který by měl zdravotnickou evidenci zlepšit. Před olympiádou se nám podařilo všechny sportovce v iZIP zaregistrovat.

Jak jste byl z vašeho hlediska spokojen s aténskou olympiádou?

Nemám zpracovány všechny statistiky, ale z pohybu v ambulanci v olympijské vesnici, kde jsou sportovci z 95 procent soustředěni, bylo jasné, že jak nemocnost, tak i úrazovost byla menší než na předchozích olympiádách. Roli tu sehrálo i to, že hry byly v Evropě, navíc jsme udělali i některá preventivní opatření, takže například katar horních cest dýchacích, který byl velkým problémem pro čtvrtinu výpravy v Sydney, se nám v Aténách vyhýbal. Jsou to banální onemocnění, ale sklouznou do virózy, a to pak negativně ovlivní výkonnost.

Co lékaři na olympiádách dělají?

Především tam funguje něco na způsob ambulance. Vyčlení se pro ni potřebný prostor, přičemž pochopitelně záleží na velikosti výpravy. Když jsem například navštívil kanadské domy, tak to už bylo tak veliké, že to působilo jako malá poliklinika. Sem tedy chodí sportovci se svými problémy. Ambulance pro ně funguje od sedmi hodin od rána do deváté večer, střídá se tam služba. Mezitím ostatní lékaři zabezpečují týmy, to znamená, že chodí se sportovci na sportoviště, jsou jim neustále po ruce.

Stále větším problémem vrcholového sportu je doping. Jak vůbec v praxi vypadají odběry? Komisař prý musí sledovat sportovce, jak močí, od ústí močové trubice až do lahvičky.

Přesně tak, je to hrozné. Sám jsem u toho nebyl, ale od samotných sportovců vím, že je to velice nepříjemné. Komisař se dívá na obnaženou část těla z půl metru a pozoruje, jak moč odchází z trubice.

U žen je to stejné?

Ano. Ženy močí v polosedě a komisařka se dívá, jak moč odchází. Ženy, s nimiž jsem o tom mluvil, říkají, že je to strašné a velice nepříjemné. Je to samozřejmě proto, že se s močí dělaly nejrůznější manipulace. Například měl sportovec náhradní moč v prezervativu a ta se pak napustila do té lahvičky. Nebo dokonce byly takové praktiky, že se močový měchýř vycévkoval a instilovala se do něj náhradní tekutina.

Dnes je to zařízené tak, že první čtyři sportovci mají povinnost jít na dopingovou kontrolu. Spolu s nimi pak jdou ještě další dva vylosovaní. Takže všichni, kdo dokončí závod, musí sledovat, jestli náhodou nebyli vybráni na dopingovou kontrolu, protože nejít na ni, to je malér. Jakmile sportovec dokončí svůj sportovní výkon a je mezi prvními čtyřmi, hned u něj stojí komisař a sleduje každý jeho krok. Dovolí mu převléknout se, osprchovat, ale je pořád u něj. I když se sprchuje, musí ho mít pořád na očích. Pak ho konečně odvede na stanici dopingové kontroly.

Když jsou antidopingové kontroly tak propracované, proč stále někteří sportovci zkoušejí podvádět?

Protože jde o hodně. Navíc je třeba si uvědomit, že když se her zúčastní deset tisíc sportovců, muselo by být v rozporu s Gaussovou křivkou, kdyby se nenašli jedinci, kteří to zkusí. Že se tito lidé objeví a potom z toho je skandál, to k tomu patří. A já osobně jsem v rozporu s míněním řady novinářů, podle kterých jsou olympijské hry dopingem znehodnoceny. Neboť tím, že sportovci doping vezmou, dokazují, že jde opravdu o hodně – význam her je tak veliký, že to udělají i přesto, že budou s největší pravděpodobností odhaleni. A za druhé je to důkazem toho, že antidopingová kontrola funguje, protože jinak by takové případy nebyly vůbec zachyceny.

Je možné, aby byl doping užíván bez asistence lékařů?

Samozřejmě. Doktoři o tom sami nemají takové ponětí jako samotní sportovci. Já se vždycky během olympiády od některých sportovců něco nového přiučím. Mají dost času na to, aby zjišťovali, co by jim ještě pomohlo. Například teď užíval jeden náš sportovec přípravek, který, aniž to věděl, byl zakázaný, a on se mnou konzultoval, jestli mu to před výkonem pomůže. Čili mají dost času si mezi sebou vyměňovat zkušenosti a k tomu nepotřebují doktora.

Takže když sportovci doping užívají, je to bez asistence lékařů?

Bez asistence zodpovědných lékařů. To si dovolím tvrdit. Samozřejmě, že v pozadí mohou být lidé, kteří pro sportovce tuto práci dělají, ale je to velice těžké zjistit. Navíc si myslím, že je to specifikem jenom některých sportů. Problematické jsou ty disciplíny, které závisejí na svalové síle, například vzpěračství. Osobně jsem byl na technické poradě, kde přímo předseda světové vzpěračské federace vyzýval ještě před začátkem her sportovce, aby nedopovali, protože hrozí, že vzpírání bude vyřazeno z programu olympijských her. A jak myslíte, že to dopadlo? Zase tam dopingové případy byly. Se vzpíráním jsou ovšem problémy už dlouhou dobu, tam se pořád berou anabolika, čaruje se s dobami, kdy se to už nedá zjistit a podobně.

Jak vůbec hodnotíte doping?

Lékaři nemohou stát jednoznačně na pozici, že užívání podpůrných přípravků je nemorální a neetické. Osobně vyznávám pravidlo, že jakmile se doktor dozví, že něco pomůže, že je tu přípravek, který je schopen pozitivně ovlivnit sportovní výkon, zároveň neohrožuje zdraví sportovce a není v rozporu s listinou zakázaných prostředků, pak je jeho povinností, aby sportovci pomohl tu věc užít. Doktor má mít spoluzodpovědnost za úspěch sportovce. Je třeba si uvědomit, že soutěž je tvrdá, a jakmile nevyužijete všech možností, využije jich soupeř. A kdo jiný než lékař by to měl udělat?

Klasickou ukázkou toho, jak to funguje v mezinárodním sportu, je užívání látky, která se používá při takzvaném pozátěžovém astmatu. Jde o látky, které jsou tvrdým dopingem a jsou zakázány, ale pokud se používají při pozátěžovém astmatu, jsou povolené. A k čemu to vedlo? Že třetina olympioniků Austrálie byli astmatici.

Když děláte prohlídky sportovců, můžete přijít na to, že užívají doping?

My nejsme ti, kteří to mají v kompetenci. Samozřejmě musíme na sportovce apelovat a oni nás zase musejí mít k ruce, aby s námi nějaké věci konzultovali. Jsem ale přesvědčen, že od dopingu je oficiální lékaři reprezentačních družstev odrazují.

Jiří Prinz,

foto Vladimír Brada

**

jaroslav větvička

– narozen 1957 ve Dvoře Králové

– promoval na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové

– v letech 1983 až 1984 sportovní lékař v Dukle Praha

– 1983 až 1990 reprezentační lékař stíhačů

– 1990 až 1999 vedoucí oddělení zátěžové medicíny VFN

– od roku 1999 předseda lékařské komise Českého olympijského výboru a vedoucí lékař centra zdravotnického zabezpečení sportovní reprezentace při ÚVN Praha-Střešovice

– ženatý, jedno dítě

– koníčky – tenis, basketbal, soutěže veteránů Mercedes Benz

Ohodnoťte tento článek!