Nemocnic je příliš mnoho


 

Měli bychom napravovat pokřivení systému zdravotního pojištění, a ne ho rušit, říká předseda odborového svazu Jiří Schlanger

Před vstupem do EU jsme si do takzvaného národního rozvojového plánu nedali zdravotnictví, takže nemáme nárok na peníze z Evropy, které bychom mohli investovat například do projektů vyrovnávajících regionální nerovnosti v infrastruktuře zdravotnictví. „Připomínám už třetímu čtrvrtému ministrovi, že zdravotnictví lze do plánu ještě zařadit, ale stále se nic neděje. Je mi to naprosto nepochopitelné,“ říká předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Jiří Schlanger.

Co by se mělo udělat v nejbližší době?

Rád bych jednal o stavu zdravotního pojištění a o tom, kolik peněz by resort ještě mohl získat za dlužné pojistné. Konsolidační banka bude fungovat už jen letos a příští rok, takže potom by se už žádné odkupy pohledávek za pojistném přes ni realizovat nemohly. Když spočítáme všechny tyto dluhy, jde o velké částky, ale hodně z nich udělali malí neplatiči. Vyřizování každé částky by bylo tak administrativně náročné, že je to v podstatě neproveditelné. Je také třeba vědět, že platby z Konsolidační banky se započítávají do kumulovaného dluhu veřejných rozpočtů, který má stanovené nějaké limity, takže pak se mohou udělat o to menší dluhy ve státním rozpočtu nebo v dalších fondech. Především je ale třeba veřejné zdravotní pojištění reformovat, stát musí nastavit pra- vidla a kontrolní mechanismy a dát pojišťovnám takové pravomoci, aby pro občany mohly nasmlouvávat péči tak, aby jim zajistily její dostupnost minimálně na té úrovni, kterou stanoví stát.

V tomto bodě se shodujete s pojišťovnami a zaměstnavateli, což bych od odborů nečekal.

Odbory a zaměstnavatelé jsou stejně odpovědní, takže zde v rozporu být nemůžeme. Zaměstnanci a zaměstnavatelé platí největší část pojistného a mají zájem na tom, aby systém fungoval. Vybrané peníze však zatím slouží spíš jako podpora podnikání a na řešení nějakých státních bolístek, než aby šlo o skutečné pojištění.

Ale přece jenom bych čekal, že odborům jde o peníze pro zaměstnance a zachování všech zařízení, která existují. Zástupcům odborového svazu by však snížení počtu nemocnic nevadilo.

Jsme pro redukci počtu nemocnic ne proto, aby lidé přišli o místa, ale aby se už nedávaly peníze do betonu, jak říkají i kolegové z odborového klubu. Máme zbytečně přes dvě stě nemocnic a kdyby jich existovala polovina, pak samozřejmě bude možné dát na platy víc než 40 procent prostředků jako dosud. Když péči a lékaře zkoncentrujeme do méně nemocnic, nejenže zlepšíme kvalitu péče, ale lépe se budou využívat pracovní síly a zdravotníci budou více odpočatí, protože nebudou muset sloužit přečasy a pohotovosti. Přitom se na infrastruktuře ušetří tolik, že se budou moci o 20 procent zvýšit mzdové náklady nemocnic tak, jak tomu je v západní Evropě. Tím pádem budou mít lidé o 50 procent vyšší příjmy než teď.

A nebyla by důsledkem takového kroku redukce pracovních míst?

Může to postihnout jen ty, kteří toho mnoho neumějí. Nemocnice, kterým odpadne akutní péče, se budou soustřeďovat na ošetřovatelskou, následnou, zdravotně sociální a sociální péči. Zůstane v nich tedy provozní a ošetřovatelský personál. Lékaři se přesunou do nemocnic akutní péče a vytvoří tam pořádné týmy s kvalitními šéfy, budou moci operovat v tří-směnných provozech, zajistí služby v některých malých oborech atd. Takto lze splnit všechny požadavky, jak by měl systém vypadat – pojištění nebude v deficitu a nemocnice si vydělají přinejmenším na prostou reprodukci. Udělá se víc výkonů, k čemuž vzhledem ke směnnému provozu postačí méně operačních sálů, takže se nebude investovat do něčeho, co celé hodiny není v provozu. Na zdravotnictví se musíme dívat pohledem podnikového řízení. Jiné je pouze v tom, že zde musí být přísnější dohled, že nejde o výrobu cviček, které na trhu mohou nějakou dobu chybět. Stát by měl například říci, že na 100 tisíc obyvatel má fungovat jedno lůžkové ortopedické oddělení, ale už by neurčoval počet lůžek, to je věc nemocnice, zda jí stačí tři nebo 16. My stále seshora redukujeme a přesunujeme lůžka, ale budete říkat škodovce, kolik má mít linek na to, co chce vyrobit? Nebo zda bude dělat na směny? Velké nemocnice zmíněné změny už mohly udělat, ale nehrnou se do nich.

Zřejmě by jejich ředitelé řekli, že se pohybují v paušálním systému, takže jim je na nic zvyšovat výkonnost.

V paušálním systému jsou nemocnice proto, že jich je moc, že pojišťovny musí peníze rozdělit i mezi zařízení, která už dávno neměla být nemocnicemi, že pojišťovny nemohou kontrolovat kvalitu, takže platí všechny a nemohou chtít své peníze zpátky, když nemocnice něco zkazí. Současný systém vůbec není žádné pojištění, je to podivně deformovaná podpora všeho podnikaní, i toho špatného. Komora i odborový klub to podporují, což nechápu.

Podporujete vznik institutu veřejnoprávní nemocnice?

Musíme pro nemocnice vybojovat formu veřejné korporace, přičemž je podstatné dát jim takové výhody, kvůli kterým kraje zakládají akciovky, tedy flexibilitu, daňové výhody, průhlednost účetnictví, kontrolovatelnost. Kontrola příspěvkové organizace vůbec nemá smysl, protože s jejich účetnictvím je možné čachrovat. Shodujeme se s ministrem financí, že veřejná nemocnice musí mít stejný daňový systém a stejné podmínky jako obchodní společnost. Jediný rozdíl by měl být v tom, že v nich nebudou akcionáři a akcie. Co se týká jejich orgánů, představenstvo by měl tvořit management nemocnice a dozorčí radu zástupci občanů – třetinu zaměstnanci, dvě třetiny odborníci, kteří rozumějí právu a ekonomii. Jmenovalo by je krajské zastupitelstvo, jemuž budou schopni garantovat, že nemocnice plní svůj účel. Rozhodně by v nich neměli sedět zástupci profesních sdružení, jak si někteří představují. Ovšem představa, že tyto nemocnice pokryjí celé území, je lichá. Některé krajské nemocnice už mají jinou formu a stát už o nich rozhodnout nemůže. Nelze zákonem říci, že ve všech okresních městech bude veřejná nemocnice, protože nelze kraji, obci, nebo soukromému majiteli nařídit, aby změnil právní formu svého zařízení. Lze to udělat s těmi nemocnice, které zbyly, lze kraje přemlouvat, nebo vytvořit tak dobrý statut veřejnoprávní nemocnice, že krajská zastupitelstva zruší akciovky, byť je to složitý proces, protože veřejnoprávní nemocnice bude mít stejné výhody a nebude hrozit nebezpečí, že zmizí jedna věta ze stanov společnosti a začnou se prodávat akcie.

Věříte, že tato vláda je schopná reformovat veřejné zdravotní pojištění? Poslední dva ministry jste kritizoval za to, že připravují etatizaci systému.

Další zvyšování ingerence státu je cesta do pekel. Jednou zde už byl zaveden systém zdravotního pojištění, tak bychom měli napravovat jeho pokřivení a ne ho rušit. Celý svět to umí, jen my tu máme paskvil. A nemá cenu budovat další státní regulační úřady, které budou shromažďovat data, jež stejně nikdy nezpracují, a které budou rozhodovat, komu se mají poskytnout. O zdravotnictví už nelze takto rozhodovat na úrovni státní správy. Kdo takhle myslí, tak už tu nemá co dělat.

Ale zatím takto zřejmě na ministerstvu myslí. Odbory se s ministerstvem nakonec vždycky dostaly v tomto bodě do rozporu.

Protože tam jsou úředníci, kteří si pro sebe vytvářejí prebendy zejména v oblasti informatiky. Toho se ty návrhy týkaly. Když se na jednání začátkem srpna ministra Kubinyiho zaměstnavatelé na něco ptali, tak on vůbec nevěděl, že ta věc v ministerském návrhu je. Říkal: já jsem to myslel jinak, to někdo napsal podle sebe, ale tak to nemělo být. Už jeho náměstkové si tam vkládali své zájmy.

Takže na ministerstvu je podle vás chaos.

Je. Ministerstvo je třísethlavý podnik, v jehož čele už dlouho nestál dobrý manažer. A když do jeho čela přijde někdo nový, stejně narazí na lidi, kteří už deset let nevědí, jak má fungovat správný úřad. Tam už není pořádek ani v poště. I když mají čárové kódy na dopisech, některé už najít nedokážou.

Obviňujete odborový klub, že není reprezentativní odborovou organizací, on zase kontruje tvrzením, že nezastupujete lékaře, ale střední zdravotnický personál a nezdravotníky.

Kdyby nebylo povinné členství lékařů-zaměstnanců v komoře, tak by z toho profitoval jak odborový klub, tak my. Lékaři nejsou v odborech mimo jiné i proto, že mají vyšší platy a nechtějí z nich platit jedno procento. Jsou málo solidární, takže nejsou v odborech, a to ani v odborovém klubu. My z vybraných peněz musíme platit veškerou činnost, kolektivní vyjednávání, což odborový klub nedělá, ten se v podstatě všude sveze díky tomu, že je minoritní. Mimo to využívá servisu lékařské komory, což je samozřejmě v rozporu s daňovými zákony. Když něco potřebují, tak jim to napíše doktor Mach (právník lékařské komory – pozn. red). I když ze zákona o komoře vypadlo zastupování zájmů lékařů, tak se to stále děje touto formou. LOK je odborová pobočka lékařské komory, i když tam třeba není střet zájmů ve funkcích.

Jste pro nepovinné členství v komoře?

Zaměstnanci nemají být povinně členy ničeho, protože zde má být svoboda sdružování zaměstnanců. Komora stejně za zaměstnance nemá odpovědnost, tu nese zaměstnavatel vůči pacientovi. Pokud působnost státní správy nad výkonem svobodného povolání lékaře nebude dělat stát, ale komora, tak musí existovat registrace nebo povinné členství, ale ta-dy jde o dohled nad samostatnými léka-ři, tedy smluvními lékaři pojišťoven, nebo i samostatně působícími lékaři beze smluv. Zaměstnanci nemají v komoře co dělat.

Jaký máte názor na legislativní aktivitu ministerstva?

Ministerstvo dosud neví, co ve zdravotnictví patří do soukromého práva a co do práva veřejného, a tak do jednoho zákona upravuje obojí. Přitom je to vlastně prosté: například vztah pacient – poskytovatel péče je normální soukromoprávní vztah. To je stejné, jako když jdu k ševci či do pekárny. U nás se zdravotnictví stále dává náboj něčeho zvláštního. Zvláštní je pouze to, že stát musí licencovat živnost a přesně specifikovat jednotlivé odpovědnosti, protože přece jenom jde o život a ne o rozbité rádio.

Václav Dvořák,

foto Vladimír Brada

**

RNDr. jiří schlanger

– narozen 1951

– v roce 1974 absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor chemie

– v letech 1974 až 1990 pracoval jako vědeckotechnický pracovník Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii Praha (VHJ Spofa)

– v letech 1990, 1994, 1998 a 2002 zvolen předsedou Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče

– ženatý, tři děti

– životní krédo: každý si svůj životopis píše sám

Ohodnoťte tento článek!