Privátní lékaři zisk reinvestují


 

Argument o nelukrativních oborech je zrůdný, tvrdí poslanec Evropského parlamentu Milan Cabrnoch

Pediatr Milan Cabrnoch působil na MZ a potom šest let ve sněmovním zdravotnickém výboru, kde byl tradičním politickým oponentem současné ministryně. V letošních eurovolbách se stal jedním z pěti lékařů, kteří zastupují české voliče v Bruselu.

Jste poslancem Evropského parlamentu, zajímá vás ještě zdravotnictví?

Určitě. Jsem členem důležitého výboru pro zaměstnanost a sociální věci, kam spadá i podstatná část zdravotnictví. Nyní se zabýváme například normou, slangově označovanou jako direktiva o evropské pracovní době. Ta ovlivní zejména nepřetržité provozy a bezpochyby zavíří českým zdravotnictvím, protože může představovat silný tlak na jeho podstatnou restrukturalizaci.

Jakými dalšími zdravotnickými tématy se nyní aktuálně ve výboru zabýváte?

Evropská komise předložila návrh, který zavádí zcela nový způsob vpouštění léků pro děti na trh, což mě jako pediatra hodně zajímá. Jedná se o to, že by léky, u nichž bude možná nějaká dětská indikace, měly mít ověřenu svoji účinnost a bezpečnost v klinických studiích také s ohledem na dětský věk. Další direktiva zavádí celý velký balík změn ve službách na vnitřním trhu. Zlomová směrnice by měla umožnit tomu, kdo získá oprávnění poskytovat nějakou službu v jedné členské zemi, aby tak směl činit kdekoliv v EU. V návrhu je zahrnuto i zdravotnictví s tím, že odpovědnost za kvalitu poskytované péče by měla nést země, která poskytovatele zaregistrovala. Je to větší průlom než zavedení volného trhu.

Budete tyto změny podporovat?

Principiálně ano. Zdá se mi ale, že je v této věci Evropský parlament rozpolcený. Silnou kartou bude ochrana vlastního trhu. Ale pokud chceme Evropu stejných šancí a příležitostí pro všechny a ne Evropu restrikcí a zákazů, tak je to správná cesta. A aby nebyly licence v Hodoníně vydávány za jiných podmínek než v Paříži, je třeba sjednotit pravidla hry. To platí pro kadeřníky stejně jako pro lékaře a zdravotníky. Je třeba také říci, že v evropských institucích existují silné tendence vyjmout z tohoto návrhu zdravotnictví, což ale nebudu podporovat. Zdravotnictví totiž jenom doplácí na to, že i když jde o službu jako každou jinou, je stále vnímáno jako cosi odlišného. To je podobný problém jako u nás s akciovými společnostmi, všude jinde nevadí, jenom ve zdravotnictví ano.

Dokážete si představit, co tento způsob registrace poskytovatelů zdravotní péče udělá s českým zdravotnictvím?

To je určitě na hlubší analýzu, na níž bych rád spolupracoval s MZ a dalšími subjekty. Sám si dopady netroufám přesně definovat, ale zůstal bych při zemi. Nemusíme se bát zaplavení „superlevnými“ nebo „superhoršími“ poskytovateli zdravotní péče. To se týká spíš zemí, kde jsou některé služby drahé anebo jich je nedostatek. V Evropě není mnoho levnějších poskytovatelů lékařských služeb, než jsme my. Ani bych se nebál masového odlivu našich zdravotníků. Myslím, že by nějaký dávno nastal, a pokud tu nějaký pohyb je, hodnotím jej jenom pozitivně. Vyšší konkurence může být někdy nepříjemná pro poskytovatele služby, ale vždy přináší prospěch konzumentům.

Hlásíte se k Modré šanci pro zdravotnictví ODS?

Tento text vytvořila užší skupinka odborníků kolem stínového ministra Tomáše Julínka, s nímž léta spolupracuji. Spolu s dalšími odborníky v ODS jsme během přípravy působili jako oponentní skupinka. Je tam popsáno mnoho mechanismů, které jsou správné, při technické realizaci bude třeba řadu věcí dopsat a dotáhnout, o tom není sporu.

Měl by ministr přijít na úřad už s hotovou reformou stejně jako na Slovensku?

Občanům je třeba před volbami říci, co chceme dělat, když nás podpoří. Ale není potřeba nosit paragrafové znění zákonů dva roky v tašce. Ať už ODS ministerstvo zdravotnictví obsadí, nebo nikoliv, protože vláda bude koaliční, má jasně formulovanou představu, která bude postupně rozvíjena. Detaily se dají kritizovat na každém takovém materiálu. Můj názor asi čtenáři ZDN trochu znají – hodně sázím na primární péči, na informace pacientovi a jeho silný vliv. A jsem přesvědčen, že i zdravotní pojišťovny mají mít silnější roli. To ale v podstatě všechno v koncepci ODS je. Jde nám o to, aby jednotlivé instituce dostaly správné náplně své činnosti, aby stát neřídil a nepodnikal, ale stanovoval mantinely, a aby pojišťovny nebyly řízeny zvenčí, ale nesly odpovědnost vůči svým pojištěncům. Poskytovatelé nechť jsou hodnoceni podle kvality a nákladů a ne podle toho, zda jsou z Hodonína nebo Plzně.

Měly by být legislativně zakotveny veřejné neziskové organizace?

Myslím, že to není nezbytné. Nakonec, několik desítek tisíc našich lékařů – obyčejných praktiků a zubařů – pracuje dnes a denně „neziskově“. Jejich výplata je často menší, než je mzda zaměstnanců, kteří pracují třeba v nemocnicích a mají stejnou kvalifikaci. Mnoho zdravotnických zařízení, která jsou organizačně obchodními společnostmi, vrací veškeré zisky do provozu. V našich podmínkách je to skoro životní nutnost a nečekám, že to bude někdy dramaticky jinak. Nemyslím si, že je u nás možné – až na nějaké naprosto ojedinělé výjimky – zřídit zdravotnické zařízení a nějakým významným způsobem z něj získávat zisk, za který by bylo možné například nakupovat telekomunikační firmy. Investiční potřeby do zdravotnictví jsou tak velké, že bych spíše čekal, že každý, kdo bude generovat nějaký zisk a bude úspěšný, jej bude investovat zpátky do rozvoje.

Argumentem proti obchodním společnostem bývá tvrzení, že se budou zbavovat nelukrativních provozů.

To je zcela zrůdný argument. Divím se, jak jej mohou někteří sociální demokraté vypouštět z úst po sedmi letech ve vládě. Nemůžeme přece vyjít z toho, že něco je nelukrativní, a tomu přizpůsobovat právní formu zdravotnických zařízení. Stát má tvořit pravidla hry, jejichž základní vlastností má být fakt, že nemůže být něco nelukrativní a něco lukrativní. Nástroje k tomu máme – ať už seznam výkonů nebo cenová jednání. Drží je v ruce stát, tedy už několik let několik ministrů sociální demokracie. Ti však neudělali nic pro to, aby se narovnaly rozdíly v ohodnocení různých druhů zdravotnických služeb. Pokud je nějaký obor lukrativnější – tak proč se to během dvou, tří měsíců nesrovná? Pak by zmizela obava, že by se někdo zbavoval nelukrativního oboru. Bude se zbavovat toho, kde nemá dostatek klientely, tedy toho, co není potřebné, nikoliv nelukrativní.

Měly by mít zvláštní statut fakultní nemocnice či univerzitní pracoviště?

Statut univerzitní nemocnice by měl vzniknout, byť to není imperativ. Mísí se tam tři proudy – poskytování zdravotní péče, věda a školství. Nebráním se tomu, aby takové nemocnice řídily univerzity. Zdravotní pojišťovny by ale měly za stejné zákroky platit univerzitní nemocnici ve stejných cenách jako ostatním nemocnicím. Je třeba přitom hledat jiné zdroje financování vědy a školství a v tom se neobejdeme bez významné účasti státu. Na druhé straně bychom měli požadovat spoluodpovědnost těch, kteří z těchto činností mají užitek. V případě školství mluvme tedy o nějakém školném. Ve vědě bychom měli podporovat a prohlubovat vztah mezi akademickou půdou a praktickou aplikací, tedy i s komerční sférou.

Jste pro nějakou alespoň minimální síť zdravotnických zařízení, pokud ano, na jakém principu?

Co pojem síť přesně znamená? Může se pod ním skrývat výběr rovnějších mezi rovnými. Úředník řekne: ty jsi v síti a ty už ne, ty máš právo na veřejné prostředky nebo dostaneš nějakou dotaci a ty nikoliv. Také varuji před plánováním sítí zařízení s vymezenou spádovostí. Pokud totiž někomu určíme, že patří například do Motola, zároveň říkáme, že nepatří nikam jinam. Jsem proti tomu, abychom se vzdali svobodné volby, byť pod zástěrkou bohulibě garantované dostupnosti. Na druhou stranu by stát měl říci, jak dostupnou péči chce, ale neměl by určovat kde. Měl by vzniknout zákon o dostupnosti zdravotní péče. V něm by byly zakotveny základní parametry dostupnosti – na kolik lidí má připadat nějaká služba a jak má být daleko, což lze vyjádřit časově nebo kilometráží. Stejným zákonem nebo nějakým jiným bych pak uložil povinnost zdravotním pojišťovnám, aby tyto parametry garantovaly. Musely by tedy mít například povinnost mít na každé dva tisíce lidí alespoň jed- noho praktického lékaře. Je přece nesmyslné, abychom vyhlásili, že síť tvoří sedm tisíc praktických lékařů, které musí pojišťovna nasmlouvat, včetně té nejmenší, která by nakonec mohla mít víc smluvních lékařů než pojištěnců. Vždyť kdyby existovala ještě nějaká menší pojišťovna, měla by více doktorů než pacientů.

Léta jste poslancoval ve sněmovně v blízkosti dnešní ministryně. Překvapila vás něčím v nové funkci?

Překvapilo mne, jak snadno se po těch letech zkušeností dostala do vleku vedení lékařské komory. Nepřekvapila mne však svým přístupem ke zdravotnictví. Uniklý koncepční materiál přesně vystihuje očekávání, která jsem si s její osobou spojoval. Paní docentka Emmerová svého času ve zdravotnickém výboru sněmovny zcela vážně řekla, že chce vrátit zdravotnictví na startovní čáru roku 1989. Nepřekvapuje mě, že staví zdravotnictví na nemocnicích ani že ho chce řídit a že zdraví pokládá za společenskou hodnotu, nikoliv hodnotu individuální. Na druhou stranu sociální demokracie nemá dneska nikoho lepšího. Přál bych si proto, aby docentka Emmerová byla otevřená komunikaci, kterou jsem až dosud ze strany ministrů zdravotnictví postrádal. Poslední, kdo komunikoval, byl profesor Fišer, ale nedal si moc říci. Před ním Ivan David byl naprosto nekomunikativní osoba, byť respektuji jeho poměrně jasnou představu o zdravotnictví a jeho vývoji, kterou se mu však nepodařilo realizovat. Často se zapomíná, že i eurokomisař Špidla byl ministrem zdravotnictví – komunikoval tak, že svolal jeden jediný kulatý stůl, kde každý dostal dvě minuty k vyjádření. Marie Součková naprosto nekomunikovala, s ní to ani nešlo, bylo to spíše babylonské zmatení jazyků. Jozef Kubinyi nekomunikoval s nikým a na každého jenom útočil, dnes je jednou z nejopuštěnějších postav české politické scény.

Proč by s vámi měla ministryně komunikovat, co jí nabízíte?

Veškerá podstatná rozhodnutí v EU jsou přijímána radou, v níž je zastoupena vláda, a parlamentem, v němž jsme my poslanci. Převedeno na zdravotnictví je v radě ministryně a v parlamentu jsem tam za ČR také já. Jsme partneři, kteří mají spolurozhodovat. Měli bychom vybrat to, na čem se shodneme a co je výhodné pro české zdravotnictví, a to společně prosazovat.

Tomáš Cikrt, foto Vladimír Brada

**

MUDr. MILAN CABRNOCH

– narozen 1962

– v roce 1986 absolvoval fakultu dětského lékařství UK Praha

– pracoval v Kolíně, kde dodnes žije, nejprve v dětsko-kojeneckém oddělení nemocnice a posléze jako praktický lékař pro děti a dorost

– v letech 1994 až 1997 ředitel odboru zdravotního pojištění na MZ

– v roce 1998 náměstek ministra zdravotnictví pro zdravotní pojištění a oblast legislativně právní

– v roce 1998 a znovu 2002 byl zvolen do poslanecké sněmovny za ODS

– letos byl zvolen do Evropského parlamentu za ODS

Ohodnoťte tento článek!