Půl století se Zdravotnickými novinami


 

Hovoříme s MUDr. Jurajem Szántó

Navštívili jsme lékaře a publicistu, o němž je známo, že je s naším týdeníkem spojen takřka od jeho založení

Dnes je sedmasedmdesátiletý zubní lékař již dávno v tzv. postproduktivním věku, ale zdravotněvýchovnými brožurkami a články přesvědčuje, že má pořád co říci. Kromě práce v časopisech vyvíjí také řadu společenských aktivit. Když jsme ho požádali o rozhovor, poněkud se ošíval, ale otázky o jeho vztahu ke Zdravotnickým novinám v něm probudily vzpomínky.

* Kdy jste vlastně začal s psaním do novin, pane doktore?

Už za studentských let, a to do slovenských i maďarských časopisů. Pocházím z jižního Slovenska a chtěl jsem tak přispět k odstranění národnostních třenic. Tehdy mě zaujaly také tradice československo-maďarských vztahů, kterým se věnuji dodnes. K opravdivé novinářské tvorbě jsem však přivoněl ve vysokoškolské Borbě, která vycházela v Bratislavě, a po několik měsíců jsem redigoval její zahraniční stranu.

* A jak jste se seznámil s tímto týdeníkem?

Promoval jsem v roce 1952 a hned jsem začal působit jako okresní stomatolog s nadúvazkem osvětového lékaře. Týdeník, který vydávalo ministerstvo a odbory, docházel na ředitelství ústavu. Ředitel se vždycky podíval, zda neotiskl nějakou nepříjemnou kritiku, a poslal mi noviny do kabinetu zdravotnické osvěty… Zdravotnické noviny toho období měly jen několik stran, přesto se v nich vždy našel prostor pro ohlasy a příspěvky čtenářů. Tehdejší malá redakce si dovedla získat i udržet dopisovatele ze všech koutů Československa.

* Na některé z nich si snad ještě vzpomenete…

Velmi živě, například na skvělou Jarmilu Pelčákovou, porodní asistentku z Kyjova, matku pilota, který se připravoval na let do vesmíru. S některými, jako je pozdější docent Milan Slavětínský, historik medicíny z Olomouce, nás poutalo i na dálku dlouholeté přátelství.

A mnozí z nás udržovali úzký přátelský vztah také s první gardou redaktorů, což byli prvotřídní a stateční novináři, kteří se svých externích spolupracovníků dokázali i zastat, když se za kritické postřehy ze svého prostředí dostali do konfliktu s místní mocí. Sám jsem to zažil, když jsem se za článek ve Zdravotnických novinách dostal do křížku s vedením ústavu v okrese Královský Chlumec.

* Jak se vám pracovalo za tehdejších podmínek?

Kolektiv byl družný a vždy se dokázal stmelit. Jen někteří byli profesionální novináři, jeden měl právnické vzdělání, já lékařské a další byl inženýr s praxí nakladatelského redaktora. Měli jsme ale tu práci rádi, přestože jsme si kvůli tiskovému dozoru museli dát pozor na každé slovo. I tak naši šéfredaktoři dosazovaní stranickým a odborovým aparátem nedokázali všechno uhlídat a byli kvůli našim ideologicky či politicky vadným úletům voláni k raportu až na ústřední výbor strany. Jedním z mých prohřešků byl jubilejní medailonek, který jsem napsal o doktorce Vančurové, vdově po Vladislavovi Vančurovi, o níž jsem nevěděl, že v osmašedesátém praštila stranickou legitimací.

Vadilo mi, a vím, že i jiným, když mi do článku, předloženého ke schválení, vpisovali slova díků straně a vládě a podobně. A nejvíc nám bylo vždy líto celých stránek, zaplněných sáhodlouhými články ministerských úředníků a projevů odborových funkcionářů, které musely být otiskovány v celém rozsahu… Po deseti letech práce v redakci, krátce před důchodem, jsem se vrátil zpátky do zdravotnictví.

* Máte na období strávené v redakci vzpomínky, které vás rozesmutní? A na co naopak vzpomínáte rád?

S výčitkami svědomí, i za jiné, se mi vybavuje, jak jeden z prvých redaktorů, vynikající Josef Šmíd jako důchodce vždy před Novým rokem přicházel do redakce s vodkou, aby nám popřál. Požádal sekretářku o dvanáct štamprlíků a pokaždé to dopadlo tak, že tam posedával u flašky a marně čekal, abychom se na pět minut všichni uvolnili a připili si s ním. Přicházeli jsme jednotlivě a každý jen na chvilku. Nebylo času ani na pár slov…Ta lhostejnost vůči předchůdcům se projevovala i jinak. Bylo zvykem, a naši vydavatelé Avicenum a později Práce, to akceptovali, že redaktoři v důchodu dostávali noviny, které spoluvytvářeli. Po listopadových změnách už někteří z veteránů ani nevědí, jak dnes vypadají. Ta hezčí vzpomínka se váže k mým šedesátinám, které mi kolegové připravili v Klubu novinářů. Bylo to hezké setkání redaktorů, pracovníků Červeného kříže, lékařů, sester a řady mých pacientů z rozhlasu. A rád vzpomínám i na pár neformálních setkání bývalých a novějších redaktorů Zdravotnických novin, které jsem svolával do kavárny Slavia, dokud jsem měl dost energie.

* Oplýváte energií, jste velmi činorodý a pořád v dobré náladě. Jak to, že si na nic nestěžujete a neprojevujete nespokojenost jako mnoho jiných seniorů?

Snad je to tím, že se mám o koho starat a pořád mám co dělat. Vcelku jsem už zklidněný dědek, který se naučil, že nadávat, ba ani konstruktivně kritizovat, nepomůže k nápravě.

Dokonce se spíš může zle nevyplatit. Mnohem lepší je najít si lidi, kteří dělají něco prospěšného pro společnost, a pomáhat jim, například v Červeném kříži. Ale právě tento příklad mi připomíná, jak se dovedu rozčilit při zprávách České televize, která přináší zprávy o přírůstku na účtech humanitární pomoci asijským zemím různých organizací, ale miliony sesbírané Českým červeným křížem neuvádí.

* K Červenému kříži máte asi dost blízko. Nedávno jste získal jeho nejvyšší vyznamenání, medaili Alice Masarykové…

Měl k němu blízko už dědeček i otec, oba byli praktičtí lékaři. Sám jsem se stal jeho členem jako medik. Všude, kde jsem pak působil, jsem se zapojil do práce základní organizace nebo okresního či krajského výboru a psal jsem také do časopisů Červeného kříže. Byl jsem předsedou redakční rady měsíčníku Zdraví a když ho odkoupila jiná vydavatelská společnost, logo se znakem ČČK se jaksi vytratilo. Moje jméno ale z tiráže dosud nevymazali…

* V současnosti jste redaktorem dvou odborných časopisů, které vycházejí čtyřikrát v roce, dost vzdálených vašemu oboru. Nedělá vám to problémy?

Jde o časopisy, které vycházejí v nakladatelství GEUM – Kazuistiky v diabetologii se stálou přílohou Endokrinologie a Kazuistiky v pneumologii. Vskutku pomáhám vydavateli s redakční přípravou, alespoň do té doby, než najde jiného člověka s erudicí v těchto oblastech. Mohu se opírat o aktivní pomoc odborníků, které máme v redakčních radách. Ke zmíněným oborům mám blízko pouze jako pacient. Problémy mi dělá jenom můj věk.

* Věk? Vždyť na všechno stačíte ještě i s holí v ruce! Angažujete se i ve Společností MUDr. Ivana Hálka, kterou jste založil před deseti lety.

Spoluzakládal jsem ji s řadou svých vzácných přátel, kteří se mnou sdíleli názor, že postavy symbolizující československou vzájemnost si nezaslouží zapomenutí. Vzali jsme na sebe úkol připomínat je aktualizací jejich odkazu. Takovým symbolem je pro nás osobnost básníkova syna, lékaře Hálka, která mě upoutala již v mládí. Jeho život a dílo jsme přiblížili našim současníkům již řadou vzpomínkových akcí, zejména výstavou v prostorách Pedagogického muzea Jana Ámose Komenského.

P.S.: Od příštího čísla Vám budeme Zdravotnické noviny posílat domů, pane doktore.

Markéta Mikšová

Ohodnoťte tento článek!