Máme pověst domácího prostředí

Důkazem tohoto tvrzení jsou výsledky dotazníkového šetření mezi pacienty, kteří zpětně po hospitalizaci hodnotí kliniku jako domácí, klidnou a chování sester jako příjemné. O chodu kliniky a profesní cestě k pozici vrchní sestry jsme hovořili s Miluší Dvořáčkovou…


 

IV. interní klinika VFN v Praze včera a dnes

Důkazem tohoto tvrzení jsou výsledky dotazníkového šetření mezi pacienty, kteří zpětně po hospitalizaci hodnotí kliniku jako domácí, klidnou a chování sester jako příjemné. O chodu kliniky a profesní cestě k pozici vrchní sestry jsme hovořili s Miluší Dvořáčkovou.

* Dvacet šest let působíte na stejném pracovišti na postu vrchní sestry. Jaká byla vaše cesta k této funkci?

Na stejné klinice, respektive pracovišti, jsem dokonce již 36 let a za tu dobu jsem prošla několika etapami. Začínala jsem zde jako řadová sestra po maturitě na lůžkovém oddělení a po zhruba 5 až 6 letech jsem postoupila po absolvování speciálního kurzu na pozici staniční sestry. Tehdy jsme měli dvojnásobný počet lůžek -dnes jich zde máme 85, tehdy 160 -k dispozici nebyl jednorázový materiál, neexistovala intenzivní péče, přístrojové vybavení bylo také na zcela jiné úrovni než dnes, stanici jsme budovali s minimálním počtem sester atd. Po mateřské dovolené jsem pak na krátké období nastoupila do kuchyňky. To bylo velmi zajímavé, protože řadová sestra se k přípravě jídel příliš nedostane, této oblasti vládnou zacvičené pomocnice. Strava na interně je vzhledem k širokému spektru pacientů velmi různorodá, báječně jsem se tam naučila diety.

* Od kuchyňky k vrchní sestře?

Kuchyňka byla krátké a přechodné období, protože na mé pozici ještě několik měsíců působila má předchůdkyně. Když jsem pak byla v září 1978 jmenována do funkce, byla situace poměrně tristní. V práci mne neměl kdo zaškolit, vše jsem se učila za chodu, z praxe. Také jsem musela absolvovat v doškolovacím ústavu v Brně dvouleté pomaturitní studium se specializací ošetřovatelská péče, což byl v podstatě souhrn specializací všech odborných oddělení. V roce 1981 jsem toto studium ukončila. Dalším mezníkem pro kliniku a mé působení zde bylo otevření první JIP v roce 1983. Její vybudování bylo nezbytně nutné a začátky také nebyly zcela ideální. S technikou, která byla ve srovnání s dnešním vybavením prostá, jsme neuměli zacházet, bylo nutné pracovníky zaučit a navíc počátky JIP na nás působily trochu depresivně, protože její efekt neplnil zcela naše očekávání – zaznamenávali jsme více úmrtí, než bylo záhodno.

* I přes nelehké začátky jste ale vybudovali moderní vyšetřovací jednotku.

Ano, se stále přibývajícími novými moderními vyšetřovacími metodami přibývaly také nové moderní přístroje, jednotku jsme rozšířili. Sloužili jsme jako superkonziliární pracoviště pro celý Středočeský kraj a společně s modernizací gastroenterologického oddělení jsme pokračovali v rozšiřování jednotky intenzivní péče, která se dosud dělila na angiologickou jednotku a koronární jednotku, i když jsme měli také stavy charakteru jednotky metabolické a jiné. Jako sponzorský dar jsme obdrželi moderní angiograf, který začal lidem zachraňovat nohy, zahájili jsme budování hyperbarické komory určené pro kyslíkovou terapii, pro rozšířené JIP jsme získali nové monitory, budovala se nová otevřená oddělení a pomalu jsme se v rámci areálu nemocnice, respektive čtyř interních klinik začali úžeji specializovat. Na každé klinice vznikala jednotlivá centra odbornosti, naším odborným zaměřením je gastroenterologie a intenzivní péče. Dnes tady mají sestry k dispozici materiál a přístrojové vybavení na špičkové úrovni, mají možnosti proškolování a dalšího vzdělávání. Jedná se jak o vzdělávací aktivity pořádané naší domovskou nemocnicí, tak o pomaturitní specializační studium, které je pro sestry v souvislosti s nedávným vstupem do EU ještě důležitějším.

* Jak pokračovalo dál vzdělávání ve vašem případě?

Na počátku 90. let jsem ukončila vyšší specializaci pomaturitního studia se zaměřením na organizaci a řízení. Jednalo se o dvouleté studium na úrovni dnešního bakalářského studia, které v té době ještě neexistovalo, zakončené obhajobou závěrečné práce. Tématem mé závěrečné práce byla motivace. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc je motivace v našem oboru důležitá. Syndrom vyhoření začíná na JIP totiž působit velice rychle, a navíc je to práce psychicky i fyzicky velmi náročná vyžadující rychlé a samostatné rozhodování.

* Vedle motivace se tedy opět vracíme k nutnosti dalšího specializačního vzdělávání sester.

Jistě. Sestry musí absolutně spolehlivě a samostatně ovládat ošetřovatelskou práci, i když nápomocné jim mohou být také pracovní postupy, které jsme vypracovali pro celou řadu výkonů. Tato teoretická vodítka mají velký význam jak pro výkony, které se neprovádějí každodenně a sestry je nemají plně zažité, tak mohou být užitečným manuálem pro nově příchozí sestry.

* Domníváte se tedy, že sestry nemohou vystačit s maturitou ze střední zdravotnické školy?

To je dnes pro sestry na specializovaných pracovištích absolutně nedostačující. My zde například máme jednotku nutriční podpory, kde jsou pacienti vyžadující zvláštní výživu, což sestry musí znát. V případě kardiologických pacientů musí sestra umět číst EKG, zhodnotit výsledky a další důležité informace. Nejde o to, aby byla schopna ordinovat, ale aby mohla informovat lékaře o stavu pacienta. Složitých moderních přístrojů je na specializovaných pracovištích celá řada a sestry s nimi musejí umět zacházet, sledovat pacienta, je nutné, aby byly schopny aplikovat léky, ředit je a předcházet dekubitům. Pro samostatné rozhodování je znalost chodu oddělení, vyšetřovacích programů, postupů, ošetřovatelské péče apod. velmi nezbytná a sestry ji mohou získat pouze dalším specializačním vzděláním navazujícím na základy, které získaly na střední zdravotnické škole. Ze své zkušenosti z kliniky vidím, že sestry se naštěstí samy chtějí dále vzdělávat a jsou si vědomy toho, že to dělají ve svém vlastním zájmu.

* Jak vypadá váš typický pracovní den?

Do kanceláře přijdu v 7 hodin ráno a mám zhruba půl hodiny na kontrolu e-mailů, operativní řešení personálního zajištění chodu oddělení – kdo onemocněl, kde potřebují posily apod. V půl osmé nám začíná tzv. hlášení, což je provozní schůzka s přednostou kliniky. Zde vedoucí jednotlivých oddělení referují o aktuálním stavu, přednosta kliniky nás informuje o věcech, které jemu přišly poštou či e-mailem, hledáme řešení případných mimořádných situací ovlivňujících chod kliniky atd. Toto hlášení končí zhruba v osm hodin a někdy poté následuje schůzka vedení ve složení přednosta kliniky, primář, zástupci pro jednotlivé obory a já jako vrchní sestra, a společně se věnujeme záležitostem např. ekonomického charakteru, lékové problematice apod. Od devíti hodin máme vizitu s panem přednostou, která trvá zhruba do 11 hodin a jejímž předmětem jsou odborné diagnózy. Následuje sesterská vizita, kde se věnujeme diagnózám ošetřovatelským. Při té příležitosti je více času na individuální rozhovory s pacienty. Je-li nutné, pak v sesterské vizitě pokračujeme také po obědě.

* Pozice vrchní sestry ale jistě obnáší také administrativu a řadu dalších povinností. Kdy na ně přichází čas?

Je pravdou, že jako vrchní sestra jsem zodpovědná za zajištění plynulého chodu kliniky, to znamená řešit personální otázky včetně příjmu a zaškolení nových pracovníků, ekonomické záležitosti jako objednávky zdravotnického i dalšího materiálu, technické problémy atd. Plánuji dovolené, zpracovávám výkazy, hlášení, provádím pravidelně kontrolní činnost, sestavuji akční plán, vypracovávám hodnocení pracovníků, sleduji ekonomickou situaci, tzv. dodržování stanovených limitů a množství dalších dílčích záležitostí, které ale čas a koncentraci vyžadují. Čas si musím najít také na případné pracovní či soukromé individuální problémy, či odborné dotazy sester a dalších pracovníků, které k plynulému a klidnému chodu kliniky rovněž patří. To vše patří k té odborné části mé práce, vyplývající z pozice vrchní sestry. V posledních měsících jsme navíc sestavovali zmiňované pracovní postupy pro jednotlivé výkony, vytvářela jsem pracovní náplně pro všechny typy zařazení sester, vyřizovali jsme povinné registrace, osvědčení pro výkon povolání, které vyplývají z přijetí ČR do EU. To se mimochodem odráželo na personálním zajištění kliniky, protože cizinky, které u nás pracují, musely vycestovat domů a zajistit si tam všechny potřebné doklady atd. Zdá se, že vrchní sestru tedy můžeme vidět jako personalistu, hospodáře, ekonoma, technika, vrbu, hromosvod apod. Miluše Dvořáčková k tomu navíc „stíhá“ věnovat se pravidelně po večerech aerobiku, vnoučatům a psovi. Napadá mne ještě otázka, zda si někdy může najít chvilku vyležet třeba chřipku? „Neschopenku jsem měla za celou dobu pouze dvakrát. To jsem ale musela na operaci a nebyla jiná možnost.“

Martina Pelikánová

Ohodnoťte tento článek!