Řídit racionálně zdravotnickou instituci není dnes v ČR možné

<br>Prof. ing. Rudolf Poledne, Ph.D., ředitel Institutu klinické a experimentální medicíny, pro vysvětlení ihned dodává: "Důvodem je nestabilita okolí, což racionální řízení zdravotnické instituce v současné době téměř vylučuje." <br>

<b>Můžete trochu rozvést svůj názor na naše současné zdravotnictví? </b><br>

Problémy českého zdravotnictví jsem samozřejmě viděl ještě předtím, než jsem usedl na židli ředitele. Z této židle je pak vnímám intenzivněji. Na druhou stranu je ale z dlouhodobého hlediska zdravotnická péče na velmi slušné úrovni. Jistě, problém je v organizaci, problémem jsou finance, problémem je systém sám.<br>

Situace je nestabilní. Vrátím-li se však ke zmiňované dobré úrovni zdravotnické péče, je dokázána řadou objektivních měřítek. Jedním z příkladů úspěšnosti je studie terapie kardiovaskulárních chorob, která ukázala, že zcela jistě jsme v horní polovině zemí EU, tedy těch, které tvořily Unii před loňským vstupem nových států…<br>


 

O českém zdravotnictví, pražském IKEM a práci výzkumného pracovníka na postu ředitele nemocnice

Prof. ing. Rudolf Poledne, Ph.D., ředitel Institutu klinické a experimentální medicíny, pro vysvětlení ihned dodává: „Důvodem je nestabilita okolí, což racionální řízení zdravotnické instituce v současné době téměř vylučuje.“

* Můžete trochu rozvést svůj názor na naše současné zdravotnictví?

Problémy českého zdravotnictví jsem samozřejmě viděl ještě předtím, než jsem usedl na židli ředitele. Z této židle je pak vnímám intenzivněji. Na druhou stranu je ale z dlouhodobého hlediska zdravotnická péče na velmi slušné úrovni. Jistě, problém je v organizaci, problémem jsou finance, problémem je systém sám…

Situace je nestabilní. Vrátím-li se však ke zmiňované dobré úrovni zdravotnické péče, je dokázána řadou objektivních měřítek. Jedním z příkladů úspěšnosti je studie terapie kardiovaskulárních chorob, která ukázala, že zcela jistě jsme v horní polovině zemí EU, tedy těch, které tvořily Unii před loňským vstupem nových států.

* Jaká je podle vás z této situace cesta ven?

Řešením je pouze nový rozumný systém zdravotnictví, ale bohužel si nejsem jistý, zda náš současný systém k takovému řešení vede. Myslím, že centralizované zdravotnictví to být nemůže, i když systémy centralizovaného zdravotnictví samozřejmě ve světě existují a fungují. U nás nebyla po roce 1989 pro podobný systém vhodná atmosféra.

Změny na začátku 90. let byly extrémní, a ačkoli autoři systému již na začátku věděli, že takto organizované zdravotnictví nejsme schopni ufinancovat, přesto jej uvedli v život. Navíc tento systém byl oproti plánu spuštěn dokonce o rok dříve, přípravy nebyly dokončeny a ukazuje se, že to byla chyba. Od té doby platíme daň za nesmyslnou liberalizaci. Bylo evidentní, že ji nelze finančně zajistit a nyní se dělají pouze restriktivní a nesystémová opatření. To nemůže vést k ničemu dobrému!

* Vidíte vy osobně nějaké řešení?

Musí přijít rozumný systém a vidím dobrý vývoj v systému připravovaném panem senátorem Julínkem. Na světě je několik funkčních systémů. My sami jsme do začátku 50. let minulého století měli podobný systém jako Rakousko a víceméně i Německo. Takže jsme se mohli této cesty přidržet, tento funkční systém zdravotnictví ,okopírovat' a nastavit obdobné finanční toky – samozřejmě s ohledem na naši nižší ekonomickou úroveň.

Nicméně proporce mezi jednotlivými medicínskými obory měly být nastaveny podobně jako například ve zmiňovaném Rakousku. A dodnes si myslím, že toto by byla cesta, kterou jsme se měli dát.

* Takže chyby z počátku 90. let pociťujeme citelně i dnes a pravděpodobně za ně budeme ,trpět' i nadále?

Jistě, tehdy přišli extrémisté, kteří řekli, že všechno vyřeší trh, a to je nesmysl. Tehdejší ministr si toho byl vědom, ale nedokázal odolat tlaku okolí… Pozitivní vliv však měl vznik zdravotních pojišťoven, ve zdravotnictví se nastartoval dynamický rozvoj. Poté, co se ukázalo, že ani tyto zdroje nestačí, se systém ,,škrtí', utahují se šrouby, a to nesystémově. Zdravotnictví funguje v podstatě na paušál, vývoj nepokračuje a všichni jsme drženi buď těsně nad vodou, nebo těsně pod vodou. Zdravotnictví nemá koncepci.

* Dostali jsme se ke zdravotním pojišťovnám. Jak probíhá vaše spolupráce?

Za IKEM si rozhodně nemohu stěžovat, máme vzájemně poměrně rozumný vztah. IKEM pojišťovny „nedře z kůže“ a ty si toho jsou vědomy – i když mohli bychom, a pak by eventuálně i příjmy byly vyšší, ale… Na druhou stranu máme řadu velice specifických aktivit, které za nás nikdo neudělá, což si pojišťovny uvědomují a následně se to také odráží na jejich přístupu.

Jedná se například o transplantační program, konkrétně na něm však proděláváme. Na pojišťovny si tedy stěžovat nemohu, i když si nemyslím, že by jich mělo být tolik. Současné vedení ministerstva prosazuje centralizaci systému zdravotnictví a pak by samozřejmě mohla být zdravotní pojišťovna pouze jedna. Ale to je jiná kapitola a uvidíme, jak se situace vyvine.

* Nejste odkázáni pouze na příjmy od zdravotních pojišťoven. Jaké máte další finanční zdroje?

Peníze musíme samozřejmě získávat i jinde. Určitou část finančních prostředků získáváme z prostředků na vědu, které se věnujeme intenzivně a také pravděpodobně v mnohem větší míře než jiné zdravotnické instituce. Naší ambicí je podíl vědy ještě zvýšit a zkvalitnit a tak rozšířit možnosti financování z EU. Je vidět, že také tyto zdroje jsou pro nás dostupné.

* Na podzim vás čeká stěhování do nových prostor Kardiocentra…

Ano, doufám, že v říjnu se přestěhujeme. V tuto chvíli máme v areálu Th omayerovy nemocnice stále ještě tři pracoviště – kardiologii, kardiochirurgii a laboratoře včetně části rentgenového oddělení. Toto stěhování pro nás však představuje ohromné finanční náklady a musíme to zvládnout z vlastních prostředků.

Bude to velmi náročné, protože každý den, kdy Kardiocentrum nefunguje, znamená ztrátu desítky milionů. Logisticky i finančně to bude náročné. Navíc je se stěhováním spojen také nákup nového přístrojového vybavení.

* O jakou investici se bude jednat?

IKEM má celkový roční rozpočet 2 mld. Kč a roční příspěvek ministerstva činí zhruba 4,5 milionu Kč. Je pravda, že stavba budovy je investicí ministerstva, my budeme investovat do nákupu zařízení Kardiocentra. Nové medicínské technologie představují investici půl miliardy, z toho 100 milionů tvoří dotace ministerstva a 400 milionů musíme vynaložit z vlastních prostředků.

* Vy sám jste výzkumný pracovník, nemáte tendenci výzkum ,protežovat'?

To musím, IKEM má takový statut, ale není to finančně a organizačně jednoduché. Výzkum představuje kořeny a historii IKEM a v 60. letech byly jednotlivé ústavy krčského areálu na velmi dobré evropské úrovni, byla zde řada špičkových pracovníků.

Od té doby mnoho z nich z nejrůznějších důvodů odešlo – jednak se IKEM více soustředil na klinickou činnost, jednak někteří odešli do emigrace. Výzkum byl tady logicky oslaben a mojí snahou je na kořeny původních výzkumných ústavů navázat.

* Zaznamenáváte v současné době odliv kvalifikovaných pracovníků např. za prací do zahraničí?

Nelze hovořit přímo o odlivu. Odchod pracovníků do zahraničí nevidím jako největší problém. Domníval jsem se, že se oblast biomedicíny bude po revoluci vyvíjet lépe, ale zatím se tak neděje a ani kontakt s Evropou se na této úrovni nezlepšuje. Také proto je mou snahou, abychom se v těch oblastech, kde působí IKEM, stali pro původní západoevropské země naprosto rovnocenným partnerem.

Česká biomedicína jako celek je stále daleko za evropskou špičkou. Teď ale nemám na mysli praktickou medicínu, protože české zdravotnictví je, jak jsem již v úvodu říkal, na velmi slušné úrovni. Máme samozřejmě několik pracovišť, která jsou dobrými spolupracovníky pro západoevropská centra, ale jedná se spíše o jednotlivé enklávy. Není však jednoduché tento kontakt s Evropou udržet.

Navíc mnohdy jsou tyto vazby závislé na jedincích, konkrétních osobnostech, což s sebou nese určitá rizika. Myslím si, že odborníci mohou do zahraničí odcházet, ale také by se měli vracet, což je otázkou podmínek, které jim nabídneme. Budou-li podmínky srovnatelné, budou se vracet. Ale to je úkol pro nás starší, my jim musíme takové životní i pracovní podmínky připravit. Jde to, jen se naše generace nesmí bát, že je někdo z postgraduálních studentů či mladších kolegů ,přeroste'.

* Na pozici ředitele působíte téměř rok…

Deset měsíců.

* Jak byste tuto dobu zhodnotil?

Byl to pro mne z mého osobního pohledu velmi špatný rok. Budu-li vážit pocity uspokojení a neuspokojení, převáží jistě pocity neuspokojení. Systém práce vědeckého pracovníka spočívá v tom, že jdete více do hloubky problému.

Na postu ředitele nejste schopna jít pod povrch problému – na každý úkol máte zhruba 30 minut a pokaždé řešíte něco zcela odlišného. Takový stav nemůže vést k pocitům uspokojení, zejména pro člověka, který byl zvyklý řešit menší okruh věcí a do hloubky. Ale na druhou stranu jsem hlavu do toho chomoutu strčil, a tak si nestěžuji.

* Takže se k výzkumu po této odlišné profesní etapě někdy v budoucnu vrátíte?

Jistě, když mi tehdejší ministr zdravotnictví Kubinyi pozici ředitele IKEM nabídl, měl jsem podmínku, že se bude jednat o dobu omezenou. Byl bych velmi rád, kdybych se sám mohl rozhodnout, jak dlouho takovou práci budu dělat. Dnes na této židli trávím zhruba osm až devět hodin denně, a to až na úplné výjimky úřaduji. Na vědu přichází řada až poté. Nemohu jí samozřejmě věnovat stejný počet hodin jako v minulosti.

* Uchopil ředitel Rudolf Poledne nějaký ředitelský úkol jinak než jeho předchůdci?

IKEM byl dobře vedená instituce a až na drobnosti nemám pocit, že bych něco dělal zásadně jinak. I když možná je tu jedna věc, kterou trochu jinak dělám. Nemyslím si, že každý je skutečně nahraditelný a jsem názoru, že si máme držet špičkové odborníky. Musíme se snažit vytvářet jim takové podmínky, aby neměli důvod odcházet.

* Objevil jste v sobě díky funkci ředitele nějaké schopnosti, o kterých jste dosud nevěděl? Shledáváte nějaké podobnosti na práci ředitele a výzkumného pracovníka?

Musel jsem se přizpůsobit tomu, že dělám trochu politiku. Vždy jsem byl otevřený, ale v politice nemůžete být zcela bezelstný. Objevil jsem v sobě schopnost politiku dělat, pochopil jsem nutnost ji dělat a chovám se podle toho. Ale jako mladý bych to asi trochu odsuzoval. A co se podobnosti obou činností týká, pak je to jistě systematičnost a analytický přístup.

Jak jsem již říkal, ředitel se často pohybuje na povrchu věcí, nemůže jít do hloubky, a to mne zpočátku velmi stresovalo, přijal jsem tento způsob práce, proto mne to dnes již tolik nefrustruje. Samozřejmě musím dát na to, co mi kolegové říkají, musím rozlišovat, komu věřit více a komu méně, protože nejsem kapacitně schopen všechny problémy pojmout, zanalyzovat a vyřešit do podrobností tak, jak jsem byl zvyklý při své dřívější vědecké práci.

* Co byste závěrem vy sám rád dodal, co nezaznělo a zaznít mělo?

Velice rád bych zdůraznil, že IKEM je – i přes svou pověst výlučného pracoviště – instituce otevřená všem pacientům. Stojíme o každého pacienta a ke každému se chováme stejně. Nejsme nemocnicí, která poskytuje celou šíři služeb. Ale v těch oblastech, kterým se IKEM věnuje, což jsou kardiovaskulární choroby, diabetes a transplantace, bychom měli být výborní a pacienty si rozhodně nevybíráme.

Přesto se i odborníci, lékaři, často domnívají, že k nám pacienta běžně poslat nemohou. Naše péče není dána regionem a pro určité diagnózy představuje dokonce spádově velkou část republiky. Ještě bych se rád vrátil k pojišťovnám. Specializovaná péče je velmi drahá a pojišťovny, se kterými máme smlouvy, to chápou. Chápou případné navýšení, například uskutečníme-li ,více' transplantací.

Systém úhrad by však měl akceptovat fakt, že není možné financovat všechny instituce stejně. Není možná stejná platba za diagnózu, protože podle možností a vybavení institucí se liší také terapie. V případě platby za diagnózu by se musela všechna špičková pracoviště pravděpodobně přeměnit v průměrné nemocnice a to si snad ve zdravotnictví nikdo nepřeje.

Martina Pelikánová

Foto: Josef Žáček**

Ohodnoťte tento článek!