Pilot by měl znát hranice svých schopností


 

MUDr. Tomáše Jedličku, ředitele Nemocnice v Hořovicích

Doktor Jedlička pracuje v hořovické nemocnici více než dvacet let. Původně vystudoval dětské lékařství, ale zalíbila se mu chirurgie, které se chtěl věnovat. A právě v Hořovicích, v roce 1984, ještě před vojnou, našel místo, které mu umožnilo změnit obor.

Hned po vojně začal pracovat na zdejším chirurgickém oddělení. Až do roku 1992, kdy byl jmenován ředitelem nemocnice. Od roku 1998 je místopředsedou Asociace českých a moravských nemocnic.

* Jaké byly vaše plány?

Nastupoval jsem do funkce v poměrně složité době, těsně po zrušení OÚNZ. Naše nemocnice byla druhá v okrese, ta menší. Mým úkolem bylo pokusit se nemocnici udržet a posléze dále její péči rozvíjet.

Myslím, že to se nám podařilo. Za klíčové považuji, že jsme udrželi dohromady komplex péče, tedy propojení ambulantní, komplementární a lůžkové péče. Podpořili jsme privatizaci části ambulancí a podařilo se nám udržet odbornou spolupráci se soukromým sektorem.

Navázali jsme spolupráci s dalšími soukromými ambulantními lékaři tím, že jsme jim umožnili přístup k lůžkovým oddělením a k dalšímu zázemí nemocnice. V průběhu let jsme také rozšířili rozsah a spektrum péče. S oblibou říkám, že Nemocnice v Hořovicích je jedna z největších nemocnic v České republice v takovém malém městě.

Myslím, že je ještě menší město, a to Jilemnice, kde je nemocnice podobné velikosti a srovnatelného spektra činnosti. O přežití nemocnice samozřejmě rozhoduje hlavně kvalita služeb a její atraktivita pro pacienty. Hořovice leží přibližně 50 km od Prahy i Plzně.

Geografická poloha může pozitivně spolupůsobit i tak, že pokud nemocnice nemá ve své blízkosti další konkurenční kapacitu, může mít předpoklad k rozvoji. Opak je problémem některých nemocnic i ve větších městech, ležících například na okraji Prahy.

* Co myslíte, že se vám nepovedlo?

Samozřejmě máme spoustu nerealizovaných plánů, které jsou ale závislé na investičních prostředcích. Investice ve zdravotnictví, a zvláště v poslední době, to je kapitola naprosto sama o sobě, o které tady asi není prostor hovořit. Myslím, že jsme neudělali žádnou zásadní chybu, klíčovou pro rozvoj nemocnice.

Dá se říci, že se nám nepovedlo například to, že zatím nemáme akreditaci. Možná jsme mohli s přípravami začít dříve. A také se nám ještě úplně nepodařilo změnit firemní kulturu tak, aby například přístup k pacientům odpovídal evropským standardům. Mnohé z otázek kvality jsou stále ještě před námi.

* S čím se potýkáte nejvíce?

Největším problémem pro činnost nemocnice je celkový stav zdravotnictví. Tato situace je všeobecně známá. Myslím, že se z našeho zdravotnictví obrazně z pohledu ekonomického a právního stává bažina, která začíná místy zapáchat. Reforma se odkládá s odkazem na to, aby se její dopady nestaly tíživé pro skupiny obyvatelstva s nízkými příjmy nebo pro sociálně potřebné.

Jsem přesvědčen, že v poslední době naopak dochází k tomu, že odkládáním reforem se zdravotnictví stává asociálním a zdravotní péče je v určitých momentech nedostupná právě pro tyto skupiny obyvatelstva.

Stále více se znovu objevuje korupce jako snaha získat výhody či lepší pořadí v systému, který již ekonomicky selhává. Je třeba bezodkladně nastolit rovnováhu mezi zdroji a výdaji a zvláště občany je třeba plně zapojit do rozhodování o správném užití financí, které jsou koneckonců jejich daněmi.

A co vztahy s pojišťovnami?

Samozřejmě jsou určité potíže, neboť ani pojišťovny nežijí ve vakuu. Myslím, že v zásadě jde o dopady rozporu mezi limitovaným objemem finančních prostředků a samoobsluhou v poskytování péče.

Chybějí motivační faktory a stanovení jasných pravidel a jejich dodržování. Nelze dlouhodobě vydávat na péči více, než kolik je k dispozici. A také není možné, aby o výdajích pojišťoven rozhodoval někdo jiný než ony a zvláště vyřadit z rozhodování jejich klienty.

S posílením postavení pojišťoven je třeba jim přidat odpovědnost a vystavit je konkurenci s možností volby pojistných plánů ze strany klientů.

* Přinesla vám ředitelská židle nějaké velké zklamání?

Myslím, že ne. Kromě zklamání obecně z politiky a z politiků. To oni a jejich úředníci nejsou schopni dosáhnout konsensu o základní

podobě našeho zdravotnictví tak, aby se nestávalo předmětem předvolebních šarvátek, ale místem věcných řešení. Naopak, případné úspěchy nemocnice, které jdou ve prospěch pacientů, mne stále naplňují uspokojením.

* Co vás vloni na podzim vedlo k rozhodnutí kandidovat do senátu?

Já senát vnímám jako určitou pojistku demokracie. Obecný vývoj společnosti jde dobrým směrem, ale demokracie stále ještě není dostatečně zajištěná. Domnívám se, že je třeba posílit tuto klíčovou roli senátu. Demokracie je dobrá věc, ale ještě lepší je zajištěná demokracie. Díky charakteru senátu si myslím, že je to místo, kde by neměly mít politické strany takový prostor.

Naopak, že by tam měl být prostor pro nezávislé osobnosti, které posoudí jinýma, nestranickýma očima zákony a další legislativní normy, které jdou z vlády a z poslanecké sněmovny. Systém politických stran je samozřejmě legitimní a má své jasné místo v dolní komoře parlamentu. Chtěl jsem tedy posílit tuto podobu senátu a pozici občana v něm.

* Bojíte se riskovat?

Myslíte soukromý, nebo profesionální život? Myslím, že dochází k situacím, kdy se člověk musí rozhodnout, aniž má dostatek času nebo informací. A to jsme tak trochu zabrousili na mého koníčka, kterým je sportovní létání, kde takové situace mohou nastat častěji.

Když se ale podívám zpětně, musím říci, že v zásadě jde o chybu pilota, pokud se často dostává do situací, v nichž se musí rozhodovat pod časovým stresem a na základě nedostatku informací. Obecné dodržování předpisů, stanovených postupů a znalost hranice svých schopností, které má každý někde jinde, by pilota mělo vést k tomu, aby prostě tu únosnou hranici nepřekračoval.

Protože potom už není schopen situaci plně kontrolovat, ale jde pouze o soubor náhodných událostí. A když se jich poskládá více dohromady, může z toho být katastrofa. Myslím, že tahle zkušenost může být určitým vodítkem i pro profesionální kariéru. Rozhodnutí by měla být připravovaná, aby se tak minimalizovaly situace, kdy dochází k improvizacím. Rozhoduje se pak bez znalosti věci, a tedy s velmi nejasným výsledkem.

MUDr. Tomáš Jedlička

* Narodil se 2. května 1959 v Praze.

* Manželka Marta je také lékařka a pracuje jako soukromý lékař v oboru diabetológie a interny.

* Mají třináctiletou dceru Terezu a syna Petra, kterému je rok a půl.

Markéta Mikšová

Ohodnoťte tento článek!