Zážitky českého lékaře z cesty po Orientu


 

Českého zdravotníka v Saúdské Arábii překvapí alibismus tamních lékařů, říká doc. Pavel Šebesta, šéf cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce

Je přednostou oddělení, které provádí největší počet cévních rekonstrukčních výkonů v České republice. V médiích bývá označován za jednoho z nejlepších specialistů ve svém oboru. Před dvěma lety projevili zájem o jeho práci v Saúdské Arábii.

V soukromé nemocnici Fakeeh Hospital ve městě Džidda strávil rok jako konzultant v oboru kardiovaskulární chirurgie. Za tu dobu osobně poznal specifika tamního soukromého zdravotnictví.

* Pracoval jste v nemocnici Soliman Fakeeh Hospital. Jak tato nemocnice přišla ke svému jménu?

Nese jméno svého majitele dr. Solimana Fakeeho, saúdskoarabského státního příslušníka původem z Jemenu. Ten je zároveň lékařským ředitelem nemocnice i doslova orientálním absolutním pánem a vládcem nad svými podřízenými. Vede soukromé zařízení, které musí především vydělávat peníze a tomu je vše podřízeno.

Jinak – město Džidda, ve kterém se tato nemocnice nachází, je druhým největším městem v Saúdské Arábii a má nejméně pět milionů obyvatel. Tamní letiště je hlavním leteckým uzlem pro přepravu poutníků do nedaleké Mekky. Obrat lidí, tedy i potenciálních pacientů, je v tomto místě obrovský. Například v době poutě do Mekky dochází k epidemiím různých nemocí, především meningitidy.

* Jak je to se zdravotním pojištěním? Má běžný pacient, který například onemocní meningitidou, nárok na ošetření zdarma?

Je tomu podobně jako v západních zemích. Saúdskoarabský příslušník má nárok na bezplatnou péči, ale ne v soukromé nemocnici. Existuje tam síť univerzitních a vojenských nemocnic, takže základní péče je pokryta. V případě, že je ale pacient ošetřen v soukromé nemocnici, platí péči on nebo jeho pojišťovna.

Buď hradí péči v hotovosti, nebo má pojišťovnu, která zaplatí velkou část jeho výdajů. Konkrétně v nemocnici Fakeeh Hospital má svou pobočku největší tamní pojišťovna s monopolním postavením, která patří obrovskému naft ařskému koncernu Aramco.

Disponuje zřejmě velkými finančními prostředky, ale zároveň si velmi přísně hlídá výdaje na zdravotní péči klientů. Své pacienty ale obhospodařuje beze zbytku a jejich zdravotní péči, je-li indikována, v rámci pravidel hradí plně.

* Většina zdravotníků v Saúdské Arábii jsou prý cizinci. Měl jste i vy tuto zkušenost?

Ano, je to tak. Já jsem potkal snad jen dva nebo tři saúdské zdravotníky.

Lékaři na pozici konzultantů jsou většinou Evropané nebo pocházejí z medicínsky vyspělých zemí. V rámci nemocnice Fakeeh Hospital se postupně vytvořila česká komunita lékařů na pozici konzultantů.

Nejprve jsme na místo dorazili já a kolega kardiochirurg z Motola spolu s dvěma kolegy anesteziology a docentkou oft almologie z Prahy, později kardiolog z Ostravy, dále přibyl neurochirurg z Olomouce, primář patologie z Brna, všeobecný chirurg a ortoped z Motola a někteří další. Nakonec vznikla zhruba desetičlenná skupina Čechů – konzultantů.

* Mluvila jsem s ředitelkou agentury, která zajišťuje práci zdravotníkům v různých zemích, včetně Saúdské Arábie. Říkala, že lékařů specialistů z řad docentů, kteří se ucházejí o práci v zahraničí, je málo. Hlásí se většinou mladí lékaři. Vy jste vyjmenoval deset lékařů, kteří do Saúdské Arábie odešli jako konzultanti.

V mém případě agentura kontaktovala mě. Já jsem o to místo aktivní zájem neměl. Většinou to funguje tak, že agentury najdou lékaře, který chce pracovat v zahraničí, a přes něj pak vyhledávají kontakty na další pracovníky v oboru.

Problém je v tom, že málokterý specialista je ochotný strávit v cizině déle než rok a zahraniční nemocnice velmi nerady dávají jen roční kontrakty. Ani takto uzavřené smlouvy nejsou přitom zárukou, že tam opravdu budete celý rok pracovat.

Alespoň v případě nemocnice, kde jsem pracoval já. Tam je zdravotník figurkou v rukou majitele. On může kontrakt kdykoliv rozvázat, může vás jakkoliv penalizovat. Často se tyto přísné podmínky dozvíte až na místě. Fakeeh Hospital neměl zájem o mladé lékaře z Evropy, chtěli téměř výhradně konzultanty.

* I vy jste byl některými skutečnostmi na místě nemile překvapen?

Ano. Například až tam jsem se dozvěděl, že mám neomezenou pracovní dobu, mohu být kdykoliv volán k jakýmkoliv případům, které třeba s mým oborem vůbec nesouvisejí. A to jen proto, že si to někdo umane z jakéhokoli důvodu. Překvapilo mne, že v pracovní smlouvě není zmíněn šestidenní pracovní týden a podobně.

* Myslíte si, že jsou na vině také agentury, které ty informace mají, ale zdravotníkům je nepředají?

Těžko říct, to nedokážu posoudit. Ale neřekl bych, že něco aktivně zamlčují. Jsou ovšem osobně zainteresovány na každé dušičce pod pokličkou. Všem zájemcům o práci v Saúdské Arábii bych ale rozhodně doporučil, aby kontaktovali někoho, kdo už tam byl. Na místě se totiž skutečně ničeho nedovoláte. Po příjezdu se například dozvíte, že úřady vás nemusejí pustit ze země. Okamžitě vám odeberou pas.

Opustit Saúdskou Arábii vám dovolí až na základě prohlášení tamního ministerstva zdravotnictví, které potvrdí, že proti vám není vedena žaloba nebo soudní pře. Takže se nelze spoléhat na to, že je možno kdykoliv odjet domů.

* Říkal jste, že vás některé věci na místě zaskočily. Byly to podmínky v pracovní smlouvě, nebo některé věci nad rámec smlouvy?

Nejvíce mě asi překvapil způsob uvažování místních kolegů, z valné části z řad Egypťanů, který je naprosto alibistický. Veškeré úkony dělají tak, aby oni byli z obliga. To byl pro mě velmi nepříjemný pocit. Například mi ve tři hodiny ráno zavolali, že přivezli malé dítě na pohotovost.

Má řeznou ránu na hřbetu nožičky, která krvácí, a potřebují k tomu ihned cévního chirurga. Uprostřed noci se snažím kolegy po telefonu přesvědčit o tom, že to je nesmysl. Oni ale opakují, že prostě musím přijet, a kromě mne ještě volají také plastického chirurga.

A já se tam tedy musím vydat ne proto, abych dítě ošetřil, což bych rád, pokud by to bylo nutné, ale jen proto, abych udělal zápis, že je z hlediska cévní chirurgie vše v pořádku. Dalším příkladem takto alibistického přístupu je resuscitace např. devadesátiletých pacientů s diseminovaným karcinomem.

Dělají to opět jen proto, aby se nestali terčem kritiky a hněvu, ani ne tak Alláha, ale majitele nemocnice. Mám pocit, že tamním zdravotníkům někdy chybí zdravý selský rozum. Onen „common sense“ z britského zdravotního systému, který jinak veskrze převzali, se jaksi vytrácí.

* Není to tím, že v těchto soukromých nemocnicích je všechno – jak jste říkal – otázka byznysu? Tudíž se snaží za peníze udělat vše, i to nemožné?

Myslím, že ne. Spíš je to tím, že tamní zdravotníci se strašně bojí, že by je mohl někdo žalovat, mají strach o svá pracovní místa. Majitel nemocnice je v podstatně absolutní vládce, který vám ze dne na den ukončí pracovní smlouvu.

Téměř každý den vyhodil jednu sestru a doktora minimálně dvakrát do měsíce, a to i z vysokých a dlouholetých pozic. Zdravotníci tam pracují a přežívají s neustálým strachem o své místo. My jsme se nebáli, protože jsme se mohli kdykoliv vrátit zpátky domů – tedy aspoň jsme v to doufali.

Doc. MUDr. Pavel Šebesta, CSc.

* Narodil se 16. února 1953. Je ženatý, má dvě děti

* 1977-1983 sekundární lékař chirurgického odd. nemocnice Turnov

* 1983-1990 interní aspirant, sekundární lékař, vedoucí oddělení Chirurgická výzkumná základna IKEM, Praha

* 1987-1988 research fellow, Ochsner Medical Foundation, New Orleans, Louisiana, USA

* od 1990 – primář oddělení cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce v Praze

* 2002-2003 Cardiovascular Surgery Consultant, Soliman Fakeeh Hospital, Království Saúdské Arábie

Člen řady českých a zahraničních společností, místopředseda České společnosti kardiovaskulární chirurgie, člen výboru České angiologické společnosti, národní delegát v European Society for Cardiovascular Surgery. Získal Prusíkovu cenu České angiologické společnosti 1996 za práci Aneurysma aortae abdominalis cruens

* Vám tady nemocnice držela během toho roku místo?

Ano. Já bych nikdy neodjel, pokud bych neměl zajištěný kvalitní zástup, aby oddělení běželo v pořádku i bez mé přítomnosti. Nepodnikl bych tuto cestu ani tehdy, kdyby ředitel této nemocnice měl vůči mému odjezdu nějaké námitky. On ale žádné výhrady neměl, naopak to podpořil.

Zastává názor, že každý, kdo tu pracuje přes deset let a udělal kus práce, by měl mít nárok na čas vysadit, podívat do světa a zase přijet domů. Možnost vrátit se zpět byla tedy hlavní podmínkou mého odjezdu. Ne všichni kolegové ale měli v tomto ohledu takové štěstí jako já. Leckdo musel dát výpověď, aby mohl tuto roční cestu podniknout. To já bych nikdy neudělal.

* V Saúdské Arábii dochází poměrně často k teroristickým útokům na zahraniční pracovníky. Agentury sice uklidňují, že z pohledu teroristů není logické útočit na nemocnice, přesto – neměl jste obavy?

Každý musí vzít riziko v úvahu. My jsme se na místě s žádným větším projevem nepřátelství nesetkali. Ale nedávno jsem si znovu uvědomil, že člověk pracoval opravdu na horké půdě.

Soliman Fakeeh Hospital přímo sousedí s americkým konzulátem, na nějž byl před několika týdny spáchán útok. Na všech fotografiích v novinách jsem pak viděl „naši“ nemocnici v záběru.

V centru města nepotkáte jediného Evropana; turismus tam prakticky neexistuje, většinou se každý bojí do města chodit. K nám se ale chovali místní přátelsky. Po pár minutách rozhovoru vás bez postranních úmyslů zvou k sobě domů. Jejich myšlení je úplně jiné, jsou to velké děti.

* Chovají se jako velké děti i pacienti?

Ano. Nemůžete se na dohodu s pacientem vůbec spolehnout. Pokud si například domluvíte operaci na určitý termín, nemůžete s tím většinou počítat. Běžně se totiž stane, že pacient nedorazí nebo se ozve, že by chtěl termín posunout, protože se chce ještě s někým poradit. Nebo naopak přijde s tím, že tu operaci chce teď hned – „teď jsem tady, tak mě operujte“.

Zdlouhavě mu vysvětlujete, že musí před operací strávit nějakou dobu v nemocnici, že musí jít na různá vyšetření. Kdyby se takhle chovalo pár pacientů, tak se to dá ještě nějak zvládnout, ale oni takhle jednají téměř všichni! Nedovedu si představit, jak by s takovým přístupem pořídil pacient v evropské nemocnici.

* Dává v tomto ohledu ředitel nějaké pokyny, do jaké míry musí lékaři vyjít pacientům vstříc?

Tamní šéf rozhoduje naprosto o všem. Podepisuje objednávku kancelářských svorek stejně tak jako provedení dané operace. Když přivezou nějakého pacienta s cévní příhodou, chce vědět, jaké je procento úspěšnosti ošetření. V nemocnici existuje skupina tzv. mudírů (arabsky „ředitelů“, většinou egyptské národnosti), kteří jsou prodlouženou rukou nejvyššího šéfa.

Jsou to nohsledi všech lékařů a okamžitě informují vedení o jakémkoliv problému, který se v nemocnici vyskytne. Ještě než chirurg skončí operaci, mudír už ví, zda proběhla hladce, nebo jestli byl nějaký problém. Stejně tak okamžitě hlásí šéfovi, když přivezou nějaký komplikovaný případ.

Majitel pak ihned volá příslušného konzultanta a chce vědět, jaké procento úspěšnosti takové ošetření má. Když mu řeknete, že riziko mortality je v tomto případě třeba osmdesátiprocentní, tak on toho pacienta nedovolí přijmout. To je pro nás naprosto nevídaná a z hlediska naší etiky nepřijatelná věc. Oni ale říkají – jsme soukromá nemocnice a máme právo výběru pacienta.

* Takže dr. Soliman Fakeeh skutečně sleduje osud každého jednotlivého pacienta.

Je to těžko k uvěření, ale je to tak. Ve svých 76 letech dělá každý den vizitu. Denně projde celou nemocnici a v oblibě má přepadové vizity kolem čtvrté ráno (ještě před první ranní modlitbou). A to nejde o nějaké malé zařízení odhadem zhruba tak stejně veliké jako Nemocnice Na Homolce.

Ač vše bedlivě střeží, kontroluje a chyby nemilosrdně trestá, není dr. Fakeeh zas až takový nelida: měl jsem například operovat dva zaměstnance nemocnice, kteří nebyli solventní. Jeden byl řidič sanitky, druhý kuchař.

Oba potřebovali finančně velmi náročnou operaci, kterou by si ze své pojistky bohužel nikdy nemohli dovolit. Když jsem majiteli volal, co s tím budeme dělat, tak nad tím mávl rukou a řekl, ať operaci uskutečním, že to uhradí. Takže ačkoliv je hodně přísný, není to muž bez srdce.

Vždycky mě pohoršovalo, jak se jeho soukmenovci před ním ponižují a klaní, což je zřejmě normální arabský způsob projevu úcty. Myslím, že on spíš oceňoval, když s ním člověk jednal civilně a beze strachu. Vesměs si nás považoval a můžu říct, že čeští lékaři mají v jeho očích dobré jméno. Několikrát za rok jezdí dr. Fakeeh se svým synem do Prahy, kde osobně řídí všechny pohovory a rozhoduje o výběru kandidátů.

* Pohovory se zdravotníky se zřejmě vedou v angličtině. A můžete nám říct v jakém jazyce komunikují lékaři s pacienty?

Většinou anglicky s tlumočníkem. Velká část pacientů jsou cizinci, protože drtivá většina pracujících pochází ze zahraničí. Je tam mnohonárodní, ovšem především arabská společnost ze všech okolních států, z Jordánska, Jemenu, ale i další etnika z Etiopie, Súdánu, Bangladéše, Indie. Struktura pacientů je tedy velmi různorodá.

* Takže není potřeba, aby zdravotníci, i když tam zůstávají déle, uměli arabsky?

Není to nutné. Pokud se ale naučíte pár základních frází a obratů, tak se místní rozzáří, že ten pes nevěřící dokáže zkomolit pár arabských slov. Pobyt v Saúdské Arábii byl pro mě velmi zajímavou zkušeností. Člověk si ověří, že o jeho práci je zájem i jinde než doma. A že ji také dokáží finančně ohodnotit.

* V České republice jste také ceněn. Média občas vyhlašují žebříčky nejlepších lékařů, vy jste v jedné z podobných anket byl označen za nejlepšího cévního chirurga v ČR. Jakou váhu těmto žebříčkům přikládáte?

Já je beru jako každé jiné podobné ankety – tedy s rezervou. Chirurgie je týmová práce a vyzvednout jenom jednoho člověka přece nelze. Myslím si, že jsme tady za téměř patnáct let vybudovali pracoviště, které od začátku prohlašovalo, že se rádo stane centrem veškeré cévní chirurgie v České republice, včetně nabídky řešení nejrůznějších komplikací.

To už se, doufám, v mínění odborné veřejnosti za ta léta dostatečně ujalo. Pokud jsem tedy v onom hodnocení zmíněn já, tak to beru jako úspěch celého našeho týmu.

Iva Bláhová

Foto Josef Žáček a archiv

Ohodnoťte tento článek!