Jan Žaloudík: Zdravotnictví nesluší obraz permanentní krize a nestability

Jan Žaloudík: Zdravotnictví nesluší obraz permanentní krize a nestability

Děkan lékařské fakulty, zástupce ředitele nemocnice, badatel, ale také odpůrce hlouposti a politických her, které poškozují medicínu a zdravotnictví. Z ordinace jde přímo na sál, kde odoperuje nádor prsu, pak míří za povinnostmi na fakultu. Občas se zdá cynický, ale profesor Jan Žaloudík je „jen“ racionální…


Jan Žaloudík: Zdravotnictví nesluší obraz permanentní krize a nestability

 

ROZHOVOR S DĚKANEM LF MU

Děkan lékařské fakulty, zástupce ředitele nemocnice, badatel, ale také odpůrce hlouposti a politických her, které poškozují medicínu a zdravotnictví. Z ordinace jde přímo na sál, kde odoperuje nádor prsu, pak míří za povinnostmi na fakultu. Občas se zdá cynický, ale profesor Jan Žaloudík je „jen“ racionální.

■ Kdy jste se rozhodl, že budete lékařem?

Na gymnáziu. Podvědomou motivací k rozhodnutí pro onkologii možná byla smrt maminky, která zemřela na rakovinu. Nádory jsou vlastně alternativním způsobem existence buněk a tkání, což se mi zdálo zajímavé. Od třetího ročníku medicíny jsem chodil na patologii nádorů k profesoru Švejdovi. O rok později jsem systematicky navštěvoval chirurgii Masarykova onkologického ústavu

■ V Masarykově onkologickém ústavu (MOÚ) pracujete více než 25 let. Měl jste ale dvouletou pauzu. Proč jste odešel?

V letech 1998 až 2000 jsem byl na Chirurgické klinice v Brně-Bohunicích. Nesouhlasil jsem s tím, kam tehdejší ředitel MOÚ směroval. Viděl ho spíše jako pečovatelský ústav. Zastával jsem názor, že bychom měli aktivněji působit v prevenci i v léčbě a budovat také chirurgické obory. Neskrývám, že jsme tehdy s dalšími kolegy mimo MOÚ plánovali pro Brno jako alternativu Univerzitní onkologické centrum.

Rozdělili jsme úseky onkologie ve fakultních nemocnicích tak, aby se nepřekrývaly a aby byly trochu racionálně rozvrženy. V roce 2000 jsem se vrátil do MOU jako ředitel a s prof. Rostislavem Vyzulou jsme vytvořili novou koncepci fungování ústavu, což ministerstvo přijalo. Snažili jsme se pak také ústav co nejvíce propojit s lékařskou fakultou, protože celá desetiletí fungoval zcela izolovaně.

■ Dnes jste zástupcem ředitele, prof. Vyzula je ředitelem. Z jakého důvodu jste funkci opustil?

Začal jsem pracovat na lékařské fakultě jako proděkan, v roce 2001 přišla nabídka kandidovat na děkana. Byl jsem pak zvolen, udělal jsem tedy úkrok stranou a předali jsme si s profesorem Vyzulou, který byl předtím mým zástupcem, role. Navíc jsem si myslel, že bude pro MOÚ lepším ředitelem. A nemýlil jsem se.

■ Co vám dávají funkce děkana a vědeckého sekretáře České onkologické společnosti?

Funkce děkana mi dává příležitost mít po určitou dobu nezanedbatelný vliv na chod a rozvoj brněnské lékařské fakulty. A abych byl úplný, dává mi také plat. Funkce vědeckého sekretáře ČOS mi dává pouze romantickou příležitost k vlivu na dění v onkologii. Užitečnost tohoto mého vlivu musejí posoudit ostatní. Na brněnské lékařské fakultě to nedávno posoudili a zvolili mě děkanem na druhé funkční období.

■ Nakolik stojí MOÚ o blízkou Bakešovu chirurgickou nemocnici?

Pro MOÚ není získání prostoru malé historické Bakešovy chirurgické nemocnice (BCHN) nijak zvlášť výhodné. Vyžaduje totiž investice prostředků a sil do její modernizace. Je to však potřebné a ekonomické řešení pro kraj i pro stát. Na MOÚ je BCHN lokálně vázána sítěmi i službami, vlastní dlouhodobý program ve své současné izolaci nemá.

Koncepčně i vybavením chátrá. Převzetí objektu BCHN pod správu MOÚ by bylo řešením i pro velkou část zaměstnanců Bakešovy nemocnice, kteří si nezaslouží pracovat léta v nejistotě a bez perspektiv. Samozřejmě, že MOÚ má také alternativní plán zajištění rozvoje péče o nemocné bez BCHN.

■ Převod BCHN do komplexu MOÚ ale schválila vláda v roce 1997 a Rada Jihomoravského kraje v červenci 2005. Jednal jste s radními?

Radní pan doktor Adamec mě dokonce pozval k jednání o konkrétním postupu předávání BCHN do správy MOÚ. Také pan hejtman Juránek předání během podzimu 2005 potvrzoval v médiích. Ve skutečnosti oba pánové něco jiného říkají veřejnosti, něco jiného činí a fakticky převod blokují. Je to problém důvěryhodnosti krajských usnesení a jich samotných, který si musí vyřešit sami se sebou a svými voliči.

Možná chtějí postupně v BCHN zřídit muzeum historie medicíny a vlastních nenarozených zdravotních koncepcí. Nevím. Musíme být shovívaví a nechat je, aby se sami v sobě vyznali. Ale máme to aspoň hezky rozděleno. Pánové politikaří a my v MOÚ se mezitím zase snažíme zlepšovat podmínky pro nemocné se zhoubnými nádory, kteří pocházejí především z Jihomoravského kraje. Takže každý pro občany děláme, co umíme a čemu věříme. To dodávám, abych skončil svou odpověď pozitivně.

■ Jaký je váš pohled na naše zdravotnictví?

Pro posouzení stavu našeho zdravotnictví je třeba hodně cestovat, hodně zažít i ve světě, hodně srovnávat a poté hodnotit. Je rozdíl mezi naším zdravotnictvím a mediálním obrazem našeho zdravotnictví. Jsou to spíše mimoběžky. Z jednoho úhlu pohledu se protínají, z jiného nikoli. Zdravotnictví nesluší obraz permanentní krize a nestability, neboť patří k těm oblastem, které fungují ve dne v noci, o svátcích i dovolených, před volbami i po volbách.

Asi jako pečení chleba, doprava vlakem nebo odvoz popelnic. Od dob Rakousko-Uherska je nás deset milionů, trendy jsou předvídatelné, potřeby plánovatelné, na standard je peněz dost, na rozvoj si musíme prostor rozumně vytvářet, pro krize tedy není důvod.

■ V čem je tedy chyba?

Zdravotnictví je obrovský byznys, a přitom z něj nelze dělat jen byznys. To pochopí jen ti, kteří už stáli nad nemocným s fonendoskopem, skalpelem, u infuze a nesli tíhu odpovědnosti a důvěry nemocných. Agenti, pověřenci a zmocněnci to budou chápat těžko a vzrušuje je jen ta medicína televizních seriálů, infrastruktura zdrojů a příležitostí.

Budoucnost řízení zdravotnictví však jako věčný romantik vidím optimisticky. Jednou to bude řízení klidné, kvalifikované, slušné, respektované, stabilní, apolitické, analytické, racionální, efektivní, prospěšné. Všechny opačné možnosti jsme už totiž vyčerpali v dosavadním střídání různých stejných garnitur.

■ Dotkněme se další medializované kauzy, zamýšlené výstavby Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC) v Brně. Jaký je váš názor?

ICRC je jedním ze současných velkých projektů, které se dotýkají i naší lékařské fakulty. Je škoda, že není vnímán jen pragmaticky jako příležitost, ale i emotivně jako kauza. Rozhodování o podpoře a financování tohoto projektu se odehrávalo a odehrává o pár pater výše. Bude-li ICRC vládním rozhodnutím podpořeno, udělám ze své pozice děkana vše pro to, aby bylo realizováno v podobě, která bude reálná, využije našich současných kapacit, pomůže rozvoji medicínského poznání, lékařské vzdělanosti, především však nemocným.

prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

* 7. 8. 1954 v Ježkovicích na Vyškovsku

● Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Dva roky byl ředitelem Masarykova onkologického ústavu v Brně (MOU), dnes je zástupcem ředitele MOU pro vědu a výzkum.
● V roce 2002 byl zvolen děkanem Lékařské fakulty MU, v této funkci nyní působí již ve druhém volebním období.
● Stále je však ve styku s nemocnými, jednou týdně má svou ordinaci, operuje.
● Je vědeckým sekretářem České onkologické společnosti.
● Publikoval na 150 vědeckých prací.
● Bydlí v Brně, je ženatý, má dvě dcery.

■ Jaké jsou problémy s centralizací onkologické péče a prosazováním Národního onkologického programu (NOP)?

To, čemu říkáte centralizace, já nazývám účelnou integrací onkologické diagnostiky a léčby. Občané mají právo na dostupnost péče srovnatelné kvality a srovnatelných výsledků. Troufáme si snad vybavit dvě stovky nemocnic srovnatelnými moderními technologiemi, ozařovacími přístroji, speciálními laboratořemi a onkologicky zkušeným personálem?

Pokud na to nemáme, proč tedy mají být podmínky pro občany různé? Rakovina je onemocnění chronické a znamená pro člověka životní událost. Dvacet, třicet či čtyřicet kilometrů lidé jezdí i za slevami do supermarketů. Nemyslím, že by se zdráhali dojet podobnou vzdálenost za moderními metodami diagnostiky a léčby jejich vlastního nádoru.

Připomínám, že na rakovinu se dá i umřít. Ale nemusí, když je nádor zachycen včas a když je poskytnuta kvalifikovaná péče. Takže prosaditelnost NOP je věcí pochopení a zájmu občanů jako plátců zdravotní péče a zdravotních pojišťoven, které mají tyto prostředky účelně distribuovat. Nekladete otázku, zda je vhodná a prosaditelná „centralizace“ letišť, nebo zda by nebylo lepší je mít v každém okrese.

■ O soustředění péče tedy nejde?

Nikoli. Je to postupná kultivace medicíny a efektivního využívání stávajících kapacit. Výbor České onkologické společnosti se v prosinci 2005 rozhodl garantovat náročnou onkologickou léčbu v osmnácti komplexních onkologických centrech, šesti hematoonkologických centrech a dvou centrech pro nádory dětského věku, a to napříč republikou, takže žádný kraj není znevýhodněn. Dvacet šest garantovaných center pro specializovanou léčbu nádorů v desetimilionové ČR není přehnanou centralizací.

■ Jak úspěšný je screening nádorů prsu?

Provádí ho již třetí rok přes padesát akreditovaných a každoročně auditovaných mammodiagnostických center a jsme s ním spokojeni. Ročně je vyšetřeno kolem čtvrt milionu žen mezi 45 až 70 lety, v programu je ročně zachyceno přes tisíc zhoubných nádorů, převážně v časném a plně vyléčitelném stadiu. Účast žen, která je dosud jen asi třetinová, je ale třeba zvýšit aspoň na dvojnásobek. Mezikrajské rozdíly v účasti jsou značné. Screening nádorů prsu je třeba také každoročně bránit. Loni jsme ho bránili před ministryní Emmerovou a jakousi poslankyní, které si přály odstranění akreditačních kriterií, což by vedlo ke snižování kvality screeningu.

■ Na jaké překážky narážíte letos?

Letošním úkolem je zase vysvětlit ministerstvu zdravotnictví, že nastavení limitů počtu mammografických vyšetření ve screeningu znamená omezení přístupu k prevenci dalším ženám nad onu dosud vyšetřovanou jednu třetinu cílové populace. I to se nesporně podaří, protože rozum zpravidla vítězí a jeho běhání přes překážky prospívá duševní kondici. Jsme rádi, že v důsledku preventivního vyšetřování prsů podíl časných stádií rakoviny prsu narůstá na úkor pokročilých a úmrtnost na rakovinu prsu se tím pádem začíná snižovat.

■ Je stejná situace u screeningu nádorů děložního hrdla, tlustého střeva a konečníku?

V ČR existuje snaha o preventivní záchyt těchto nádorů. Záměrně je nenazývám screeningem, neboť dosud nenabyl této podoby. Ta je totiž mj. podmíněna pojmenováním pravidel, odpovědnosti a datového auditu. Zejména však vyčleněním samostatného kódu screeningového vyšetření v účtování zdravotních pojišťoven a vedením jednotných záznamů vyšetřovaných pro transparentní hodnocení výsledků.

Pro nádory děložního hrdla vyšetřují naši gynekologové ženy podle vyhlášky jednou ročně, tedy až třikrát častěji než v jiných vyspělých zemích, a přitom výsledky snižování mortality i incidence rakoviny čípku dělohy jsou u nás daleko horší. Úsilí k časnému záchytu rakoviny tlustého střeva a konečníku je dosud dosti chaotické a prakticky nehodnotitelné. Dokladem rezerv v těchto dvou programech je skutečnost, že záchyt časných stádií nádorů děložního hrdla a kolorekta prozatím nijak neroste a úmrtnost na tato onemocnění bohužel zatím neklesá.

■ Jak se změnilo léčení rakoviny za dobu vaší více než pětadvacetileté praxe?

Výrazně v technologiích, hodně v diagnostice. Máme k dispozici magnetickou resonanci, počítačovou tomografii, pozitronovou emisní tomografii, nové endoskopické metody, rutinní ultrazvuk. V léčbě přibylo cytostatik, jsou zde nové biopreparáty, chirurgie je vůči nemocným šetrnější, je větší bezpečnost u velkých operací. Přístup k nemocným je mnohem otevřenější a s větším respektem vůči pacientovi. Nemocný může spolurozhodovat, je informován alespoň v rozsahu, ve kterém chce.

■ Jaký je váš názor na sdělování úplné pravdy o nemoci pacientům?

Nemocný má samozřejmě právo znát svou diagnózu. Problém je s prognózou. Není vždy možné stresovat nemocné říkáním takzvané úplné pravdy o prognóze. Ostatně, co to v řadě případů vlastně znamená? I když zdánlivě úspěšně odléčíme zhoubný nádor, víme, že je určité riziko návratu onemocnění. Pacient by to rád věděl přesně. Vrátí se nádorové onemocnění, nebo ne? To však ani my, lékaři, s jistotou nevíme. Tak se s pacientem spíše musíme dohodnout na tom, jaké kroky společně podnikneme, abychom případný návrat onemocnění zachytili včas a bylo stále ještě léčitelné.

■ Co očekáváte od vědy v dalších letech?

Jakýkoli pokrok je důsledkem vědeckého bádání, ať už je to v technických záležitostech nebo laboratorních metodách. Snažíme se dopracovat k podstatě vzniku rakoviny. V posledních letech se třeba objevila řada receptorů a cílových struktur, které se dají použít pro účinnou blokaci jistých druhů nádorů. Nádory jsou však velmi heterogenní. Nikdy to nebude jednoznačné a konečné vítězství a nebude existovat univerzální lék proti rakovině. Myslím ale, že bez základního výzkumu a vědeckého zázemí by nebyl možný žádný pokrok v onkologii ani jinde.

■ Říká se, že rakoviny je víc, ale méně se na ni umírá. Na druhé straně jste kdysi řekl, že kdybychom všichni žili do 120 let, rakovina by se nikomu nevyhnula…

Rakovina je daň za to, že všichni máme nějaký genetický kód, se kterým přicházíme do života. Už při narození může být tento kód poněkud poškozen. To jsou nepříznivé dispozice, které má až 10 procent jedinců dědičně a u nich může vzniknout nádor třeba už v dětském nebo mladém věku. Během života mohou replikací tohoto genetického kódu nastat v kterékoli buňce další chyby. A i kdyby byl genom po narození absolutně zdravý, tak se v něm postupně během života nakupí celá řada mutací.

Nás v první řadě zajímá snižování výskytu nádorů ve věku, řekněme, do 75 let. Pokud někdo zemře v 90 letech na nádor, už nás to tolik netrápí, protože na něco se zemřít musí. Proto nadneseně říkám, že bychom ve věku nad sto let možná všichni zemřeli na rakovinu. Ty chyby v genomu se totiž tak nakupí, že k vývoji nádorového onemocnění jednou dojde. Je to daň za chybu v předávání informací. Jako když si staré magnetofonové pásky přehráváte pořád dokola. Časem už se nedají poslouchat nebo se přetrhnou.

■ Někdo by si tedy mohl říci, že ani nemá smysl dbát na životní styl, když ho nemoc stejně dříve či později dostane… Vyvrátil byste tento názor?

Samozřejmě. U většiny lidí platí, že když je karcinogenní zátěž z prostředí větší nebo ji jedinec sám přežene nad míru, tak se nádoru dobere dřív. Proto má prevence smysl. Mezi kuřáky je dvanáctkrát více lidí s rakovinou plic. Kdyby nikdo nekouřil, tak sice rakovina plic nevymizí, nemocných ovšem nebude sedm tisíc ročně, ale třeba jen tisícovka.

Jde o to, jestli třeba rakovina prsu bude u žen vznikat už po pětačtyřicítce, nebo o dvacet třicet let později. Chceme posunou výskyt nádorů do co nejvyššího věku a snížit v produktivních letech. A když už nádorové onemocnění má být, pak také není lhostejné, jestli je zachytíme v prvním stadiu, nebo až ve čtvrtém. A o tom je sekundární prevence čili programy pro záchyt nádorů v časných a plně vyléčitelných stadiích.

■ Změnil se váš názor na život za dobu, kdy se denně setkáváte se smrtelnou nemocí?

Jistě. To vás každodenně vychovává k tomu, abyste se konfrontoval s tím, co je a není důležité. Vidím pacienty, kteří ještě před měsícem byli zdraví a zanedlouho mohou zemřít. To s sebou ale medicína nese, a proto je třeba odlišovat, co má v životě cenu a hodnotu. Proto je třeba využít každého dne.

■ Slyšel jsem o vás ve spojení s propagací vína.

O alkoholu se obecně tvrdí, že je škodlivý. V devadesátých letech se však ukázalo, že úplní abstinenti dopadají s kardiovaskulárními nemocemi o trochu hůř než lidé, kteří užívají alkohol velmi přiměřeně. Kladu ale důraz na přiměřenost, protože při neúměrném pití počty nejrůznějších chorob samozřejmě narůstají. Z různých studií vyplývá, že dvě deci vína u žen a čtyři u mužů denně mohou z kardiologického hlediska prospět.

Dalším pohledem jsou polyfenolické látky obsažené ve víně, zejména červeném, které mohou chránit organismus před řadou nepříznivých procesů. Odborných prací na toto téma přibývá, zejména v zahraničí. Myslím, že se dočkáme doby, kdy bude i na vinné etiketě napsáno, kolik daný nápoj obsahuje vedle alkoholu také těchto zajímavých antioxidačních polyfenolických látek, stejně jako uvádíme složení na minerálkách.

■ Vy sám pijete víno?

Pokládám víno za nejpříjemnější a nejpřirozenější z alkoholických nápojů. Mám vždy na chalupě několik lahví vína, ale nedá se říct, že by to byl nějaký můj koníček. Pro odpočinek volím všechny kontakty s přírodou, rád pracuji na zahradě. Pokud mám čas, čtu, hlavně literaturu faktu.

■ Co považujete ve své vědecké práci za největší úspěch, čeho byste chtěl v nejbližších letech dosáhnout?

Úspěchy jsou jako patníky při cestě. Někteří v nich vidí důležité milníky, jiní na ně zase v přítmí močí. Důležité je, kam vede cesta, a že ji patníky občas vyznačují a činí ji přehlednější i bezpečnější. Za úspěch, na rozdíl od mnohých, nepokládám publikace nebo zprávy o výzkumných projektech.

Pro mě je to každý vyléčený pacient, a to nikdy není jen zásluha jednotlivce. Za úspěch také pokládám možnost pracovat v týmech, jimž se daří rozvíjet a modernizovat brněnskou lékařskou fakultu, Masarykův onkologický ústav a onkologii v ČR jako celek. Doufám, že tento stav ještě chvíli vydrží a přinese další měřitelné výsledky. Za úspěch budu také pokládat, rozpoznám-li včas potřebu změny.

■ Co říká vaší vytíženosti rodina, jdou děti ve vašich šlépějích?

Rodina byla mými řídícími funkcemi hodně nenadšena. Postupně se to vyjasnilo. Každý děláme to, co pokládáme za užitečné, co nás baví a živí. Doufám, že obě dcery jdou ve šlépějích vlastních, byť je nám podobně dobře v biologických disciplínách a v přírodě vůbec. Můžeme se vzájemně inspirovat, ale nesvazujeme se profesním klanovým souručenstvím. Povinností nové generace je být lepší, chytřejší, ale i svobodnější než ta předchozí.

Martin Ježek**

Ohodnoťte tento článek!