Vlastimil Válek: Budoucností radiologie je virtuální realita

Vlastimil Válek: Budoucností radiologie je virtuální realita

"Největším trestem pro většinu zdravotníků není malý plat, ale to, že nemohou dělat na kvalitních přístrojích to, co umí," myslí si prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., jeden z nejlepších tuzemských radiologů specializujících se na abdominální a gastrointestinální radiologii.


Vlastimil Válek: Budoucností radiologie je virtuální realita

 

OSOBNOST ČESKÉ RADIOLOGIE

„Největším trestem pro většinu zdravotníků není malý plat, ale to, že nemohou dělat na kvalitních přístrojích to, co umí,“ myslí si prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., jeden z nejlepších tuzemských radiologů specializujících se na abdominální a gastrointestinální radiologii.

■ Vaše cesta za doktorským titulem byla přímočará?

Matka i otec byli lékaři, stejně jako další příbuzní. Mě bavila matematika, tak jsem chvíli váhal mezi matematicko-fyzikální a lékařskou fakultou. Nakonec ale rodina rozhodla, tak jsem šel na lékařskou. Měl jsem ale různé koníčky, například tanec nebo jsem zpíval ve sboru.

■ Proč právě radiologie?

Měl jsem vztah k technice a paralelně s lékařskou fakultou jsem také tři semestry studoval obor Lékařská přístrojová technika na VÚT. Pak jsem začal chodit na onkologii na Žlutý kopec za primářem Spurným, který mi od 4. ročníku medicíny umožnil práci na radioterapii a nahlédnutí do radiodiagnostiky. Zde jsem se plně realizoval a po ukončení fakulty nebylo o čem přemýšlet. Nastoupil jsem jako pomocná vědecká síla na radiologické oddělení dnešního MOÚ. Bral jsem tehdy nějakých 900 korun čistého.

■ Pak jste na vojně onemocněl a lékaři si u vás spletli diagnózu…

V přijímači jsem dostal oboustranný zápal plic, ležel jsem tři měsíce v nemocnici. Léčili mi ovšem leukemii. Když pak přijeli rodiče, udělali tam trochu průvan.

■ To musel být pro lékaře příšerný zážitek.

To byl. Dostával jsem jiná antibiotika přes den a jiná v noci, protože sestry si pletly barvy ampulek. Těch příhod bylo ale daleko víc…

■ Celkem bizarní je, že vám po dobu vojny zrušili na Žlutém kopci místo, protože neměli o obor zájem.

V roce 1986, když jsem se vrátil z vojny, bylo asi nutné snížit počet míst, a tak se mnou byl pro „nezájem o obor“ ukončen pracovní poměr. Měl jsem však velké štěstí a nastoupil jsem na Radiologickou kliniku Fakultní nemocnice u svaté Anny. Je třeba vysvětlit, že za minulého režimu měla radiologie jako „neatraktivní obor spojený s rizikem záření“ zvláštní postavení. Rentgenologové měli zkrácenou pracovní dobu o dvě hodiny, o týden delší dovolenou, rizikový příplatek a další peníze za „neatraktivnost“ oboru. Byl to vlastně technický obor, ve kterém ale technika scházela, nebyla. Často tam pracovali lékaři, kteří se původně ani nechtěli radiologii věnovat.

■ To ovšem nebyl váš případ.

Ne. Pracoval jsem pod vedením mnoha vynikajících radiologů, mezi nimi pak především doktora Tomana či docenta Krupy, který mě učil, pomáhal a radil na jakou problematiku se specializovat. Nesmím zapomenout ani na profesora Bendu, mého pozdějšího šéfa,, který pro mě např. získával baryum ze Západu a já jsem mohl dělat vyšetření, která ostatní, kromě několika pracovišť jako Žlutý kopec či IKEM, dělat nemohli. Stejné to bylo i se sondami nebo katétry. Člověk si musel toto instrumentarium sehnat, aby s ním mohl vyšetřovat. Já jsem se od začátku věnoval radiologii trávicí trubice, k čemuž přispělo i mé zpívání.

prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc.

* 17. 5. 1960 v Brně.

● Již za studií na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity (LF MU) praktikoval na radioterapii v dnešním Masarykově onkologickém ústavu, po promoci zde pracoval jako pomocná vědecká síla.
● Po vojenské prezenční službě pracoval ve Fakultní nemocnici u svaté Anny, zde jako první v republice zavedl novou metodiku vyšetření speciálního rentgenového vyšetření tenkého střeva.
● V roce 1989 odešel do bohunické nemocnice (FN Brno), kde pod vedením profesora Bendy pomáhal budovat moderní pracoviště, dnes je přednostou místní radiologické kliniky.
● Publikoval desítky vědeckých prací u nás i v zahraničí.
● V Radiologické společnosti ČLS JEP je předsedou revizní komise, šéfem sekce Abdominální a gastrointestinální radiologie a odpovědný za sekce PACS a teleradiologie.
● Přednáší na LF MU, kde je vedoucím Katedry zobrazovacích metod. Je koordinátorem projektu Národních radiologických standardů Ministerstva zdravotnictví ČR.
● Bydlí v Brně, je ženatý, má čtyři děti.

■ A to jak?

Se sborem jsme účinkovali v Holandsku. Při jednom z rozhovorů s našimi holandskými hostiteli vyšlo najevo, že jeden z jejich příbuzných je profesor Sellink, objevitel speciální metody rentgenového vyšetření tenkého střeva. Vyměnili jsme si několik dopisů a on mi pak poslal 10 sond a svou knížku, kde postup popisoval. Já jsem u nás tuto metodu v roce 1987 zavedl do praxe. V té době nebyl jiný způsob jak tenké střevo kvalitně vyšetřit, a proto za mnou jezdili pacienti i odborníci „z celé republiky“.

■ Jak to v praxi vypadalo?

Pacient dostal hadičku, která se nosem zavedla pomocí speciálního drátu až do tenkého střeva. Pak se hadičkou aplikovala pozitivní kontrastní látka, poté negativní kontrastní látka. Tak se dalo zachytit celé tenké střevo a množství chorob, z nichž nejzásadnější byla Crohnova nemoc. Tato metoda se dodnes používá.

■ Proč jste pak odešel do bohunické nemocnice?

Jednalo se o novou nemocnici a jednou z oblastí, která se tam měla po všech stránkách rozvíjet, byla problematika gastroenterologická. A to mě lákalo. Profesorem Bendou mi zde bylo nabídnuto místo ordináře pro abdominální a gastrointestinální radiologii. V roce 1989 jsem tedy do Bohunic nastoupil, od roku 1993 jsem pak byl asistentem na klinice u profesora Bendy, od roku 1999 docentem a v roce 2003 profesorem. V roce 2001 jsem se jako nástupce svého učitele stal přednostou této radiologické kliniky.

■ Byla radiologie dříve tak nebezpečná?

Riziko záření je pořád stejné, všechno záleží na typu ochranných pomůcek. Existuje dva roky stará anglická studie, která uvádí, že rentgenové vyšetření může v některých zemích za vznik téměř jedenácti procent nových rakovin. I když údaje v této studii je nutné brát s velkou rezervou, rentgenové záření může být nebezpečné. Radiolog proto musí zvažovat, zda rentgenové vyšetření nemocnému opravdu pomůže. Nejde jen o ochranu nás – radiologů, radiologických asistentů a všech zdravotníků, kteří se pohybují kolem rentgenových přístrojů, ale především a hlavně o ochranu pacientů. Na druhé straně existují práce, které tvrdí, že malé dávky záření stimulují – konec konců, není výjimkou, že radiologové mají hodně dětí.

■ To se ale prvních radiologů nejspíš netýkalo.

V počátcích radiologie byla jiná situace. První radiologové měli opravdu četná poškození zářením – tedy některé příznaky nemoci z ozáření. Měli poškozenou kůži, oslepli, amputovali jim prsty. Vystavili se dlouhodobě primárnímu záření. Když se zjistila škodlivost rentgenového záření a začaly se používat ochranné pomůcky, začalo postižených ubývat. Přesto ještě v 70. a 80. letech měli někteří radiologové kvůli léta trvajícímu vystavení záření různá poškození či dokonce na tyto následky zemřeli.

■ Dnes už to neplatí?

Riziko je daleko nižší. Kvalita přístrojů se zvyšuje a většina z nich je ovládána na dálku. Riziko ozáření personálu je především u angiografických, koronarografických výkonů a podobně. Ale zase existují velmi sofistikované ochranné pomůcky, takže dávka záření, kterému je personál vystaven, je relativně malá. V posledních letech je maximální úsilí zaměřeno především na co největší ochranu pacientů. Proto vznikají Národní radiologické standardy. Jedná se o společnou snahu mnoha institucí v čele se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ministerstvem zdravotnictví a Radiologickou společností.

■ Rizikové příplatky nadále existují? A jsou dnes nějaká omezení, např. kdo nesmí pracovat u záření?

Ano, rizikové příplatky za práci v záření stále existují a jsou odstupňovány podle míry rizika. Pohybují se ročně ve výši 2-5 tisíc korun. Na prvním místě je ale snižování rizika a ne příplatky – tedy kvalitní přístroje, ochrana místem a časem. A máte pravdu – v záření nemůže pracovat každý. Jedná se především o osoby mladší 18 let a o těhotné ženy. Navíc se každý zaměstnanec, který pracuje v záření, podrobuje pravidelným preventivním prohlídkám a nosí osobní dozimetr, který se pravidelně vyhodnocuje. Při překročení určité dávky nebo při změně krevního obrazu je ze záření vyřazen. SÚJB již dlouhodobě nad touto ochranou bdí.

■ Kolik by dnes stálo vybavení moderní radiologické kliniky?

Postavit moderní radiologické pracoviště tak, aby hrálo „evropskou první ligu“, by stálo nejspíše miliardu, možná i víc. Je nemožné z vlastních zdrojů nemocnice takovéto pracoviště zainvestovat. A to se už vůbec nebavím o centrech v Evropě, USA a Japonsku, ve kterých je technologie koncentrovaná.

■ Co je v současné době největším problémem?

To co trápí radiology všude – vybavení. Jsme totiž jedním z nejdražších oborů medicíny vůbec. Abychom po roce 1989 rychle dohnali Evropu či ještě lépe USA, došlo v devadesátých letech k masovému pořizování přístrojů, které však byly staršího data, a proto zastaralé. V Jihomoravském kraji dnes není (stejně jako v celé republice) žádné pracoviště, na němž by koncentrace a kvalita radiologické techniky byla srovnatelná s radiologickým pracovištěm v Německu či Rakousku. I když v Jihomoravském kraji máme v přepočtu na obyvatele v rámci naší republiky poměrně hodně „těžkých radiologických přístrojů“ (tj. především CT a magnetickou rezonanci), potíž je v tom, že ty přístroje jsou v nižší střední třídě.

A těžko se pak diskutuje s laikem (lhostejno zda politikem či zástupcem pojišťovny), protože slyšíme: „Vy máte v regionu přístrojů dost. Jinde je jich nedostatek. Takže musíte počkat, pak přijde řada na vás.“ Jenže to dopadne tak, že v Jihomoravském kraji dnes nelze provést např. vyšetření koronárních tepen pomocí CT či magnetické rezonance, stejně jako je téměř nedostupné perfuzní vyšetření mozku u nemocných s náhlou mozkovou příhodou. Chtěl bych, abychom se kvalitou vybavení dostali na úroveň ostatních pracovišť v republice. Přístrojů je sice hodně, ale jejich stáří a kvalita už nikoho nezajímá.

■ Což má určitě další důsledky.

Tím nejhorším je, že bez špičkové techniky můžeme vychovávat doktory pouze jako dobré teoretiky.

■ Co říkáte na současný stav zdravotnictví?

Myslím, že u nás ve zdravotnictví je málo spravedlnosti. Není zde snaha o objektivní srovnání kvality práce. Například pojišťovny mají ve sledování kvality značné rezervy. Na lékaře se tlačí, aby šetřili, ale šetřit nemusí všichni stejně. Přitom když pacient chce to nejdražší, tak si za to nemůže zaplatit. Nemůže si „koupit“ nejlepší kyčelní kloub. Je absurdní, aby v jedné nemocnici byl prováděn výkon za ekonomicky zajímavých podmínek a v jiné nemocnici stejný výkon provádět nelze, protože se nevyplatí. Přitom v obou ústavech jsou náklady stejné. Podle mého názoru i zkušeností je kupodivu stále největším trestem pro většinu zdravotníků nikoli malý plat, ale to, že nemohou dělat na kvalitních přístrojích to, co umí. Je jedno, jestli to je chirurg, kardiolog, radiolog nebo biochemik, lékař či sestra.

■ Proč k tomu dochází?

Těžko říct, já myslím, že jeden z důvodů je, že zdravotnictví bylo hrazeno nejprve výkonově, pak se přešlo na paušál. A paušály se odvíjely většinou od plateb z „výkonového období“. Pokud tedy v minulosti pracoviště dělalo mnoho drahých výkonů, mělo nastavený dobrý paušál. Pokud tomu tak nebylo, paušál byl malý. Pracoviště s malým „startovním paušálem“ se však rozvíjela a dělala stále více výkonů, ale přitom na to nemají v paušálech rezervy. Na druhé straně těm s velkým paušálem často drahé výkony ubývaly, a tak mohou investovat do nových postupů. A postupně se rozvíjející úspěšná pracoviště jen velmi ztěžka bojují o svůj větší paušál. To je bohužel i případ bohunické radiologické kliniky.

■ Jak radiologie postoupila za posledních 15 let?

Nijak zásadním způsobem nepostoupila. Všechny dnešní metody se používaly již před 15 lety, ovšem na Západě. Samozřejmě ve srovnání s tím, co bylo k dispozici za socialismu, je ten pokrok až nepředstavitelný.

■ Co dnes radiolog musí umět?

Zhodnotit snímek, který vyrobí radiologický asistent. Další oblastí je „počítačová radiologie“. Zde se radiolog nejen podílí na samotném vyšetření, ale také rozhodne, který typ vyšetření je pro pacienta optimální. Radiolog, který nemá dobré znalosti, může popsat snímek špatně. Ale kvalitní snímek zůstává a může ho popsat další lékař. U digitálních metod (tedy především CT a magnetické rezonance) je to často jinak. Radiolog zasahuje do vlastního vyšetření i následného zpracování dat, a tak se může stát, že na stejném přístroji proběhnou dvě vyšetření stejného orgánu se zcela rozdílným výsledkem. Dá se tedy říct, že čím lepší přístroj a metody, tím větší znalosti musí radiologický asistent i radiolog mít, aby využili celý diagnostický potencionál. Dnes tyto přístroje „umí“ např. i molekulární zobrazování.

■ A další oblasti?

Intervenční radiologie, což je rozlehlá oblast medicíny, kde dnešní radiolog provádí množství výkonů, které ještě před deseti lety prováděl pouze chirurg. Radiolog děla drenáže žlučových cest, roztahuje zúžení cév, trávicí trubice, pomocí různých postupů ničí nádory v játrech, kostech, ledvinách atd. Intervenční radiologie se dnes stává samostatným oborem. Poslední oblastí je pak virtuální radiologie.

■ Co dokáže?

Všechny obrazy, které získáváme z digitálních metod, jsou elektronické. Pomocí speciálního softwaru jsme z nich schopni udělat virtuální model například mozku pacienta a neurochirurg si na tomto modelu může natrénovat provedení vlastního výkonu do detailu třeba až 1 mm. V praxi děláme virtuální kolonoskopie nebo virtuální bronchoskopie. Tady můžeme z počítačových dat vytvořit obrazy orgánů, které nebylo do té doby možné zobrazit. To je práce pro radiologa, kterého baví počítačové hry. Ale i tady jde hlavně o pacienta – tedy zobrazit chorobu tak, aby následná léčba byla co nejefektivnější a pro nemocného co nejméně zatěžující.

■ Jak se kontroluje, kolik který člověk „unese“ záření?

Poklady pro vypočítání dávky pacienta se zapisují u každého vyšetření. V blízké budoucnosti se plánuje národní registr dávek, kde by bylo možné zjistit, jako dávku nemocný za svůj život dostal. V současné době probíhá pod patronací ministerstva zdravotnictví projekt Národních radiologických standardů (za radiologii jsem koordinátorem tohoto projektu). Jedním z jeho cílů je i pomocí auditů porovnat, jaké dávky dostávají pacienti při stejných vyšetřeních na různých pracovištích a pokusit se tyto dávky minimalizovat. I když se jedná o relativně dlouhodobý projekt, je to především pro nemocné nesmírně významná akce.

■ Může dojít k omylu, kdy pacient dostane větší dávku, než je vhodné?

I to se může při refrénovém vyšetření stát. Nejprve ale musí být stanoveno, co je to „vhodné“ – tedy standardy. I to je součástí tohoto projektu. Cílem je též snížit počet refrénových vyšetření na minimum. Lze toho mimo jiné dosáhnout i standardizací postupů, centralizací výkonů a využíváním materiálů, jako jsou indikační kritéria.

■ Co byste řekl lidem, kteří odmítají rentgenové nebo jiné záření?

„Bát se“ správně indikovaného rentgenového vyšetření je naprostý nesmysl. Na straně druhé se indikující lékař, radiolog, ale i pacient musí ptát – jak mi to vyšetření pomůže, jak změní moji léčbu. Tedy ne „bát se“, ale omezit zbytečná vyšetření.

■ Jak bude vypadat radiologie budoucnosti?

Těžko říct. Můj obor je velmi drahý, atraktivní a nezbytný pro spoustu jiných oborů. Vždyť první radiologové se rekrutovali z řad chirurgů a internistů. Radiologie budoucnosti bude jistě plná moderní počítačové techniky, virtuální reality a molekulární diagnostiky. Na druhé straně bude sílit intervenční radiologie, která se dříve nebo později jako obor osamostatní.

■ Jste autorem mnoha vědeckých prací. Na kterou jste hrdý nejvíc?

Jsem pyšný na svoji knížku o tenkém střevě, která snad vyjde v zahraničí v jednom z nejlepších nakladatelství v anglickém překladu. Mám radost ze svých článků v Japonsku, už jen proto, že byly přeloženy do japonštiny. A pokud vše dobře dopadne, spolu s chirurgy a onkology nejen z naší nemocnice jsme připravili rozsáhlou monografii o nádorech jater, která by mohla vyjít v první polovině letošního roku. Pak asi budu nejvíce hrdý na tuto knihu. Snad bude dobrá, s kvalitní obrazovou dokumentací, rozhodně ale bude hodně tlustá!

■ Čím se vaše radiologie může přístrojově pochlubit?

Rozhodně to je naše angiografické pracoviště a ultrazvukové pracoviště. V poslední době pak naše přímo digitální skiagrafické pracoviště.

■ Na co jste ve svém profesním životě nejvíce hrdý a co vás naopak nejvíc mrzí?

Snad na to, že na naší klinice je nejen dobrý kolektiv, ale i tým, který přes všechny neshody a problémy táhne za jeden provaz. Naopak velmi se nemohu srovnat s odchodem některých svých kolegů do zahraničí. Důvodem totiž není práce na naší klinice, ale plat na ní.

■ Jaký je váš profesní a životní cíl?

Pochopitelně dělat radiologii co nejlépe a učit to svoje kolegy. Chtěl bych, aby se radiologie v Bohunicích dostávala stále více do povědomí nejen v rámci naší republiky, ale i v rámci EU. Chtěl bych vychovat své žáky tak, aby na mě vzpomínali, jako já na své učitele, především pak na profesora Bendu. A budu-li v sedmdesáti takový „guru“, jako je dnes pan profesor Benda, pak si v profesním životě nemohu přát nic víc.

V osobním životě je to samozřejmě moje rodina. Dodnes nechápu, proč si mě moje žena vzala, ale je to vedle dětí to největší štěstí, které mě potkalo. A i když jsem se ženil poměrně pozdě, přesto jsem byl příliš hloupý na to, abych si dostatečně užil svého nestaršího syna, když byl ještě kojenec. Tak teď se to s tím nejmenším snažím co nejvíc dohnat. No a životní cíl. Já jsem věřící, katolík, sice vlažný a nedůsledný, ale vytrvalý. Takže snad abych těch hříchů měl co nejméně, a i když někoho naštvu, abych hlavně nikoho nezarmoutil.

■ Říkal jste, že jste tancoval a zpíval ve sboru. Využil jste své záliby v profesi?

Ano. Vše jsem skloubil už ve studentské vědecké odborné činnosti. Když jsem totiž tancoval ve Starletu, tak jsme také s kolegou měřili zátěž závodních tanečnic při různých tancích nebo rozcvičkách před tančením. To už byla těžká věda, snad jsme trochu pomohli tomu, že se z tance stal uznávaný sport.

■ Zpíval jste ve sboru. I dnes si zazpíváte?

Docela rád, třeba s cimbálovou kapelou.

■ Jdou vaše děti ve vašich šlépějích?

Mám čtyři děti, nejstarší má 11 let a nemladší pár týdnů. Takže zatím jsou v mých šlépějích pouze v hlubokém sněhu. Jinak oba starší synové chodí na základní školu a hrají na klavír respektive na kytaru. A na rozdíl ode mě jim to jde.

Autor a foto: Martin Ježek

Ohodnoťte tento článek!