Josef Faber: Hlavní koníček je pro mě EEG

Josef Faber: Hlavní koníček je pro mě EEG

„Mám ještě schovaný protokol ze schůze neuropediatrického výboru, kde stojí, že hlasovali o tom, jestli je EEGbiofeedback vědecká metoda,“ podivuje se neurolog prof. MUDr. Josef Faber, DrSc. s tím, že trend ve světě jde opačným směrem a tato metoda léčby je v jiných státech nejen vítána odborníky, ale i podporována pojišťovnami.


Josef Faber: Hlavní koníček je pro mě EEG

 

PRŮKOPNÍK EEG-BIOFEEDBACKU V ČR

„Mám ještě schovaný protokol ze schůze neuropediatrického výboru, kde stojí, že hlasovali o tom, jestli je EEGbiofeedback vědecká metoda,“ podivuje se neurolog prof. MUDr. Josef Faber, DrSc. s tím, že trend ve světě jde opačným směrem a tato metoda léčby je v jiných státech nejen vítána odborníky, ale i podporována pojišťovnami.

■ Proč jste si vybral neurologii, byla to vaše cílená volba, nebo jste se k ní dostal náhodou?

Mně se vždycky líbila psychologie a chtěl jsem ji dělat, ale v padesátých letech to byl téměř protistátní obor. Tak jsem zvolil neurologii, ta se mi zalíbila pro svoji exaktnost. I když je zajímavé, že neurologie sama o sobě, to znamená její jádro, pojednává jenom o motorických funkcích subkortikálních. Je to obrovský obor, ale málo se dotýká chování.

Psychiatrie a psychologie jsou zase až příliš globální. To, co je spojuje, je docela nový obor: neuropsychologie. Ta ukazuje, jak je která část mozkové kůry porušená nebo k čemu slouží obecně. Kdybych byl mladší, tak bych studoval určitě neuropsychologii.

■ Jaký byl začátek vaší profesní dráhy?

Na začátku jsem se jako všichni mladí neurologové snažil dopídit poznání takzvanou topickou diagnózou. Neurologie se vyznačuje tím, že už jenom podle kladívka, baterky a špendlíku můžete takzvaně vyklepat i třeba mozkový nádor. A mně se čtrnáct dní po nástupu na neurologii ve Strakonicích povedlo, že jsem u pacientky poznal frontální nádor, a to nám na oddělení udělalo radost.

Tahle dáma totiž půl roku před tím jezdila do Prahy na oční, že se jí zhoršuje vidění, a oni to nepoznali – zatímco my, venkovští doktoři, ano. Dneska už to není taková věda, moderní přístroje to ukážou a vidí to i laik – na CT, magnetické rezonanci nebo na izotopovém vyšetření.

prof. MUDr. Josef Faber, DrSc.

* 25. 6. 1935 v Českých Budějovicích

● Lékařskou fakultu UK v Praze absolvoval v roce 1959.
● Po studiu působil šest let jako sekundář na neurologickém oddělení ve Strakonicích, pak 35 let v Praze na Neurologické klinice 1. LF UK – jako asistent, posléze docent a profesor.
● Doktorát věd získal v roce 1980.
● Čtyři roky působil i ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích.
● Před deseti lety stál u zrodu Centra EEG-biofeedbacku, kde pracuje dodnes.

■ Na co jste se zaměřil?

Pozvolna jsem se soustředil na epilepsii, to už je složitější, protože u epileptiků mnohdy nevidíte ohnisko, odkud záchvaty vycházejí. Začal jsem pak spolupracovat s docentem Vladykou, který aplikoval zanořené elektrody – to znamená elektrody implantované do mozku, s nimiž pacient chodí třeba dva tři týdny a neustále se snímá EEG, které zjišťuje, kde ložisko leží.

Na přesném určení pak závisí úspěch eventuálního chirurgického zákroku. Publikovali jsme výsledky našich výzkumů a bylo to velmi zajímavé. Ukázalo se, že stará formace mozková, to je to, co máme společné s nejvyššími savci, takzvaná limbická soustava, je velmi samostatná a autonomní a určuje naše emoční chování.

Je to podklad pro strukturu osobnosti. A je to přitom jen 5 procent mozku! 95 procent mozku je pouhý logický stroj, jako PC. Tam se uskutečňují matematicko-logické operace. Když se podíváte v zoo, jak se chovají gorily a šimpanzi, vidíte, jakou těch pět procent dává obrovskou podobnost. Je to velmi zajímavé z hlediska psychologického.

■ Váš vztah k psychologii se tedy neztratil a toto hledisko vás pořád zajímá…

Zaměřil jsem se více na psychiatrické pomezí, protože jsem čtyři roky dělal ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a dalších 15 let konziliáře na psychiatrii. Poznal jsem návaznost na epileptologii, protože řada těch zanořených ložisek dělá závažné psychiatrické potíže. Nepůsobí záchvaty, ale rovnou úzkost, deprese nebo deformuje myšlení, takže se to podobá melancholii nebo bludnému vnímání a de facto to není přímo duševní nemoc, jenom to tak vypadá. Ložisko bývá v těchto případech skryté, obtížně prokazatelné, protože bez zanořených sond se to nepozná.

Přitom deprese se dělí na ty, které odpovídají na lithium, na olanzapin a na lamotrigin. A lamotrigin je antiepileptikum. Respondent, který odpovídá na lamotrigin, má panické stavy. Najednou na něj přijde děs, úzkost, pocit, že zemře, a podobně. S docentem Vladykou jsme přišli na to, že podobně se chová pacient, který má epileptický výboj v amygdale. A amygdale se říká jádro strachu. Tyto epileptické a psychické potíže se sobě podobají.

■ Kdy jste se poprvé setkal s EEG-biofeedbackem?

Sice jsme žili za důkladnou železnou oponou, nemohli jsme nikam jezdit, ale měli jsme dost literatury. V 70. letech byla ve světě taková móda dělat feedback. To znamená využívat nějaké ukazatele, třeba měření krevního tlaku, měření EEG, měření kožního odporu a prokrvení u exémů, a pokusit se to ovlivňovat. Profesor Stermann z USA v roce 1972 publikoval ovlivňování jedné epileptičky právě pomocí feedbacku. Vyléčil ji, přestala brát léky, přestala mít záchvaty a udělala si řidičák. Tím si uvědomil, že je to něco fantastického.

Do té doby totiž EEG sloužil jako metoda diagnostická, a od té doby začal fungovat i jako metoda terapeutická. Došlo k jejímu rozšíření i mezi psychology a ukázalo se, že hlavní indikační skupiny jsou epilepsie, syndrom ADHD a úzkostné stavy. U těchto tří diagnóz to považujeme za úspěšnou metodu na základě experimentálních důkazů a klinické zkušenosti.

■ Vím, že v praxi to vypadá tak, že třeba dítě s ADHD sedí u počítače a hraje hry bez joysticku nebo myši, pouze pomocí své vůle, a tak se učí soustředění. Co je to tedy vlastně EEG-biofeedback?

Definice feedbacku: Je to druh operantního podmiňování. V podstatě se jedná o podmíněné reflexy. Znamená to, že jeden podnět je jenom zevní, to je ta odměna ve hře – úspěch se dostaví jenom tehdy, když se „hráči“ v EEG objeví senzorimotorický rytmus. To je vnitřní podnět, ten pohne s předmětem na obrazovce, to je pro dítě odměna.

A odměna – úspěch ve hře – je zevní podnět. A ono chce, aby se to opakovalo. Je motivováno, baví ho to, potěšilo ho, že hnulo s autíčkem. Ale funguje mu to jen tehdy, když má v EEG ten rytmus, který my si přejeme, to je senzorimotorický rytmus. To je praprincip odměňování.

■ Jaká byla cesta biofeedbacku do Česka?

Už z VÚP v Bohnicích jsem se znal s dr. Tylem. Ten se na mě obrátil, jestli bych s ním na tomto projektu nechtěl spolupracovat. Naše spolupráce trvá dodnes a je velmi dobrá, hodně nás to všechny baví a hlavně vidíme úspěchy. Děláme trojí druh činnosti: Jednak školíme ostatní, aby se síť feedbacků rozrůstala a metoda byla dostupnější.

Za deset let jsme vyškolili asi 430 absoloventů, část z toho je ze zahraničí -Anglie, Holandsko, Slovensko, Turecko, Maďarsko, Polsko… Založilo se na 40 center. Pak je to léčebná činnost, protože do všech těch středisek chodí především děti s velkými problémy a skutečně jim to pomáhá. A za třetí je to i výzkumná činnost, protože neustále hledáme nové informace a publikujeme.

■ Jaké jsou na tuto metodu reakce?

Neurologická obec to ve světě zpočátku přijímala s obrovskou skepsí, nyní už to tak není. U nás neurologové mlčí. Vyjádřili se k tomu neuropediatři, protože metoda slouží hlavně dětem: jejich názor je negativní. Pořád se nemohou smířit s tím, že tato metoda má skutečně vědecký základ, a od počátku byli vehementně proti. Mám ještě schovaný protokol jedné schůze neuropediatrického výboru, kde stojí, že hlasovali (!) o tom, jestli to je vědecká metoda. Připomnělo mi to Sokrata a jeho tezi, že je nesmysl, aby pasažéři na lodi hlasovali o tom, kdo bude kormidelníkem… Teď je ovšem fáze tichosti -kolegové o tom moc nemluví.

■ Dá se biofeedback využít i při léčbě dospělých?

Určitě, úzkostné poruchy se týkají především dospělých. Američané to mají velice dobře zpracované, mají vytvořené celé škály na testování úzkostí a strachu. Tam se používají nejen senzorimotorické rytmy, ale například theta aktivita, svalová relaxace, dokonce se používá rozdílu mezi alfa-beta aktivitou frontálně vpravo a frontálně vlevo k léčení depresí, dělá jim to velmi dobře. Takový program u nás bohužel ještě nemáme, ale nebylo by složité ho napsat. Využít se dá cokoliv, záleží na chytrosti programu a na citlivosti pacienta.

■ Jak je to s financováním biofeedbacku?

Léčbu si musí každý platit sám, stát a pojišťovna to nepodporuje. Vidím to jako chybu, protože v sousedních státech je to naopak. Ta léčba není levná, protože i náklady na pořízení a provoz jsou velmi vysoké.

■ Dá se účinek léčby něčím podpořit?

Je dobré to u dětí potencovat nootropiky, to znamená biologickou léčbou. Nootropika jsou léky, které dokáží podporovat oslabenou neuronovou buňku, ochraňují a podporují vnitřní metabolismus buňky a zvyšují její odolnost.

■ Co vás nejvíc zajímá na vývoji neurologie v poslední době?

Jsou tu úžasné nové vyšetřovací metody. Jednak brainmapping na EEG, jednak brainmapping na izotopech – SPECTu a PETu – ukazují jednotlivé oblasti na kůře a jak jsou u koho porušené. A tam se dělají světové objevy! PET je teď nejdražší přístroj ve zdravotnictví, stojí 200 milionů korun, jedno vyšetření hlavy je za 40 000 Kč.

Vždycky jásáme, když se podle vyšetření pozná, že tam je skutečně ta funkce, o níž jsme předpokládali, že tam je – centrum pro psaní, centrum pro vnímání, mluvení, centrum pro sémantický význam slova – v kůře mozku se to dá všechno odlišit. Jeden z nejfantastičtějších objevů je, že se odlišila řeč automatická od tvůrčí. Když mluvíme automaticky, říkáme třeba nějakou společenskou frázi nebo básničku, je aktivována inzulární krajina, to je pátý lalok v čelní oblasti.

Když si něco vymýšlíme, pak jsou ve hře Brockovo centrum ve frontální oblasti a v zadní části mozku Wernickovo centrum, to všechno je u praváka vlevo, a dále je na druhé straně aktivní pravostranná hemisféra mozečková. Před sto lety rozdělil pan Brodmann podle histologie, to znamená podle skladby pod mikroskopem, mozkovou kůru na 52 oblastí a teď se ukazuje, že skutečně všechna tato políčka, takzvané arey, mají každé svou specifickou funkci.

Až se vyšetření na tomto přístroji trochu zlevní, je tu velká budoucnost. Ale musí se to dělat tak, jak se to dělá v zahraničí: je to už doslova týmová práce, v týmu jsou inženýři, vědci, kteří mají na starosti izotopy, anatomové a psychologové, aby vykonstruovali takový test, který se váže specificky ke konkrétní oblasti. Nemůžete dát pacientovi za úkol, aby něco nakreslil na tabuli a při tom řešil něco jiného, musíte zapojit vždycky pokud možno jen tu jednu specifickou areu.

■ Čím se zabýváte v současné době?

Tady v centru biofeedbacku popisuji EEG záznamy a konzultuji s rodiči dětí, dělám diagnózu a určuji podle toho terapii, což není tak složité, protože se jedná většinou o ADHD. Pak sem chodí na superkonzilium lidé, kteří už prošli nějakým sítem, takže mají i magnetickou rezonanci, CT a EEG. Kromě toho pracuji na Dopravní fakultě ČVUT, kde se věnujeme výzkumu mikrospánku. To je porucha spánku, která nejvíc ohrožuje řidiče a piloty.

Teď pracujeme na přístroji (realizace je na spadnutí), kde pomocí spekter čtyř hlavních pásem – delta, theta, alfa, beta – a z jejich poměru, který se každé tři vteřiny vyhodnotí, můžeme zjistit, jestli už ten člověk usíná, a pak spustit alarm. Tam by bylo využití hodně prospěšné. Často přednáším na neurologických a psychiatrických doškolovacích kurzech a jednou týdně ordinuji na Bulovce, kde dělám normální ambulantní praxi a také popisuji EEG.

■ Co vás baví ve volném čase?

Kdysi jsem šermoval, dotáhl jsem to až na okresní přebor. To byl asi můj největší sportovní úspěch. Jako medik jsem také plaval za klub Slavia. Teď rád poslouchám hudbu starých českých skladatelů a také pracuji se dřevem na chalupě. Minulé léto jsem u nás na chalupě ve svých sedmdesáti letech sám postavil kůlnu. Nakoupil jsem klády, soušky nanosil z lesa přes rameno…

A stojí doteď, i když na ní bylo spousta sněhu! Ale hlavní koníček je pro mě EEG, to je hezká metoda a dá se jí využívat k získávání úžasných poznatků, třeba o tom, jak se pohybuje delta pásmo vzhledem k mentální aktivitě nebo jak při úzkosti narůstá beta aktivita, toho všeho se dá dobře využít.

Dá se podle toho určit, jestli je někdo dyslektický nebo má snížené IQ, to by se dalo využívat v pedagogicko-psychologických poradnách a jiných diagnostických centrech. Třeba pro využití EEG k léčbě biofeedbackem jsme vystavěli malé psychotesty: počty, čtení a napodobený Ravenův test. Tím jednak EEG aktivujeme a jednak stanovujeme, co se při těch činnostech v jednotlivých pásmech děje.

Tak jsme přišli na zajímavé věci: Kupříkladu delta aktivita, o které se vždycky předpokládalo, že je daná nevyzrálostí nebo nádorem nebo přítomná ve spánku, je vlastně přítomna při každém řešení problému. Když chcete řešit problém, tak se zvýší delta aktivita. Čím je větší problém, tím je větší delta aktivita. A jakmile se problém vyřeší, okamžitě klesne. Navíc je to dané subjektivně. Když pro vás ten problém bude složitý, budete mít hodně delta aktivity. Pro jiného nebude složitý, a bude jí mít málo. Takže by se pomocí toho dala stanovit i inteligence.

Lenka Soukupová

Josef Faber: Hlavní koníček je pro mě EEG
Ohodnoťte tento článek!
2 (40%) 4 hlas/ů