Ladislav Pilka: V mnoha věcech jsme improvizovali

Ladislav Pilka: V mnoha věcech jsme improvizovali

Ne nadarmo se prof. MUDr. Ladislavu Pilkovi, DrSc. říká otec-zakladatel asistované reprodukce. Jeho tým byl prvním na světě, který v léčbě neplodnosti použil novou metodu GIFT. Lékař a vědec, který se oboru věnoval vlastně z donucení, dnes s úsměvem říká: "Když člověk něco dělá pořádně, začne ho to časem i bavit."


Ladislav Pilka: V mnoha věcech jsme improvizovali

 

ZAKLADATEL REPRODUKČNÍ MEDICÍNY

Ne nadarmo se prof. MUDr. Ladislavu Pilkovi, DrSc. říká otec-zakladatel asistované reprodukce. Jeho tým byl prvním na světě, který v léčbě neplodnosti použil novou metodu GIFT. Lékař a vědec, který se oboru věnoval vlastně z donucení, dnes s úsměvem říká: „Když člověk něco dělá pořádně, začne ho to časem i bavit.“

■ Po střední škole jste musel jít pracovat manuálně. Pamatujete si na tu dobu?

Určitě, protože mě ani nepustili k přijímacímu řízení na vysokou školu a rovnou mě nadirigovali jako stavebního dělníka do Letu Kunovice, který tenkrát vznikal. Mám na to dobré i špatné vzpomínky. Ten rok mi vždycky chyběl. Na druhé straně, když jsem si na vysoké potřeboval přivydělat, bez problémů jsem šel manuálně pracovat. Byl jsem tak zvyklý přemýšlet, protože jsem byl nejstarší ze sedmi dětí a vždy jsem se musel postarat sám o sebe.

■ Kdy vznikla myšlenka, že byste se stal lékařem?

Nebyl v tom nějaký zážitek, jak se občas popisuje. Prostě jsem zvážil všechny tehdejší okolnosti a vnitřně se rozhodl, že to povolání chci dělat. Snažil jsem se a na medicínu se nakonec dostal.

■ Jak vzpomínáte na první univerzitní období svého života?

Medicína je postavená hlavně na znalostech, nedá se nějak opsat nebo odmluvit. Histologii, anatomii musíte umět, stejně jako další obory ve vyšších ročnících. Poslouchali jsme vynikající učitele, ale na druhé straně jsme mnoho času ztráceli. Byla to doba výuky marxismu-leninismu naprosto k ničemu, byl to čas vojenských služeb… Byly to týdny a měsíce, které nám chyběly ve studiu.

■ Jak jste snášeli nedostatek kontaktů se zahraničím?

To bylo velmi těžké. Bylo prakticky nemožné se kamkoli dostat.

■ Co vás dovedlo k porodnictví?

Vlastně tehdejší státní systém. Měl jsem velmi dobré studijní výsledky, takže jsem si podle univerzitního řádu mohl vybrat budoucí pracoviště. Shodou okolností byla v roce 1959 možnost ve zlínské nemocnici a tam jsem také dostal umístěnku. Ale už v den nástupu mi řekli, že tam být nemůžu. Měl jsem pracovat v kroměřížské psychiatrické léčebně a tam nás taky ještě se dvěma kolegy skutečně téhož dne odvezli. V Kroměříži jsem pracoval jako sekundární lékař půl roku.

■ Na kterém oddělení jste tam působil?

Na ženském uzavřeném. Tam byly schizofrenie a těžké psychiatrické případy.

■ Po půl roce jste už mohl jít, kam jste chtěl?

Kdepak. Řekli mi, že jediné volné místo je v Přílepech u Holešova. Tam byla porodnice v zámečku, nic víc. Celá situace byla o to složitější, že jsem se seznámil se svou ženou, která byla herečkou. I kvůli tomu jsme oba chtěli do Zlína. Ona do divadla, já do nemocnice. Za půl roku dostala nabídku angažmá do Brna. Mě už bylo jedno, jestli dojíždím do Zlína nebo do Brna.

■ Jak dlouho jste za manželkou dojížděl?

Osm let jsem pracoval a bydlel v přílepské porodnici. Byl to osamělý život. Medicínsky to mělo význam dva až tři roky. Za tu dobu jsem si udělal první atestaci a naučil se celý obor. Primář tam totiž byl přes den, služby jsem měl jen já. Výborné bylo, že jsem se dostal ke všemu v oboru. Ale nemohl jsem se dostat z Přílep.

■ Jak se vám tedy podařilo Přílepy opustit?

V roce 1968 byl poprvé vypsán konkurs na Porodnicko-gynekologickou kliniku Lékařské fakulty v Brně na Obilním trhu. Znal jsem se z různých konferencí s lidmi z kliniky. Ti mi vzkázali, ať se přihlásím. Ten konkurs jsem vyhrál, takže mě z Přílep museli pustit. Konečně jsem si mohl doplnit druhou atestaci, kterou mi na Zlínsku nechtěli povolit.

■ Proč ji nechtěli povolit?

Ptali se mě, k čemu by mi byla v Přílepech, když tam prý budu navěky. A co kdybych někam chtěl jít, odpovídal jsem. Nikam neodejdete, slyšel jsem vždy. To byla taková doba. Z toho všeho vidíte, že gynekologie mi vlastně byla určena. A já tehdy přišel na to, že když člověk dělá něco pořádně, pak ho to začne také bavit.

■ Jak postupovala vaše kariéra na klinice?

Ten postup byl stálý, systematický. Nastoupil jsem jako sekundář a vykonával práce, které mi určil přednosta. Na klinice byla řada oddělení, která jsem postupně jedno po druhém prošel. Tím se zvyšovala moje specializace. Také jsem šel hned do Prahy na atestaci druhého stupně. Byla to výhoda získaná díky rozsáhlým zkušenostem.

■ Ale vaší školské kariéře nebylo přáno?

Nebyl jsem v KSČ, takže jsem byl z této stránky víceméně odbýván. Na druhé straně jsem byl často posílán na zástupy. Když někde v kraji chyběl primář nebo se něco stalo, tak jsem tam jel. Druhou věcí, která mi pozvedala sebevědomí, byl fakt, že tehdejší přednosta kliniky profesor Uher měl status krajského odborníka, z čehož plynula řada funkcí. Ty nemohl vykonávat všechny, to nebylo fyzicky možné. Tak tam posílal mě. Dostal jsem se tak i k problematice zdravotnictví obecně.

■ Jak jste tuto praxi zúročil později?

Navázal jsem kontakt s téměř všemi přednosty gynekologicko-porodnických oddělení na Moravě. Viděl jsem terénní praxi na vlastní oči, takže jsem si mohl udělat přehled o celé odborné činnosti v regionu.

■ Z gynekologie jste si vybral léčbu neplodnosti. Jak k tomu došlo?

Předtím jsem dělal gynekologickou urologii, ale nakonec jsem v roce 1978 zakotvil v oblasti neplodnosti. Lákalo mě řešit problémy s neplodností. Začal jsem na oddělení dělat laparoskopie, mikrochirurgii, operace vejcovodů, což tehdy prováděl málokdo. Už jsem měl v této oblasti docela náskok, hodně jsem o této problematice publikoval.

■ Blížíme se k době, kdy jste začali plánovat první dítě ze zkumavky ve střední a východní Evropě. Jak to tehdy bylo?

Byla to situace trošku náhodná. V Brně fungovala Katedra embryologie a histologie savců, kterou vedl profesor Dvořák. Jeho pracoviště se dlouhodobě zabývalo reprodukcí savců na různých úrovních. Měl mezinárodní kontakty. Někdy v roce 1980 přišel k nám na kliniku a řekl, že by chtěl vyzkoušet umělé oplodnění u lidí. To bylo dva roky poté, co se narodilo první dítě ze zkumavky v Anglii. Ptal se, kdo by do toho šel. Řekl jsem mu, že bych na tom rád spolupracoval. Tak se postupně vytvořila skupina lidí, kteří se zabývali problémem asistované reprodukce. Spolu se mnou ještě embryologové MUDr. Pavel Trávník a MUDr. Jan Tesařík.

■ V čem byl tehdy největší problém?

Neměli jsme nic z toho, co je k dispozici dnes. Žádné kultivační komůrky nebo léky na podporu tvorby vajíček ve vaječnících. Dlouho jsme přemýšleli, jak bychom postupovali, protože ta anglická metoda byla velice náročná časově i finančně. V mnoha věcech jsme museli improvizovat. Např. díky technickému nadání Pavla Trávníka, který zkonstruoval kultivační komůrku s řízenou atmosférou, a taky trochu díky odvaze, se kterou jsme se pohybovali na hraně zákona, se to povedlo.

prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrSc.

* 17. 7. 1933 v Hradčovicích u Uherského Brodu

● Po gymnáziu v Uherském Hradišti rok manuálně pracoval, pak absolvoval Lékařskou fakultu v Brně. Kromě půlroční epizody v psychiatrické léčebně pracoval 8 let v přílepské nemocnici na Zlínsku, pak vyhrál konkurs na Porodnickogynekologickou kliniku Fakultní porodnice na Obilním trhu v Brně.
● V letech 1988 až 1998 stál v čele této kliniky. Přes 20 let se věnuje léčbě neplodnosti a metodám asistované reprodukce.
● Počátkem 80. let byl vůdčím duchem týmu, který jako první na světě uskutečnil umělé oplodnění metodou GIFT.
● Je členem mnoha vědeckých institucí, byl předsedou České gynekologicko-porodnické společnosti a Československé společnosti asistované reprodukce.
● Obdržel mj. Národní cenu za vědu a výzkum Československé republiky a Medaili I. stupně za odbornou pedagogickou a vědeckovýzkumnou činnost. Nejvíce si cení čestného uznání za přispění k pokroku v asistované reprodukci z 30. světového kongresu IFFS v San Francisku, kterou obdržel v roce 1998.
● Od roku 2001 vede Centrum reprodukční medicíny ve Zlíně.
● Profesor Pilka žije v Brně, je ženatý, má jednu dceru.

■ Dělali jste něco protizákonného?

To se tak nedá říci. Ale třeba získávání kultivačních médií, která měli jen v západních zemích, bylo na hraně zákona. Tak trochu pokoutně jsme je získávali jako subdodávky při objednávkách od farmaceutických firem. Pro vědecký objev jsme museli zariskovat.

■ Jak jste tedy postupovali?

Vymysleli jsme novou metodu. Když jsem operoval vejcovod, odsál jsem z vaječníkového folikulu vajíčko. Vedle mne byl embryolog, který připravil vajíčko i spermie. A jakmile operace skončila, zasunuli jsme vajíčko i spermie do vejcovodu. Měli jsme štěstí. Mohli jsme to opakovat stokrát a nemuselo se to podařit. Povedlo se to napotřetí, ale ta žena potratila. Bylo to v roce 1981. Tak jsme zjistili, že by ta metoda mohla fungovat. O rok později už se narodilo zdravé dítě.

■ To už byla metoda světově známá jako GIFT?

Ano, byli jsme první na světě, kdo GIFT (tedy gamete intrafallopian transfer) úspěšně provedl. Byl to ohromný úspěch. Bohužel jsme metodu nepojmenovali, takže v roce 1984 náš postup popsal Kanaďan Asch a brzy se pod jeho názvem rozšířil po celém světě. Jeho první dítě se ale narodilo až dva roky po našem. Dnes se GIFT běžně provádí po celém světě za pomoci laparoskopie, avšak se zdokonalováním ostatních metod asistované reprodukce je spíš na ústupu.

■ Otázka umělého oplodnění vyvolává mnoho protichůdných etických reakcí. V neposlední řadě také z řad církve…

Naše metoda přenosu do vejcovodu nebyla církvi proti vůli. Neviděla v ní totiž takový zásah do přírody jako při metodě in vitro.

■ Dotkněme se ještě etiky. Existují nějaká závazná pravidla při těchto citlivých zásazích?

Každé pracoviště, které se reprodukční medicínou zabývá, má svůj vlastní model, který má zabránit neetickému chování. My jsme bioetické problémy konzultovali s odborníky na rodinné právo a za brněnské Centrum asistované reprodukce jsme přednesli soubor pravidel na 8. světovém kongresu o právu v medicíně v roce 1988. Tento soubor byl všeobecně přijat. V současné době Společnost asistované reprodukce přijímá mezinárodní etické a právní normy a bioetickou konvenci ze Štrasburku.

■ Jak jste pokračovali dál?

Velmi pomalu, hlavně kvůli tomu, že jsme měli velké technické problémy. Za pět let práce jsme měli sedm porozených dětí. Ale stále jsme hledali zlepšení, v práci jsme neustávali. Také proto se nám v roce 1984 podařilo porodit první dítě z přenosu embrya do dělohy. Bylo opět první ve východní Evropě, ale ani za Západem jsme tolik nezaostali, takže to byl opět velký úspěch. Na kliniku do Brna se začali sjíždět kolegové z půlky Evropy, kteří u nás byli na stážích.

■ Zažil jste tehdy i jiné překážky kromě technických?

Ředitel nemocnice nechtěl uvolňovat finance a my jsme mohli jen argumentovat tím, že bychom měli držet krok se světem. Ale pomalu se i tyto problémy řešily, také proto, že jsme měli podporu. Zájem ředitelství jsme získali v roce 1988 a postupně jsem pečlivým obcházením úřadů dostal na naši stranu i ministerstvo zdravotnictví a financí.

■ Mohl jste se už setkávat s kolegy ze Západu?

Stále to bylo těžké. Jednou jsme se dokonce uchýlili k drobnému podvodu. Využili jsme našich kontaktů a nechali se zařadit mezi sálové krasojezdce a cyklisty, kteří jeli do Vídně. Tam jsme ovšem nezávodili, ale navštívili profesora Feichtingera, jak jsme si předem domluvili.

■ Jaký byl v začátcích asistované reprodukce zájem ze strany pacientek?

To byly štosy žádostí. Ale nebylo zdaleka možné vyhovět všem. Kvůli nedostatku prostředků jsme také měli malou úspěšnost, kolem 5 procent. Až v roce 1990 jsme se zlepšili na dvacetiprocentní úspěšnost, srovnatelnou se světem. To už jsme mohli jezdit do ciziny, takže jsme rychle mohli zavádět novinky v oboru. Úspěšnost se také zvyšovala na dnešní úroveň, což je 30 až 40 procent.

■ V době úspěchů vám pedagogická kariéra umožněna byla?

Publikoval jsem do té doby kolem stovky prací. Kandidátskou práci jsem psal na téma tubární mikrochirurgie vejcovodu v roce 1983. Za tři roky jsem pak obhájil doktorskou disertaci. Byl jsem jmenován docentem, v roce 1987 pak profesorem gynekologie a porodnictví. Podkladem k tomu byla kniha o asistované reprodukci, kde jsem zhodnotil a shrnul všechny postupy a zkušenosti.

■ Kdy jste se stal přednostou kliniky?

Přednostou II. porodnicko-gynekologické kliniky jsem se stal v roce 1988 a byl jsem jím 10 let. Jak vidíte, svou životní cestu jsem si částečně vybral, ale částečně byla ovlivňována společenskými možnostmi a nutnostmi. Ale vždy jsem zastával názor, že člověk musí být připraven. A když je připraven, tak se mu leccos podaří.

■ Týká se to i vašeho vynuceného odchodu z kliniky?

Ve školství platí, že funkční období končí 65. narozeninami. Tohoto věku jsem dosáhl v roce 1998. Ale ještě předtím se různě jednalo o zlepšení finanční situace nemocnice a východiskem bylo slučování klinik. A přestože předtím bylo hlavním cílem, aby klinika držela krok se světem, publikovala v zahraničí atd., ukázalo se nakonec, že to k ničemu není. Když totiž v roce 1998 přišel příkaz, tak sloučili I. kliniku s II. Praktický dopad byl ten, že moje klinika byla rozpuštěna.

■ Co bylo řečeno vám?

Říkali mi, že já nikam nepůjdu, že povedu Ústav pro asistovanou reprodukci. Jenže to nejde bez klinického zázemí. Chvíli jsem na Obilním trhu zůstal, ale pak jsem zjistil, že je to k ničemu. Když jsem chtěl něco operovat, nemohl jsem, protože jsem neměl operační sál, neměl jsem ani vliv na mnohé věci, které jsem k fungování potřeboval. Nakonec mi také začali snižovat pracovní úvazek.

■ Máte z té doby pocit zahořklosti?

V jedné věci se dostavil. Když jsem podal písemnou žádost o pokračování v práci na klinice, bylo mi odpovězeno, že můj pobyt na klinice již není žádoucí. Byla to od vedení sloučených klinik rána pod pás.

■ Pak vaše cesta vedla vlastně zpět do rodného kraje, je to tak?

Ano. Volal mi můj dřívější asistent, doktor Rumpík, že ve Zlíně, který se stal krajským městem, bude Centrum asistované reprodukce. Dali jsme se do práce a v roce 2001 jsme už přijímali nové pacienty.

■ Říká se, že zanedlouho budete mít detašované pracoviště opět v Brně?

Zatím o tom nechci příliš hovořit, protože věc je ve stadiu schvalování. Je to však pravda, bude to gynekologie zaměřená hlavně na zahraniční klientelu.

■ Co říkáte legislativní novince, návrhu zákona o výzkumu na lidských kmenových buňkách, který zakazuje muži staršímu 40 let darovat manželce nebo partnerce při umělém oplodnění vlastní spermie?

Podle mě je to vyložená diskriminace. Není možné říci: Ty můžeš plodit děti jen do 40 let. Vždyť muži mají děti po čtyřicítce i v takzvaně normálních manželstvích. Nikdo to nemůže zakázat. Druhou věcí je fakt, že manželství a touha po dětech se oddalují. Tím pádem mají dobu na početí kratší, a když jim ji ještě omezíme zákonem, tak se dostaneme na hranici absurdnosti. Myslím ale, že tato neuváženost nikdy nebude platit.

■ Jaké by to mohlo mít následky, kdyby zákon přece jen platil?

Pokud se něco zakáže a je to nesmysl, tak se zákaz obchází.

■ Máte problémy i s tuzemskými dárci spermatu či vajíček?

Zatímco dřív jsme měli poměrně hodně schopných dárců, dnes už to tak není. Pět set korun už se dárcům nezdá být výhodná cena. Zájemců proto ubývá. A stávající dárce také nemůžeme využívat do nekonečna, každému z nich se smí narodit nejvíce deset dětí. Pak ho vyřazujeme z databáze a nikdy se tam již nedostane.

■ A dárkyně?

To je ještě větší problém. Za svou více než dvacetiletou praxi jsem zažil jedinou ženu, která se dobrovolně přihlásila, že chce darovat vajíčka, eventuálně dítě donosit. Situace se zlepšila v tom, že ženám, které jsou zařazeny do programu IVF a mají dobrou stimulaci, a získáme od nich tedy např. dvacet vajíček, uhradíme po nabídce těchto vajíček jiné ženě část nákladů za léky. To je obecně známá suma 5 tisíc korun. Takže je to lepší, ale na tu záplavu žádostí je to stále málo.

■ Jak bude vypadat porodnictví budoucnosti?

Porodnictví a gynekologie budou zásadně ovlivněny rozvojem techniky. Ta nám např. umožní diagnostikovat ohrožení plodu v děloze nebo pomůže ke včasné diagnóze maligních onemocnění ženských pohlavních orgánů. Budou se užívat nové biotechnologie, které umožní léčení i těch složitějších případů.

■ Která vlastnost dělá dobrého porodníkagynekologa?

Jako u každého lékaře. Vysoká odbornost, dobrý vztah k pacientům, trpělivost, široké obecné znalosti.

■ Co porodníka nejvíc děsí?

Pravděpodobně je to krvácení v těhotenství. Někdy je tak silné, že během krátké doby ohrožuje život ženy. Tady je nutno jednat rychle a vysoce odborně.

■ Co vás v životě nejvíc zklamalo a potěšilo?

Největší část života jsem zažil v systému, který mi neumožnil mezinárodní komunikaci. Cítil jsem to jako velkou újmu. Potěšilo mne to, že se na klinice vytvářel kolektiv zaujatých odborníků, kteří chtěli něčeho dosáhnout a byli pro to ochotni hodně udělat.

■ Zalitoval jste někdy, že děláte zrovna tento obor?

Stěží můžete litovat něčeho, v čem pracujete celý život. Gynekologie a porodnictví má jednu výhodu, že v řadě situací je brzy vidět výsledek naší práce, ať už se jedná o porod, narození dítěte po asistované reprodukci, o antikoncepci a podobně.

■ Jak odpočíváte, jaké máte koníčky?

Dlouhodobě jsem provozoval sportovní aktivity, např. vodáctví. Dnes mi zůstalo spíše jen kolo, běžky a chůze. Z duchovní oblasti se amatérsky věnuji studiu historie, rád čtu literaturu faktu. Samozřejmě mi život usnadňují víkendové pobyty na Vysočině.

Martin Ježek**

Ohodnoťte tento článek!