Jan Černý: Obrovské nasazení, skvělý tým

Jan Černý: Obrovské nasazení, skvělý tým

Přední evropský kardiochirurg a transplantolog prof. MUDr. Jan Černý, CSc. byl koncem loňského roku odvolán z funkce ředitele ústavu, který léta budoval a je na něj pyšný. Jeho názory jsou však stále pevné, stejně jako ruka, kterou vede po několik hodin denně skalpel při operacích.


Jan Černý: Obrovské nasazení, skvělý tým

 

OSOBNOST ČESKÉ KARDIOCHIRURGIE

Přední evropský kardiochirurg a transplantolog prof. MUDr. Jan Černý, CSc. byl koncem loňského roku odvolán z funkce ředitele ústavu, který léta budoval a je na něj pyšný. Jeho názory jsou však stále pevné, stejně jako ruka, kterou vede po několik hodin denně skalpel při operacích.

■ Proč jste se stal lékařem, byla to přímočará cesta?

Ve výběru povolání mě ovlivnil můj otec, který se mi jednou svěřil, že by si moc přál, aby jeden z jeho synů byl lékařem. Dodnes jsem mu za toto doporučení vděčný, neboť v době, kdy jsem se na studia medicíny hlásil, mi bylo 16 let a v tomto věku je obtížné dělat zásadní rozhodnutí, jakým směrem by se měl člověk ubírat.

■ To jste se dostal na medicínu téměř v pubertálním věku…

Do první třídy jsem šel v pěti, po obecné škole přišlo šestileté gymnázium. Tak se stalo, že jsem promoval ve 22 letech a byl jsem tehdy asi nejmladší lékař v Československu. Ve 3. ročníku medicínských studií jsem se nechal zlákat přítelem Zdeňkem Pačovským, který již tehdy začal „fiškusovat“ na I. chirurgické klinice v Brně, a začal jsem tuto kliniku pravidelně navštěvovat. Chirurgie mě nadchla tak, že jakmile jsem k ní jednou přičichl, už jsem věděl, že žádný jiný obor dělat nechci.

■ Prý jste jako medik také dělal pokusy na zvířatech.

V dalších letech jsem na této klinice trávil každou volnou chvíli, zúčastňoval jsem se nočních služeb, začal provádět pod dozorem asistentů drobné chirurgické výkony na ambulanci, asistoval jsem při operacích a pomáhal asistentům Kořístkovi, Zavřelovi a Kašparovi při experimentálních cévních operacích na psech. Je zajímavé, že všichni, kdo jsme tehdy začínali s pokusnou cévní chirurgií na zvířatech, jsme se později stali profesory a přednosty chirurgických klinik.

■ Kolikrát jste jako medik operoval?

Operoval jsem až později, samozřejmě pod přísným dohledem asistentů kliniky. Před promocí si mě zavolal tehdejší přednosta prof. Podlaha a předal mi vlastní rukou napsané klinické potvrzení o tom, že jsem po dobu studií na lékařské fakultě provedl na I. chirurgické klinice v Brně 54 operací, hlavně slepého střeva a tříselních kýl.

■ Kde jste po promoci začínal, vlastně pokračoval?

Nastoupil jsem na chirurgické oddělení v Rumburku v severních Čechách. Byla to nejlepší škola, jakou jsem mohl získat před tím, než jsem se začal specializovat. V malé městské nemocnici se tehdy operovaly i děti, prováděla se traumatologie a v omezeném rozsahu i neurochirurgie, ve službě jsme běžně trhali zuby.

■ Čím byla tato praxe tak cenná?

Hlavně tím, že lékař ve službě si musel všechno udělat sám. Když potřeboval rtg snímek, tak poraněnou končetinu osnímkoval, snímek vyvolal a vyhodnotil. Když jsem potřeboval vyšetřit moč a močový sediment, musel jsem sám moč nemocného odnést do laboratoře, dát vzorek do centrifugy, sednout si k mikroskopu a nález vyhodnotit. Protože tam nebyl patolog, ale jen jednoduše vybavená pitevna, prováděl jsem sám i pitvy, většinou po večerech. Zpočátku jsem se tam i trochu bál. V zimě jsem musel nejprve zatopit plynovým topením, ale ruce stejně mrzly, neboť tělo i všechny orgány byly studené. Ale na to člověk brzo zapomněl, protože byl zaujat jediným cílem, zjistit, co bylo příčinou smrti nemocného.

prof. MUDr. Jan Černý, CSc.

* 16. února 1941 v Brně

● Po maturitě nastoupil v 16 letech na Lékařskou fakultu v Brně, promoval ve 22 letech.
● Pracoval v nemocnici v Rumburku, kde si z lékařství vyzkoušel téměř vše včetně stomatologie či patologie.
● V srpnu 1968 nastoupil na II. chirurgickou kliniku do brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny. Jeho specializací se stává všeobecná a hlavně cévní chirurgie.
● Ve 30 letech provedl svou první operaci srdce. Začíná se věnovat pedagogické a vědecké činnosti, dělá pokusy s transplantacemi orgánů na zvířatech.
● V roce 1984 byl jmenován přednostou kardiochirurgického oddělení, které se stalo transplantačním centrem pro Moravu.
● V roce 1990 uvnitř Fakultní nemocnice u svaté Anny vzniklo samostatné Centrum kardiovaskulární a transplatační chirurgie, jehož ředitelem se Jan Černý stává. O rok později je jmenován profesorem. Centrum je od roku 1995 od základů zrekonstruováno a zmodernizováno, výrazně stoupá počet úspěšných operací, hlavně srdce.
● V roce 2005 zde lékaři pod vedením prof. Černého úspěšně provedli poprvé v Evropě kombinovanou transplantaci srdce, jater a ledviny. Po své kritice projektu ICRC je nedlouho před svými 65. narozeninami ministrem odvolán z funkce ředitele CKTCh.
● Je předsedou České společnosti kardiovaskulární chirurgie ČLS JEP, členem revizní komise výboru České transplantační společnosti, členem Evropské společnosti srdeční a hrudní chirurgie, členem Vědecké rady LF MU v Brně, odborným školitelem četných doktorandů a dále čestným členem České kardiologické společnosti.
● Napsal řadu významných vědeckých a pedagogických prací, dostal mnohá ocenění, mj. státní cenu za rozvoj transplantací jater a umělého srdce.
● Jan Černý žije v Brně, je ženatý a má dvě dcery, starší je zdravotní sestrou a mladší učitelkou.

■ Kolik nocí jste za měsíc v nemocnici strávil?

Nočních služeb jsem měl hodně, měsíčně v průměru sedm v nemocnici a dalších sedm na záchrance, kde jsem si přivydělával ke svému platu, který tehdy činil 950 Kč měsíčně. Za noční službu v nemocnici se platilo ve všední den 15 Kč, v neděli 25 Kč. Za noční službu na pohotovosti se platilo 65 korun, proto ji nemocniční lékaři vyhledávali.

■ To byla další velká zkušenost…

Ano. Poznal jsem lidi v jejich prostředí, musel jsem se zabývat i nemocemi kojenců a batolat, celou škálou interní medicíny, chirurgie, gynekologie i porodnictví. Tehdy jsem pochopil, jak málo toho znám, a proto jsem se snažil stále studovat, abych dělal co nejméně chyb v diagnostice chorob. Zážitků bylo mnoho. Nikdy ale nezapomenu, jak jsem pomáhal při šestém porodu ženě v místnosti, která jediná z celého domu ještě nebyla „vybydlená“. U kachlového sporáku byla uvázána mečící koza, na židli běžel černobílý televizor a na jedné posteli sedělo pět dětí, které se zájmem sledovaly, jak jejich matka na další posteli rodí. Když jsem chtěl matku s dítětem po porodu odvézt sanitkou do nemocnice, její manžel zvedl sekeru, a tak jsem raději odjel k dalšímu případu. Přiznám se, že jsem si poté ještě dlouho lámal hlavu, jak se tam na dvou postelích dokázali směstnat dva dospělí a šest dětí.

■ Přinesl jste si něco z terénu i na kliniku?

Primář Brichzín z chirurgického oddělení v Rumburku ctil zásadu, že lékař nemůže opustit své pacienty v sobotu, aby je viděl až v pondělí. Připomínám, že tehdy nebyly volné soboty. A tak každou neděli i svátek obcházel pravidelně všechny nemocné a já jsem chodil s ním. Hodně jsem se od něho naučil a jeho zásadu jsem si přenesl i do svého nového působiště v Brně, kam jsem nastoupil 1. srpna 1968 na II. chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice u svaté Anny (FNUSA).

■ Čemu jste se věnoval?

Pod vedením prof. Kořístka jsem se zdokonaloval ve všeobecné a hlavně cévní chirurgii, která se stala na čas mojí hlavní specializací. Asistoval jsem často u srdečních operací a ve třiceti letech jsem provedl svoji první srdeční operaci. Byla to operace revmatického postižení mitrální chlopně, kdy se zúžení chlopně řešilo bez mimotělního krevního oběhu prstem, na kterém byl nasazen prsten s nožíkem, a ten jsme přes ouško levé síně zaváděli do srdeční síně.

■ Kdy jste se pak setkal s transplantologií?

Jako odborný asistent jsem se současně věnoval pedagogické i vědecko-výzkumné činnosti. V experimentu na prasatech jsme vyvíjeli novou metodu transplantace jater, kterou jsme uvedli do klinické praxe až v roce 1983. V pokusech na telatech jsem se zabýval náhradou srdce srdcem umělým na pracovišti prof. Vašků. Tak jsem se postupně začal specializovat na obory, jejichž základem byla cévní chirurgie. Tedy na kardiochirurgii a transplantační chirurgii.

■ V roce 1977 bylo uvedeno do provozu nové kardiochirurgické oddělení, prapředek dnešního Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie (CKTCh)…

Bylo postaveno z podnětu prof. Kořístka původně jako přístavba II. chirurgické kliniky. Chodil jsem tam nejprve operovat jako asistent prof. Kořístka. V roce 1984 jsem byl jmenován přednostou tohoto oddělení, které se současně stalo transplantačním centrem Moravy.

■ Jaké byly začátky centra?

Oddělení bylo velmi chudé, chybělo základní přístrojové i materiální vybavení, nebyly infuzní pumpy, monitory ani plicní ventilátory. Pacienti leželi na velkých pokojích bez sociálního zázemí, lékaři měli na převlékání jedinou místnost. Musím konstatovat, že fakultní nemocnice se tehdy chovala ke kardiochirurgii značně macešsky. Mým hlavním úkolem bylo kromě zavedení operační léčby ischemické choroby srdeční a rozšíření transplantačního programu i zlepšení přístrojového a materiálního vybavení.

Jezdil jsem tehdy do Prahy každý týden a sháněl finanční prostředky, kde se dalo. Postupně se podařilo vybavit oddělení aspoň základní nezbytnou přístrojovou technikou. Každým rokem jsme zvyšovali počty srdečních operací i transplantací ledvin a později i jater. Ke zlomu došlo v roce 1987, kdy se náš ústav oddělil od fakultní nemocnice a stal se součástí Institutu medicínského výzkumu, který v Brně založil prof. Michek. Od té doby se podstatně zlepšila ekonomická situace našeho ústavu a podařilo se podstatně lépe vybavit přístrojovou technikou operační sály i pooperační oddělení.

■ Kdy bylo CKTCh zcela samostatné?

V roce 1990 se Institut rozdělil na 4 samostatné ústavy, které se staly součástí vědecko-výzkumné základny ministerstva. Od této chvíle jsme konečně mohli začít hospodařit sami. Získali jsme četné granty, s jejichž pomocí jsme ústav vybavovali moderní přístrojovou technikou. Protože jsme měli minimální administrativu a dokázali jsme být dobrými hospodáři a naše ekonomika byla zdravá, nikdy jsme se nezadlužili a postupně jsme naplňovali fondy investic, rezerv, reprodukce a odměn. To nám umožňovalo postupně zvyšovat platy našich zdravotnických pracovníků a tím si zajistit personální stabilizaci.

Dokázali jsme ušetřit značné peníze, kterými jsme postupně hradili náklady na rekonstrukci všech prostor našeho ústavu. Rekonstrukce lůžkových oddělení byla zahájena v roce 1995 s podporou tehdejší ředitelky FN. Rekonstrukci operačního traktu a jednotky intenzivní péče, dalších oddělení a ambulantního traktu jsme si již dokázali uhradit z vlastních prostředků. Od ministerstva zdravotnictví jsme tehdy dostali 40 milionů korun na rekonstrukci operačních sálů. Celkové náklady na rekonstrukci prostor našeho ústavu však přesáhly částku 150 milionů.

■ Jaká je situace dnes?

CKTCh je celkově rekonstruováno od sklepů až po půdu. Pacienti leží v jedno- nebo dvoulůžkových pokojích, většinou s vlastním sociálním zázemím a s televizí. Lékaři jsou po třech na inspekčních pokojích, které byly zřízeny v půdních prostorách. V současnosti je to jedno z nejlépe a nejmoderněji vybavených kardiochirurgických pracovišť u nás.

■ S modernějším vybavením určitě rostl i počet operací…

Ano, počet srdečních operací a transplantací orgánů se zvyšoval. V roce 2002 jsme provedli téměř 1500 srdečních operací, od roku 1993 jsme zahájili program transplantací srdce u dětí i dospělých. Výsledky srdečních operací se neustále zlepšovaly i přesto, že jsme operovali stále starší a rizikovější nemocné. V roce 2004 činila časná úmrtnost po srdečních operacích jen 1,4 %. Úspěšně jsme provedli srdeční transplantaci u dvouletého dítěte.

■ Kdy jste zahájili program kombinovaných transplantací?

V roce 2004 jsme provedli srdeční operace spolu s transplantací ledviny nebo jater a v roce 2005 jsme poprvé v Evropě úspěšně provedli kombinovanou transplantaci srdce, jater a ledviny.

■ Před necelým rokem jste se ostře postavil proti projektu ICRC. Ať již budeme interpretovat události, jež se pak staly, jakkoli, vy jste byl ministrem odvolán z funkce ředitele CKTCh a vaším nástupcem se stal ředitel FNUSA. Jak se na situaci díváte s několikaměsíčním odstupem?

Vše začíná a končí u financí. Dr. Pohanka ve funkci ředitele FNUSA hospodařil tak špatně, že nemocnice byla za 3 roky ve ztrátě více než 500 milionů korun. Ředitel Pohanka viděl v projektu ICRC možnost, jak do staré nemocnice dodat velkou finanční injekci. Projekt se především jeho zásluhou začal nafukovat tak, že z jedné budovy nakonec vznikly tři sedmipodlažní budovy. V první měla být kardioangiologická klinika, ve druhé výzkumné laboratoře a ve třetí II. interní klinika. Její vedení to však odmítlo a tehdy dostal Pohanka nápad umístit tam kardiochirurgii a současně ji tím zbavit samostatnosti. Vedení FNUSA vadilo, že v areálu nemocnice existuje samostatné zdravotnické zařízení, které má zdravou ekonomiku a jeho nosné programy kardiochirurgie a transplantologie jsou vysoce zajímavé. Také platy zdravotnických pracovníků jsou výrazně vyšší než ve FNUSA.

■ Pak byl dr. Pohanka jmenován náměstkem ministra Ratha.

Ano. Náměstkem se stal ředitel nejvíce zadlužené fakultní nemocnice v ČR. Má pod sebou mj. odbor pro řízení přímo řízených organizací MZ a stává se kontrolorem hospodaření ředitelů zdravotnických zařízení. Tohoto postu dr. Pohanka využil k tomu, co se mu nedařilo jako řediteli FNUSA. Po mé otevřené kritice ICRC nejprve přesvědčil ministra Ratha, že je třeba, abych skončil ve vedoucí funkci a aby vypsal na moje místo výběrové řízení. A tak se také stalo. Důvodem byla věta v tisku, ve které jsem se obával o osud CKTCh po případném začlenění pod FNUSA.

■ Takhle jste si asi svůj odchod nepředstavoval.

Dr. Rath všem ukázal, jak je mocný, ukázal, že si může dovolit ze dne na den bezdůvodně vyhodit ředitele jednoho z nejlépe hospodařících zdravotnických zařízení v republice, které dosahuje vynikajících výsledků, předního chirurga a předsedu odborné společnosti. Byl to na jedné straně ministrův projev arogance moci, na druhé straně to byl zdvižený prst varující všechny ředitele, aby si nedovolili říci nebo napsat cokoli, co by se ministerstvu zdravotnictví nelíbilo. Ano, přiznám se, že takto jsem si svůj odchod z vedoucí funkce nepředstavoval, ale dnes si myslím, že to byla spíš Rathova ostuda než moje.

■ Co se dělo v zákulisí dál?

Podle Pohankova scénáře jmenoval ministr na místo ředitele našeho ústavu dr. Krause, zastupujícího ředitele FNUSA, který byl předtím náměstkem Pohanky. Jeho úkolem bylo připravit vše pro začlenění našeho ústavu pod FN.

■ Jak probíhal konkurz na ředitele?

Opět plně v režii Pohanky. Konkurzní komise měla 22 lidí, z toho 16 pracovníků z MZ, kteří měli přesné pokyny. V komisi nebyl zastoupen žádný člen u výboru České společnosti kardiovaskulární chirurgie ani České transplantační společnosti. Do konkurzu se přihlásili 4 lidé, z toho 3 kardiochirurgové a anesteziolog Kraus. Dva z přihlášených účastníků konkurzního řízení nesplňovali základní požadavky vypsané v konkurzu. Režie byla bezchybná, Kraus vyhrál konkurz a byl jmenován ředitelem našeho ústavu.

■ Co tím chcete naznačit?

Z toho vyplývá, že konkurz na místo ředitele CKTCh byl zmanipulovaný, a tedy nezákonný. Dr. Kraus začal postupně realizovat kroky k začlenění našeho ústavu pod FN u sv. Anny, což mu z této pozice skýtalo optimální podmínky a možnosti.

■ Jaká je současná situace CKTCh?

Již 4 měsíce se nachází v situaci určitého bezvládí, neboť dr. Kraus je sice naším ředitelem, ale v podstatě nic neřídí. Pracovníci ústavu jsou v trvalém napětí a nejistotě a všichni se bojí toho, že pokud dojde k začlenění našeho ústavu pod FN, budou někteří propuštěni a u většiny dojde k výraznému snížení jejich platů.

■ Mají k tomu nějaký důvod?

Před týdnem nám bylo sděleno, že za první čtvrtletí 2006 je hospodaření našeho ústavu v propadu o 15 mil. Kč, což svědčí o tom, že nové vedení nehospodaří dobře. V celé historii našeho ústavu jsme se dosud s podobnými problémy nesetkali. Podstatné je, že nikdo z našich pracovníků si nepřeje, aby náš ústav ztratil samostatnost a stal se součástí FN. Nikdo také neví, jaký bude další osud ústavu, neboť scénář Pohanky, který počítal s urychleným začleněním pracoviště pod FN, nevyšel zcela podle jeho plánů.

■ Budoucnost CKTCh je tedy stále bez jistot?

My teď doufáme, že po volbách se vedení ministerstva zdravotnictví změní, to by znamenalo novou šanci pro existenci našeho ústavu.

■ Jaké je vaše postavení v CKTCh?

Nemohu si stěžovat. Operuji jako dříve, spolupracovníci se ke mně chovají až na několik výjimek jako dříve, přednáším a publikuji, pouze se nestarám o řízení chodu ústavu a jeho ekonomiku.

■ Vraťme se k ICRC. Změnil jste na projekt názor?

Vše, co jsem řekl a napsal o ICRC, platí a nic na tom nehodlám měnit. Projekt ICRC v té formě, jak byl vládě ČR předložen ke schválení, je špatný. Vláda však projekt schválila nejspíš proto, že ministr financí je volebním lídrem ČSSD pro Jihomoravský kraj a z projektu ICRC se stalo politikum.

■ Nicméně jsou to peníze pro zdravotnictví v Brně a na Moravě…

Nyní to z nadhledu posuzuji tak, že vláda schválila poskytnutí částky 1,5 miliardy Kč pro kardiovaskulární program v Brně. A byl bych blázen, kdybych kritizoval tuto dotaci. Nepochybuji o tom, že chytré hlavy v Brně najdou řešení jak tuto částku co nejlépe použít k dalšímu rozvoji brněnské kardiologie a kardiochirurgie.

■ A kdyby se projekt uskutečnil a jeden pavilon se jmenoval po vás, pracoval byste tam?

Pokud by se projekt realizoval podle stávajících plánů, nebude budova kardiochirurgie postavena dříve než za pět až šest let. To znamená, že já tam již určitě pracovat nebudu. A co se týče návrhu dr. Káry, aby se chirurgický pavilon jmenoval po mně, považuji tento návrh za předčasný a pro mě nezajímavý. Nemám příliš v lásce takové pocty, spíše mám dobré pocity z toho, že jsem pomohl tisícům nemocných lidí prodloužit nebo zachránit život.

■ Věnujete se jednomu z nejtěžších oborů. Nakolik je každá operace pro vás nová a jak dlouho se na ni musíte připravovat?

Srdeční a transplantační chirurgie patří skutečně k nejobtížnějším chirurgickým oborům. Po desetiletích praxe je však většina těchto operací běžnou rutinou, to znamená, že se na ně nemusím zvlášť připravovat. Jsou však operace, které jsou výjimečné, a pak je nezbytné prostudovat odbornou literaturu, zvolit optimální operační postup a s celým operačním týmem probrat strategii operace.

■ Co je na takové operaci, kdy se např. musí transplantovat tři orgány, nejtěžší?

Pokud přistupujete k tak výjimečné operaci, jako byla loňská transplantace srdce, jater a ledviny, musíte především najít odvahu tento výkon indikovat a provést. Z odborné literatury moc informací nezískáte, takové operace byly zatím ve světě provedeny dvě, a to v americkém Chicagu. Musíte především vycházet z vlastních zkušeností, věřit sobě i celému velkému operačnímu týmu, že operaci provedou bezchybně.

■ Jak jste s loňskou trojoperací spokojen?

Nám se to podařilo tak dokonale, že nemocný neměl žádné pooperační komplikace a po třech týdnech byl propuštěn domů. Dnes je ve výborném stavu.

■ Co vám pomáhá soustředit se při práci na sále? Máte nějaký rituál?

K soustředění na operačním sále potřebuji především klid, pohodu a dobrou asistenci. Ke zlepšení atmosféry na sále používáme vybranou hudbu, kterou ale v kritických situacích vypínáme, aby nás nic nerušilo.

■ Který obor z těch, jimž se věnujete v CKTCh, nejvíc za ta léta postoupil?

Když jsem začínal s chirurgií, začaly se provádět transplantace ledvin. Začátkem 80. let jsme úspěšně provedli první transplantaci jater, v IKEM provedli transplantaci slinivky břišní a o rok později první transplantaci srdce. My jsme s programem srdeční transplantace začali až o 10 let později. V roce 1997 prof. Pafko v Motole zahájil program transplantací plic. Všechny tyto operace se dnes provádějí naprosto rutinně, např. srdeční transplantace netrvá o nic déle než jiná běžná srdeční operace a má stejně dobré výsledky.

■ A v srdeční chirurgii?

Tam bylo dosaženo obrovského pokroku. Když jsem v roce 1984 nastoupil na kardiochirurgické oddělení, provádělo se tehdy kolem 250 srdečních operací ročně, dnes jich provádíme kolem 1300 za rok. Úmrtnost tehdy přesahovala 10 procent, dnes se pohybuje mezi 2 a 3 procenty.

■ Proč se dnes lidé nemusí bát transplantací nebo složitějších operací srdce?

Hlavní důvod jsem již naznačil. Za ta léta jsme se naučili lépe operovat, dopouštíme se méně chyb, máme vynikající anesteziology, o nemocné pečují po operaci zkušení lékaři a sestry. Díky moderní přístrojové technice se zlepšila i předoperační kardiologická diagnostika a tato technika nám umožňuje bezprostředně po provedení operace na srdci zkontrolovat, jestli jsme vše provedli dobře.

■ Od roku 2002 počet kardiochirurgických operaci v CKTCh klesá. Dá se z toho něco vyvodit?

Od roku 2002 začal skutečně počet srdečních operací v České republice postupně klesat. Je to způsobeno hlavně tím, že kardiologové indikují k operaci méně nemocných, neboť velkou část pacientů s ischemickou chorobou srdeční dnes dokáží léčit na katetrizačním sále koronární angioplastikou nebo zavedením koronárního stentu. Podobně již téměř neoperujeme vrozený defekt síňového septa, protože tuto vadu dokáží kardiologové řešit sami tím, že jej uzavřou speciálním deštníkovým okluderem, který katetrizační technikou zavedou z třísla do srdce.

■ U transplantací je situace jiná. Transplantací srdce je méně, u jater spíš tendence stoupá, stejně jako u ledvin. Jak to vysvětlujete?

Počet orgánových transplantací byl v ČR největší v roce 1997, kdy byl k dispozici největší počet dárců orgánů. Od té doby došlo k poklesu všech orgánových transplantací a již několik let se jejich počty drží přibližně na stejných číslech.

■ Kterou operaci považujete za svůj životní úspěch?

Je opravdu velmi obtížné z tisíců operací vybrat jednu a vyzvednout ji jako životní operaci. Mezi ty nejobtížnější patřila úspěšná operace obrovské výdutě, která postihovala celou hrudní a břišní aortu a která pod bránicí praskla. Museli jsme provést náhradu celé aorty protézou, do které jsme implantovali všechny důležité tepny, jež z aorty odstupují.

■ Které ocenění považujete za nejcennější?

Za můj život se mi dostalo několika významných ocenění, včetně státní ceny za rozvoj transplantací jater a umělého srdce, která mě jistě potěšila, ale přece jen pro mne nejsou nejdůležitější. Více si cením toho, když mi nemocný po operaci řekne, že s takovým prostředím a takovou péčí se ještě nikde nesetkal. Za největší úspěch, což však není jen moje zásluha, považuji skutečnost, že se nám podařilo zřídit ústav, který byl skutečně výjimečný.

■ Co tomuto úspěchu napomohlo?

Pracovní nasazení bylo obrovské, chirurgové denně prováděli srdeční operace a v noci často odběry a transplantace orgánů. Pokud se vyskytl optimální dárce orgánů, zářily naše 3 operační sály celou noc díky tomu, že naši lékaři i sestry přišli do služby ochotně, kdykoli to bylo zapotřebí. S takovým týmem byla opravdu radost pracovat. Pro své spolupracovníky jsem nebyl ani tak ředitelem jako spíše vedoucím chirurgem, neboť jsem na operačním sále trávil podstatně více času než ve své kanceláři.

■ A co vás nejvíc potěšilo?

Když se mi po mém odvolání z funkce ředitele ústavu dostalo maximální podpory jak se strany mých spolupracovníků, tak ze strany našich četných pacientů a odborné i laické veřejnosti. Bezvýhradně se mě zastali mladí lékaři, kterým se dnes, když mám přece jen více času, více a častěji věnuji.

■ Jak vlastně dnešní zákony ošetřují, aby transplantace byly legální?

Organizace transplantačního programu a transplantační zákon prakticky vylučují možnost, že by v našem státě mohlo dojít k ilegální transplantaci orgánu.

■ Co říkáte zprávám o tom, že se lidské orgány ve světě prodávají?

Nepochybuji o tom, že prodej orgánů ve světě existuje. Zprávy z tisku o tom, že lidé z nejchudších zemí světa jsou ochotni prodat svoji ledvinu, která je pak na soukromých klinikách transplantována za vysoké částky bohatým příjemcům, jsou jistě pravdivé.

■ Jak vnímáte etické problémy transplantací? Jaký je dnešní pohled ve srovnání s minulými lety?

Transplantace je velmi často život zachraňujícím zákrokem, ale tomuto zákroku musí předcházet smrt jiného člověka. Čím je mladší a zdravější, tím více jeho orgánů se použije. Odběr orgánů nikdy nepatřil k mým oblíbeným operacím, neboť jsem nikdy nedokázal přestat myslet na to, jak je rodičům a příbuzným dárce. Tyto pocity byly zvlášť silné u dětí a vždy jsem pociťoval obdiv a úctu k rodičům, kteří souhlasili s tím, aby orgány jejich dítěte byly použity k transplantacím.

■ Setkal jste se v tomto ohledu s nespokojeností nebo stížností?

Pouze jednou se nám stalo, že si rodiče osmnáctileté dárkyně stěžovali na postup lékařů na ARK, že nebyli podrobně informováni o odběru orgánů u jejich dcery. Našeho ústavu se tato stížnost přímo nedotkla, ale od té doby se držím zásady, že pokud rodiče s odběrem orgánů zásadně nesouhlasí, pak jejich přání respektujeme a odběr neprovedeme. Kromě dětí nám to zákon sice dovoluje, ale dokážeme se vžít do situace zarmoucených rodičů. Musím však konstatovat, že ve velké většině případů se nám daří rodiče přesvědčit, takže nakonec s odběrem orgánů souhlasí.

■ Jak bude vypadat váš obor budoucnosti?

Opravdu se neodvažuji předvídat, jak bude vypadat kardiochirurgie a transplantační chirurgie za dalších deset či dvacet let. Tyto obory budou jistě existovat, ale určitě v jiné podobě než dnes. V kardiochirurgii budou asi převažovat méně invazivní přístupy k srdci a robotická chirurgie se také snaží o svoje uplatnění. Je otázkou, co nového vyvinou firmy, které již dnes svým způsobem výrazně ovlivňují módní i moderní trendy v chirurgii.

■ A v transplantační chirurgii?

Tam se toho v blízké budoucnosti asi moc nezmění. Představa, že budeme mít brzy k dispozici stáda inbredních prasat, která nám poskytnou vhodné orgány pro jejich přenos na nemocné, se stále více vzdaluje. Budoucnost vidím spíše v technice, která přinese dokonalejší umělá játra a plně implantabilní umělé srdce a systémy nahrazující činnost levé srdeční komory.

■ Kde a jak odpočíváte?

Před deseti lety jsem začal hrát tenis, který dnes hraji s lékaři našeho ústavu dvakrát týdně. Je to nejlepší relaxace po práci na operačním sále. V zimě lyžuji, v létě chodím na houby. Jako každého houbaře mě nejvíc potěší, když narazím na kruh o průměru pět metrů, kde se nachází 25 výstavních hřibů. Loňská sezóna byla opravdu výjimečná, za dvě hodiny jsem nacházel přes 200 hřibů.

Martin Ježek

Jan Černý: Obrovské nasazení, skvělý tým
Ohodnoťte tento článek!