Dobrý den, tady je kontrola

Američanka Shari L. Mantini dává pražským nemocnicím rady, jak uspět v mezinárodní akreditaci. Když prochází po odděleních pražských nemocnic, aby zkontrolovala jejich připravenost na mezinárodní akreditaci, budí u personálu přirozený respekt…


 

Američanka Shari L. Mantini dává pražským nemocnicím rady, jak uspět v mezinárodní akreditaci

Když prochází po odděleních pražských nemocnic, aby zkontrolovala jejich připravenost na mezinárodní akreditaci, budí u personálu přirozený respekt. Výsledky její návštěvy totiž výrazně ovlivní šanci nemocnic kýžený certifikát získat. Konzultantka organizace Joint Commission International (JCI) má navíc za sebou léta drsné praxe.

Pracovala jste jako zdravotní sestra během války v Perském zálivu, účastnila jste se operace Pouštní bouře. Co všechno se od vás očekávalo? Které okamžiky byly z profesního hlediska nejtěžší?

Sloužila jsem jako zdravotnický důstojník amerických leteckých sil v mobilní soustřeďovací jednotce zdravotnického odsunu (Mobil Aeromedical Staging Facility). Byli jsme součástí pozemní i letecké mise. Ošetřovali jsme oběti – jak naše vojáky, tak osoby z nepřátelské strany – a zodpovídali jsme za jejich evakuaci do bezpečných míst. Museli jsme ošetřovat pacienty uprostřed pouště v plné protichemické výzbroji. Při teplotě přes 50 stupňů Celsia jsme pracovali ve stanech s plynovou maskou na hlavě, v neprodyšných botách, kalhotách a rukavicích. Navíc v této oblasti nebyl lékař, takže jsme museli vyšetřovat každého pacienta sami. Mnohé úkoly vyžadovaly značný fyzický výkon. Pamatuji si, jak jsme museli během třiceti minut přemístit na nosítkách 72 pacientů ze základny do letadla. Bylo to pro mě lepší cviče- ní než zvedání činek v posilovně. Proto-že jsem zde působila jako důstojník, očekávalo se ode mě, že budu zejména mladším členům mise vzorem. Že je budu uklidňovat a povzbuzovat, což bylo mnohdy hodně těžké.

Obáváte se jako veterán války v zálivu možných zdravotních komplikací?

Samozřejmě, že jisté obavy tu jsou. Vím, že byly zdokumentovány případy vážných onemocnění vojáků, kteří před patnácti lety v zálivu sloužili. Na druhou stranu se tím ale nemohu nechat trápit. Když jsem se rozhodla sloužit ve válce, musela jsem počítat s tím, že se může stát cokoliv.

Využila jste své bohaté zkušenosti a nyní pracujete jako konzultantka mezinárodní organizace Joint Commission International – zjišťujete, zda nemocnice splňují požadavky pro udělení akreditace. Není vám někdy nepříjemné, že musíte napomínat dospělé, proč zase nepodali pacientovi léky z originálního balení nebo proč u informovaného souhlasu není podpis lékaře?

JCI není žádný regulační orgán. Nemocnice se k akreditaci hlásí dobrovolně a my fungujeme jako poradci. Pokud zjistíme nějaké nesrovnalosti, zaměstnancům kvůli nám problémy nehrozí. Na nikoho neukazujeme prstem, nikoho nenapomínáme. Snažíme se nemocnicím spíše poradit, v čem by se mohly zlepšit. Upozorňujeme je také na to, že v některém ohledu nesplňují mezinárodně požadované standardy, a radíme, co mají dělat jinak.

Na výsledcích kontroly ale záleží, zda daná nemocnice dostane akreditaci, nebo ne. Na váš příjezd se připravu- jí zaměstnanci řadu měsíců. Nejsou při vašich návštěvách vylekaní a nervózní?

Pokud se někteří lékaři a sestry našich návštěv bojí, je to nejspíš proto, že nemají zkušenosti s tím, jak takové kontroly probíhají. Je to pro ně nová věc. Můžu ale říct, že jsem v nemocnicích nepotkala zaměstnance, který by nebyl ochoten s námi spolupracovat a přiznat, že si s některým problémem neví rady. Naším cílem není represe, ale edukace.

Co se komisařům hodnotí snáze – práce zdravotních sester nebo lékařů?

To lze těžko říct. Když přijdu v nemocnici na oddělení, prohlížím dokumentaci sester i lékařů. Chceme zjistit, jak pracují dohromady jako tým. Není možné dívat se na sestru a lékaře zvlášť a říci, že sestra práci zanedbává a lékař plní všechny své povinnosti nebo naopak.

Ředitelé nemocnic, které o akreditaci usilují, přiznávají, že mezi výše postavenými lékaři je rezistence k novému systému větší než u sester. Není pro- to pro konzultanty jednodušší zaměřit se na práci středního zdravotnického personálu?

Vždycky bude existovat skupina lidí, která je vůči novým postupům rezistentní. Co se týče zavádění nových změn do procesů v nemocnici, patří lékaři pros- tě k těm problémovějším. A to nejen v České republice, platí to i jinde ve světě. Je to možná tím, že pracují jako jednotlivci, kdežto sestry spíše jako tým. Proto je někdy pro lékaře obtížnější vzdát se své individuality ve prospěch nemocnice jako týmu.

Nesoustředí se z tohoto důvodu konzultanti více na práci sester, kterou lze snadněji kontrolovat?

Práci lékařů kontrolujeme úplně stejně jako práci sester – díváme se, jak se v dokumentech odrážejí všechny procesy v nemocnici. Sledujeme, zda je zajištěna dostupnost a kontinuita péče, zda jsou dodržována práva pacientů a jejich blízkých, zda má nemocnice vypracované mechanismy prevence nemocničních nákaz a podobně. Nemáme kvalifikaci na to, abychom posuzovali, zda lékař provedl daný zákrok správně, proč zvolil ten a ne jiný postup. My pouze zjišťujeme, zda dané výkony neohrožují bezpečí pacienta. Ptáme se tedy, probíhají-li tam, kde mají, a provádí-li je lékař s příslušnou kvalifikací.

Jeden lékař z pražské nemocnice přirovnal proces udělování akreditací ke zkouškám ve škole, kde nerozhodují vždy jen znalosti, ale někdy i osobní sympatie. Neměříte různým nemocnicím dvojím metrem?

Určitě ne. Jako zástupci JCI hodnotíme každou nemocnici zvlášť a zdravotnická zařízení mezi sebou neporovnáváme. Objektivita procesu je daná tím, že nemocnice sledujeme podle obecně da-ných standardů, které se měří pomocí indikátorů kvality. Na druhou stranu je ale fakt, že určitou míru subjektivity není možné zcela eliminovat, protože akre- ditační proces má v sobě určitý lidský faktor.

Výsledky akreditací nemocnic v USA jsou velmi transparentní. Hodnocení jednotlivých akreditovaných zařízení jsou přístupná na webových stránkách organizace Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations (JCAHO). Stálo to hodně úsilí přesvědčit americké nemocnice, aby své výsledky zveřejnily?

Ne, byl to přirozený historický vývoj. V USA jsou úhrady od zdravotních pojišťoven závislé na tom, jaké má nemocnice výsledky v akreditačním řízení. Jsou tedy důležité nejen pro to, aby pacient věděl, že je v bezpečném prostředí, ale i k tomu, aby nemocnice vůbec dos-tala od pojišťovny smlouvu.

Akreditace nemocnic v USA je tedy na rozdíl od akreditací v České republice povinná. Znamená to, že jakmile zařízení dostane certifikát, musí výsledky zveřejnit?

Ve skutečnosti zveřejňuje průběžné výstupy ještě předtím, než certifikát dostane. Zdravotnická zařízení ve Spojených státech jsou totiž už řadu let zvyklá na to, že jejich výsledky někdo kontroluje. První nemocnice v USA dostala akreditaci už v roce 1918, tento systém má tedy za sebou dlouhou historii. Je ale pravda, že i americkým nemocnicím trvalo delší dobu, než zveřejňování výsledků vzaly za své.

Praxe zveřejňování výsledků nemocnic se zatím zdá v českém prostře- dí nereálná. Myslíte si, že by vedení nemocnic, které navštěvujete, bylo ochotno výstupy publikovat?

Jsem v České republice teprve podruhé, takže zdejší mentalitu zatím moc neznám. Ale už teď můžu říct, že je tu kultura jiná než v Německu nebo v Itálii. České organizace ještě nejsou zvyklé informovat o tom, jaké péče se pacien- tovi dostává. Lidé by měli pochopit, že dělat chyby není nic špatného; pokud o nich ale veřejnost neví, dají se jen těžko napravit. Změna bude trvat dlouho – je to běh na dlouhou trať. Nemocnice, které se k systému akreditací JCI přihlásily, dávají najevo, že chtějí tento zvyk změnit.

SHARI L. MANTINIOVÁ:

– bakalářské studium ošetřovatelství (BSN), Wiedener University

– magisterské studium managementu zdravotní péče (MA), Webster University

– certifikovaná zdravotní sestra pro urgentní medicínu

– 18 let zkušeností zdravotní sestry v civilních i vojenských organizacích

– práce pro vojenské letectvo USA

– veteránka operace Pouštní bouře, působila zde jako zdravotnický důstojník v mobilní soustřeďovací jednotce zdravotnického odsunu

– zkušenosti ze středního i vyššího managementu zdravotní péče

– 1999 až 2003 konzultantka organizace Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations

Z webu JCAHO je patrné, že k nejčastějším problémům amerických nemocnic patří například podávání léků, vedení lékařské dokumentace nebo kontrola infekcí. Některé z těchto standardů splňují nemocnice dokonce jen na 20 procent. Proč jsou tyto oblasti tak problematické?

Americké národní standardy JCAHO jsou v tomto ohledu mnohem přísnější a detailnější než mezinárodní standardy JCI. Ve Spojených státech musejí zdravotnická zařízení dokumentovat nepředstavitelné množství činností. Nemůžeme proto porovnávat procentuální výsledky zařízení v USA s výsledky v italské nebo v české nemocnici. Dále je třeba vědět, že nízké procento ještě neznamená vždy výrazně špatný výsledek. Nevíme totiž, do jaké míry se odlišoval od daného standardu. Například u vedení lékařské dokumentace – je přece rozdíl, zda se lékař při zápisu údajů do dokumentace zpozdil o jednu hodinu, o deset ho-din nebo dokonce dokumentaci nezapsal vůbec.

Vraťme se ještě k tomu, proč tady v Praze v těchto dnech jste – tedy k inspekci tří pražských nemocnic, které usilují o mezinárodní akreditaci JCI. Jak tyto nemocnice od ledna pokročily?

Ústřední vojenská nemocnice ve Střešovicích pracuje na přípravách už několik let, nemocnice Na Homolce začala letos v lednu a Fakultní nemocnice Motol až teď. Tato zařízení nelze proto mezi sebou srovnávat. Mohu ale říct, že obě zařízení, která delší dobu sledujeme, pokročila vpřed.

Dostane tedy vojenská nemocnice ve Střešovicích, která se připravuje už od roku 2000, letos akreditaci?

O tom my jako konzultanti nerozhodujeme. Udělení či neudělení akreditace je věcí jiného orgánu JCI. My pouze předložíme materiály, které jsme během návštěv shromáždili.

Iva Bláhová, foto Vladimír Brada

Ohodnoťte tento článek!