Z mála se dá vykouzlit moc

"Lékař bez hranic“ Zdeněk Rossmann zaváděl v Kongu projekt léčby spavé nemoci. Na medicínu vlastně vůbec nepomýšlel. Teprve když ve Spojených státech pracoval v útulku pro bezdomovce, uvědomil si, že by se chtěl v životě věnovat "něčemu prospěšnému“…


 

„Lékař bez hranic“ Zdeněk Rossmann zaváděl v Kongu projekt léčby spavé nemoci.

Na medicínu vlastně vůbec nepomýšlel. Teprve když ve Spojených státech pracoval v útulku pro bezdomovce, uvědomil si, že by se chtěl v životě věnovat „něčemu prospěšnému“. Vystudoval proto lékařskou fakultu a loni v srpnu odjel na půl roku s mezinárodní humanitární organizací Lékaři bez hranic (Médecins sans fronti`eres, MSF) do afrického Konga, aby v bažinách a pralesích léčil spavou nemoc. Byla to prý nejlepší práce v jeho životě.

Jak jste se dostal do služeb Lékařů bez hranic?

Jsem takový cestovatelský typ a lákalo mě spojení práce, medicíny, cestování a poznávání cizích kultur. Už na fakultě jsem přemýšlel, že bych někam vyrazil, ale Lékaři bez hranic neberou studenty medicíny, jen lékaře s praxí. Ale když jsem po škole pracoval v nemocnici v Turnově, seznámil jsem se tam náhodou s jednou zdravotní sestrou, která se účastnila několika misí Lékařů bez hranic. Spoustu mi toho pověděla, dala mi na ně kontakt do Vídně, a tak jsem se jim ozval.

Přijali vás jako dobrovolníka. Co to obnáší?

Když projdete přijímacím konkursem ve Vídni, tak vás zařadí do seznamu dobrovolníků a pak čekáte, až vám nabídnou nějakou misi. Pošlou vám e-mail s nabídkou určité pozice, popíší vám, co byste dělal, kde a jak dlouho, a nastíní vám politickou a hospodářskou situaci v dané zemi. Já jsem dostal nabídku na dvě mise a vybral jsem si Kongo. Obstaral jsem si očkování a všechno ostatní, včetně víza a pojištění, zařídili Lékaři bez hranic. Během půldruhého měsíce jsem mohl vyrazit.

Jak se na to tvářili v nemocnici?

Musel jsem dát výpověď. Žádal jsem o neplacené volno, ale nešlo to, takže za mě přijali náhradu s tím, že se tam po návratu budu moci vrátit.

Co bylo úkolem vaší mise?

Šlo o projekt léčby spavé nemoci, která je smrtelná, pokud se neléčí. Lékaři bez hranic provedli v roce 2000 poblíž řeky Konga rozsáhlý průzkum a zjistili, že spavá nemoc je tam velmi rozšířená a místní vláda si s ní nedokáže poradit. Proto v jedné oblasti zahájili projekt léčby spavé nemoci. Ten byl loni dokončen a po něm vznikly další dva projekty – jeden na jihu a druhý, ten náš, víc na severu v bažinách a pralesích nad městem Mossaka, kde neexistují silnice a prakticky žádná pevná země. Logisticky to bylo dost náročné, protože většinu času jsme se museli obejít bez elektřiny a tekoucí vody a místo aut jsme používali lodě.

Abyste mohli nemocné léčit, museli jste je nejdřív najít. Jak jste to dělali?

Prováděli jsme screening, který ve skutečnosti tvořil větší část projektu než samotná léčba. Spavá nemoc má zpočátku jen velmi mírné symptomy a v momentě, kdy si jí pacient na sobě vůbec všimne, je už často v pokročilém stadiu. Proto jsme nemohli čekat, že by za námi pacienti chodili sami od sebe, a museli jsme je vyhledávat. Nad Mossakou se slévá do Konga několik řek, které se různě větví a vytvářejí spleť toků. Mezi nimi jsou bažiny a zatopený prales a jediné kousky pevné půdy se nacházejí těsně podle břehů, kde jsou roztroušené rybářské vesnice. My jsme pluli po jednotlivých ramenech z vesnice do vesnice a vyšetřovali jsme všechny obyvatele. Ty pozitivní jsme sváželi do Mossaky, kde jsme měli vlastní oddělení nemocnice, ale protože cesta pirogou do Mossaky trvala z některých vesnic třeba i týden, pacienty v lehčí fázi choroby jsme shromažďovali do jedné vesnice a léčili jsme je tam.

Jak se lidé stavěli k vyšetření a k léčbě? Nevzpírali se?

Většinou ne. Měli k nám obrovský respekt – jednak proto, že jsme doktoři, jednak proto, že patříme k Lékařům bez hranic, kteří v té oblasti mají vysoký kredit. A taky proto, že jsme běloši. Navíc byla veškerá léčba zdarma, dostávali příděly jídla a platili jsme jim i dopravu do nemocnice a zpátky.

Mají ve vesnicích nějakého náčelníka, který rozkáže a obyvatelé ho poslechnou?

V každé vesnici je starosta, chef de village, který ale nemá velkou autoritu. Jsou to v podstatě státní úředníci. Často ani nevěděli, kolik lidí ve vesnici žije. Před prezidentskými volbami sice proběhlo sčítání, jenže to neodpovídalo skutečnosti – čísla byla nadhodnocená, aby prezident dostal víc hlasů. Nebo nám starosta řekl, že ve vesnici žije sto lidí, ale pak se ukázalo, že počítal jenom dospělé. Cílem našeho projektu bylo snížit prevalenci spavé nemoci, ale když neznáte počet obyvatel, je těžké vůbec prevalenci vyčíslit.

MUDr. ZDENĚK ROSSMAN:

– narozen v Praze 1973

– po gymnáziu odcestoval v roce 1993
na rok do USA, kde pracoval v útulku
pro bezdomovce v Atlantě

– v letech 1995 až 2001 vystudoval
3. lékařskou fakultu UK v Praze
pracoval na dětském oddělení
v nemocnici v Liberci a na interním
oddělení městské nemocnice Turnov
– od srpna 2003 do března 2004
pracoval v rámci mise organizace
Lékaři bez Hranic na projektu léčby
spavé nemoci v Kongu

– hovoří anglicky, francouzsky a německy
je ženatý a bezdětný, mezi své záliby
počítá především cestování, turistiku a hudbu

Váš projekt se soustředil na spavou nemoc, ale co ostatní choroby – malárie, kožní nebo respirační infekce a podobně?

Pokud měli pacienti, u kterých jsme zjistili spavou nemoc, ještě nějakou jinou chorobu nebo komplikace, tak jsme to samozřejmě léčili všechno. Kromě toho jsme provozovali ještě mobilní ordinaci, a zatímco jsme ve vesnici prováděli screening, jedna vyškolená zdravotní sestra, respektive bratr, otevřel ambulanci a tam řešil zdravotní potíže obyvatel: malárii, infekce, zápaly plic, vředy, kožní choroby a tak dále. Součástí našich aktivit byla i osvěta, takzvaná health education. Všechny pa- cienty jsme pomocí obrázků informovali, jak spavou nemoc dostanou, jaký hmyz ji přenáší a jak se mu bránit, jaké prostředí je rizikové, jak se choroba projevuje a jak se léčí, co se při léčbě může a nesmí, nežádoucí účinky léků… Když pacienti odcházeli, věděli o nemoci prakticky všechno a mohli referovat ve své vesnici. Myslím si, že takhle dobře nefunguje osvěta často ani u nás. Ti pacienti věděli o spavé nemoci daleko víc než mnozí čeští pacienti o svých nemocech, třeba o vysokém tlaku.

Kolik vás na tyhle všechny úkoly vlastně bylo?

Za plného stavu bylo v našem projektu pět lidí, ale postupně se to měnilo, někdy jsme tam byli jen tři nebo čtyři. V čele stál šéf projektu, project coordinator, což byla mladá Američanka, potom logistik, který měl na starosti zásobování a údržbu, dále laboratorní technik zodpovědný za chod laboratoře, zdravotní sestra a lékař, čili já. Mimo to jsme měli několik desítek místních pracovníků – zdravotní sestry, laboranty, kuchařky, hlídače, lodníky, údržbáře, nákupčí.

Taková menší armáda.

Po stránce organizace ano. Než jsem na tu misi vyrazil, myslel jsem, že to bude improvizované, ale ono to ve skutečnosti bylo velmi profesionální, jak organizačně, tak i medicínsky.

Jak vypadá konžské zdravotnictví?

Něco jako zdravotní systém v Kongu téměř nefunguje (systém zkolaboval v po- lovině 90. let po sérii občanských válek – pozn. red.). Stát zdravotníky už víc než deset let nezaměstnává, proto je v zemi hodně vzdělaných zdravotních sester, které se místo zdravotnictví věnují rybolovu. Lékařů jsem tam moc nepotkal. Pro nás pracoval jeden místní doktor, který studoval v Moskvě a měl poměrně slušnou úroveň, zvlášť co se týče tropické medicíny. Ale třeba o civilizačních chorobách toho moc nevěděl.

A jak jste se vy před misí proškolil v tropické medicíně?

Musel jsem si zaplatit v IPVZ týdenní kurs tropické medicíny. Lékaři bez hranic mi pak spolu s dalšími materiály poslali i informace o spavé nemoci a o tom plánovaném projektu. Když jsem pak přiletěl do Brazzaville, první týden jsem se školil v podobném projektu, který už nějakou dobu probíhá, a teprve pak jsem pokračoval do Mossaky, abych odstartoval ten „svůj“ projekt.

Kde jste v Mossace bydleli?

Měli jsme tam docela velký dům se zahradou, na místní poměry luxusní, ale třeba elektřina tam nebyla. Každý z nás měl vlastní malý pokojík, dost tmavý, takže se tam nedalo nic dělat. Ani na procházku nebylo kam jít – Mossaka je trochu větší rybářská vesnice s jedním barem, kde si můžete dát pivo, a hned za posledními domy začíná bažina. Večery jsme tedy trávili spolu. Občas to bylo trochu náročné, protože se na omezeném prostoru sešly různé národnosti a kultury.

Co konžské klima, jak jste ho snášel?

Docela dobře. Bylo tam vlhko, neustále jsem se potil, i když jsem jen seděl u počítače, a někdy jsem se musel třikrát denně sprchovat. Slunce pálilo hodně, ale já jsem byl většinu času v nemocnici, v kanceláři nebo uvnitř lodi.

A moskyti…

Spousta. A spousta malárie. Malárii tam dostal v podstatě každý, já taky. Někdy mě poštípalo třicet čtyřicet moskytů denně. U domu v Mossace jsme měli krásné zápraží, a přesto jsme večery trávili radši vevnitř.

Já myslel, že jste většinu času byl na výpravách.

Ne, větší část mise jsem trávil v nemocnici v Mossace. Výpravy jsem absolvoval tři, dohromady zabraly asi měsíc a byly dost vyčerpávající. Pořád jsme řešili nějaké organizační problémy, bylo hrozné vedro, spali jsme ve stanu v blátě, mraky moskytů, dost jednoduchá strava…

Něco jako zdravotní systém
v Kongu téměř nefunguje.
Stát zdravotníky už víc než deset
let nezaměstnává, proto je v zemi
hodně vzdělaných zdravotních
sester, které se místo zdravotnictví
věnují rybolovu.

Jaká?

Ryby. Oni mají spoustu druhů říčních ryb, které vysuší, vyudí a pak znovu uvaří a jedí je většinou s maniokem. Maniok chutná jako kyselý molitan a má i podobnou vý-živnou hodnotu. Pár dnů to jde, ale brzy se vám to přejí.

Říkal jste, že do některých vesnic se z Mossaky plulo třeba týden. Jak jste se při plavbě zabavoval?

Když jsem byl unavený, tak jsem spal. Nebo jsem seděl na horní palubě a díval se na „zelené peklo“ okolo. Občas jsem si četl, měl jsem s sebou učebnici tropické medicíny, anebo jsme prostě hráli karty.

Přivezl jste si z Konga nějaké poučení?

Že i s omezenými prostředky – jak finančními, tak materiálními – se dá udělat spousta užitečné práce. Když člověk improvizuje a neplýtvá, dá se z mála vykouzlit nesmírně moc. A taky že lidé, kteří toho mají proti nám Evropanům opravdu málo, se dokáží radovat a smát často víc než my.

Vyrazil byste s Lékaři bez hranic na další misi?

Momentálně ne, protože se ženou plánujeme rodinu a teď bych ji tu nechtěl nechat samotnou. Ale nebýt toho, určitě bych vyrazil znovu. Byla to nejlepší práce, jakou jsem kdy dělal.

Vít Hlásenský, foto Martin Kovář a z archivu Zdeňka Rossmanna

Ohodnoťte tento článek!