Výskyt nádorových onemocnění pomalu stoupá

"U mužské populace zaujímá první místo karcinom plic, v případě žen patří k nejčastějším nádorovým onemocněním karcinom prsu. Vztaženo na celou českou populaci se k jedněm z nejčastějších onkologických onemocnění řadí také kolorektální karcinom," dodává doc. MUDr. Luboš Petruželka, CSc., přednosta Onkologické kliniky 1. LF UK…


 

Každoročně zaznamenáváme přibližně padesát pět tisíc nových nádorových onemocnění

„U mužské populace zaujímá první místo karcinom plic, v případě žen patří k nejčastějším nádorovým onemocněním karcinom prsu. Vztaženo na celou českou populaci se k jedněm z nejčastějších onkologických onemocnění řadí také kolorektální karcinom,“ dodává doc. MUDr. Luboš Petruželka, CSc., přednosta Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN a Ústavu radiační onkologie 1. LF UK a FNB v Praze.

Četností případů těchto jmenovaných onemocnění bohužel Česká republika figuruje na předních příčkách v Evropě. V rámci mužské části populace zaznamenáváme dále také častější výskyt karcinomu prostaty, u žen jsou problémem gynekologické nádory -karcinomy endometria, děložního čípku a ovaria.

* Stále stoupající počet nových případů onkologických onemocnění je alarmující. S čím se současná onkologie v této souvislosti nejvíce potýká?

Jedná se především o neustále relativně pozdní záchyt těchto onemocnění. Existuje řada screeningových programů zaměřených na vyhledávání jednotlivých onkologických onemocnění… Nicméně například u kolorektálního karcinomu zaznamenáváme stále nové případy, kdy se pacient i přes příznaky, jako je kupříkladu krev ve stolici, dostává do ordinace specialisty pozdě. V případě karcinomu plic jsou tři čtvrtiny počtu onemocnění zachyceny v pozdním stadiu – zde je to samozřejmě také otázka přístupů ke svému onemocnění u kuřáků… U karcinomu prsu nelze zcela jednoznačně denovat rizikové faktory, ale především díky screeningovému programu se dostáváme k záchytu časnějších stadií onemocnění, kdy se výrazně zvyšují možnosti 90 až 95% dlouhodobé vyléčitelnosti. A právě to jsou důvody zavedení screeningových programů a jejich význam.

* Domníváte se, že podíl na tom má i nedostatečná informovanost veřejnosti?

Informovanost se naštěstí stále zlepšuje, a to také díky internetu. Všeobecně je známo, že řada nádorů je preventabilních, lze jim předejít či riziko vzniku snížit – u karcinomu plic je to otázka kouření, u kolorektálního karcinomu má svůj význam úprava stravy apod. Lidé jsou již naštěstí informovaní, a to jak o rizicích vzniku či příznacích, ale mnohdy také o novinkách v léčbě. Druhá věc je ale uvědomění si nebezpečí a významu včasné diagnostiky, což zatím bohužel není na ideální úrovni… Ale právě to by mělo jít více cestou praktických lékařů. Ti jsou většinou pro pacienty prvotním kontaktem a měli by být součástí týmu lékařských odborníků také v případě onkologických onemocnění.

* Jak vidíte konkrétně ve svém oboru dnes tolik diskutovanou problematiku financování ?

Zdravotní péče v onkologii má několik aspektů. Ve smyslu lokální péče či lokálních chirurgických postupů máme dnes vybavení na velmi dobré úrovni. V oblasti ozařování se také vybavenost ozařovači zlepšuje, ale je stále pozadu za vyspělými evropskými státy. Otázkou nadále zůstává dostupnost nových léků, jak správně vybrat skupinu pacientů, pro které je daný preparát vhodný a především jak zajistit, aby byl zdravotní systém tuto finančně náročnou léčbu schopen nadále plně hradit. Ceny onkologických léků jsou vysoké, což je dílem dáno vysokými náklady na výzkum a zároveň je nutné uvědomit si, že se jedná o léky unikátní. Systém revizních lékařů, kteří schvalují jednotlivé konkrétní léčby, představuje obtížný rozhodovací proces, který je mnohdy příliš zdlouhavý a při neúspěchu nemá odvolání. Každý případ je natolik individuální, že jej nelze vždy zařadit do žádných standardů. Je však jisté, že určitá kontrola je nutná a poskytovatelem prostředků je zdravotní pojišťovna… Fungují zde však odborné lékařské společnosti, které doporučují určité guidelines, kterým postup léčby, resp. rozhodovací proces podléhá.

* Vrátíme se ke zmiňovaným screeningovým programům. Jaký je váš názor na dostupnost pracovišť, kde tato vyšetření poskytují?

V současné době existuje například pro mamogracký screening síť akreditovaných pracovišť, která deklarují jak vybavení na odpovídající úrovni splňující všechny požadavky radiační ochrany a podobně, tak další návaznost u prospektních nálezů, tzn. možnosti diagnostiky a léčby. Tato síť je denována Radiologickou společností, splňuje zmiňované požadavky na akreditaci a špičkový lékařský servis a je navíc dostupná pacientkám regionálně. Osobně nevidím problém v tom tuto síť případně rozšiřovat, důležité je však zachovat dosavadní povinnost akreditace, která zajišťuje také kvalitu služeb. Nelze však generalizovat a položit rovnítko mezi mamograf a screening, ne každé pracoviště s mamografem může provádět screening. Domnívám se, že proces akreditací je tou správnou cestou. Opět však hraje důležitou roli informovanost praktických lékařů, případně gynekologů, i samotných pacientek o tom, že tento program zde existuje, na mamogracké vyšetření mají při splnění určitých podmínek nárok a pak je hrazeno pojišťovnou. Časnou diagnózou celý proces nekončí a screeningové pracoviště bez zajištěné přímé a neodkladné návaznosti na terapeutický tým je zbytečné.

* Každodenní setkávání s onkologickými nemocnými je velmi náročné. Jak se s tímto faktem osobně vyrovnáváte? Jak pomáháte pacientům zpracovávat pro ně tolik bolestivé informace?

Je to samozřejmě náročné a je to také otázka profesionálního přístupu. Důležité je uvědomit si, že to není pouze záležitost sdělování diagnózy, ale i otázka průběžného kontaktu s nemocným. Kontinuálně informujeme pacienty o vývoji choroby, nastávají situace, kdy dochází k recidivě, relapsu, řešíme společně komplikace v léčbě a podobně. Nenahrazujeme psychology, ti mají svou roli v rovině víceméně podobné. Z mého pohledu musíme navíc řešit problém zajištění co nejlepších podmínek, které musíme onkologicky nemocným poskytnout. V praxi se jedná o kvalitu prostředí, kde se s nemocnými setkáváme, vybavení a především čas. Kontakt s onkologicky nemocnými pacienty nelze denovat minutami a ani body, řešíme společně celou skupinu zdravotních i psychických problémů, které jsou provázané. Jedna věc je tedy vztah lékař – pacient, ale s tím úzce souvisí také vazba podmínky – čas. Naštěstí vidím v této oblasti výrazná zlepšení. Onkologičtí pacienti v průběhu své léčby „spadají do péče“ řady odborníků – chirurg, klinický onkolog, radioterapeut, následuje např. ozařování apod. – zajímavé je, že se ve většině případů fixují na jednoho z nich, kterého pravidelně navštěvují, a ten je v podstatě jejich nemocí provází. Opět se dostávám k problematice času, jehož délku nelze předem stanovit – pacient přijde s řadou problémů, je nutné jej vyslechnout a navrhnout opatření a další postupy. Každý pacient svou nemoc prožívá jinak a náš přístup musí být jedině profesionální, pro onkology není možné dostat se na úroveň rodiny, není v jejich kapacitách řešit všechny problémy, a proto se opět dostáváme k úloze praktického lékaře. Ten může být pro nemocného pacienta záchytným bodem, odborníkem, který je schopen mu řadu otázek zodpovědět a nasměrovat jej případně dál.

* Zmiňujete rodinu. Jak se dnes rodina „staví“ k závažné nemoci některého ze svých členů?

Tento vztah se naštěstí také postupně zlepšuje. Rodinní příslušníci v řadě případů pacienta na kontroly doprovázejí, chtějí být o nemoci svého člena informováni, což je možné pouze se souhlasem nemocného, zde na klinice máme pokoje, kde mohou s pacientem zůstat. Zvyšující se zájem rodiny je naštěstí vidět. Jinou otázkou je ale péče o nemocné v pokročilých stadiích nemoci. Na jedné straně je zde „přesvědčení“ rodiny, že se v nemocnici nemocnému dostane té nejlepší péče, což je kupříkladu u selhávání orgánů jistě pravda, ale… a na druhou stranu u nás bohužel stále ještě trochu vázne informovanost a také dostupnost tzv. systému homecare či sítě paliativních jednotek. Naštěstí i toto se postupně vylepšuje, přesto by rodina měla být více zahrnuta do péče o pacienta v pokročilých stadiích jeho nemoci.

* Pochvalujete si modernizaci ambulance na vaší klinice, zmiňujete stálé zlepšování vybavenosti pracovišť i informovanosti široké veřejnosti. Co vás ještě trápí, na co se chcete zaměřit?

Moderní onkologie zaznamenává řadu trendů a nás nyní velmi zajímá vývoj a přístup v gerontoonkologii, která se zaměřuje na specializovanou péči o pacienty vyšších věkových skupin. Dosavadní poměrně razantní přístup, rozhodování zda léčit, či neléčit… domnívám se, že také u těchto pacientů lze dosáhnout v léčbě dobrých výsledků, ovšem za předpokladu, že respektujeme specika této léčby a jim přizpůsobujeme metody a techniky. Gerontoonkologické jednotky jsou modelem komplexní péče podporovaným evropskými odbornými společnostmi. Na opačném konci spektra pacientů podle věku jsou mladší věkové skupiny, kde je nutné zdůraznit především zvýšení dostupnosti genetických vyšetření. Vytvoření multidisciplinárního centra pro nemocné s karcinomem prsu nižší věkové skupiny je v horizontu roku 2005. Naší cestou je samozřejmě pokrývat celé spektrum pacientů i onemocnění, ale specializace na tyto dvě zmiňované skupiny pacientů je nyní jedním z dalších nových směrů naší péče.

*

Doc. MUDr. Luboš Petruželka, CSc.

Přednosta Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN a Ústavu radiační onkologie 1. LF UK a FNB Specializace: klinická onkologie a radioterapie Po absolvování Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze nastoupil v roce 1976 jako sekundární lékař Onkologické kliniky tehdejší Fakultní nemocnice I. V rámci postgraduální specializace absolvoval specializační atestace I. a II. stupně v oboru radioterapie a nástavbovou atestaci klinické onkologie.

Doc. MUDr. L. Petruželka, CSc., je také spoluorganizátorem projektu Komplexního onkologického centra 1. LF UK.

Martina Pelikánová **

Ohodnoťte tento článek!