Ředitel úrazové nemocnice odchází spokojen

Za patnáct let "vlády" Petra Zelníčka se stala Úrazová nemocnice uznávaným stánkem české traumatologie i v evropském měřítku. Ředitel, který za tu dobu zažil jedenáct ministrů zdravotnictví, se ale do nového výběrového řízení nepřihlásí…


 

Brno – „Už hodně přesluhuji. V mém věku už se něco takového nedělá,“ usmívá se sedmašedesátiletý Petr Zelníček.

Odcházíte v době, kdy vám ústav kvete pod rukama. Není vám to přece jen trochu líto?

Ministryně Emmerová oznámila, že vypíše konkurz na všechny ředitele, kteří slouží déle než deset let. Je to její právo a mně nepřísluší to komentovat. Jsem spokojený, že předám slušně vybavený konsolidovaný ústav bez koruny dluhů a vynikajícím týmem zdravotníků.

Jak moc se Úrazová nemocnice za posledních patnáct let změnila?

Změnilo se úplně všechno, léčebnými technikami počínaje, způsobem práce konče. Náš ústav se specializuje na mnohočetná poranění, která bezprostředně ohrožují život. Takovým typickým polytraumatem je motocyklista pod náklaďákem. Máme tu ale také skvělou ortopedii, unikátní spinální jednotku, endoskopické pracoviště.

Dopravní úrazy nepochybně zaměstnávají nemocnici nejvíc…

Pětasedmdesát procent těžkých úrazů, které tu řešíme, pochází právě ze silničních nehod. To je bohužel česká specialita. Pokud jde o následky dopravních nehod, srovnáváme se s rozvojovými zeměmi.

Vážně je to tak zlé?

Je. Zatímco u nás jedeme na plné obrátky, třeba ve Švédsku už v osmdesátých letech minulého století zavírali oddělení úrazové chirurgie. Zatímco u nás zemře na silnicích dvanáct třináct lidí na sto tisíc obyvatel ročně, ve skandinávských zemích nebo Velké Británii je to sotva polovina a kdybychom tato čísla poměřili k najetým kilometrům, vyjdeme ještě hůř.

Vysvětlujete si to hlavně neukázněností našich řidičů?

To má celý komplex příčin. Skutečně ale existují rizikoví řidiči, kteří se u nás otočí na lůžcích málem každý rok. To je podobné, jako když tu třikrát za rok spravujeme stejnému člověku hlavu po hospodské rvačce. Spousta těchhle hazardérů jezdí v ojetých zahraničních autech, která mají své mouchy, ale zůstal jim silný motor.

A těch peněz, kolik ta jejich léčba stojí…

To ani nechtějte vědět. Když už to chceme převést na čísla, tak léčení každého takového zmasakrovaného automobilisty přijde nejméně na milion korun.

Ve Švédsku takové blázny nemají?

Dělají všechno proto, aby neměli, a to už výchovou od školky. Ve Stockholmu jsem viděl, jak v centrálním parku řádí na kolech malá děcka. V trenýrkách, ale na hlavě mají přilby. Ty jsou dotované a fasují se ve školách.

Co tedy navrhujete?

Udělat něco s dopravními úrazy je celospolečenská věc. Patří tam výchova ve školách, přísné autoškoly, důsledné sankce, je to o technickém stavu silnic, o legislativě…

Ta naše chová piráty silnic jako v bavlnce, není-liž pravda?

Bohužel. Do tohoto dění se u nás vůbec nezapojují pojišťovny a přitom mají v rukou úžasné páky. V Anglii když uděláte dvě bouračky, zvednou vám pojistku tak, že to nejste schopná zaplatit.

Nám už otrnulo, protože o mrtvých na silnicích slyšíme dnes a denně. A to jsem ještě nemluvil o cyklistech, což je specifikum jižní Moravy.

Hádám, že to rozšíříte ještě na opilé cyklisty…

Hádáte správně. Výlety skupin po vinařských stezkách jsou teď hodně módní, ale pěkně nebezpečné. Navíc na jižní Moravě je kolo dopravním prostředkem do hospody, protože naše vesnice jsou roztahané podél silnice.

A cyklisté ke všemu mnohdy nemají světla…

Proč taky, přece to tam znají. Ale vážně, dopravní úrazy u nás, to je jedním slovem permanentní katastrofa.

Vidím, že vám profese úrazového chirurga vstoupila do krve. Vždycky jste jím chtěl být?

Vždycky. Je to nejdynamičtější část chirurgie.

A vést nemocnici – není v tom kus dobrodružství?

Ani ne. Podstata věci je hlídat si náklady, být na pracovišti dvanáct čtrnáct hodin. Nejsem typ technokrata, který si myslí, že se dá nemocnice řídit od počítače.

Mám za to, že nemocnici by měl vést lékař a ne ekonom, protože to není stroj na vydělávání peněz.

Máte představu, jaký člověk by vás měl na tomto postu nahradit?

Měl by to být někdo z této nemocnice. Máme dost lidí, kteří mohou úspěšně kandidovat na tento post.

Vím, kdo se hlásí do výběrového řízení, ale nechtějte, abych vám to řekl. Ani jméno svého favorita, to se zkrátka nedělá.

A co dál – až nebudete ředitelem? Budete okopávat záhonky, na které jste nikdy neměl čas?

Doma jistě nezůstanu. Z tohoto cirkusu se jen tak nedá vypadnout, ale ostatní už záleží na novém řediteli. Já nemám pocit, že mi něco kvůli práci uteklo. Člověk má určitou představu, jak svůj život prožije a profese, kterou dělám, musí být tak trochu i koníčkem.

A ty další?

Mám také vnoučata, psy… rozhodně nebudu chytat lelky. Nicnedělání pro mě vážně není.

Mladá fronta Dnes, IVANA KARÁSKOVÁ

Ohodnoťte tento článek!