Naši občané za cenu trabanta, konzumují mercedes…

MUDr. Helena Fuchsová, dětská lékařka, po gymnáziu musela 2 roky navštěvovat nultý ročník medicíny, protože se na studia nedostala kvůli politické orientaci.
Nakonec úspěšně absolvovala Fakultu dětského lékařství UK a začala pracovat v nemocnici a na obvodě v Berouně. V roce 1993 se jí podařilo otevřít nestátní zdravotnické zařízení v Řevnicích.


 

říká MUDr. Helena Fuchsová, dětská lékařka.

Po gymnáziu musela 2 roky navštěvovat nultý ročník medicíny, protože se na studia nedostala kvůli politické orientaci. Nakonec úspěšně absolvovala Fakultu dětského lékařství UK a začala pracovat v nemocnici a na obvodě v Berouně. V roce 1993 se jí podařilo otevřít nestátní zdravotnické zařízení v Řevnicích.

* Jaká byla vaše hlavní motivace odejít takzvaně do privátu?

Po revoluci v roce 1989 jsme dostavovali rodinný dům, na který jsme měli půjčky. Manžel je také lékař a jak víte, platy lékařů jsou velice nezajímavé. Ekonomická situace ve zdravotnictví byla neutěšená, stáli jsme před situací, jak to řešit. Odešla jsem na dva roky pracovat k farmaceutickým firmám, aby nám alespoň jedna výplata pomohla pokrýt splátky.

Sbírala jsem zkušenosti prvních nestátních zdravotnických zařízení a díky zahraničním firmám jsem se dostala k lékařům, kteří se privatizovali. Bylo to velice inspirující, protože jsem jezdila po celé republice a pozorovala, jak se nový systém rodí a jak nikdo nic neví. Pořád žádná legislativa, stále se čekalo, jestli se neobjeví nějaké zákony, jak to bude s daněmi, smlouvami… Já si ráda zodpovídám sama za sebe a taky si sama nesu rizika. Rozhodla jsem se tedy, že půjdeme do privátu.

Můj muž je gynekolog, tak jsme si řekli, že si otevřeme ambulanci a budeme se v ní střídat. Nakonec do toho s námi šel ještě kamarád internista. Řevnice mají zhruba 4000 obyvatel. Spádová oblast je tu sice velká, jsme na půli cesty mezi Prahou a Berounem, ale v té době jsme nedokázali odhadnout, jestli budeme mít dost klientů. Zařízení ambulance stojí spoustu peněz. Musíte mít ambulanci, čekárnu, sociální zařízení, které musí splnit normy: hygienické, České lékařské komory, od pojišťovny – a neustále se to zhoršuje. Investovali jsme, ale neměli jsme samozřejmě žádné záruky, že se nám peníze vrátí zpátky. Nikdo neměl zkušenosti.

Začínali jsme úplně na zelené louce. Nepatřili jsme k těm privátním lékařům, kteří takzvaně zprivatizovali státní zařízení třeba na poliklinice a s plnou kartotékou šli na pojišťovnu uzavírat smlouvu. My jsme upravili prostory ve vlastním rodinném domě a prošli jsme obrovským martyriem schvalování. V té době nebyl zákon, který by řešil, zda vůbec jde nebo nejde mít jednu ambulanci, v níž by se střídalo více profesí. My jsme měli štěstí, že jsme na hygienicko-epidemiologické stanici narazili na velice rozumné lékaře, kteří k tomu přistoupili opravdu se selským, logickým rozumem.

* Kdy jste ambulanci otevřeli?

Můj muž s kolegou internistou začínali na podzim 1993, já jsem se k nim přidala v dubnu následujícího roku. Předtím jsem se starala o ekonomickou stránku. Když si otevřete praxi na zelené louce, v kartotéce máte nula karet, nula pacientů, tedy nulový příjem. Kupodivu se nám podařilo uzavřít smlouvy se zdravotními pojišťovnami docela snadno. V té době pojišťovny vlastně ještě neměly žádné privátní lékaře, takže to nebylo tak složité. Ale koncepce se měnila rok od roku. Řevnice leží v rekreační oblasti, a také se tu hodně staví, je sem velký příliv lidí.

Lidé nás začali hodně využívat, rozšířili jsme služby. Začali jsme spolupracovat s laboratoří, mohli jsme mít výsledky do druhého dne, což byla pro místní poměry naprostá novinka. Přišli lékaři na ORL a na kožní. Během půlroku jsme začali nabírat klientelu. O naše zařízení byl zájem. Pesimistické prognózy přátel se naštěstí nenaplnily. Pak jsme udělali půdní vestavbu, abychom ordinaci rozšířili o chirurgii, ortopedii, neurologii, rehabilitaci a oční. Rozvíjelo se to opravdu dobře. V polovině devadesátých let ale přišel zlom. Pojišťovna začala dělat problémy, odmítala uzavírat smlouvy se všemi lékaři a najednou začaly platit nějaké limity, kolik se smí ošetřit pacientů, kolik se smí propsat peněz.

Vztahy s pojišťovnami vlastně nikdy nebyly partnerskými vztahy, které platí ve všech obchodních sférách, kde jsou rovnocenní partneři v rovnocenném smluvním vztahu. Tady dodnes existuje, že smlouvy jsou předkládány z jedné strany, tedy od pojišťoven, a doktor má volbu – podepiš, nebo nepodepiš. Žádná jiná alternativa. Lékař dostane smlouvu, kterou nemůže nijak doplnit. Máte možnost ji nepodepsat, ale tím skončí váš smluvní vztah.

* Jak pohlížíte na současnou koncepci zdravotnictví?

Koncepci? České zdravotnictví nemá žádnou koncepci. Chápu, že po revoluci nebyla legislativa. Když ve škole žák neumí, může alespoň opisovat od souseda. Nechápu, proč se u nás vymýšlejí koncepce, když jsou tu země, které mají tržní ekonomiku a demokracii tak jako my. Proč někdo z vlády, tedy lidé, kteří jsou k tomu kompetentní, a taky placení z našich daní, neopíšou některou koncepci, pokud možno evropskou, ekonomicky podobnou, a podobnou také, co se týče mentality, a tuto koncepci, která tam už šlape léta, nedoladí? Proč vymýšlíme základ, když už je vymyšlený. Všichni samozřejmě víme, že koncepce zdravotnictví je složitá, všude s ní mají problémy, i ve vyspělých ekonomických zemích.

Českou specialitou je ale vymýšlení a předkládání nepoužitelných koncepcí. Privátní lékaři pracují na principu, že dodnes nevědí, jaká bude koncepce, jaká bude budoucnost. Vždy nám jen pojišťovna oznámí, že budou takové a takové regulace a takovéto limity. Nikdy nebylo řečeno připravte se, za půl roku budou takové a takové změny, aby s tím člověk počítal, aby se marketingově, ale taky investičně mohl rozhodnout.

Vy jste soukromý lékař, musíte splnit všechny normy, zabezpečit hygienické předpisy, mít přístroje, vybavení, sestřičku, ručníky, zařídit teplo, vodu, odtok vody, přívod energií, zařídit musíte všechno. Tady jste privátní, tady vám stát nepomůže. Na druhou stranu vám ale stát nadiktuje cenu, jakou dostanete za svoji práci. Vy dostanete bod nebo kapitaci, který má nějakou hodnotu a máte smůlu. A hodnota bodu není za ta léta valorizována (od roku 1997) i když se vstupy samozřejmě zdražují. Když jsme začínali, věděla jsem, že to chvíli potrvá, ale že to bude běh na takhle dlouhou trať jsem skutečně nečekala.

* Co vás nejvíce trápí?

Asi vztah s pojišťovnami. Lékaři v tomto zařízení začínali na úvazcích 0,2 nebo 0,4. Pacienti ale přibývali a během několika let máme v čekárnách plno. Je to nedůstojné. Také máme dlouhé objednací lhůty třeba na rehabilitaci, ortopedii, gynekologii, internu či ultrazvuk. Jednotliví lékaři opakovaně podávají pojišťovně žádosti o rozšíření úvazku a opakovaně je jim sdělováno – pokud vůbec odpověď dostanou – že to nejde, že nejsou peníze.

Ale vy jste podepsali smlouvu, kde se mimo jiné zavazujete, že musíte postupovat lege artis a že klienta pojišťovny musíte ošetřit. Ale když ho ošetříte, překročíte limity, které má každý obor stanovený jinak, záleží, jestli jsou kapitační nebo nekapitační. Limity máte na léky, takzvaný časový limit, peněžní limit, a když pacientů ošetříte hodně, propíšete i víc léků. Také se může přihodit, že se vám zkumulují ekonomicky nároční pacienti a když postupujete lege artis, limit překročíte.

A co se stane? Zaplatíte takzvanou pokutu (pojišťovna tomu však říká eufemisticky „regulační srážka“), pojišťovna vám srazí peníze, takže de facto péči hradíte ze své kapsy. Anebo budete pacienta léčit velmi levně a leckdy neúčinně, což pak ale není lege artis. A když pacient bude chytrý, vezme si právníka, vyžádá si dokumentaci a jednoznačně vám dokáže, že jste ho neléčili správně a může vás i zažalovat. Pojišťovna se vás ale nezastane. Nepřijde revizní lékař, aby zrevidoval, jestli vaše terapie je indikovaná nebo neindikovaná a neřekne, ano, propisuješ tady neindikovaně, já ti to seškrtám. To bych brala. Myslím, že tento systém není fér.

Musíte pacientovi říct: máte úraz ramene, no jo, rehabilitace by byla potřeba hned, ale já už mám vyčerpaný limit, tak přijďte za tři měsíce. Z pohledu zdravotní pojišťovny je to postup patrně ekonomický, ale z pohledu lékaře a jeho pacienta je to postup nehospodárný, nemorální a zároveň neetický. Musíme si uvědomit, že každý lékař je jinak produktivní. Někdo ošetří méně pacientů, jiný více. Tady se pořád řeší limity. Když je někdo přirozeně pomalý, do limitu se bez problémů vejde. Ale jsou lidé, kteří jsou více efektivní a produktivní a vlastně se takto plýtvá lidským potenciálem. Že si ho náš stát neváží, to se ukázalo i v roce 2003, kdy odešlo asi 200 lékařů pracovat do zahraničí, a v roce 2004 už 400.

Čeští lékaři jsou lákáni do Německa, Anglie a Irska, kde jim nabízejí mnohonásobně, někde až šestkrát vyšší plat. Náš stát je takový, že si svoje lékaře nechrání, chová se, jako když je nepotřebuje. Na druhé straně tady pracuje mnoho doktorů ze Slovenska, z Ruska a z jiných zemí. Možná, že je to žádoucí, možná budou občané spokojeni, že péče bude kvalitnější. Já se však obávám, že ne. Existuje zde v mnohých případech jazyková bariéra, výrazně se mohou lišit i léčebné postupy. Mnoho kolegů se bojí svůj názor říci nahlas, mají strach, že by se ředitel příslušné pojišťovny mohl, mírně řečeno, rozladit. Ale oni i ředitelé pojišťoven vědí, že koncepce není dobrá, ale bojí se to také říci nahlas, protože by mohli být odvoláni. Copak jsme už tohle nezažili v dobách socialismu? Všichni věděli, že je to špatně, ale drželi se zpátky, protože jejich dítě by třeba nemohlo studovat.

* Jaký je váš názor na spoluúčast pacienta?

Mám pocit, že pacienti jsou médii mylně informováni, že jim není sdělena celá pravda. Když s nimi v ambulanci mluvím, nemyslím si, že by byli proti tomu, aby si na kvalitní lék dopláceli. To bylo po revoluci, ale dneska vám sami řeknou, že si raději něco doplatí, jen ať mají jistotu, že je lék kvalitní. Považuji za spravedlivé, aby se také za každý recept něco platilo, aby se s léky nemrhalo. Speciálně u starších pacientů, kteří často berou návštěvu u lékaře jako společenskou záležitost.

Rovněž si myslím, že by si pacient měl přispět na pobyt v nemocnici. Je to přece logické. Když je člověk doma, jí a pije, myje se, chodí na záchod, topí a svítí. Každý má nějakou spotřebu. Jestliže leží v nemocnici, spotřebovává totéž co doma. Taky jí, myje se a je v teple. Pacient by měl zaplatit alespoň minimální režii za pobyt v nemocnici. Z čeho se ty náklady hradí? Ze zdravotního pojištění. Tedy z toho, z čeho by se měly hradit léky, vyšetření, léčba, rehabilitace atd. Také jsem pro to, aby pacient platil poplatek za návštěvu u lékaře.

Když v Praze zaparkuji auto, zaplatím 20 až 50 Kč za hodinu. Tak proč by pacient nemohl za návštěvu lékaře zaplatit? Na Slovensku se platí za návštěvu asi 60 korun a najednou se po starých lidech nevyhazují krabice nespotřebovaných prošlých léků. Víme naprosto přesně, že pacienti nenavštíví jednoho, ale hned pro jistotu několik lékařů, a to často v jednom dni. Pacient specialistovi ale neřekne, že byl ještě i jinde. Kdyby se muselo platit, pěkně by si to rozmyslel. Kdyby mi stát poskytl právníky úplně zadarmo a já měla právní problém, navštívila bych pět právníků, každého bych se zeptala: Co vy na to, pane doktore? A tomu, který by se mi líbil nejvíc, bych řekla: Výborně, vy mě v mojí kauze zastupujte. Stát mi to přece zaplatí.

* Myslíte, že by to mohl vyřešit systém zdravotních knížek?

Zdravotní knížky je nádherná idea. A teď si představte starého senilního člověka, který tu knížečku nepřinese. Zapomene ji doma. Co budete dělat? Vyhodíte ho? Neošetříte ho? Nenapíšete mu lék? A co ta administrativa? Lékař bude psát recept, do karty, do počítače a ještě do zdravotní knížky? Kdo to proboha bude platit? A proč? Kolik bude stát vytištění zdravotních knížek, kdo je bude distribuovat, kdo je bude kontrolovat?

* Máte ve svém obvodě skutečné sociální případy?

Medicínu dělám 20 let. Ale když se řekne diagnóza CS – casus socialis, musím přemýšlet, jestli v okrese Praha-západ vůbec takový případ mezi svými klienty mám. A když už by to na sociální případ skoro vypadalo, zjistíte, že rodiče kouří, tatínek pije pivo… Krabička cigaret stojí 50 Kč a tito lidé většinou kouří hodně. Když jsou oba kuřáci, prokouří stovku denně. Ve finále pak zjistíte, že nikdo není úplně chudý. Prostě si nemyslím, že je v této zemi někdo, kdo by neměl na poplatek za návštěvu lékaře. A kdyby přece jen, tak bychom tady měli mít dobrou, průhlednou sociální politiku.

* Hodně cestujete. Máte tedy možnost srovnávání úrovně a kvality péče.

V zahraničí jsem poměrně často. Pořádám také ozdravné pobyty k moři. Několik měsíců jsem strávila na Novém Zélandu, kde jsem se učila angličtinu. Samozřejmě jsem také navštívila některá zdravotnická zařízení. Ať jste kdekoli v cizině, v sousedním v Německu nebo v Singapuru, zjistíte, když se bavíte s kolegy a jdete se taky někam podívat, že se český lékař za sebe nemusí ani trochu stydět. Jsme šikovní doktoři, kteří jsou schopni skutečně vnímat pacienta jako celek, což oni tam většinou nedělají. Není ovšem jasné, jak to u nás bude dál, hlavně s mladými kolegy. Především kdo je bude učit a jak je bude učit. Dnes nemáte zájem učit kolegu, aby byl dobrý, protože to je vaše know-how. Spousta mých kolegů si stěžuje, že jim nikdo nechce nic říct. To je bohužel stinná stránka tržního prostředí.

* Takže si myslíte, že naše zdravotnictví je ve srovnání se světem na dobré úrovni?

Určitě je na vysoké úrovni, především co se týče lidského elementu – rehabilitační pracovníci, sestry, lékaři. Ale i úroveň péče, viz nedávná zkušenost s mým známým Američanem, který žije tady. Měl těžký úraz hlavy, bezvědomí, otřes mozku a dokonce to vypadalo, že nepřežije. Byl tady operován. Myslela jsem si, že ho přeloží do Ameriky. Rodina pacienta konzultovala léčebné postupy našich lékařů s americkými. Lékaři v USA všechno, co tady bylo provedeno, odsouhlasili. Naopak, ještě jsem někdy měla pocit, že se tady udělalo víc, než by se udělalo tam. V Americe za základní pojištění dostanete minimální péči. Vůbec, pokud srovnáváte péči, kterou dostanete za základní zdravotní pojištění, ať už v Řecku, na Novém Zélandu nebo v Americe, zjistíte, že naši občané za cenu trabanta konzumují mercedes.

* Jaký je rozdíl mezi zdravotnictvím na Zélandu a v Čechách?

Zéland je úžasná země, která má 4, někdo říká 5 milionů obyvatel a 60 milionů ovcí. Byli jsme překvapeni. Léková politika nebo spíše farmaceutická úroveň je tam jakoby 5 let zpátky za námi. Má to samozřejmě logiku, protože pro farmaceutické firmy je novozélandský trh nezajímavý. Novozélanďané platí vysoké daně. Pravda je ale taková, že peníze jdou třeba do úžasných silnic, zahrad, veřejných záchodků, ale co se týká zdravotnictví, i když je pacient povinně pojištěn, při každé návštěvě lékaře platí. U dospělého člověka zhruba v přepočtu 700 Kč, s dítětem asi 120 Kč. Laboratoře mají hrazené, na léky si doplácejí, na pobyt v nemocnici si připlácejí.

Zéland je zajímavý i v tom, že je tam směs lékařů. Mladí novozélandští občané se dnes snaží jít do světa a naopak lidé z Francie, Anglie, Německa, ale i z Indie, kteří chtějí klidnější způsob života, jdou pracovat na Nový Zéland. Potkat klasického novozélandského doktora, tedy Novozélanďana, není snadné. V Queenstownu jsme hovořili s lékaři na poliklinice, která měla zhruba 16 profesí, podobně jako naše zařízení, a tým asi třiceti zaměstnanců, z nichž 10 tu polikliniku řídilo. Ptali jsme se jich, na kolik procent pracují, na kolik využívají pracovní dobu. Všichni nám sdělili, že pracují tak na 0,6-0,8 úvazku. Nikdo tam nepracuje na sto procent, protože jim to stačí. Nechtěli nám sdělit finanční příjem, ale oklikou jsme zjistili, že si přijdou tak na 150 tisíc Kč měsíčně.

Ovšem takový praktik na Zélandu rodí, fixuje zlomeninu, prostě dělá všechno. Mám dobrou historku. Jedna známá Češka tam měla autonehodu a ležela v nemocnici. Udělali jí rentgeny a asi za čtyři dny ji pustili, že je všechno v pořádku. Pořád ale měla obrovské bolesti horního pletence. V tu dobu tam za mnou přiletěl můj muž s ortopedem z Čech. Kolega ortoped se podíval na ty snímky a zjistil, že je tam fraktura. Český lékař nakonec léčil týden starou zlomeninu, kterou na tamější klinice nepoznali.

* Zasáhly předpisy EU do vaší odbornosti, tedy pediatrie?

Zatím k nám ani nic nedošlo. Proběhla vlna rušit prevence, péči o matku a dítě a byla i tendence rušit praktického lékaře pro děti a dorost, protože ne ve všech zemích je dětský lékař běžný. V některých se pediatr bere jako specialista, za jehož návštěvu se musí připlácet. Takže se dětský lékař skrývá pod statutem takzvaného rodinného lékaře.

* Změnilo se nějak složení vašich pacientů? Třeba i v souvislosti s přibývajícími etnickými skupinami?

Určitě. Praha-západ je atraktivní oblast. Moje klientela dnes není složena ze starousedlíků, ale jádro tvoří pacienti, kteří se sem přistěhovali. A nejsou to vždy jenom Češi. Mám dost klientů ze zemí bývalého Sovětského svazu, ale i z Ameriky a Británie, mám Vietnamce a děti ze smíšených manželství. Je mezi nimi rozdíl. Je to zajímavé z hlediska mentality, přístupu ke zdravotnictví, vůbec veškerého jejich chování.

Co se týče zdravotního stavu, v Německu či Švýcarsku prevence funguje, i očkování, i když mají jiná očkovací schémata. Jiné je to u Anglie. Opakovaně jsem se setkala s případem dítěte, které se dusí, má spastické stavy a které bychom tady už dávno poslali na příslušné specializované pracoviště. A zatím nebylo vyšetřeno ani na ORL, ani mu nedělali krevní testy. V Anglii by s takovým případem museli za pediatrem, což už je specialista, a je tudíž drahý. U klientů z Vietnamu nebo ze zemí bývalého SSSR není možné dopátrat se, jak probíhalo očkování nebo něco podobného. Zjistila jsem, že velkou neznámou jsou pro ně i preventivní prohlídky. V České republice jsme zvyklí je provádět. Je to levné pro stát i pro rodinu, a ohromně cenné i eticky a morálně, protože se zjištěný patologický stav dá většinou napravit.

Markéta Mikšová

Foto Josef Žáček

Ohodnoťte tento článek!