David Rumpík: Gynekolog, ředitel, cestovatel

David Rumpík: Gynekolog, ředitel, cestovatel

Doktor David Rumpík je velmi zaměstnaný muž a ve svých 36 letech má zkušenosti mnohem starších kolegů. Jako třicátník se stal ředitelem Reprodukčního centra ve Zlíně a je také jediným českým zástupcem v nekomerčním sdružení ACT (Assisted Conception Taskforce), jež se věnuje problematice asistované reprodukce.


David Rumpík: Gynekolog, ředitel, cestovatel

 

ŘEDITEL REPRODUKČNÍHO CENTRA

Doktor David Rumpík je velmi zaměstnaný muž a ve svých 36 letech má zkušenosti mnohem starších kolegů. Jako třicátník se stal ředitelem Reprodukčního centra ve Zlíně a je také jediným českým zástupcem v nekomerčním sdružení ACT (Assisted Conception Taskforce), jež se věnuje problematice asistované reprodukce.

▪ Vystudoval jste gymnázium se specializací na programování a výpočetní techniku. Očekával bych, že se pak vydáte spíš mezi informatiky. Co vás vedlo k medicíně?

Zájem o využití výpočetní techniky v lékařství. Byl jsem přijat na Lékařskou fakultu v Brně, obor všeobecné lékařství. Od dětství se moje představy výrazně měnily. Od popeláře a kominíka jsem se postupně propracoval až na lékaře. Měl jsem rád technické hračky. S klasickým Merkurem jsem si vydržel hrát hodiny. Fascinuje mě uplatnění techniky při léčbě. Proto jsem si vybral obor medicíny, který je na ní přímo závislý.

▪ Co jste chtěl dělat po promoci?

Lákal mě nějaký chirurgický obor. Nakonec ale vyhrála gynekologie. Je to úžasný obor. Zahrnuje v sobě chirurgii, endokrinologii, internu, vyšetřovací metody – zejména UTZ – a mnohé další. Dalším důvodem proč zrovna gynekologie byla touha stát při zrodu a pomáhat vzniku dalšího života. Zkrátka porodnictví.

▪ Kde jste tedy začínal?

Byl jsem přijat na II. gynekologicko-porodnickou kliniku na Obilním trhu v Brně, kde byl přednostou profesor Ladislav Pilka. Po nezbytném zaškolení na porodním sále jsem byl přidělen do týmu, který se věnoval asistované reprodukci.

▪ Byl jste spokojen?

Tato subspecializace mě nadchla. Je to nádherný pocit pomáhat vytvořit novou bytost, která by se nikdy bez lékařské pomoci nenarodila. Když jsem porodil první dítě, kterému jsem sám asistoval při spojení spermie a vajíčka, bylo o mém dalším osudu rozhodnuto.

▪ V počátcích se na Obilním trhu pracovalo v docela stísněných prostorech. Jaká tam byla situace, když jste nastupoval v roce 1996 vy?

Když jsem přišel, vše již běželo zcela rutinně. Pouze z vyprávění kolegů jsem se dozvídal o počátečních problémech s přístrojovým vybavením, s ultrazvukem, s kultivačními médii. Profesor Pilka se staral také o vzdělávání lékařů zapojených do programu IVF a každoročně nás vysílal na evropské i světové konference, věnované asistované reprodukci.

▪ Pak ale byla I. a II. gynekologicko-porodnická klinika sloučena…

Ano, většina kolegů odešla z II. kliniky na jiná pracoviště. Já jsem si chtěl vyzkoušet práci v managementu a marketingu v medicíně. Byl jsem přijat jako Product Manager do farmaceutické firmy vyrábějící a prodávající léky užívané právě při asistované reprodukci.

▪ Co vám tato léta dala?

Byla to velmi cenná zkušenost. Podrobně jsem se seznámil se situací v oboru asistované reprodukce nejen v České republice, ale i v ostatních zemích světa. Získal jsem spoustu důležitých kontaktů jak mezi lékaři, tak mezi manažery IVF center v celém světě.

▪ Nestýskalo se vám po medicíně?

Ano, stále mi chyběl kontakt s pacienty. Po vzniku nových krajů v ČR bylo zřejmé, že vzhledem k výraznému nárůstu neplodnosti bude nutný vznik nových IVF center. Po důkladné analýze celé České republiky jsme s mojí manželkou vybrali Zlín. Významným podnětem bylo i setkání s primářem gynekologicko-porodnického oddělení Baťovy nemocnice ve Zlíně Františkem Zábranským. Vypracovali jsme spolu medicínský i podnikatelský záměr a podstoupili v roce 2000 výběrové řízení na krajském úřadě ve Zlíně. Vyhráli jsme.

▪ Bylo to obtížné?

Nebylo to jednoduché. Doslova nás podrazil jeden kolega, spolumajitel pražského IVF centra. V přípravné fázi jsem s ním vše konzultoval, radil se o vybavení, o prostorovém uspořádání. Tvářil se jako kamarád, získal ode mne veškeré informace. Počkal, než jsem požádal o vypsání výběrového řízení na nové IVF centrum. Vyběhal jsem veškeré formality a on v poslední možný den přihlásil jejich pracoviště zastoupené jednou gynekologickou ambulancí z okolí do výběrového řízení. Chtěli nastimulované pacientky převážet do Prahy k odběru oocytů a potom zase k transferu embrya. Výběrová komise však požadovala kompletní IVF centrum.

▪ Jak jste sháněl personál pro nové centrum?

Personální obsazení jsme měli již předem dohodnuto. Přednostou kliniky se stal můj učitel profesor Pilka, šéfem embryologické laboratoře světově uznávaný odborník MVDr. Daniel Hlinka z Košického IVF centra a ředitelem já.

▪ Kdy začalo centrum fungovat?

Od července 2001 začal klinický provoz a v srpnu jsme transferovali první embrya. Hned první pacientka z Otrokovic po prvním embryotransferu otěhotněla. Byl to skvělý pocit, radost celého týmu a samozřejmě pořádná oslava. Díky skvělému personálnímu obsazení a dobrým výsledkům jsme brzy přesvědčili jak místní lékaře gynekology, tak i pacienty o naší kvalitě. Nyní co do počtu prováděných výkonů patříme mezi 5 největších IVF center v ČR.

▪ Stal jste se ředitelem v 31 letech, tedy poměrně mlád. Byly manažerské začátky obtížné?

Velmi mi pomohly zkušenosti získané při práci v obchodu s farmaky. Mnoho jsem ale musel dostudovat, například problematiku managementu, marketingu, komunikace, vedení týmu, základy ekonomiky, účetnictví. Je to ale velmi zajímavá práce, člověk se musí neustále něco nového učit.

▪ Jaké jsou plány zlínského centra?

Snažíme se neustále rozvíjet a zdokonalovat léčebné metody. Moje manželka MUDr. Taťána Rumpíková vede oddělení asistované reprodukce a velmi dbá jak na medicínskou kvalitu celého procesu, tak i na chování veškerého personálu. Jako jedni z mála v medicíně pravidelně školíme sestry a lékaře externími vzdělávacími agenturami. Zaměřujeme se na jednání s pacien ty, práci s problémovým pacientem, komunikaci, práci v týmu.

▪ Nabízíte pacientům nějaké speciality?

Od loňského roku rozvíjíme projekt spojení péče o neplodné s lázeňskou péčí. Společně s ředitelem Sanatoria Miramare v Luhačovicích Antonínem Plachým jsme vypracovali projekt spojení cyklu umělého oplodnění s následnou lázeňskou péčí a léčebnými procedurami. Významnou roli na úspěchu léčby má totiž i psychická pohoda léčeného páru. Významně také pomáhá pobyt v krásném a příjemném lázeňském prostředí. Je to vhodné zejména pro pacienty, kde se umělé oplodnění opakovaně nedaří, nebo pro ty, kteří si chtějí odpočinout od stresů a každodenních starostí a spojit léčbu s příjemnou dovolenou. Všechny páry, které tuto novou léčebnou metodu využily, byly maximálně spokojené.

▪ Rád cestujete, nasbíral jste na cestách i lékařské zkušenosti?

S cestováním jsem začal hned po roce 1989. Společně se spolužákem z medicíny Antonínem Randulou jsme uspořádali expedici do Himalájí. S televizí jsme dokonce natočili dokument o Himalájské záchranné asociaci. The Himalayan Rescue Association (HRA) je nezisková organizace založená v roce 1973. Jejím cílem je pomoc turistům i místním lidem v Himalájích. Hlavní důraz klade na prevenci a léčbu horské nemoci, která se u turistů na vysokohorském treku vyskytuje velmi často a může končit i tragicky. Pracují zde dobrovolníci – lékaři i sestry z celého světa.

▪ Kam vedla vaše další medicínsky zaměřená cesta?

Byla to Nigérie a tam jsem už byl jako gynekolog a porodník. Ve vesnici Abakaliki ve státě Enugu jsem pracoval jako lékař v misijní nemocnici. Získal jsem medicínské zkušenosti, které v civilizovaném světě můžete vyčíst pouze z knih. Byly to nejrůznější porodnické komplikace – ruptury dělohy při porodu doma nebo na poli, pacientky s ručkou plodu v pochvě, které manžel dovezl až po 2 dnech, malárie jak rodiček, tak i dětí, tetanus končící smrtí rodičky, mnoho parazitárních onemocnění, HIV-pozitivní pacienti a množství dalších.

▪ Jaké byly vaše nejhezčí zážitky z cest a která situace byla naopak nejhorší?

Nejhezčí zážitky jsou vždy spojeny se setkáním s místními lidmi a okolní přírodou. Nejhorší situace jsem jako porodník zažil v Africe, kde se běžně rodí doma nebo na poli a do nemocnice se dostanou jen komplikace. Velmi malé procento porodů končilo narozením živého dítěte a často jsme byli rádi, že se vůbecf podařilo zachránit matku.

▪ Vzpomenete na nejsložitější situaci v pozici ředitele centra?

Nejhorší chvíle jsem zažíval v našich začátcích: dojednávání smluvních vztahů se zdravotními pojišťovnami, konkurenční tlaky ostatních pracovišť, naladění finančních toků.

▪ Asistovaná reprodukce zažívá podle všeho velký boom. Jaká je budoucnost oboru?

Příslibem nového tisíciletí měla být éra lidského genomu, ústředním bodem se však stala zcela nová oblast, biologie kmenových buněk. Kmenové buňky mají schopnost sebeobnovy a vytvářejí nejméně jeden, někdy celou řadu specializovaných buněčných typů. Jsou univerzální a mohou se pod vlivem různých okolností aktivovat a přeměnit na typické buňky konkrétní tkáně. Do těchto buněk se vkládají největší naděje, neboť z nich mohou vzniknout veškeré tkáně lidského organismu.

▪ Je to spojeno s etickými problémy?

Ano, protože po odebrání kmenových buněk embryo většinou zanikne. Perspektivy využití jsou ale tak velké, že v řadě zemí došly vlády k závěru, že etická hodnota ochrany člověka před utrpením dostatečně vyváží etickou zátěž spojenou s obětováním lidského embrya. Řada členských zemí EU má již zákony a pravidla pro výzkum a využití kmenových buněk. Navíc je tu fakt, že na klinikách asistované reprodukce jsou uložena tzv. nadbytečná embrya, která již nikdy nebudou využita a pravděpodobně budou zničena. Domnívám se, že právě v této oblasti můžeme očekávat největší pokrok.

▪ Opět k současnosti. Některá centra reprodukční medicíny se o klienty perou a snaží se gynekology v různých městech přesvědčovat, aby klientkám doporučily právě to jejich. Jak to vidíte vy?

Lobování IVF center u odesílajících lékařů je v ČR zcela běžnou a dle mého názoru neetickou praxí. Naše profesní zastupující organizace, Sdružení center asistované reprodukce, v současné době připravuje etický kodex, který bychom měli podepsat a daná pravidla dodržovat. Snažím se do kodexu prosadit pasáže, které by jakékoli formy motivací za odeslané pacienty zakazovaly. Je to spíš generační problém. Nastupující generace lékařů v asistované reprodukci má zcela jiné uvažování než někteří starší kolegové. Myslíme si, že nejdůležitější je kvalita poskytované péče a seriózní přístup k léčbě, který je v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky.

▪ Někde se tak neděje?

V některých IVF centrech nedělají intrauterinní inseminace jen proto, že je to technika málo výdělečná, a téměř zdravé pacientky ihned zařazují do IVF, což je zcela nemorální. Nezbytné je profesionální chování veškerého personálu, seriózní přístup k pacientům, kteří musí být našimi partnery při léčbě, předávání informací o diagnostice a léčbě odesílajícím lékařům. To jsou podle mne důvody k odeslání pacientky.

▪ Jste za Českou republiku jediný lékař, který je členem pracovní skupiny ACT (Assisted Conception Taskforce). Můžete přiblížit, oč jde?

Na počátku roku 2005 vznikla unikátní nekomerční pracovní skupina, zabývající se komplexní problematikou asistované reprodukce. Poprvé v historii oboru reprodukční medicíny pracuje skupina specialistů z oboru společně se zástupci organizací pacientů z mnoha zemí celého světa. Jejím cílem je standardizovat diagnostiku a léčbu lidské neplodnosti Obor reprodukční medicíny je velmi rozsáhlý a stává se pro pacienta špatně přehledným. Například nové informace o možnosti klonování buněk a zejména využití takzvaných zbylých embryí k čitelnosti oboru reprodukční medicíny rozhodně nepřispívají.

▪ Jaké jsou hlavní cíle ACT?

Vytvoření tzv. pathway, tedy doporučení pro pacienty, jak postupovat v případě potíží s otěhotněním. A tzv. charteru, to jsou standardizované principy a pravidla diagnostiky a léčby pro lékaře.

▪ Jaké máte pocity z jednání ACT?

Myslím, že je to vysoce efektivní sdružení. Po diskusi v jednotlivých zemích, zejména v odborných společnostech a v asociacích pacientů, věříme, že se nám podaří vypracovat doporučení a standardizovat jednotlivé fáze celého složitého procesu problému neplodnosti. Společně budeme hledat i cesty, jak s těmito závěry a doporučeními seznámit širokou veřejnost a ostatní lékaře z jiných medicínských oborů. I oni totiž mohou pacienty na jejich problém upozornit.

▪ Proč se dnes ženy nemusí bát asistované reprodukce?

In vitro fertilizace je pouze poslední možností léčby. Pokud je ale indikována, nemusí se pacientky ani jejich partneři ničeho obávat. Všechny provedené studie ukazují, že děti narozené po technikách asistované reprodukce jsou zcela normální a jejich vývoj je zcela srovnatelný s ostatními dětmi. V mnoha parametrech naopak předčí průměr, zejména díky tomu, že se rodí jako děti chtěné a plánované.

▪ Jak se má zachovat pacientka v centru, kde ji hned zařadí do IVF?

Pokud v některém centru s pacientkou pouze pohovoří a ihned je zařazená do léčebného cyklu, doporučuji změnu léčebného zařízení. Někdy totiž stačí pouze mírná stimulace činnosti vaječníků, úprava životosprávy, vysazení cigaret nebo načasování plodných dnů pacientky.

▪ Který případ považujete za svůj životní úspěch?

Při léčbě neplodnosti nelze říci, že některý výsledek je lepší než jiný. Na našem pracovišti jsme už pomohli vzniknout více než šesti stům dětí. Každý rok v létě pořádáme ve vile pana Tomáše Bati ve Zlíně setkání rodičů a dětí, kterým jsme pomohli na svět. Letos se setkání účastnilo kolem tří set dětí s rodiči. Strávit den společně s nimi a vidět spokojené tváře rodičů je pro nás všechny největším uspokojením.

▪ Které ocenění považujete za svůj životní úspěch?

Během své profesní kariéry můžete získat spoustu ocenění. Většina těch, která jsem získal, je naprosto nevýznamná. Profesor Pilka získal v roce 1998 na světovém kongresu o léčbě neplodnosti v San Francisku světovou cenu za celoživotní přínos v léčbě neplodnosti. Je to cena podobná filmovému Oscarovi. To, že je vystavena u nás ve Zlíně, považuji za obrovský úspěch.

▪ Co vás naopak nejvíc mrzí?

Když musím říct, že našimi léčebnými technikami nejsme schopni garantovat úspěšnost léčby. Ale to se stává opravdu velmi zřídka.

▪ Co vám pomáhá soustředit se při práci?

Mým rituálem je odložení mobilního telefonu. Přes veškeré výhody mobilních komunikací je to věc, kterou nenávidím a které bych se rád navždy zbavil. I když vím, že je to asi v dnešní uspěchané době nemožné.

▪ Jak odpočíváte a co vás v soukromí nejvíc potěší?

Předloni šestnáctého prosince se mně a mojí ženě narodila dvojčata. Pro nás oba nastala v životě zásadní změna. Veškeré ostatní aktivity jako cestování, cyklistika, lyžování, potápění a mnoho dalších muselo jít na čas stranou. Co mě tedy nyní nejvíc potěší a dodá energii do další práce, je čas strávený s mojí rodinou.

MUDr. David Rumpík
* 30. června 1970 v Adamově u Brna

Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně absolvoval v roce 1994. Nastoupil na II. gynekologicko-porodnickou kliniku na Obilním trhu v Brně a začal se zde věnovat asistované reprodukci. Poté pracoval dva roky v lékařském managementu a marketingu farmaceutické firmy. V 31 letech se stává patrně nejmladším ředitelem centra asistované reprodukce u nás, a to ve Zlíně. Pod jeho vedením centrum v roce 2003 úspěšně zavádí normu kontroly kvality poskytované péče EN ISO 9001 : 2000, certifikaci přitom jako jedinému IVF centru v ČR vypracovala renomovaná společnost TÜV. Za Českou republiku je jediným zástupcem ve světové skupině Assisted Conception Taskforce. Žije ve Zlíně s manželkou Taťánou, která je také gynekoložka, předloni v prosinci se jim narodila dvojčata.

Martin Ježek

David Rumpík: Gynekolog, ředitel, cestovatel
Ohodnoťte tento článek!