Pro šťastný život jen práce nestačí

Pro šťastný život jen práce nestačí

Patří mezi přední specialisty na problematiku spánku, o výsledcích její práce hovoří odborníci po celém světě. Prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc., byla za svou vědeckou činnost mnohokrát oceněna, získala i cenu Americké neurologické akademie. V současné době se věnuje především dětské neurologii.


Pro šťastný život jen práce nestačí

 

OSOBNOST ČESKÉ NEUROLOGIE

Patří mezi přední specialisty na problematiku spánku, o výsledcích její práce hovoří odborníci po celém světě. Prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc., byla za svou vědeckou činnost mnohokrát oceněna, získala i cenu Americké neurologické akademie. V současné době se věnuje především dětské neurologii.

* Ke studiu medicíny vás prý přiměli rodiče, protože nepovažovali za vhodné povolání zpěv, kterému jste se chtěla věnovat. Co to pro vás znamenalo?

Vždy jsem ráda zpívala. Účinkovala jsem v dětském Kühnově sboru, poté v dorostovém komorním Kühnově sboru a nakonec v Českém pěveckém sboru jako polodenní zaměstnanec. Věnovala jsem se tomu moc ráda, ale byli to právě moji rodiče, kteří usoudili, že bych se tím asi dobře neuživila a proto by bylo lepší si vybrat něco perspektivnějšího. Volba padla na medicínu. Snad i proto, že v rodině jsme měli lékaře. Můj strýček Otto Engelberth byl profesorem interní medicíny na 3. interní klinice u profesora Charváta.

Pamatuji si, že mi tehdy profesor Kühn říkal: „Jdi na ten pohovor, zkus to, oni tě stejně nevezmou.“ A potom byl překvapen, že mě přijali. Až do 5. ročníku jsem stále ještě byla zaměstnancem České filharmonie a pěveckého sboru, ale pak už jsem obojí nestačila. Navíc jsem se v té době vdala a tím spíš už to všechno nešlo skloubit. Musela jsem tedy zpívání zanechat. Pamatuji si, že matka šla vypínat rádio pokaždé, když jsem v něm zaslechla svůj sbor, protože se mi vždycky vyronily slzy. Zpívání patřilo k nejkrásnějším obdobím mého života.

* Proč jste se začala věnovat neurologii? Je to dynamický obor, jak se tedy od dob vašich studií změnil?

Už během studií jsem chodila na klinický kroužek neurologie, kde nás vedl profesor Vymazal. Tento obor se mi zdál zajímavý a moc se mi líbil – muselo se hodně přemýšlet, protože tenkrát bylo podstatně méně přístrojů a vyšetřovacích technik, které by pomohly určit diagnózu. Neměli jsme magnetickou rezonanci ani počítačovou tomografii, o pozitronové emisní tomografii nemluvě.

Nebyla spousta diagnostických možností, které máme nyní. Člověk měl jen ten svůj špendlík a kladívko a samozřejmě znalosti, s nimiž vydedukoval syndromy a následně diagnózu. Ze zobrazovacích technik bylo k dispozici jen zobrazení pomocí vzduchu (pneumoencefalografie) nebo plnění mozkových komor kontrastní látkou (ventrikulografie). Také léčba byla úplně jiná, méně účinná, ale to vše se časem pochopitelně začalo rychlým krokem měnit a vyvíjet.

Já se na neurologii hned po promoci nedostala, pracovala jsem na genetice v Biologickém ústavu Lékařské fakulty UK. To byl vlastně takový předstupeň i pro dětskou neurologii. V té se totiž vyskytuje ohromné množství geneticky podmíněných degenerativních nebo metabolických poruch, a tak mi s mými genetickými předpoklady a znalostmi přišla právě dětská neurologie blízká.

* Kdo vás nejvíce ovlivnil, komu vděčíte za to, že jste dnes velmi uznávanou odbornicí ve svém oboru?

Ke klasické neurologii mě přivedl profesor Vymazal, dětskou neurologii jsem se pak nejvíc naučila od docenta Dittricha. Dále jsem měla ohromné štěstí, že jsem byla žačkou pana docenta Bedřicha Rotha, což byl v podstatě zakladatel spánkové medicíny v naší republice. Skutečný vědec i zkušený klinik, nesmírně ceněný v zahraničí, nejspíš víc než u nás. Vedl moje první vědecké kroky, naučil mě preciznosti a soustavnosti.

Umožnil mi i účast na zahraničních kongresech spánkové medicíny v době, kdy cesty na západ byly ještě vzácností. Díky němu jsem měla možnost seznámit se se spoustou vynikajících lidí. Vedl mě k soustavné publikační práci, a jestli někomu vděčím za to, že jsem něčeho v životě dosáhla, pak je to určitě on. Byl nesmírně velkorysý, ušlechtilý, pracovitý a přitom velmi skromný.

V rámci postgraduální výuky spánkové medicíny jsem také v roce 1989 strávila čtyři měsíce v Ottawě v Kanadě u profesora Broughtona, který mi hodně rozšířil obzor. U nás byli v té době soustřeďováni převážně pacienti s nadměrnou denní spavostí, a teprve v Kanadě jsem poznala, jaká je šíře poruch spánku ve skutečnosti a jak je obor spánkové medicíny perspektivní. Zatímco neurologického kongresu se tehdy v Kanadě zúčastnilo 200 lékařů, kongres spánkové medicíny měl sedmkrát více účastníků.

* Jsou poruchy spánku v dnešní uspěchané době častějším jevem, nebo se počet případů proti minulosti příliš nezměnil?

Nemohu říci, zda jsou poruchy spánku proti minulosti častější, ale jsou rozhodně častěji diagnostikovány a lépe léčeny. V dnešní době máme daleko lepší přístrojové možnosti pro správné určení diagnózy. Například je tu možnost celonočního vyšetření a dlouhodobého monitorování, kdy sledujeme nejen mozkovou aktivitu a charakter spánku, ale i řadu dalších parametrů – například dechové funkce, srdeční akci, pohyby končetin.

Na pohybové aktivitě je založeno i další screeningové vyšetření poruch spánku a bdělosti – takzvaná aktigrafie. Ale máte jistě pravdu, že uspěchaná doba přináší chronické zkracování spánku a s tím i řadu dalších rizik (kardiovaskulárních obtíží, metabolického syndromu včetně nadváhy a poruchy glukózové tolerance, sklon k depresím…). Bez rizik není ani směnný provoz, který může u některých jedinců vést i k poruše biologických rytmů. Dlouhodobá restrikce spánku a rozpad cirkadiánního rytmu může také vést k syndromu „vyhoření“.

* V roce 2000 jste od American Academy of Neurology obdržela cenu Sleep Science Award 2000, která je udělována za nejlepší práci roku v oblasti spánkové medicíny. Co tomu předcházelo?

Spolupracujeme s celou řadou zahraničních pracovišť. Jedna z nejužších a nejdelších spoluprací je se Stanfordskou univerzitou, se kterou jsme měli společnou celou řadu grantových projektů. V roce 2000 jsme s profesorem Mignotem, který vede Stanfodské centrum pro poruchy spánku, publikovali práci, která se týkala mutace genu zodpovědného za jednu klinickou jednotku poruchy spánku ve smyslu plus (nadměrné denní spavosti) – narkolepsii.

Zatím byl popsán pouze jeden pacient na světě s touto mutací, po dalších sedmi letech se nový neobjevil… Profesor Mignot dlouhodobě pracoval na modelu narkolepsie u psů. Když spatřil video ukázku kataplektického záchvatu našeho pacienta, uvědomil si klinickou podobnost záchvatů s jemu známým modelem, a tak byl objeven deficit prehypokretinového genu. To už bychom ale zabíhali do příliš velkých podrobností… Naši práci jsme přednesli na neurologickém kongresu v San Diegu, kde jsem dostala i zmiňovanou cenu.

* Znamenal váš výzkum konkrétní změny a pomoc pro pacienty?

Pokud se týká hypokretinu u narkolepsie, jeho absence má význam pro klinickou klasifikaci onemocnění a výhledově snad i pro jeho léčbu. V roce 2005 byla Americkou akademií spánkové medicíny uveřejněna nová mezinárodní klasifikace poruch spánku, jejíž přípravy jsem se také zúčastnila, právě pro své zkušenosti s nadměrnou denní spavostí.

V současné době uveřejňujeme výsledky evropské klinické studie o příznivém účinku modafinilu na zvýšenou denní spavost u dětí s narkolepsií a syndromem spánkové apnoe. Zabýváme se také genetickým podkladem syndromu neklidných nohou, kterým trpí dle odhadů 6 až 15 procent populace, a jeho léčbou.

Objevuje se i zvláštní skupina poruch spánku, provázená výrazným nočním neklidem až agresivním chováním, která může být předzvěstí některých později se objevujících neurodegenerativních poruch, například Parkinsonovy nemoci. Ve spánkové laboratoři se proto snažíme korelovat tyto patologické spánkové projevy s dalšími faktory.

* Věnovala jste se vedle poruchy spánku podrobněji i jiným neurologickým problémům?

Více než 30 let se věnuji dětské neurologii, a i když jsem vedla kliniku, vždycky jsem „srdcem“ zůstala dětským neurologem. Vždy mě nejvíc zajímala geneticky podmíněná neurometabolická a neurodegenerativní onemocnění, u nichž rozvoj biochemických a zejména enzymatických i molekulárně-genetických metod vedl v průběhu let k upřesnění diagnostiky a umožnil i jejich prenatální záchyt.

V posledních letech se u některých z nich objevují i možnosti léčby. Ve spolupráci s jinými pracovišti jsem se věnovala dětským neurovývojovým poruchám (chování, řeči, učení…). Nedílnou součástí dětské neurologie jsou i záchvatová onemocnění – zejména epilepsie a diferenciální diagnostika neepileptických, převážně nočních záchvatových stavů.

K dětské neurologii pochopitelně patří i diagnostika nervosvalových poruch, nádorových onemocnění, zánětů a řady dalších chorob. V posledních letech jsme byli zapojeni do českých i mezinárodních výzkumných projektů (včetně 6. rámcového programu EU a WHO).

* Věnujete se také pedagogické činnosti. Je o neurologii mezi studenty zájem?

V rámci lékařství vyučujeme neurologii ve čtvrtém a šestém ročníku, máme velké množství magisterských i bakalářských oborů, dokonce vyučujeme i pro jiné fakulty, třeba speciální pedagogiku pro pedagogickou fakultu, a spolupracujeme i s elektrotechnickou fakultou.

Kromě neurologie nabízíme některé povinně volitelné předměty, jedním z nich jsou neurovědy, o které je zájem, mezi povinně volitelné předměty patří také spánková medicína. Studenti chodí na kliniku na stáže, které vedou asistenti, já přednáším a zkouším. Dále máme velké množství postgraduálních studentů. V současnosti jich vedu pět, tři již úspěšně studium ukončili a obhájili titul Ph. D.

* Čím se v současné době nejvíc zabýváte?

Osm let – do roku 2006 – jsem byla přednostkou kliniky, nyní vedu dětské a dorostové oddělení. Věkové rozmezí přijímaných pacientů je 2–18 let, děti jsou přijímány dle potřeby i s rodiči a pokrýváme celé spektrum dětské neurologie. V průběhu podzimu vyjde monografie „Poruchy spánku a bdění“. Psali jsme ji společně s profesorem Šonkou a dalšími kolegy.

Je to multioborový pohled na poruchy spánku, takže se domníváme, že najde uplatnění nejen u neurologů, ale i u psychiatrů, psychologů, interních a praktických lékařů či pediatrů a vzhledem k podrobně popsaným obtížím dechovým ve spánku i u plicních lékařů, krčních specialistů a stomatologů. Doufáme, že kniha bude mít dobrou odezvu a bude užitečná také pro svůj nový pohled na klasifikace spánkových poruch.

* Čeho si na své klinice ceníte?

Klinika je členěna na lůžkovou část a specializovaná centra, která pokrývají neurologii v celé šíři. Výhodou je spojení dětské i dospělé lůžkové části a možnost hospitalizace akutních stavů na jednotce intenzivní péče. Centra pokrývají diagnostiku a léčbu extrapyramidových chorob, demyelinizačních onemocnění – zejména roztroušené sklerózy, diagnostiky, léčby a prevence cévních mozkových příhod, nervosvalových onemocnění a poruch nervosvalového přenosu a poruch spánku a bdění.

Naše spánková laboratoř má dlouhodobou tradici, zásluhou docenta Rotha byla první laboratoří svého druhu ve střední Evropě. Centrum je po stránce diagnostické i léčebné hodně vytížené. Spánková laboratoř je velmi dobře zařízená, odpovídá evropským parametrům a patří mezi akreditovaná pracoviště spánkové medicíny. V komplexu budov Neurologické kliniky je umístěno i radiologické pracoviště, CT a magnetická rezonance, což je pro diagnostiku neurologických onemocnění velmi důležité.

* Čím je zajímavé oddělení dětské neurologie?

V loňském roce jsme na dětském lůžkovém oddělení vybudovali monitorovací jednotku, která je propojena s centrální spánkovou laboratoří a zaměřena hlavně na sledování poruch dýchání ve spánku u různých neurologických, především nervosvalových onemocnění. U těchto pacientů dochází ke svalovému ochabnutí nejvýrazněji právě ve spánku, kdy se objevují stavy bezdeší – apnoické pauzy s omezením přívodu kyslíku do mozku a dalších orgánů.

Při déletrvající poruše nočního dýchání dochází k srdeční insuficienci, časté jsou plicní infekty a zhoršuje se i klinický obraz základního onemocnění. Nejúčinnější pomocí je neinvazivní ventilační podpora – nasazení aparátu BiPAP, který zlepší či normalizuje dechovou poruchu. Monitorovací jednotka byla vybudována s pomocí grantu ministerstva zdravotnictví.

* Jak trávíte volný čas, zbývá-li vám nějaký?

Celý život jsem sportovala, hlavně se svými syny, jezdila jsem na surfu, hrála tenis. Dosud každou zimu lyžuji, pokud je to možné, nejraději v Itálii v Dolomitech. Jezdím na běžkách i na sjezdovkách. Nevynechám jedinou příležitost zaplavat a zacvičit si. V létě jsem si oblíbila turistiku, letos v Jeseníkách jsem přišla na chuť nordic walkingu. Mám velkou zahradu, takže i to mi zabírá dost času, ale nestěžuji si, protože péče o zahradu je mým koníčkem.

Ráda chodím do divadel a na koncerty. Jen s knížkami a literaturou je to horší. Člověk se snaží držet krok hlavně po stránce odborné literatury, a na četbu mimo ní už moc času nezbývá. Asi devadesát procent toho, co čtu, se týká mé profese. Zbytek volného času mi zabírají čtyři vnoučata ve věku od osmi měsíců do osmi let, takže volný čas využívám opravdu naplno.

* Co je pro vás v životě důležité?

Pro spokojený a šťastný život by mi nestačila jen práce. Myslím si, že člověk musí mít zázemí v partnerském vztahu nebo v rodině, jedině to jej může udělat spokojeným. Pokud je člověku dobře a má zázemí, potom se mu samozřejmě i mnohem lépe pracuje. Když jsem osm let vedla tuto kliniku, měla jsem obrovskou podporu rodiny, jinak by se to ani dělat nedalo. Člověk mnohokrát sám o sobě pochyboval a někdy potřeboval podporu od někoho jiného – utvrdit se v tom, že má pokračovat a že to zvládne.

Olga Pavlíková

prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc.

Na lékařské fakultě UK promovala v roce 1963. Atestovala v roce 1968 z neurologie a o dvanáct let později z dětské neurologie. Profesorkou neurologie je od roku 1997. V té době se rovněž na osm let stala přednostkou Neurologické kliniky 1. LF UK v Praze. Od roku 2006 vede na této klinice dětské a dorostové oddělení.

Je členkou mnoha odborných společností v ČR (Neurologická společnost, Společnost pro neurovědy, Společnost dětské neurologie, Společnost pro klinickou neurofyziologii) i v zahraničí (Mezinárodní společnost klinické neurofyziologie, Evropská neurologická a Pediatrická neurologická společnost, Evropská společnost pro výzkum spánku). Její práce byla mnohokrát oceněna, v letech 1996, 1997 a 1998 Českou neurologickou společností za nejlepší publikaci roku, v roce 1997 Českou společností pro neurovědy, v roce 1998 získala Cenu rektora UK a v roce 2000 Cenu Americké neurologické akademie, která jí byla udělena na 52. kongresu v San Diegu za nejlepší práci v oboru spánkové medicíny.

Ohodnoťte tento článek!