Životem jsem připraven

Životem jsem připraven

Kliniku plastické chirurgie Fakultní nemocnice u svaté Anny (FNUSA) v areálu nemocnice nenajdete. Špičkové lékaře pracující v atraktivním oboru pod vedením prof. MUDr. Jiřího Veselého, CSc., mikrochirurga evropské pověsti, musíte hledat jinde. Na klidném místě brněnského Králova Pole.


Životem jsem připraven

 

OSOBNOST PLASTICKÉ CHIRURGIE

Kliniku plastické chirurgie Fakultní nemocnice u svaté Anny (FNUSA) v areálu nemocnice nenajdete. Špičkové lékaře pracující v atraktivním oboru pod vedením prof. MUDr. Jiřího Veselého, CSc., mikrochirurga evropské pověsti, musíte hledat jinde. Na klidném místě brněnského Králova Pole.

* Proč vlastně klinika sídlí na Králově Poli?

Plastická chirurgie byla založena na Králově Poli v roce 1949 profesorem Václavem Karfíkem v bývalém soukromém Navrátilově sanatoriu. Teprve později se pracoviště stalo organizačně stálou klinikou a součástí Fakultní nemocnice u svaté Anny.

* Vraťme se do vašeho dětství. Čím jste chtěl být jako kluk?

Zemědělským inženýrem. Moji rodiče pocházeli z Kyjovska, kam jsem pravidelně jezdil k oběma babičkám na prázdniny. Dokonce jsme tam později s rodiči postavili dům. Přemýšleli jsme o variantě, že bych tam žil a živil se právě v zemědělství.

* Střední školu jste už ale studoval v Brně…

Ano. Otec v Brně pracoval a nakonec se celá rodina v Brně usadila, když mi byl jeden rok.

* Co bylo motivem pro studia medicíny?

Ještě v posledním ročníku gymnázia jsem se rozhodoval mezi medicínou a veterinou. Měl jsem a mám rád zvířata, kromě hlodavců. Takže nakonec zvítězilo lékařství.

* Kdy jste se rozhodl pro chirurgii?

Začal jsem o ní přemýšlet někdy po třetím ročníku. Ve čtvrtém roce studia už jsem chodil vypomáhat právě sem na plastickou chirurgii. Tady jsem si uvědomil, že právě v tomto oboru mohu uplatnit svoje výtvarné předpoklady.

  • Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byla to z hlediska rozvoje oboru období velmi příznivá etapa vývoje plastické chirurgie. Byla polovina 70. let a právě se začínala rozvíjet mikrochirurgie. Lékaři, kteří se jí věnovali, pracovali na experimentálním sále, kde si cvičili operační úkony na králících. Já se k nim přidal a už jako student jsem uměl sešít cévu, která měla jeden milimetr.

* Po promoci jste nastoupil na I. chirurgickou kliniku do brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny. Proč jste se nepokusil jít hned na plastickou chirurgii?

To je jednoduché – na plastiku mohl lékař jít až po absolvování atestace. Ale já byl na všeobecné chirurgii tak spokojený, že ačkoli jsem se po atestaci chystal přejít na plastiku, nakonec se mi moc nechtělo. Pracoval jsem tam jako sekundář a – lidově řečeno – „čichl“ jsem si k velkým výkonům. Klasická chirurgie měla také svůj pravidelný řád a byly tam osobnosti, které jsou mi vzorem dodnes. Například profesor Bohumil Potrusil, docent Vladimír Klimecký nebo primáři Svatopluk Synek a Miloš Zapletal. Byly to veličiny, které mě hluboce ovlivnily.

* V roce 1982 jste nakonec na plastiku odešel. Bylo to tedy velké rozhodování?

Pomohl mi profesor Potrusil. V té době jsem na chirurgii začínal replantovat prsty, s kolegou Čapovem jsme v roce 1982 přišili jako jedni z prvních u nás ruku. Když profesor Potrusil viděl tyto mé sklony, na plastiku mě doporučil. Na Klinice plastické chirurgie tehdy zrovna chirurg, který prováděl replantace, odešel do zahraničí. Uvolnilo se tam tedy místo mikrochirurga.

* Jaká tehdy vlastně byla plastická chirurgie?

Ve srovnání se dneškem je ohromný rozdíl zejména v rekonstrukční plastické chirurgii. Přenosy tkáňových celků, které se dělaly postupně a po etapách a byly závislé na výživě okolí, kam se tkáň přenášela, jsou pro nás už téměř historií. Mikrochirurgie od té doby zaznamenala obrovský rozvoj a doslova převrat v rekonstrukční chirurgii.

* Které výkony či novinky vidíte jako nejdůležitější v rámci tohoto „převratu“?

Především primární rekonstrukce po rozsáhlých onkologických onemocněních hrudní nebo břišní stěny a hlavy a krku. Primární rekonstrukce obecně znamená, že se jedná o jednodobou operaci, kdy je odstraněn tumor a nahrazena chybějící část krytu tkáňovým celkem nebo svalem, případně s kostí. Onkochirurg má tedy „volné ruce“ a jeho úkolem je pouze dodržet radikalitu operace a nestarat se, jak ránu sešít.

Tyto operace dramaticky prodloužily život zejména u některých typů nádorů hrudní stěny. Dalším velkým posunem vpřed je přenos funkční svalové jednotky, ať na částečně ochrnutou pažní pleteň nebo ochablou tvář z poruchy lícního nervu či jako náhrada funkce některých svalových skupin. Výraznou změnu přinesly i přenosy svalové tkáně na devastované ischemické bérce, které dříve končily chronickou osteomyelitidou.

A nejnovější oblastí spojenou opět s onkologií jsou léčebné nebo preventivní mastektomie s primární rekonstrukcí u pacientek, které mají buď karcinom jednoho prsu, nebo významnou rodinnou anamnézu zvyšující riziko vzniku rakoviny až padesátkrát. Přitom mají genetické dispozice vyjádřené pozitivitou genů BRCA 1 a 2. Tyto operace jsou obvykle oboustranné a žena se po kůži šetřící mastektomii probudí s rekonstruovanými prsy.

* Fungovala za minulého režimu i estetická chirurgie?

Ta zde byla vždy, i za dob hluboké totality. A už tehdy si pacienti za estetické zákroky platili. V základech oboru se mnoho nezměnilo, například rinoplastiku, operaci nosu, provádíme téměř stejně jako naši kolegové před čtyřiceti lety. Ale i zde máme k dispozici nové technologie a metody.

* Klinika, kterou vedete, je jedním z mála pracovišť u nás, které se věnuje chirurgické léčbě transsexuality, je to tak?

Ano, standardně ji zde provádíme. Hluboký vliv na to měla spolupráce s italskými kolegy, kde jsem vlastně s touto terapií začal, také zde vznikly první odborné publikace. Pak jsme začali s léčbou transsexuality v Brně. Myslím, že jsme v tom na velmi dobré úrovni, protože nás vyhledávají i pacienti ze zahraničí, kteří se dozví o našich metodách.

* Bývají u chirurgické léčby transsexuality také etické překážky?

To je velmi citlivá oblast. Sám jsem pacienty-transsexuály nejdřív vnímal spíš po pracovní stránce, jako vyžití v mikrochirurgické rekonstruktivě, kdy jsme přenášeli tkáňový celek na nervově-cévní stopce a vytvářeli penis. Pochopení nebo vcítění do duše transsexuála následovalo mnohem později. Přiznám se, že mi trvalo několik let, než jsem tyto pacienty pochopil a přizpůsobil se jejich myšlení.

* Jak tyto operace působí na vaši psychiku?

Pro mě jako pro chirurga, který dělá přeměnu dokonalého genitálu v nedokonalou napodobeninu, to byla zpočátku velká psychická zátěž. My ale všechny pacienty na tento fakt několikrát upozornili.

* Věnujete se přeměně „female to male“ i naopak. Co je obtížnější?

To se nedá srovnat. Rekonstrukce penisu, kterou dnes děláme, je pro mě jednodušší a lehčí než vytvoření vagíny, tedy přeměna „male to female“.

* Jsou tyto operace časté?

Poměrně ano, přichází dvacet až pětadvacet pacientů za rok.

* Jak se díváte na pacientky, které si nechávají zvětšit či zmenšit prsa kvůli efektu? Nevstupujeme přírodě až příliš do jejích kompetencí?

Příroda je jedna věc, ale pak je tady také psychika pacienta a fakt, jak se sám se sebou dokáže ztotožnit. Například transsexualita je nemoc, se kterou se jedinec narodí a začne se projevovat třeba až v pubertě. Najednou se ten člověk není schopen identifikovat sám se sebou. Je v podstatě bez vlastní viny psychicky odsouzený.

Na tomto příkladu můžeme pochopit i pacientku, která se nesrovnala se svými prsy a ví, že to jde udělat lépe. Smíří se s tím, že bude mít umělou náhradu, ale prsa se zvětší a budou mít téměř dokonalou podobu. Výsledek operace může zcela změnit psychiku člověka a pomoci mu, proto s tím souhlasím.

* Rozmluvil jste někomu operaci, protože jste tušil, že po ní bude vypadat příšerně?

Určitě. Odhad výsledku je základ práce dobrého plastického chirurga. A na tom výsledku se pak musí s pacientem domluvit. Když se to podaří, nikdo není nepříjemně překvapen. Hodně tedy záleží na chirurgových zkušenostech.

* Dají na vás pacienti, nebo často trvají na svém?

Většinou na nás dají. Když však pacient trvá tvrdošíjně na svém, jsou dvě východiska. Buď říci nebudu vás operovat, protože to nedopadne dobře. Anebo seznámit pacienta se všemi riziky, a pokud je chce podstoupit, operaci uskutečnit.

* Když si v internetovém vyhledávači zadám heslo plastická chirurgie, ukáže se dlouhá řada jmen lékařů i pracovišť. To existuje tolik zkušených a kvalitních plastiků?

Plastických chirurgů je skutečně jako hub po dešti. Nás padesátníků a šedesátníků, kteří by poskytovali služby plastické chirurgie, ale mnoho není. Dorostla však mladá generace chirurgů. Další věcí je, že se do výkonů z estetické chirurgie v soukromé sféře pouštějí i lékaři z jiných oborů, kteří nejsou atestováni z plastické chirurgie.

* Je to správné? Ptám se vás i jako bývalého předsedy České společnosti plastické chirurgie (ČSPCH).

Řeknu to jinak. Na sto tisíc obyvatel by měl být jeden plastický chirurg. U nás by jich tedy mělo být asi sto. Je nás ale 130, a to nepočítám ještě další lékaře z jiných oborů, kteří se zabývají estetickou chirurgií. My léta přemýšlíme, jak z této situace ven. Myslím si, že hlavní problém je v tom, že zařazení do oborů má na starosti ministerstvo. ČSPCH pracuje léta na systému, který by měl regulovat strmý nárůst plastických chirurgů. Protože ti nenajdou zaměstnání a odcházejí do privátního sektoru s nedostatečnou praxí. A tam už hrozí, že mohou poškodit pacienta.

* Zájem o služby estetické chirurgie po listopadu 1989 musel být značný…

Zájem byl a je ohromný. Proto také vzniklo tolik soukromých pracovišť.

* O co mají lidé v estetické chirurgii největší zájem?

U žen jsou to operace prsou, vytažení vrásek obličeje, odstranění převisů očních víček, odsátí tuku atd., muži si nechávají upravit odstávající uši, nos, provádíme jim i liposukci boků nebo prodlužujeme penis.

* Co vás v současné době nejvíc trápí v situaci kolem vašeho oboru?

Asi postoj některých zdravotních pojišťoven k rekonstrukci prsů po jejich amputaci. Je totiž povolen jeden takový výkon za den, a pokud chceme operovat oba prsy, pojišťovna to musí schválit. Přitom rekonstruovat hned dva prsy je nesmírně důležité pro zdraví pacientek. Například ve Spojených státech je běžnou praxí, že nemocným, jež jsou indikované k amputaci prsu nebo prsou, jsou ihned voperovány prsní náhrady. Ta žena vlastně vůbec nezažije pocit, že by o prsa přišla. Stejně to děláme i my, protože kdybychom ten zákrok rozdělili, mohli bychom pacientku poškodit.

* Příroda má nepřeberné množství tvarů a velikostí ženských ňader. Kolik jich má k dispozici plastický chirurg?

Nahrazení prsu je možné dvojím způsobem. Buď voperováním implantátu, nebo náhradou z vlastní tkáně. Osobně mám raději variantu druhou, kterou většinou aplikujeme u dam, jež mají poněkud převislé bříško. Tkáň pak odebíráme z podbřišku, kde bývá bohatá tuková vrstva, takže pacientka po operaci ještě navíc zeštíhlí. Vlastní tkání dokážeme vytvořit přirozený převis a tvar prsu.

Tvar a velikost pak záleží na domluvě mezi pacientkou a lékařem a na jeho šikovnosti a zkušenostech. Pokud rekonstruujete jeden prs, musíte dokonale napodobit zdravý prs. A to je vlastně to největší umění. Musíte mít cit, rozhodují zde milimetry, neméně důležité je umístění jizvy, která po operaci zbude. K tomu člověk musí vyzrát a mít trochu uměleckého cítění.

* Kolik druhů implantátů se používá?

Mnoho, ale jejich zásadní nevýhodou je nutnost výměny po zhruba patnácti letech.

* Nenapadlo vás někdy založit si vlastní plastickou kliniku?

Dosud ne. Také proto, že mám rád rekonstrukční plastickou chirurgii a v privátní praxi bych se musel věnovat výlučně estetické chirurgii. A pak tím, že jsem přednosta kliniky a pracuji dlouhou dobu ve výboru ČSPCH, mohu ovlivňovat vývoj plastické chirurgie. No a jedna z nejdůležitějších věcí – my zde na klinice privátní praxi provozujeme.

* Jak tedy dělíte svůj čas mezi privátní a fakultní praxi?
Máme svou pracovní dobu a po ní provozujeme soukromou praxi. V té době si od nemocnice pronajímáme prostory kliniky a platíme také za vše nemocniční, co použijeme.

* Jste jediná klinika, která sídlí mimo areál Fakultní nemocnice u svaté Anny. Nezávidí vám to kolegové trochu?

Hovoří se o tom, že jsme jim trnem v očích. Fakt, že se budeme stěhovat do areálu nemocnice, je ale téměř jistý. Obě varianty mají svá pro a proti. Současnou kliniku je nutné po technické stránce opravit. Pokud se odstěhujeme do areálu, budeme to mít jednodušší i po stránce interdisciplinární spolupráce. Ztratíme ale prvek jedinečnosti a tradice, který v současné době klinika má.

* Promýšlíte si dlouho náročné a dlouhé operační zákroky?

Nijak zvlášť se nepřipravuji. Životem jsem připraven.

* Plastika, ORL, onkologie, to jsou obory, které se místy překrývají. Jak si mezi sebou určujete hranice?

Určitý střet pohledů může být u kosmetiky. My ale děláme estetické nosy, lékaři z ORL nosy funkční. Odstávající uši děláme my, ale také mnoho ušařů, takže i zde dochází k překrytí. V onkologii se spíše doplňujeme.

* Na jaké úrovni je česká plastická chirurgie?

Na vysoké. Jezdíme dlouhá léta na kongresy a známe úroveň zahraničních pracovišť. Vysoce specializovaných klinik je několik desítek, zbytek pracovišť dělá lehčí rekonstruktivu.

* Jak vidíte budoucnost plastické chirurgie?

Obor má své hranice a my je docela přesně známe. Budoucnost bude nejspíš ve tkáňovém inženýrství. Zatím umíme nahradit kůži v laboratorních podmínkách, ale byl také vypěstován ušní boltec na hřbetu myši. Pokud však z kmenových buněk dokážeme vypěstovat chybějící orgány, půjde o řešení limitací plastické chirurgie.

* Co vám dává výuka studentů lékařské fakulty
Myslím, že každý pedagog-chirurg musí mít z výuky dobrý pocit, protože to, co se naučil, předává dál.

* Kterou operaci nebo zákrok považujete za svůj největší úspěch?

Asi bych musel dlouho vzpomínat. Ale nejtěžší operace, na které spolupracovala celá klinika, byly tři tkáňové přenosy v jedné operaci. Pracovaly na nich tři zkušené týmy současně na velkém operačním sále. Nahrazovali jsme ohýbače a natahovače prstů na předloktí po ztrátovém poranění, tkáň jsme vzali ze svalů na nohách. Kožní kryt jsme pak použili z laloku ze zad. To byly nejtěžší operace, trvaly 14 hodin.

* Kterého ocenění si nejvíc vážíte?

Asi jsou to úvazky na zahraničních univerzitách. V Itálii jsem měl od roku 1996 tři úvazky jako hostující profesor. A před dvěma lety bylo na mikrochirurgickém kongresu italské společnosti plastické chirurgie veřejně řečeno, že jsem jeden ze zakladatelů mikrochirurgie v Itálii. To mě skutečně velmi potěšilo. Také proto, že to bylo řečeno v době, kdy mě Italové již nepotřebují.

* Viděl jste alespoň kousek ze seriálu Plastická chirurgie, s. r. o.? Co mu říkáte?

Viděl jsem před lety pár epizod. Pak jsem pochopil, že nejde o chirurgii, ale spíš o sex. S reálným životem plastických chirurgů to mělo málo společného. Možná ale, že se životem těch ryze soukromých kolegů ano.

* Kde si nejlépe odpočinete?

Dřív jsem sportoval, dneska mi k psychickému odpočinku nejvíc pomůže les.

Martin Ježek

prof. MUDr. Jiří Veselý, CSc. * 9. listopadu 1953 v Kyjově

Absolvoval Lékařskou fakultu v Brně, promoval v roce 1979. Poté nastoupil na I. chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně (FNUSA), kde působil do roku 1982 jako sekundární lékař. Ačkoli se vždy zajímal o plastickou chirurgii a mikrochirurgii, chtěl na všeobecné chirurgii zůstat. Jeho zájmu a chirurgické zručnosti si ale všiml profesor Bohumil Potrusil a doporučil jej na uvolněné místo mikrochirurga Kliniky plastické chirurgie FNUSA, kde působí dodnes.

Od roku 1995 pak jako přednosta kliniky se zaměřením na rekonstrukční mikrochirurgii – vrozené vady rukou, traumatologii, onkologii, zejména hlavy a krku, transsexualitu a rekonstrukci prsou po ablacích. Profesor Veselý atestoval z chirurgie v roce 1983 a z plastické chirurgie v roce 1988. Habilitoval v roce 1996, profesorem byl jmenován v roce 2003. V letech 1989-1996 získal kontrakt hostujícího profesora na třech italských univerzitách. Věnuje se pedagogické činnosti na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity.

Klinika plastické chirurgie FNUSA se pod jeho vedením stala mezinárodně známým pracovištěm, kterým prošly desítky stážistů, pro něž se pracoviště stalo vzorem. Je autorem řady vědeckých publikací, členem České společnosti plastické chirurgie, po dvě období byl také jejím předsedou, dále členem Mezinárodní konfederace plastické, rekonstrukční a estetické chirurgie ad. Je ženatý a má tři děti. Je vášnivým nimrodem, jeho koníčkem je výtvarné umění, sám též rád maluje.

Ohodnoťte tento článek!