Na spolupráci stavím celý náš výzkum

Na spolupráci stavím celý náš výzkum

Výzkum prof. MUDr. Heleny Tlaskalové-Hogenové, DrSc., v oblasti slizniční imunity, střevní mikroflóry a jejího vlivu na vznik chronických onemocnění je znám po celém světě. Po dlouhá léta se zabývala celiakií, její laboratoř v 80. letech přispěla i do praktické oblasti, a to zavedením imunologických testů důležitých pro vyhledávání a diagnostiku celiakie.


Na spolupráci stavím celý náš výzkum

 

OSOBNOST ČESKÉ IMUNOLOGIE

Výzkum prof. MUDr. Heleny Tlaskalové-Hogenové, DrSc., v oblasti slizniční imunity, střevní mikroflóry a jejího vlivu na vznik chronických onemocnění je znám po celém světě. Po dlouhá léta se zabývala celiakií, její laboratoř v 80. letech přispěla i do praktické oblasti, a to zavedením imunologických testů důležitých pro vyhledávání a diagnostiku celiakie.

* Toužila jste po studiu lékařství již od dětství, nebo to byla spíše náhoda? Co bylo definitivním impulsem, který převážil na stranu medicíny?

Jako dítě jsem si nepředstavovala, že budu lékařkou. Ke studiu medicíny mě přivedlo až žižkovské gymnázium – naše tehdejší paní učitelka Havlínová byla veliký nadšenec pro přírodovědné obory a kromě výuky chemie zařídila zájmové biomedicínské kroužky. Přednášeli nám studenti a učitelé z lékařské fakulty a tyto přednášky mě velmi zaujaly. Rozhodovala jsem se dlouho mezi chemií a medicínou, nakonec jsem zvolila medicínu. Po dvouletém působení v ústecké nemocnici jsem však stejně celý život pracovala v laboratoři.

* Co vám na chemii přišlo nejatraktivnější??

Zájem o tento obor jsem měla již od útlého věku. Měla jsem doma malou laboratoř ve skříňové stěně. Zde mi rodiče dovolili uložit chemické vybavení pro základní pokusy, občas došlo k menšímu výbuchu a skříňku jsem začernila. Nejvíc mě na chemii přitahovalo, že přinášela pokrok, nové objevy. Během svého pozdějšího působení v imunologické laboratoři jsem měla možnost osobně poznat pana profesora Wichterleho.

V určitém období mé výzkumné práce mě zaujala možnost specificky separovat buňky imunitního systému z krve nebo orgánů. V té době totiž bylo ve světě popsáno, že je možné na polymerní materiály navázat bílkoviny, např. protilátky nebo antigeny, a ty byly schopné reagovat s receptory na buňkách a tím příslušné předem určené buňky oddělit. Pro vhodné chemické polymery jsem se proto vydala do Ústavu makromolekulární chemie za Otto Wichterlem. To bylo v první polovině 70. let, kdy pana profesora zbavili všech funkcí i kolektivu spolupracovníků.

Byl úžasný, pracoval v laboratoři úplně sám, neměl ani laboranta, ale stále to byl ohromný nadšenec. Vlastníma rukama mi připravoval různé podoby svých chemických polymerů, špagetky, kuličky, rovné plochy. Nezapomenu, jak říkal, že bychom měli jít do ulic demonstrovat za využití umělých hmot v medicíně. Setkání s ním mě potěšilo, někteří vědci totiž byli po 68. roce v depresi. Myslím, že politická změna zrovna jeho v pracovním nadšení nezasáhla. Spolupráce s Ústavem makromolekulární chemie byla velmi zajímavá, později mi pan profesor představil další odborníky, se kterými jsem spolupracovala, jako byli dr. Čoupek a dr. Kopeček.

* Jak jste se dostala k osudové imunologii?

Pracovala jsem v Ústí nad Labem na hematologii. Tam jsem jako sekundární lékařka na oddělení byla mezi pacienty, ale součástí mé práce bylo i rutinní vyšetřování v imunohematologické laboratoři. Pamatuji si na velký zážitek, když mi lékaři ze soudního přinesli ručník, abych určila krevní skupinu pravděpodobného vraha.

Musím ale přiznat, že v Ústí se mi nelíbilo, bylo to tam přesně takové, jak popisoval spisovatel Páral. Po nástupu nových lékařů, tedy po našem příjezdu, nám oznámili, že ubytování je možné jen v noclehárně, ale nastoupit na umístěnky musíme. Měla jsem hodně smutných nálad, nastupovala jsem totiž s nadšením, připravena pomáhat lidem, ale to prostředí a chování nadřízených mě velmi zklamalo. Psala jsem dopisy svým bývalým spolužákům, jak jsem v Ústí nešťastná.

Ti zjistili, že v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd je vypsán konkurz na studijní pobyt a aspiranturu v imunologii. Přihlásila jsem se, konkurz udělala, nechtěli mě však ze severočeského kraje pustit. Trvalo skoro rok, než se to podařilo, v kraji bylo málo lékařů. Ředitelem Mikrobiologického ústavu byl ale v 60. letech profesor Ivan Málek, který měl silné politické postavení, a tak teprve když on napsal dopis, z Ústí mě pustili a ocitla jsem se na imunologickém oddělení v Praze.

* Imunologie tedy byla spíše náhoda, a kdyby byl v Praze konkurz na jiné místo, také byste to zkusila?

Ano, byla to víceméně náhoda, i když imunologie mě již v Ústí zaujala jako předmět s velkým mezioborovým dosahem… Když jsem v ní začínala, ptali se mne kolegové, co to ta imunologie vůbec je, a během několika let mi už nabízeli spolupráci. Obor totiž doznal velkého uznání a stal se spojovacím článkem nejrůznějších medicínských oblastí.

V době, kdy jsem nastoupila na imunologické oddělení Mikrobiologického ústavu, tu byla silná, světově uznávaná skupina vedená mým učitelem, profesorem Šterzlem. Velice omezené finanční prostředky přicházely centrálně z Akademie a vedoucí udával směr výzkumu. Profesor Šterzl mi na základě mé hematologické praxe navrhl studium vztahu mezi imunitou vůči vlastním tkáním a vůči bakteriím.

To byl takový základ, který usměrnil moji další práci. Profesor Šterzl založil gnotobiologickou laboratoř v Novém Hrádku, kde se pracuje s modely takzvaných bezmikrobních zvířat. Náročnými gnotobiologickými technikami lze dosáhnout toho, že těmto myším, potkanům nebo selatům chybí mikroorganismy, jež od narození osidlují epitelové povrchy každého z nás; jde tedy o experimentální modely, kde chybí mikroflóra. To mě vedlo k tomu, že jsem začala studovat úlohu střevní mikroflóry při vývoji imunologických reakcí a význam střevní imunity.

* V Mikrobiologickém ústavu jste strávila v podstatě celý svůj život. Jaké zásadní změny pozorujete ve vývoji ústavu a výzkumu po roce 1989? Co vše se změnilo k lepšímu a co je naopak horší či obtížnější?

Změny po roce 1989 jsou ohromné, změnil se celý způsob práce, úžasný a naprosto nesrovnatelný je dnes například kontakt se světovou vědou. Nedávno jsem našla dotazníky, které jsme museli vyplňovat, abychom dostali nebo nedostali povolení jen proto, že jsme chtěli někomu ze západu napsat dopis. Samozřejmě záleželo na podmínkách v jednotlivých ústavech Akademie. My jsme v 70. letech měli ředitele, který kontakty hlídal a znemožňoval.

Museli jsme vyplňovat různé dotazníky, v jednom z nich se například ptali, zda styk s cizincem nevybočil z normálních mezí – z tohoto dotazu jsme samozřejmě měli legraci. Pokud ovšem člověk o styk s cizincem nezažádal a příslušné dotazníky nevyplnil, mohl z toho mít velké problémy. Spolu s Blankou Říhovou a dalšími kolegy jsme během těch let s pomocí Čedoku zorganizovali zájezdy na světové imunologické kongresy, kterých se zúčastňovalo několik kolegů, a většinu výloh jsme si platili z vlastních peněz.

Nebylo to příliš často, zájezdy jsme pořádali asi jednou za čtyři roky. Protože to nebyla služební cesta a bylo to přes Čedok, nebyly problémy se stranickým povolením, museli jsme si jen sehnat příslib. Vzhledem k tomu, že jsme se během těchto výjezdů potkali se zajímavými kolegy pracujícími v podobných oblastech, byli jsme po roce 1989 potěšeni, když se ozvali a nabídli nám například sepsaní společných grantů.

Hlavní změnou je tedy možnost kontaktu s lidmi z různých zemí a dále možnost koupit okamžitě materiál potřebný pro výzkum (samozřejmě za předpokladu, že jste finančně zajištěna granty).

* Jste specialistka na slizniční, zejména střevní imunitu. V čem všem může mít svůj význam?

Domnívám se, že slizniční imunita hraje ohromnou roli při vzniku a vývoji různých chronických zánětlivých chorob, stále se toho však o jejich etiologii ví dost málo. Pokud se poruší bariérová funkce sliznic, zvláště u jedince s genetickou vlohou k určité chorobě, dostávají se do vnitřního prostředí organismu látky ze zevního prostředí i mikroorganismy nebo jejich součásti, které jsou na sliznicích normálně přítomny, a ty pak mohou aktivovat imunitní systém a spustit projevy nemoci.

Zabýváme se hlavně střevními záněty, ale poruchy střeva se dají pozorovat i u jiných nemocí. Například u cukrovky a při revmatických chorobách. Porucha slizniční imunity a regulace tedy hraje významnou roli při vzniku jiných chorob a tím má náš obor významné místo v medicíně.

* Velkou část svého profesního zájmu jste věnovala výzkumu celiakie. Můžete nám tuto oblast přiblížit?

Zabýváme se patogenetickými mechanismy celiakie, autoimunitní choroby, která má jako jedna z mála chronických nemocí známou příčinu, a to lepek (gluten) v potravě. Lidé s dědičnou dispozicí k této chorobě onemocní určitým typem zánětu tenkého střeva a jedinou dosavadní možností léčby je přísné celoživotní dodržování bezlepkové diety. Pokud se choroba objeví u batolat v době, kdy přecházejí na stravu obsahující lepek, diagnóza je většinou pediatrů stanovena dobře a včas.

Diagnóza pacientů, u kterých celiakie vznikne až v dospělosti, u nás zůstává dost velkým problémem, protože lékaři na tuto nemoc často nepomyslí. Je to způsobeno tím, že projevy nemoci jsou u těchto pacientů netypické, vůbec nemusí být přítomny známky poruchy zažívacího traktu a jsou zde jen necharakteristické symptomy, například únavnost, anemie či psychické poruchy. Pacient chodí od doktora k doktorovi a často končí u různých léčitelů. Přitom lze použít jednoduché sérologické testy.

To je jedna z věcí, kterou se snažíme prosadit na ministerstvu zdravotnictví – screening celiakie u rizikových skupin. Často se totiž sdružuje s dalšími chorobami. Dalším závažným problémem je ovšem léčba celiakie. bezlepková dieta je finančně velice nákladná (tři tisíce korun za měsíc navíc). Snažíme se bojovat za to, aby pacienti získali nějakou finanční podporu.

Ve výzkumu celiakie se dlouhá léta soustřeďujeme na působení lepku a jeho peptidů na imunitní systém. Spolu s docentkou Tučkovou se v posledních letech pokoušíme prokázat, že gluten ovlivňuje buňky přirozené imunity. S doktorkou Štěpánkovou jsme vyvinuly zvířecí model této choroby, který umožnil prokázat ochranný efekt mateřského mléka a jeho složek.

* Jak se nemoc projeví v případě, že pacient porušuje dietu?

Potíže se objeví znovu, ať už příznaky v zažívacím traktu (průjem, bolesti břicha…) nebo jinými, obecnými symptomy. Zajímavá je kožní forma celiakie, kterou lékaři někdy zaměňují za atopickou dermatitidu. Dalšími riziky při nedodržování diety jsou potíže psychické, poruchy reprodukce a další nespecifické příznaky. Přišla k nám žena, která nemohla mít po mnoho let děti a které lékaři řekli, že neplodnost a další potíže jsou způsobeny cukrovkou; na celiakii vůbec nepomysleli. U

dělali jsme imunologické testy z krve, byly pozitivní a gastroenterologové pak i biopticky prokázali, že se jedná o celiakii. Po přísném dodržování bezlepkové diety porodila zdravé dítě, které nám k naší radosti přinesla ukázat. Po několika měsících přišla znovu, se svým bratrem, který již obcházel léčitele, protože měl nevyléčitelnou anemii. Byl tichý, hubený, pokleslý. Vyšetření bylo i zde pozitivní, po odeslání na gastroenterologii pacient začal dodržovat bezlepkovou dietu a po několika měsících přišel jako vyměněný – živý, radostný, bez anemie a přibral na váze.

* Tato nemoc se jeví jako poměrně nová. Je to tak, že dříve se nevyskytovala, nebo ji jen lékaři nediagnostikovali?

To nelze tak snadno říci. V batolecím věku je nemoc známá po mnoho desetiletí. Byla zde i u dospělých, ale moc se na ni nemyslelo. Ještě před patnácti lety například vycházely v odborném tisku články, že i v USA je výskyt celiakie velmi nízký. Když se však začaly používat imunologické metody průkazu, zjistilo se, že celiakie je podobně jako v Evropě častá choroba s výskytem 1:200. U nás máme kolem pěti tisíc registrovaných pacientů, předpokládá se však, že je zde na 50 tisíc lidí, kteří mají nepoznanou celiakii.

* Dosáhli jste konkrétních výsledků v boji za pomoc celiakům?

Pod vedením pana profesora Friče fungovala na ministerstvu zdravotnictví komise, která se snažila pro pacienty s bezlepkovou dietou prosadit lepší podmínky. Byla však zrušena a nyní se snažíme o její znovuobnovení.

* Celiakie vás tedy provází celý život?

V první polovině výzkumného období jsem pracovala hlavně na tom, jak funguje střevní imunita a jak mikroflóra ovlivňuje vývoj imunity. To bylo ve spolupráci s dětským oddělením Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí. Zkoumali jsme význam mateřského mléka, jaké jsou v něm imunologické faktory, a zajímali jsme se o fyziologickou úlohu mikroflóry a slizniční imunity. Teprve později jsem se začala zabývat celiakií.

K tomu přispěla také spíše náhoda – po porodu se u mne objevily žlučníkové potíže, šla jsem tedy k panu profesorovi Fričovi a on se mě při vyšetření zeptal, čím se zabývám. Odpověděla jsem, že významem a imunologickými funkcemi střeva ve zdravém organismu. On na to, že je škoda, že se nezabýváme i střevními nemocemi. Tím začala moje dlouhodobá spolupráce s ním i dalšími gastroenterology v zajímavé oblasti celiakie a později i idiopatických střevních zánětů.

* Ještě bych se vrátila k výzkumu imunity během embryonálního vývoje a po narození. Jak probíhala spolupráce s dětskými lékaři a s porodnicemi?

Základ výzkumu probíhal na zvířecích modelech – pracovali jsme s bezmikrobními zvířaty, sledovali, jak se imunitní systém zvířete vyvíjí po kontaktu s bakteriemi, které nás osidlují v prvních dnech života. Popsali jsme, že dochází nejen k výraznému ovlivnění nástupu imunity na začátku života, ale že kolonizace střeva bakteriemi a složení střevní mikroflóry se odráží ve vývoji imunitních reakcí i v pozdějším věku.

Paní doktorka Lodinová-Žádníková patří k průkopníkům podávání probiotických bakterií. Již v 60. a 70. letech osidlovala děti ohrožené po narození patogenními bakteriemi (například při tehdejší epidemii způsobenou klebsielovou infekcí na novorozeneckých odděleních) takovým kmenem bakterií, který působil proti patogenním mikroorganismům a zvyšoval imunitu. V naší laboratoři jsme u těchto dětí sledovali imunitní odpověď a zjistili i popsali okamžité stimulační účinky těchto bakterií patrné nejen na úrovni střevní, ale i celkové imunity.

Občas se nás kolegové ze zahraničí ptali, jestli známe další osudy těchto dětí. Rozeslali jsme proto nedávno dotazníky a poměrně velká část rodičů odpověděla – ukázalo se, že děti, které byly vystaveny krátkodobému perorálnímu podávání těchto bakterií brzy po narození, měly menší výskyt alergií. Zdá se, že začátek života a to, co se odehrává ve střevě, je velice významné a rozhodující pro stav imunitního systému a celý další osud jedince.

* Často se hovoří i o tom, že lidé získávají kvůli přehnané hygieně alergie? Může to mít souvislost?

Jde o takzvanou hygienickou hypotézou – dnešní civilizace je příliš chráněna před kontaktem s bakteriemi, změnil se způsob výživy, ve velké míře se užívají antibiotika, vše je sterilizované. Zdá se, že tento způsob života mění imunitní odpověď, a proto možná narůstá výskyt „civilizačních nemocí“ – alergií a ostatních chronických zánětlivých chorob, nádorů… Přímé důkazy zatím sice nemáme, ale epidemiologické studie ukázaly, že v zemích, kde je hygiena na primitivnější úrovni, je mnohem nižší výskyt civilizačních chorob. Ale jestli je to opravdu příčinou, není dosud prokázáno.

* Zkoumala jste, jakou roli hraje naše mikroflóra, i u dalších chronických onemocnění. Kterým chorobám jste se věnovali a kde byly výsledky nejslibnější?

Zabýváme se Crohnovou nemocí a ulcerózní kolitidou. To jsou nemoci, kde se ukázalo, že střevní mikroflóra hraje důležitou roli při jejich vzniku. Snažíme se zjistit, které mikroby a jejich složky tyto choroby způsobují. Výsledky pokusů nás vedly k tomu, že jsme využili některých bakteriálních složek i k úspěšné léčbě experimentálně vyvolaných zánětů.

* Pracujete raději sama, nebo je pro vás ideální týmová práce?

Stavím na spolupráci celý život. Dnes už se vědec v biomedicinských oborech bez týmové práce neobejde. Nikdy jsem neměla publikaci, kde bych byla jediným autorem. Vždy jsem měla štěstí na výborné kolegy, jak vědce, tak spolupracující klinické lékaře i studenty. Těší mě setkávat se s lidmi při práci, ve společných projektech i na kongresech. Potkávat zajímavé lidi s podobným způsobem myšlení i společnými odbornými zájmy je pro mne největší odměnou.

* Některým vědcům vadí, že spolupracovníci neudělají práci tak precizně, jak si oni sami přejí.

Je pravda, že jsem to také zažila. Do roku 1989 jsem v laboratoři pracovala vlastníma rukama a mohla jsem si v pokusech sama vše kontrolovat. V souvislosti s politickou změnou jsme museli začít shánět peníze na výzkum, tedy psát granty, navíc jsem se stala vedoucí oddělení, čímž přibylo ohromně administrativy, a já musela překousnout, že už nemohu vše dělat svýma rukama. Zvykla jsem si pak mít radost z toho, když moji studenti a spolupracovníci dobře a úspěšně realizují mé nápady.

* Vaše práce je známa i v zahraničí. Co vám osobně mezinárodní spolupráce přináší?

Jsem poměrně často zvaná na přednášky na různých mezinárodních konferencích. Myslím, ze je to tím, že probíhá vlna zájmu o obor, kterým se zabývám celý život. Letos v létě jsme byli i se studenty v Japonsku na mezinárodním kongresu slizniční imunologie, kde jsme prezentovali několik výsledků. Jinak jsme samozřejmě v pravidelném kontaktu se zahraničními kolegy, se kterými máme nebo jsme měli společné projekty financované buď z Evropské unie, nebo NIH (Ústav národního zdraví v USA). Mezi tato pracoviště patří například Oxfordská univerzita, lékařská fakulta v Harvardu, nizozemské univerzity v Utrechtu a Groningenu. Dnes si již práci bez mezinárodních kontaktů nedovedu představit.

* Věnujete se také pedagogické činnosti, v roce 2001 jste získala profesuru. Kde vyučujete a co máte na této práci ráda?

Učila jsem už v 80. letech na přírodovědecké i na lékařské fakultě. Myslím, že je fajn být v kontaktu se studenty – člověk vidí, jak se vyvíjí medici. Na medicíně přednáším jen vybrané kurzy, na přírodovědecké fakultě pak celý semestr. Mohu pozvat lidi sem k nám a studenti si mohou oblíbit naši práci. Na druhou stranu musím říci, že je toho poměrně hodně. Nedovedu si svůj život bez učení představit, nyní však máme první vnouče a vím, že budu muset pomoci, stejně jako mně pomohly maminky. Ale zatím mě to baví a těší.

* Není snadné zároveň pracovat jako špičková vědkyně a k tomu se starat o rodinu. Řada českých vědkyň je však velmi úspěšných na poli odborném i rodinném. Co vám nejvíc pomohlo, abyste se mohla věnovat obojímu?

Byla jsem na mateřské a považuji to za nejkrásnější období, ale musím přiznat, že jsem nepocítila nějaký úbytek práce. Je pravda, že jsem sem chodila na semináře a manžel mi pomáhal celou dobu, hlavně když jsem pracovala. A také maminky, které mi vyzvedávaly děti z jeslí. Celkem jsem byla na mateřské tři roky, takže jsem si to užila. Dnes si myslím, že už je to asi horší. Když někdo nemá granty a publikace, nemůže pracovat, pokračovat.

* Minulý rok jste dostala medaili J. E. Purkyně, pyšnit se můžete i dalšími cenami. Kterého ocenění si vážíte nejvíc a proč?

Minulý rok jsem mimo medaile od odborných společností dostala také cenu od pacientského Sdružení celiaků ČR a té si velmi vážím. Protože jsem laboratorní pracovník, styk s pacienty mi někdy chybí.

* Co, vedle práce, patří k vašim zálibám?

Mám ráda fotografování, na chalupě zahradničení a rybaření, baví mě i vaření. V poslední době je pro mne největší zábavou sledovat a podílet se na vývoji dvouletého vnuka Honzíka.

Michaela Svobodová

prof. MUDr. Helena Tlaskalová-Hogenová, DrSc. * 29. prosince 1938 v Praze

Fakultu všeobecného lékařství UK absolvovala v roce 1962. Poté získávala zkušenosti nejprve v provozu jako sekundární lékařka v nemocnici v Ústí nad Labem, od roku 1968 už jako vědecká pracovnice imunologického oddělení Mikrobiologického ústavu ČSAV. Zaměřila se na vývoj imunity v ontogenezi, slizniční imunitu a na význam střevní mikroflóry pro vývoj imunity a pro vznik autoimunitních nemocí.

V roce 1994 obhájila doktorskou dizertaci a v roce 1995 dosáhla docentury na UK. V roce 2001 byla jmenována profesorkou. Přednáší na 1. lékařské fakultě a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je autorkou či spoluautorkou více než 180 původních vědeckých prací v impaktovaných časopisech, které byly citovány více než 1500x, 55 kapitol v českých a zahraničních odborných knihách a tří patentů.

Je členkou řady domácích i zahraničních vědeckých a odborných společností, organizací a výborů – v letech 1997–2000 byla předsedkyní České imunologické společnosti, je členkou výboru České společnosti pro alergologii a klinickou imunologii ČLS JEP, členkou Učené společnosti ČR, členkou vědeckých rad 1. LF UK a UK.

Podílela se na organizaci mnoha mezinárodních i domácích sympozií. Získala řadu cen, například Cenu ČSAV (1981 a 1982), Cenu společnosti gastroenterologické (1996), Cenu prof. Zavázala (1997), medaili Nihon University v Tokiu (1999) a medaili J. E. Purkyně (2006). Je vdaná a má dvě děti. Mezi její záliby patří fotografování.

Ohodnoťte tento článek!