Život se může otočit ve vteřině

Život se může otočit ve vteřině

Výchova špičkového traumatologa po promoci zabere nejméně 10 let. „Nejproduktivnější věk“ operatéra pak trvá 20–25 let, ale místo aby jej co nejvíc využil na sále, stráví spoustu času na různých schůzích, komisích nebo nadbytečnou administrativou, popisuje českou realitu prof. MUDr. Jan Bartoníček, DrSc., přednosta Ortopedickotraumatologické kliniky 3. LF UK a FNKV.


Život se může otočit ve vteřině

 

OSOBNOST ČESKÉ TRAUMATOLOGIE

Výchova špičkového traumatologa po promoci zabere nejméně 10 let. „Nejproduktivnější věk“ operatéra pak trvá 20–25 let, ale místo aby jej co nejvíc využil na sále, stráví spoustu času na různých schůzích, komisích nebo nadbytečnou administrativou, popisuje českou realitu prof. MUDr. Jan Bartoníček, DrSc., přednosta Ortopedickotraumatologické kliniky 3. LF UK a FNKV.

* Co vás přivedlo k medicíně?

Možná rodinná tradice – otec byl lékař, matka zdravotní sestra (ta navíc byla kvůli svému onemocnění z dětství chronickým ortopedickým pacientem). Také tomu přispěly vlastní zkušenosti s úrazy ze sportu, ale jednoznačně nevím. Prostě zhruba v 18 jsem věděl, že chci studovat medicínu, a když jsem se zapisoval na fakultu, měl jsem jasno, že to bude ortopedie.

* V čem medicína splnila vaše očekávání? A přinesla vám i nějaké zklamání?

Nemám důvod si stěžovat. Během studia i po promoci jsem potkal vynikající učitele (profesoři Doskočil, Slavík, Čech, Heřt) a vždy v pravou dobu. To samotné už je velké štěstí. Dostal jsem i příležitosti k seberealizaci, které v životě mohou, ale nemusí přijít. Takže jsem spokojen, žádné velké zklamání zatím nebylo. To neznamená, že by neexistovaly věci, které vám komplikují váš každodenní profesní život, takové to stokrát nic, co umoří osla… Ale kdo je dnes ve zdravotnictví nemá?

* Předpokládám, že traumatolog musí mít fyzickou sílu a neměl by na sále omdlévat. Jaké další specifické vlastnosti by měl mít, vedle samozřejmých odborných znalostí a dovedností?

Všechny ty vlastnosti jste skoro vyjmenovala a netýká se to traumatologů, ale každého náročného operačního oboru. Lze snad jen doplnit, že vás to musí bavit, musíte mít tu práci ráda a někdy mít i bezbřehou trpělivost s podmínkami, v nichž pracujete. Často se v tomto kontextu používá slovo poslání, jenže to je v poslední době termín zneužívaný a používaný na lékaře jako hůl. Zvláště, když jde o problémy spojené s financováním zdravotnictví a s pracovními podmínkami vůbec.

Takže ono nejde jen o vlastnosti, ale i o pracovní podmínky. Agresivní pacienti, bezdomovci v zuboženém hygienickém stavu, narkomani s rizikem HIV, operace v každou denní a hlavně noční dobu, to je jedna strana mince. Ta druhá je ohodnocení vaší práce podle bodového seznamu pojišťovny. To je výsměch.

Cena jednoduché výměny blatníku průměrného auta je mnohem vyšší než platba pojišťovny za operaci zlomeniny páteře nebo totální náhradu kyčelního kloubu. On už to jednou velmi výstižně řekl profesor Pafko, ale situace se od té doby moc nezlepšila. Proto je třeba tyto věci veřejnosti stále připomínat. Zdraví je považováno za jednu z nejvyšších hodnot lidského života, ale ti co se o něj starají, jsou cenou své práce degradováni na řemeslníky třetí kategorie.

* Dělíte svůj odborný zájem mezi ortopedii a traumatologii? Mezi výkony plánované a akutní? V jakém poměru? Můžete čerpat z jedné oblasti při práci ve druhé?

Ta první otázka není zcela přesná. Nedílnou součástí ortopedie je traumatologie pohybového aparátu. Na naší klinice to platí stoprocentně. Takže ať provádím totální náhradu kyčelního kloubu nebo osteosyntézu zlomené patní kosti, neopouštím hranice svého oboru. Přesnou statistiku si nevedu, ale myslím, že za těch 27 let je to tak půl na půl. Nedovedu si představit, že bych svou operační činnost limitoval jen na několik typů plánovaných operací.

Samozřejmě, že z toho pak akutní i plánované operace vzájemně profitují. Pokud chcete opravdu kvalifikovaně ošetřovat traumata určité krajiny, musíte tam být jako doma. To vám umožní plánované operace. A naopak akutní operace vás velmi často přivede do nezvyklé situace, s nutností improvizovat. Jak říkal jeden můj kolega: „Když je nejhůř, přicházejí ty nejlepší myšlenky.“ Tento „adrenalinový trénink“ se vám zase hodí tehdy, když se zkomplikuje jinak normální plánovaný výkon. A je tu ještě jedna výhoda.

Znalost klasických ortopedických operací, jako jsou například aloplastiky, osteotomie či artrodézy, je výhodou při ošetřování závažných nitrokloubních zlomenin, kde je anatomická rekonstrukce buď nemožná, nebo možná s těžko predikovatelným dlouhodobým výsledkem. Pokud tyto „ortopedické“ rekonstrukční výkony nemůžete použít ihned, volíte při akutních ošetřeních takový postup, aby se nezkomplikovala lokální situace pro jejich použití v pozdější době. Spojení klasické ortopedie a traumatologie pohybového aparátu na jednom pracovišti má i značné ekonomické výhody. Týká se to nejen přístrojů, operačních nástrojů, zásob implantátů, ale i využitelnosti lůžkového fondu.

* Kdo jsou vaši typičtí pacienti?

Největší část našich pacientů tvoří pacienti staršího věku, obvykle s monotraumatem, tj. se zlomeninou proximálního femuru, distálního radia, proximálního humeru a hlezna. Nejproblematičtější jsou pacienti se zlomeninou proximálního femuru (zlomeniny krčku a zlomeniny trochanterické). Jejich průměrný věk je 78 let, často jsou v nedobrém celkovém stavu a bez sociálního zázemí. I když se následná péče (včetně sociální) o tyto pacienty výrazně zlepšila, stále je k optimálnímu stavu daleko.

V naší statistice tvoří téměř jednu třetinu hospitalizovaných úrazů a z hlediska pooperační péče, kdy často suplujeme sociální lůžka, představují výraznou zátěž. Další závažnou a specifickou skupinou jsou tzv. vysokoenergetické úrazy, tj. většinou dopravní nehody a pády z výšek. Jsou to obvykle polytraumatizovaní pacienti, vyžadující multidisciplinární přístup jak v akutní fázi ošetření, tak při další léčbě.

Ta je velmi náročná na počet výkonů, délku hospitalizace a samozřejmě i finančně. Většinou se však jedná o mladší pacienty, kde je návrat do aktivního života přínosem nejen pro pacienta, ale i pro společnost. Smutnou kapitolu představují sebevrazi a drogově závislí. Ti obvykle patří do skupiny polytraumatizovaných a řada z nich se vrací opakovaně. Samozřejmě, že je ošetříme stejně jako ostatní, ale často se při tom neubráníme pocitu marnosti.

* Nemáte také někdy pocit marnosti, když vidíte potlučené řidiče a rozmašírované motorkáře?

Ani ne, je to naše práce a dopravní úrazy jsou fenoménem celého současného světa. S pocitem, že vaše práce je marná, se těžko pracuje v jakémkoli oboru. Spíše vám je líto těch lidských tragédií, když v autě jede celá rodina a ne z vlastní viny se jim život obrátí doslova naruby. Takových případů není bohužel málo, v řadě z nich navíc viník díky lepšímu autu vyvázne bez zranění a následně i s minimálním trestem vzhledem k tragédii, kterou způsobil.

* Viděl jste leccos. Máte nějaký neobvyklý případ, který se vám vryl do paměti?

Těch zajímavých nebo zvláštních případů je za léta praxe mnoho, ale z poslední doby dva pozitivní. Loni v září jsme ošetřovali muže, otce dvou dětí, poraženého v práci tramvají. Utrpěl zlomeninu femuru, otevřenou zlomeninu tibie vpravo a vlevo, zlomeninu acetabula, distálního humeru a lopatky vlevo. Akutně bylo provedeno zahřebování obou diafyzárních zlomenin a týden poté v jedné době ošetření všech zbývajících zlomenin. Letos přišel po 6 měsících od úrazu na kontrolu a přiznal se, že už dva týdny chodí do práce!

Letos v létě jsem zase náhodou zjistil, že pacientka, které jsme prováděli složitější rekonstrukční výkon kolenního kloubu, vystoupila rok a půl po operaci na Mount Everest. Lepší reklamu si snad ani nemůžete přát. To jsou takové ty třešničky na dortu, které každý z nás, kdo dělá tenhle obor, čas od času potřebuje jako stimulus do další činnosti.

* Pohled na většinu pacientů traumacentra však asi neskýtá příliš důvodů k radosti…

Naopak, většina pacientů důvody k radosti a optimismu skýtá, ale chvíli to trvá. Ty pozitivní pocity přicházejí po měsících, kdy vyšetříte pacienta, podíváte se na rtg snímek, srovnáte si ho s tím úrazovým a můžete říci, že léčení je skončeno a že to dopadlo docela dobře.

Samozřejmě, že máte i nezdary, ať už ze subjektivních či objektivních důvodů, to k naší práci také patří, ale těch úspěchů je zaplať pánbůh mnohem více. Smutek mám obvykle z problémových pacientů, kteří nespolupracují, nejsou motivováni na výsledku léčby, stále se jim něco nelíbí a nejsou ochotni vynaložit větší úsilí, aby léčení dopadlo co nejlépe. Není jich moc, ale jsou.

* Jak byste charakterizoval Ortopedickotraumatologickou kliniku, kterou vedete?

Její pracovní náplň specifikuje již sám název. Traumatologii pohybového aparátu dospělých se věnujeme od samého založení pracoviště. Ošetřujeme všechna poranění pohybového aparátu včetně páteře a pánve. Jedinou výjimkou jsou poranění šlach ruky a zápěstí, která ošetřují kolegové z Kliniky plastické chirurgie.

Kromě akutní traumatologie provádíme i posttraumatické rekonstrukční výkony. Z ortopedických výkonů jsou to především primární i revizní aloplastiky kyčle, kolena a ramena, artroskopie a řada dalších klasických ortopedických výkonů. Za „rodinné stříbro“ považujeme osteotomie v oblasti kyčelního, kolenního i dalších kloubů.

* Ortopedicko-traumatologická klinika FNKV vznikla v roce 1985. Od kdy funguje Traumacentrum FNKV a jaké hlavní důvody vedly k jeho vytvoření?

Traumacentra nejsou českým vynálezem. Ve velkých nemocnicích je to celosvětový trend, který se objevil v 80. letech minulého století. Dosavadní praxe jednoznačně prokázala, že soustředění těžkých úrazů do těchto center zlepšilo výsledky traumatologické péče, a to i v nejzávažnějších případech. Koncepce Traumacentra FNKV se rodila od počátku 90. let.

Kromě nás zde totiž byla Klinika plastické chirurgie, specializovaná mimo jiné na mikrochirurgii a replantace končetin včetně akrálních částí těla, a samozřejmě Klinika popáleninové medicíny. Následně byla dostavěna lůžková část Kliniky anesteziologie a resuscitace, ve druhé polovině 90. let vzniklo i Neurochirugické oddělení, později klinika.

Tato situace výrazně potencovala možnosti komplexní traumatologické péče ve FNKV. V rámci celostátním se o prosazení koncepce traumacenter výrazně zasloužil tehdejší ředitel brněnské Úrazové nemocnice Petr Zelníček. Oficiálně byla přijata a vyhlášena MZ ČR v roce 1999. Ze 14 tehdy ustanovených traumacenter mělo vinohradské největší spád – 1,3 milionu obyvatel.

* Podle jakých zásad jste traumacentrum vybudovali?

Traumacentrum je specifické tím, že jsou v něm k dispozici všechny obory nutné pro ošetření prakticky všech poranění. Tedy že má vybavení personální, materiální, prostorové, včetně organizačního řádu. Tyto zásady jsou obecné, i když jejich naplnění je v každé nemocnici individuální. Traumacentra, traumatologie, lékař-traumatolog, to vše jsou ovšem pojmy, které jsou dnes často chápány i vykládány mylně.

Je třeba si uvědomit, že každý obor má svoji traumatologii, a kvůli neustále se prohlubující specializaci dnes neexistuje nikdo, kdo by byl schopen zvládnout traumatologickou péči v celé šíři. Univerzální traumatolog, schopný ošetřit všechna poranění od hlavy po patu při respektování současných poznatků, již jako druh vymřel, a doba titánů tedy skončila.

Poranění břicha dnes ošetřuje břišní chirurg, poranění hlavy neurochirurg… Současnou doménou traumatologů je pohybový aparát, a to nejen jeho akutní poranění. Na celém světě se traumatologové kromě ošetřování úrazů čím dále více věnují plánované operativě včetně kloubních náhrad, nádorů, ortopedických vad nohy, tedy klasickým ortopedickým operacím. V podstatě je to důsledek rozvoje chirurgie pohybového aparátu jako celku.

* Jaký je vzájemný vztah vaší kliniky a Traumacentra FNKV. Jde o vydělené mezioborové centrum v rámci celé nemocnice, nebo je podřízeno klinice?

Obecně platí, že nositelem statutu traumacentra je celá nemocnice, neboť ta garantuje komplexní ošetření všech typů poranění. Traumacentrum není jen otázka chirurgických oborů, ale patří sem i obory další, například radiodiagnostika, neurologie, rehabilitace. Z toho plyne, že naše klinika je součástí organizační struktury Traumacentra FNKV a v jeho rámci zajišťuje ošetření poranění pohybového aparátu včetně páteře a pánve.

Co se organizace týká, v té se mohou jednotlivá traumacentra, respektive velké fakultní a krajské nemocnice, lišit. Z hlediska dostupnosti všech potřebných základních odborností v tom není velký rozdíl. Určitou výjimkou jsou pouze některé superspecializace, jako je stomatochirurgie, plastická chirurgie nebo popáleniny. Ty v každém traumacentru nenaleznete. Pokud je máte v areálu nemocnice, je to nesmírná výhoda, která například zásadním způsobem změní péči o poranění doprovázená ztrátou měkkých tkání.

* Dejme tomu, že srovnáme traumacentra s dnes tolik diskutovanou Úrazovou nemocnicí v Brně… Nerad bych se detailně vyjadřoval k problémům traumatologie v Brně. Obráceně by se mi to také nelíbilo. Úrazová nemocnice ale není v podstatě nic jiného než traumacentrum. Jejím současným problémem je, že vznikla jako solitér, tedy mimo velké brněnské fakultní nemocnice. Bylo to dáno historickým vývojem na základě rakouského modelu z období mezi oběma světovými válkami.

Jako solitéru jí tedy chybí ono zázemí, o kterém jsem mluvil výše. Ale přes to všechno je Úrazová nemocnice je jedním z nejlépe fungujících traumacenter u nás. Hlavní důvod úspěchu spočívá podle mého názoru v lidském faktoru. Dobře fungující týmy se v medicíně, a v traumatologii obzvlášť, budují dlouhá léta. Rozehnat je škrtem pera je snadné.

Když už se tedy má traumatologický tým Úrazové nemocnice stěhovat do Fakultní nemocnice v Bohunicích, měl by se přestěhovat kompletně (nikoli rozptýlit) a do podmínek, které budou lepší než dosavadní. Jde o to, aby konečným důsledkem přestěhování bylo zkvalitnění úrazové péče v Brně a okolí, a to nikoli jen v deklaracích, ale i ve skutečnosti.

* V Praze funguje hned několik traumacenter. Liší se od sebe?

Máme zde celkem pět traumacenter. Pouze pro dospělé ve FNKV, v ÚVN ve Střešovicích a ve FN Na Bulovce. Ve FN Motol je traumacentrum pro dospělé i děti a ve FTN v Krči pouze dětské traumacentrum. Základním prvkem určujícím potřebu traumacenter v Praze je geografická a dopravní situace. Z mého pohledu je pro traumatologii dospělých v Praze logický územní trojúhelník FNKV, Bulovka a Motol.

Ústřední vojenská nemocnice v těsné blízkosti motolské nemocnice se může zdát nadbytečnou, ale jde o armádní nemocnici, a na co jiného by se měla vojenská nemocnice zaměřit, když ne na traumatologii? Bohužel v poslední době prosakují znepokojivé zprávy, doufám, že pouze poplašné, o dalším osudu traumacentra na Bulovce.

Společným prvkem všech pražských traumacenter je, že traumata pohybového aparátu dospělých jsou ošetřována na ortopedických pracovištích. Takovou situaci naleznete mimo Prahu pouze v Plzni. Ve všech ostatních traumacentrech jsou to traumatologická oddělení. Rozdíly tkví v zastoupení některých specializací v jednotlivých nemocnicích. Motol jako jediná nemocnice má dospělé i dětské traumacentrum, ale chybí tam plastická chirurgie. Ta chybí i v ÚVN, Bulovka postrádá neurochirurgii, FNKV lůžkovou stomatochirurgii. Není to však až takový problém, protože jsme v případě potřeby schopni se mezi sebou domluvit.

* Jaké je postavení traumacenter v rámci jejich spádového území?

Tady je situace horší. Traumacentrům bylo ministerskou vyhláškou určeno, o co vše se musí postarat, jaké pacienty musí převzít z nižších pracovišť, ale to je vše. Traumacentra nemají žádné pravomoci jak ovlivňovat kvalitu traumatologické péče na nižších pracovištích. A občas je to velmi třeba. Myslím tím pravidelné doškolování včetně projednání komplikovaných případů, tedy něco jako funkce „krajského“ traumatologa.

Je to škoda, protože tak by bylo možno kontinuálně zlepšovat ošetření traumat na těchto pracovištích, ale i vzájemnou komunikaci a spolupráci. Úroveň traumatologie pohybového aparátu není dána jen úrovní traumacenter, ale i všech ostatních pracovišť, která se na ní podílejí. Na koncepci a organizaci traumatologické péče je proto nutné dále pracovat, včetně zajištění jejího financování, kontinuálního doškolování, vypracování základních terapeutických standardů pro jednotlivá poranění, získání validních celostátních statistických údajů a tak dále.

* Jak velká je vaše spádová oblast a jaké jsou počty ošetřených pacientů a výkonů?

Spádová oblast Traumacentra FNKV je Praha 2, 3, 4, 10, 11, 15, 21, 22, okresy Kolín a Kutná Hora, celkem 680 000 obyvatel. Navíc spád Kliniky popáleninové medicíny zahrnuje celé Čechy a totéž platí pro akutní mikrochirurgické výkony (například replantace končetin) prováděné na Klinice plastické chirurgie.

Kromě tohoto oficiálního spádu se na naši kliniku se žádostí o převzetí komplikovaných případů obrací řada ortopedických a chirurgických pracovišť téměř ze všech českých krajů. Co se týká statistiky výkonů, počet traumat v průběhu let neustále narůstá a je třeba na to reagovat. Uvedl bych čísla týkající se poranění pohybového aparátu, která jsou ve FNKV všechna ošetřována na našem pracovišti.

V roce 2006 jsme ambulantně ošetřili 19 000 akutních poranění a hospitalizovali 1384 pacientů (v roce 1993 to bylo pouhých 820 pacientů). Co se týká jednotlivých diagnóz, ošetřili jsme 398 zlomenin proximálního femuru (364 operačně), 450 zlomenin distálního radia (90 operačně), 249 zlomenin hlezna (67 operačně), 224 zlomenin proximálního humeru (44 operačně), odoperovali 57 zlomenin diafýzy tibie, 57 zlomenin v oblasti kolenního kloubu, 27 zlomenin diafýzy femuru, 50 zlomenin páteře, 46 ruptur Achillovy šlachy, 21 zlomenin pánve a acetabula…

* Projevuje se u vás nějak výrazně obecný nedostatek peněz ve zdravotnictví?

To, co nám dělá ekonomicky největší problémy, je financování akutní traumatologické péče. Traumacentra obecně mají povinnost ošetřit všechny komplikované případy, které jsou do nich poslány. Tito pacienti jsou ekonomicky nároční. Například ceny implantátů často šplhají do desetitisíců korun. Za těmito pacienty, v našem případě mimopražskými, však nejdou žádné finanční prostředky.

Tím nám výrazně ubývá peněz na plánované operace, především na náhrady kyčelního a kolenního kloubu. Klesá počet těchto výkonů, prodlužují se čekací doby. Zákonitě se musíte ptát, proč na traumatologickou péči a provoz traumacentra mají doplácet pacienti z Prahy 3 a 10. Pojišťovny tato otázka naprosto nezajímá.

Ještě se mi nestalo, aby se nějaká pojišťovna zajímala, jak efektivně jsou zužitkovány finanční prostředky na ortopedickou nebo traumatologickou péči, jaké máme výsledky, jaké je procento komplikací, stejně tak je vůbec nezajímají čekací doby na plánované výkony, především na kloubní náhrady. Mám velmi negativní zkušenosti s úrovní zdravotní péče ve Velké Británii (naši pacienti by se moc divili), ale na straně druhé jsem tam zažil smluvní vztah mezi nemocnicí a pojišťovnou typu „my vám dáme tolik a tolik peněz, ale chceme za to tolik a tolik totálních náhrad kyčelního kloubu během jednoho roku“. To je podle mne daleko lepší než neustálé dohadování, které nikam nevede a jehož jediným cílem je ušetřit co nejvíc peněz, nikoli poskytovat efektivní lékařskou péči.

* Kde je podle vás z hlediska financování traumatologické péče největší problém?

V myšlence, že traumatologie si na sebe může vydělat. To je stejné, jako kdyby si na sebe podle nějakého „bodníku“ měli vydělat hasiči. Jak by to asi vypadalo? Společenský požadavek na traumacentra i na všechna ostatní pracoviště, která se zabývají traumatologií, je „postarejte se o pacienty s akutními traumaty, a to co nejlépe“.

Jenže to něco stojí. Za posledních 10 let se ceny některých implantátů zdesetinásobily. Cena 20–30 tisíc Kč není neobvyklá. Můžete říci, že je třeba léčit laciněji. To je možné, jenže těmito moderními, byť dražšími implantáty jsme schopni dobře ošetřit poranění dříve těžko řešitelná nebo významně zkrátit dobu léčení a snížit procento komplikací.

Paušální úhrady za léčbu se však za těch 10 let změnily spíše symbolicky. Teď si vezměte fakt, že řada nemocnic, které poskytují traumatologickou péči, je nebo bude privatizována. Přijde tlak ušetřit všude a výdaje za implantáty jsou jednou z nejvyšších položek. Není to jen cena implantátů, ale i přístrojového vybavení, nástrojů, personálního zabezpečení.

* Setkáváte se s názory, že traumatologická péče, tedy náklady na akutní péči i následné rekonstrukční výkony, je příliš drahá záležitost a že na ni nemáme?

Tato péče je zdánlivě drahá. Jenže… následky úrazů pohybového aparátu jsou jednou z nejčastějších příčin invalidizace. Společnost se musí o takového jedince postarat a to je v konečném součtu mnohem větší suma peněz. Většina pacientů s těžkými úrazy jsou mladí lidé nebo lidé v produktivním věku. Pokud je i za cenu vysokých nákladů ošetříte tak, že se mohou vrátit do pracovního procesu, tito lidé mohou být opět ekonomicky produktivní a nejen to.

Není ztraceno to, co bylo investováno do jejich výchovy, do jejich vzdělání, nemluvě o jejich psychické resocializaci. Pro většinu z nich je důležité postavit se opět na nohy, postarat se sami o sebe, popřípadě o rodinu, nemít pocit, že jsou odkázáni na pomoc druhých. Jeden můj kolega kdysi sledoval sociální osud pacientů se zlomeninou diafýzy femuru, kdy po operaci vznikla chronická infekce.

To byly velmi smutné příběhy… Samozřejmě, že i v traumatologii lze utopit neuvěřitelné množství peněz, ale tomu se dá ve značné míře zabránit lepší organizací péče, vypracováním léčebných standardů včetně jejich ekonomických nákladů, kontinuální edukací lékařů i sester atd. Ale to vše vyžaduje finanční podporu státu, nemůže to zůstat jen na pojišťovnách a především na nemocnicích.

* Jaká je podle vás celková úroveň traumatologie pohybového aparátu v České republice ve srovnání se světem?

Ošetřování traumat pohybového aparátu včetně zlomenin páteře a pánve je u nás na velmi vysoké úrovni. Mohu srovnávat na základě Rakouskem, Švýcarskem, Velkou Británií i USA. Nemáme žádný důvod ke komplexům. Zvláště když si představím obecnou úroveň ošetřování traumat v Británii, jak jsem ji měl možnost poznat při opakovaných návštěvách. Jediné, co nás limituje, je finanční zajištění péče, tedy materiální a prostorové vybavení.

* Jak se podařilo zdejší dobré úrovně oboru dosáhnout?

Současný stav české traumatologie není žádný zázrak z nebe, ale důsledek dlouholetého vývoje. Díky generaci našich učitelů a jejich aktivnímu přístupu ještě před listopadem 1989 bylo na čem stavět. Zlepšení materiální vybavenosti pracovišť, možnost školení v zahraničí, dostupnost literatury, pravidelné AO kurzy, to vše akcelerovalo mladší generaci traumatologů a ortopedů.

Výsledkem je současný velmi dobrý stav. Ale ne že by nebylo co zlepšovat. Naopak! Stejně významné bylo prosadit pozitivní vědomí o úrovni české traumatologie pohybového aparátu mezi evropskými i světovými osobnostmi. To nebyla ani jednoduchá, ani krátkodobá záležitost. Řada významných představitelů evropské a světové traumatologie navštívila opakovaně Českou republiku.

Měli tak možnost vytvořit si přímo na místě představu o úrovni naší traumatologické péče a byli velmi příjemně překvapeni. To se projevilo i tím, že dnes jsou čeští ortopedi a traumatologové zváni k přednáškám na významná evropská fóra, že se prosazují ve světové literatuře a že přibývá i významných mezinárodních akcí, jejichž pořadatelství nám bylo svěřeno.

Jako poslední případ mohu jmenovat AO kurz traumatologie nohy pořádaný letos v květnu v Praze. Zde se sešla absolutní světová špička – profesor Zwipp z Německa, profesoři Sanders a Hansen z USA a řada jejich kolegů. V takové sestavě se potkali vůbec poprvé.

* Jak se na operace připravujete? Máte nějakou speciální součást přípravy, rituál a pododobně? Je vůbec na nějakou přípravu a rozvržení výkonu v akutní medicíně čas?

Záleží, zda provádíte „standardní“ operaci, nebo operujete případ, který přijde jednou za rok. V tom je velký rozdíl. Standardní výkony, které provádíte velmi často, jako je osteosyntéza trochanterické zlomeniny nebo zahřebování zlomeniny diafýzy tibie, jsou ve většině případů „bezproblémové“. Horší jsou některé nitrokloubní zlomeniny jako fraktury distálního humeru, proximální tibie či acetabula.

Každá z nitrokloubních zlomenin je svým způsobem originální a kloub je z hlediska obnovy funkce mnohem citlivější na kvalitu provedeného primárního výkonu. Tyto případy už vyžadují zkušeného operatéra s dostatečnou frekvencí těchto výkonů. Pak máte výkony, které přicházejí vzácně, jako zlomeniny talu, lopatky, poranění sternoklavikulárního kloubu. V těchto případech je většinou nezbytné otevřít literaturu a osvěžit si nebo doplnit potřebné informace.

I u těch „nejakutnějších“ výkonů se téměř vždy najde trocha času na přípravu. Takže rituály nemám, ale když to situace vyžaduje, podívám se do literatury. Někdy je dobré prohlédnout si kost či kosti, které budete operovat, a připomenout si jemné anatomické detaily, které však mohou být rozhodující.

* Co přispívá k úspěchu operací a jak se naopak srovnáváte s neúspěchy?

Velmi důležitá je psychická a fyzická kondice. Při traumatologických operacích se mnohem častěji dostanete do neočekávaných situací a je třeba častěji improvizovat než při plánované operativě. Pokud chcete takovou situaci zvládnout, musíte si věřit. Nemůžete jít k operaci a bát se, jak to dopadne. Na druhé straně by se operatér neměl pouštět do výkonů, o kterých není přesvědčen, že je dovede do úspěšného konce.

Někdy je bohužel sebevědomí větší než skutečné znalosti a dovednosti a podle toho výsledky vypadají. Objektivně platí, že každý typ poranění má své obecně uznávané procento komplikací. Například akutní infekce u osteosyntéz trochanterických zlomenin je dnes pod 1 %. Lepší operatéři se mohou pohybovat na dolní hranici nebo pod ní, ti horší obráceně, ale svůj „hřbitov špatných výsledků“ máme každý.

Nikdo z nás na něj nechodí rád, ale pokud nechcete, aby se rozrůstal, je dobré si zpětně tyto případy projít, prodiskutovat, říci, kde se stala chyba, jaké bylo řešení a jaký konečný výsledek. U nás na klinice už to děláme léta, vždy na konci uplynulého roku, a je to velmi poučné pro všechny zúčastněné.

* Kolik hodin denně obvykle pracujete?

Dost. Určitě víc než osm. Ale bez odpočinku to nejde. Když už se bavíme o využití času, je tu značný nepoměr mezi jednotlivými činnostmi. Když jen spočítám, kolik času strávím na operačním sále a kolik na různých schůzích, komisích, zcela nepotřebnou administrativou, řešením provozních záležitostí, je to na pováženou. Tento problém se týká většiny mých kolegů.

Výchova špičkového operatéra po promoci trvá nejméně 10 let, spíš víc, protože bez zkušeností to nejde. Kostní chirurgie, respektive ortopedie, je v tomto směru běh na dlouhou trať. Takže asi v 35 letech začínáte být v „produktivním věku“, který trvá těch 20–25 let. Místo toho, abyste byl využit co nejvíc a vše do vás investované začalo přinášet výsledky, většinu času promrháte a ne svojí vinou. Pokud jste na vedoucím místě, musíte s určitou ztrátou času počítat, ale ne tak, jak je to v českém zdravotnictví. Mám srovnání s kolegy ze zahraničí. Samozřejmě, že si také stěžují na administrativu, ale jejich servis a podmínky pro vlastní práci jim tiše závidím.

* Nosíte si „práci“ domů?

To víte, že pracuji i doma. V práci není čas na přípravu přednášek, publikací, na administrativu či na studium. To dělá skoro každý z nás. Je to věc tolerance a pochopení vašich bližních.

* I tak působíte dojmem spokojeného a vyrovnaného člověka…

V téhle životní etapě už by člověk měl být spokojený a srovnaný se životem. Ale také vědět, že nikde není psáno, že to tak bude napořád a nemůže se to změnit. Řadě našich pacientů se život „otočil“ během několika vteřin. Sám jsem to loni málem zažil s vlastním synem. Je to trochu záležitost pokory k životu a mít jasno v tom, co je vlastně v životě důležité. Považuji za životní štěstí, že dělám práci, kterou jsem vždy dělat chtěl a která mne stále baví. Nejde to bez rodiny, dobrých přátel a zajímavých koníčků.

Markéta Mikšová.

  • *prof. MUDr. Jan Bartoníček, DrSc. * 23. srpna 1955 v Kladně **

FVL UK absolvoval v roce 1980, z ortopedie atestoval v letech 1983 a 1988. Od roku 1980 pracoval na Ortopedické klinice ILF ve FN Na Bulovce, v roce 1984 přešel na Ortopedickou kliniku dnešní 3. LF UK a FNKV. Zde působil postupně jako sekundární lékař, odborný asistent, od roku 1992 docent a od roku 1993 přednosta Ortopedicko-traumatologické kliniky 3. LF UK a FNKV.

Doktorem věd se stal v roce 1996 a profesorem byl jmenován v roce 2004. Publikoval 4 knižní monografie, 4 kapitoly v monografiích a 103 článků, z toho 20 v zahraničí. Působil ve výboru České společnosti pro ortopedii a traumatologii jako vědecký sekretář a předseda traumatologické komise. V současné době je historicky prvním zástupcem České republiky v AO/ASIF (Společnost pro otázky osteosyntézy) a ve výboru ARTOF (Společnost pro racionální léčbu zlomenin), dále je členem redakční rady Journal of Orthopaedics Trauma. Je ženatý, má dceru a dva syny. K jeho koníčkům patří historie, archeologie a sport.

Ohodnoťte tento článek!