Adrenalinu na rozdávání

Adrenalinu na rozdávání

„I zdánlivě mechanická operace je vždy náročným a originálním výkonem. Ke všem operacím, i když se jedná o ,jednoduché‘ diagnózy, proto přistupuji s velkou pokorou a ostražitostí, protože vím, že za pacientovou duhovkou na mě může číhat ledacos,“ říká oftalmolog MUDr. Ivan Fišer, Ph. D.


Adrenalinu na rozdávání

 

„I zdánlivě mechanická operace je vždy náročným a originálním výkonem. Ke všem operacím, i když se jedná o ,jednoduché‘ diagnózy, proto přistupuji s velkou pokorou a ostražitostí, protože vím, že za pacientovou duhovkou na mě může číhat ledacos,“ říká oftalmolog MUDr. Ivan Fišer, Ph. D.

* Jaká byla vaše cesta k medicíně?

Dosti křivolaká. Rodinnou tradicí jsem se neřídil, rodiče ani prarodiče nebyli doktoři, pouze můj pradědeček byl fyziolog, ale to je už dávno… Mými vzory však byli moji dva strýcovélékaři a na lékařskou fakultu jsem následoval své dva bratrance. Nerad to říkám, zní to až kacířsky, ale studium medicíny jsem si vybral téměř vylučovací metodou.

Ačkoli mě přitahovalo od dětství, mé založení bylo během školní docházky spíše humanitního směru, lákala mě například práva, filozofie nebo psychologie. Univerzitu jsem si však vybíral v roce 1979 a dovedl jsem si živě představit, jak snadné je zneužít tyto obory ve jménu ideologie… Nejsem však sám, znám spoustu lékařů, kteří si stejně jako já vybrali medicínu mimo jiné také proto, že je relativně nezávislá na politickém zřízení.

* Jak jste se posléze dostal ke své specializaci?

Víceméně náhodou – opět jako mnozí kolegové. Toužil jsem pracovat v porodnictví, které mě zaujalo již během studií, takže jsem po absolutoriu hledal nemocnici, ve které by bylo volné místo gynekologa-porodníka. Místo jsem nenašel, nastoupil jsem proto do kladenské nemocnice, kde mi slíbili, že jakmile se uvolní místo na porodnickém oddělení, přeloží mě.

Zatím mě „dočasně“ umístili na oční oddělení. Po krátké době se mi však oční zalíbilo natolik, že už jsem u něj zůstal. Ona totiž medicína dovede přinést takové vzrušení, takový pocit uspokojení, když se práce daří, že není podstatné, v jakém oboru se člověk konkrétně pohybuje. To samozřejmě platí obecně pro všechny profese, nejen pro lékařství, ale řekl bych, že v našem povolání dvojnásob.

* Oční lékařství přináší vzrušení? To si moc neumím představit…

Tak se přijďte podívat na operační sál! Adrenalinu na rozdávání. Oční chirurgové umírají nejmladší ze všech chirurgických oborů, což je způsobeno tím, že jsou pod neustálým tlakem. Operace provádíme pod mikroskopem, některé operované struktury oka jsou prakticky neviditelné. Komplikace číhají na každém kroku, chirurgy stresují rizika zhoršení vidění, či dokonce ztráty oka.

Vzrušující, mnohdy až silně emotivní jsou však i okamžiky, kdy se operace daří a zdánlivě beznadějný stav se začne pod rukama měnit. Když v té bitvě o pacientův zrak začneme nad chorobou vítězit a dříve slepý pacient přichází na pooperační kontrolu sám a poznává naši tvář… Jindy zase zažíváme objevitelské nadšení, například když se nám podaří vymyslet operační trik, zdokonalení techniky umožňující lepší provedení operace. Nebo pocit, když poprvé zkoušíme zbrusu novou metodu, právě přivezenou ze zahraničního kongresu.

* Zabýváte se chorobami zadního segmentu oka, jak jste došel až k této oblasti?

V kladenské nemocnici mě primář Emmer, kterého jsem si vždy velmi vážil, požádal, abych se věnoval podrobněji onemocnění sítnice. Nechal zakoupit kameru na její fotografování, na provádění fluorescenčních angiogramů a s ní jsem pronikal hlouběji do tajů cévních onemocnění sítnice, jakými jsou diabetická retinopatie, makulární degenerace a jiné choroby.

Odtud už nebylo daleko k laserové léčbě, kterou jsem se učil od docentky Kalvodové na 2. oční klinice Všeobecné fakultní nemocnice. Po šesti letech praxe v kladenské nemocnici jsem v roce 1991 dostal nabídku profesora Kuchynky, abych přešel do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde budu moci udělat druhou atestaci a budu mít před sebou perspektivu primariátu.

Nabídku jsem rád přijal a na Vinohradech se věnoval nejprve chirurgii katarakty. Posléze jsem přešel výhradně na léčbu vitreoretinálních chorob, což znamená zejména chirurgii odchlípení sítnice, stavů spojených s komplikacemi diabetické retinopatie, sklivcových zákalů různého původu a rovněž traumatologii. Vitreoretinální chirurgie se zkrátka zabývá vším, co je v oku vzadu za čočkou.

* Když se lékař zaměří na oftalmologii, znamená to automaticky, že bude operovat?

Oftalmologie je všude ve světě převážně chirurgický obor. Pojetí v naší zemi je poněkud zkreslené tím, že u nás se oční lékaři zabývají relativně podružnou činností, tedy předepisováním brýlí, a většina našich terénních oftalmologů nikdy neoperovala. V zemích, jako je například Velká Británie, si většina očních lékařů s naprostou samozřejmostí operuje své pacienty sama.

U nás se teprve teď rozšiřuje obor optometrista, odborník na refrakci, který dokáže předepisovat brýle bez zbytečné asistence očního lékaře. Když se pak optometrista dostane do situace, kdy už sám nedokáže vylepšit zrak, nebo když si všimne některých varovných signálů, pošle pacienta na odborné vyšetření k oftalmologovi.

* Zpět k vašemu působení. Jaké byly vaše začátky na Vinohradech v 90. letech?

Když jsem tam v roce 1991 přišel, nejprve jsem se rok dva rozhlížel a ještě starou technikou operoval šedý zákal.

* V čem se lišila od té, kterou používáte dnes?

Tehdy se dělala extrakapsulární extrakce, při níž se čočka z oka vymasírovala osm milimetrů dlouhým korneosklerálním řezem, který jsme sešívali sedmi osmi stehy. Komplikace byly časté, po operaci mnohdy vznikal astigmatismus, existovalo rovněž riziko výhřezu sklivce a odchlípení sítnice. Také implantace čočky byly složitější, protože umělé čočky byly velké…

Dnes se používá pro operaci katarakty fakoemulzifikace, to je operace minimálním řezem, který má délku kolem 3 mm. Zkalená čočka se tenkou ultrazvukovou sondou v oku rozdrtí a odsaje. Do oka je pak implantována umělá čočka, která se do čočkového pouzdra ukládá srolovaná, sama se rozvine a v oku už zůstane navždy. Plní funkci stejně jako živá čočka, pouze není schopná akomodace. Vzhledem k věku, v němž pacienti kataraktou trpí, to znamená po 60. roce, je však přirozená akomodace naprosto minimální, takže pacienti neztrácejí žádnou funkci, naopak získávají jasnější vidění.

* Co obnášel přechod na další oftalmologické specializace a kde všude jste se učil novým postupům?

Po dvou letech jsem byl profesorem Kuchynkou požádán, abych se specializoval výhradně na sítnici. Absolvoval jsem stáž ve Všeobecné fakultní nemocnici, kde jsem se učil od profesora Karla, docentek Kalvodové a Dotřelové, a po měsíci jsem se vrátil na Vinohrady, kde jsem tuto chirurgii začal provádět zcela samostatně.

To byla velmi tvrdá škola, podobající se výuce plavání vhozením do vody; musel jsem se velmi rychle učit, studovat mnoho učebnic a časopisů a korespondovat si s kolegy v zahraničí. Na konci roku 1993 jsem strávil pět týdnů v prestižní londýnské nemocnici Moorfields Eye Hospital, kde jsem se učil všem finesám retinální chirurgie od skvělého učitele Zdeňka Gregora, světoznámého sítnicového chirurga českého původu, se kterým jsme dodnes přátelé a rádi se setkáváme při různých příležitostech.

Další tipy a triky jsem si přivezl ze svého pobytu ve Wilmer Eye Institutu v Johns Hopkins Hospital v americkém Baltimoru nebo v Montefiore Eye Hospital v New Yorku. Viděl jsem operovat slavné chirurgy, jako je Julia Hallerová, Eugene de Juan, Jay Fleischman a další.

Nepochytil jsem tam jen základy toho, co jsem pak celou svou kariéru dělal, ale nasál jsem tam i jedinečnou atmosféru práce ve specializovaných očních nemocnicích, která byla ojedinělá a velmi inspirativní. Jednalo se hlavně o obrovské pracovní nasazení, při němž lékař nehledí na to, kolik je hodin, a když rutinní práce skončí, věnuje se svému vzdělávání, přípravě přednášek, článků…

* Jaká je historie sítnicové chirurgie?

U nás je poměrně mladým oborem. Dříve se k léčbě odchlípení sítnice používala tradiční technika diatermokoagulace, která sítnici spojuje s její spodinou působením tepla. V 50. letech přišla z USA technika, která k připojení sítnice používá zevní plombáž a chlad – sítnice se ke spodině přilepí pomocí kryosondy.

Česká republika měla až do 90. let prakticky jediné pracoviště, které provádělo operace sítnice – 2. oční kliniku na Karlově náměstí, kde se této práci věnoval profesor Karel. Bylo to také první místo, kde se u nás prováděla vitrektomie, a po dlouhá léta prakticky jediné. Existovaly ojedinělé výjimky v podobě několika osvícených primářů v některých krajských nemocnicích.

Dodnes se občas setkávám s pacienty, kteří měli před 40 lety úspěšně operované odchlípení sítnice, a na otázku, kdo jim to tenkrát dal do pořádku, říkají „pan primář u nás v okresní nemocnici…“. Na konci 80. let bylo ve Vinohradské nemocnici na popud profesora Kolína otevřeno konkurenční vitreoretinální pracoviště, na němž tehdejší primář Kuchynka s doktorem Sedláčkem začali operovat sítnice.

Byl jsem přizván, abych tam pomohl tuto chirurgii rozvíjet, a tak vzniklo další centrum. Počet operací nám rychle narůstal a kolem roku 2002 jsme se stali kvantitativně nejvýznamnějším pracovištěm v celé republice. Jakmile byla bariéra jednou prolomena, vytvořily se operační týmy při dalších krajských nemocnicích, takže dnes máme 17 sítnicových pracovišť.

Přineslo to veliký skok vpřed, protože pracoviště si navzájem konkurují a z této konkurence vyplývá velké zdokonalení technik a zvýšení komfortu pro pacienty. Během několika let jsme se vypracovali na úroveň, která je srovnatelná se špičkovými světovými pracovišti. Operací se provádí několikanásobně více, není to však tím, že by narůstal počet těchto onemocnění, ale mnohem více lidí se dostane včas k potřebné léčbě.

* Podílel jste se na řadě mezinárodních klinických studií účinků nových léků. Jak se u vás takové studie provádějí a jaké je při nich riziko pro ty, kteří se jich účastní?

Měl jsem tu čest spolupracovat v posledních šesti letech na vývoji několika léků zkoumaných v rámci mezinárodních multicentrických studií. Jedná se zejména o léky, které dnes pomáhají pacientům s makulární degenerací a diabetickou retinopatií. Když se vývojová laboratoř rozhodne uvést na trh nový lék, musí absolvovat složitý řetěz procedur, který v sobě zahrnuje preklinické testování, klinické studie, dále například postmarketingové sledování atd.

Vývoj nového léku stojí nepředstavitelně vysoké částky. Na to, aby byl lék schválen příslušnou komisí (např. v USA je to FDA), musí splňovat velice přísná kritéria a projít klinickým zkoumáním na mnoha pracovištích. Vývoj probíhá tak, že jsou osloveni vedoucí výzkumných týmů, někdy po celém světě. Ti sestaví své týmy a po dobu jednoho, dvou či tří let lék zkoumají na pacientech, kteří s tímto výzkumem souhlasí.

Po celou dobu jsou sledovány kladné i záporné účinky a nakonec je vysloven závěr, zda je lék prospěšný a bezpečný. Riziko pro pacienty je zde však minimální. Celá taková studie je velmi organizačně i finančně náročná. Uvést dnes na trh třeba penicilin by bylo zhola nemožné, nikdy by totiž neprošel přísnými kritérii, protože má příliš mnoho nežádoucích účinků, i když zcela evidentně zachraňuje životy milionům pacientů na celém světě…

* Je zajímavé sledovat průběh studie a vývoj léku?

Je to nesmírně zajímavé. V preklinických studiích je lék zkoumán na laboratorních zvířatech, poté na malé skupině dobrovolníků, a teprve když je jasné, že je bezpečný a s největší pravděpodobností nepůsobí závažné vedlejší účinky, je podroben rozsáhlému klinickému zkoušení na několika stovkách pacientů na celé zeměkouli.

* Jaký je podíl operativní a konzervativní léčby u očních onemocnění?

Jsou choroby, jež jsou jednoznačně definovány jako onemocnění chirurgická – šedý zákal, odchlípení sítnice, krvácení do sklivce, poranění oka, zákaly rohovky. Jiné choroby léčíme převážně konzervativními postupy, například záněty všech očních struktur, glaukom, cévní onemocnění. A mezi tím jsou semichirurgické postupy, mezi něž patří laserová léčba nebo nitrooční injekce.

* V současnosti se hodně píše o využití laseru v oftalmologii. Pracujete s ním rád?

V oftalmologii využíváme různé druhy laseru. Ten, o kterém dnes všichni hovoří, je excimerový laser, jenž dokáže tvarovat rohovku tak, aby kompenzoval leckdy velmi složitou refrakční vadu oka. Takové lasery slouží k tomu, aby pacienti nemuseli nosit brýle. Toto odvětví oftalmologie je už zcela specializované a nazývá se refrakční chirurgie. Laser, který se týká mé práce, je termický laser, kterým ošetřujeme sítnici. Jeho využití v oftalmologii přineslo ohromný pokrok, umožnilo nám léčit dříve neléčitelné stavy, například odchlípení sítnice, diabetickou retinopatii a další cévní onemocnění.

* Co všechno vy osobně operujete?

Věnuji se chirurgii sklivce, což v sobě zahrnuje odstraňování sklivcových zákalů různého původu, ať už se jedná o běžné poletující sklivcové zákaly, krvácení či zánětlivý výpotek. Dále operuji všechny stavy, které souvisejí s odchlípením sítnice, zabývám se léčením poruch vitreoretinálního rozhraní, tedy povrchových onemocnění sítnice, což zahrnuje makulární díru, vitreomakulární trakční syndrom nebo epimakulární membránu.

Operuji také komplikace vzniklé z dislokace čočky, a to jak úrazové stavy, tak komplikace chirurgie katarakty, tedy všechny stavy, kdy je čočka vychýlena ze svého normálního postavení a padá do sklivce. V konzervativní léčbě se zabývám hlavně makulární degenerací a diabetickou retinopatií.

* Existuje nějaký operační zákrok, který je naprostou rutinou?

V tomto chirurgickém odvětví každý (byť na pohled banální) zákrok může přinést i nepříjemná překvapení. I zdánlivě mechanická operace je vždy náročným a vždy originálním výkonem. Proto ke všem operacím, i když se jedná o „jednoduché“ diagnózy, přistupuji s velkou pokorou a ostražitostí, protože vím, že za pacientovou duhovkou na mě může číhat ledacos. Operace tak jednoduchých onemocnění, jako je prosté krvácení do sklivce, obyčejné sklivcové zákaly nebo luxovaná čočka do sklivce, mohou trvat jen dvacet minut, ale také při nich můžeme odhalit komplikace, jejichž řešení si vyžádá třeba dvě hodiny.

* Který zákrok je obecně nejtěžší?

Mezi nejtěžší zákroky patří jednak komplikované traumatické stavy, u nichž jsou všechny oční struktury zničeny úrazem, jednak recidivující odchlípení sítnice s těžkou jizevnatou reakcí, které říkáme proliferativní vitreoretinopatie, a jemu podobné komplikace diabetické retinopatie v podobě trakčně-rhegmatogenního odchlípení sítnice. U těchto stavů je křehká, atrofická sítnice, jež se podobá mokrému cigaretovému papírku, pokryta tlustými vazivovými cévnatými membránami, které je nutno odpreparovat, sítnici uvolnit, očistit a opět ji přiložit.

Toto jsou chirurgicky nejobtížnější stavy, u nich však s obtížností a možností komplikací i neúspěchu předem počítáme. Co se ale týče operačního stresu, stavy, které prožívám nejhůře, jsou neočekávané komplikace, když celá operace jde jako na drátku, vše se daří, a najednou vznikne něco, s čím jsme nepočítali – zničující krvácení, roztržení sítnice, ruptura bulbu…

* Máte třeba právě v takových případech možnost tvůrčího přístupu?

Pro většinu očních onemocnění existují standardy léčby, jež jsou buď jednoznačně popsány například na seznamu výkonů, který je vydáván pojišťovnou (i operační a diagnostické výkony jsou velmi přesně definovány), nebo v uznávaných učebnicích. Jindy jsou nepsaným způsobem mezinárodně respektovány. Mnohé postupy však nejsou uvedeny v žádných učebnicích a tvoříme je s využitím improvizace.

Aby medicína mohla jít dopředu, musí se lékař čas od času v zájmu pacienta uchýlit k procedurám, které ještě nejsou zcela etablovány. Samozřejmě jim musí plně věřit a musí být v souladu s jeho svědomím. Bez tvůrčího přístupu by pokrok v medicíně nebyl možný. Jako je tomu ve všech oborech lidské činnosti, v případech nouze se stává, že člověk přijde na postup, který mu otevře cestu dál, a pak jej využívá rutinně.

V roce 1994 jsem tolik postrádal širokoúhlé zařízení ke zobrazování periferie sítnice, že mě napadlo zkusit bimanuální techniku hluboké indentace, což je dnes technika běžná všude na světě. Nechci samozřejmě říkat, že jsem byl jejím objevitelem, ale mám radost, že jsem byl u toho, když se tento způsob začal praktikovat.

V roce 1996 jsem zase u nás začínal s pneumatickou retinopexí, tedy rychlým ambulantním zákrokem při odchlípení sítnice. Jsou to takové drobné chirurgické finesy, které však mnohdy umožní úspěch operace a zároveň posunují vývoj medicíny kupředu. V posledních dvou letech zase s velkým úspěchem používáme relativně nestandardní metodu léčby makulární degenerace nitroočními injekcemi Avastinu. Tato léčba zpočátku narážela na silný odpor konzervativních lékařů, a to i u nás, avšak dnes zachraňuje desetitisíce pacientů na celém světě před slepotou.

* Který případ byl pro vás nejzajímavější?

Potkávám jich tolik! Každá operace je velmi unikátní, i chirurgie katarakty, která se na první pohled zdá být velmi rutinní procedurou – čočka jako čočka, rozdrcení, odsátí, implantace umělé čočky, dvacet operací za den, zkrátka to může působit jako velmi mechanická práce, ale není tomu tak. I každá katarakta je originál. A dvojnásob to platí při operacích zadního segmentu. Každý pacient je jedinečný, nálezy jsou velmi proměnlivé, operační postup přizpůsobujeme okamžitému nálezu, improvizujeme, proto se obtížně vytvářejí ony standardy.

* Na kterého pacienta nikdy nezapomenete?

Skutečně nejzajímavější případy, nebo mohu říci také nejdojímavější, jsou ty výkony, do nichž se pouštíte v zoufalé snaze zachránit již jediné oko před slepotou, změnit lidský osud. Třeba u mladinké těhotné diabetičky, usedavě plačící, že jí vezmou novorozené dítě, když bude slepá. Po odsekání krevních sraženin ve sklivci spatříte beznadějně svraštělou odchlípenou a děravou sítnici, prostě inoperabilní nález.

Vnitřní hlas do vás hučí: „Vzdej to a zašij to.“ Ale to už není jen operace komplikace cukrovky, je to bitva proti nepříteli, téměř personifikovanému, a tak použijete metody extrémní chirurgie, preparujete srůsty milimetr po milimetru, se zaťatými zuby a se zatajeným dechem, hodiny běží a nález se zdánlivě nemění.

A najednou se sítnice začne rozvíjet a přikládat, kolo štěstěny se otočí a už vidíte, že to není ztracené, za chvíli už můžete použít laser a silikonový olej a pacientka po operaci vidí. Vidí dokonce své miminko, které už dnes chodí do školy, a může mu číst pohádky… To jsou případy, které jsou největším honorářem za tu mnohdy neradostnou práci, protože neskrývám, že vždycky se to takhle nepodaří.

* Jste členem grantové komise Evropské vitreoretinální společnosti. Čemu se tato organizace věnuje?

Evropská vitreoretinální společnost byla založena špičkovými evropskými vitreoretinálními chirurgy před sedmi lety v Biarritzu a je to velice sympatická organizace, která se zabývá shromažďováním nejnovějších poznatků o léčbě sítnice a sklivce, a to i těch odvážných, experimentálních. Snaží se o jejich popularizaci, ověřování jejich účinnosti a bezpečnosti.

Dále má za cíl vychovávat mladé chirurgy a zavádět tuto chirurgii do zemí, kde ještě není na dostatečné úrovni. My – mám tím na mysli Českou vitreoretinální společnost – jsme kontaktovali tuto evropskou společnost už při jejím založení a na druhém kongresu jsem byl svými kolegy zvolen za delegáta za Českou republiku, tedy prostředníka mezi Českou vitreoretinální společností a EVRS.

Tuto funkci jsem vykonával až do letošního roku. Nyní jsem členem grantové komise, poskytující finanční pomoc talentovaným, ale chudým chirurgům, aby se mohli zúčastnit sjezdu EVRS a podobně. Letos jsem byl pověřen výborem EVRS, abych se podílel na přípravě kongresu v roce 2008 v Praze.

* Jak jste se dostal na kliniku Lexum a jak zde pokračoval váš profesní růst?

Po dvaceti letech práce ve státním zdravotnictví jsem se rozhodl odejít z univerzitní nemocnice do soukromého zařízení, kde by byla větší možnost operativy a rozvoje. Hledal jsem pracoviště, ve kterém bude uznání odpovídat množství a kvalitě vykonané práce. V roce 2005 jsem nastoupil do Cornea Lexum, což je chirurgická část oční kliniky Lexum, která se již dříve zabývala operativou šedého zákalu. Na této klinice jsem založil vitreoretinální centrum, jehož jsem primářem.

Mám velkou radost, že se nám podařilo vybudovat pracoviště, které se zabývá léčbou onemocnění sítnice a sklivce a je nejen celostátně, ale i mezinárodně respektováno. Bylo nutné pořídit veškeré přístroje a nástroje, které do této složité operativy patří, a také vybavení pro konzervativní léčbu, takže dnes naše vitreoretinální centrum dokáže léčit kompletní spektrum onemocnění sítnice a sklivce na nejvyšší možné úrovni.

* Jak jste na tom s vybavením -máte vše, co potřebujete, nebo ještě po něčem toužíte?

Na všech výstavách zdravotní techniky si oční chirurg zálibně prohlíží různé přístroje a nástroje, třeba pinzety, nůžky. Protože se u nás jedná o mikronástroje, prohlížíme si je velkými lupami. Jejich ceny jsou však velké i bez lupy, a tak vždy zkoumáme, zda se nám náklady na ně vynaložené vrátí v podobě usnadnění a zdokonalení jednotlivých výkonů. Vždy nalézám několik věcí, které bych si rád pořídil, kdybych měl neomezené finanční zdroje. Ale mohu říci, že na naší klinice máme kompletní vybavení k naprosto špičkovému provádění veškerých chirurgických zákroků.

* Máte dostatek lékařů?

Nemám. Přestože vitreoretinální chirurgie je – samozřejmě! – nejzajímavější specializací v celé oftalmologii, lékařů, kteří se jí chtějí zabývat, je málo. Jsou si zřejmě vědomi toho, že tento obor představuje velké množství práce, velké množství neočekávaných komplikací a ne vždy spokojené pacienty, protože úspěšnost operací sítnice se nemůže měřit s úspěšností operace katarakty nebo refrakčních zákroků.

Není to takový typ chirurgie, kdy pacient přijde, je během patnácti minut úspěšně odoperován, pak přijde na kontrolu, je nadšen výsledkem, protože rázem vidí, a odchází, aby se už nikdy nevrátil. Naši pacienti se bohužel občas vracejí, vracejí se s komplikacemi, které stav více a více ztěžují, a s recidivami nemoci.

* To zní dost pesimisticky…

Ne, to ne. K chirurgii člověk musí přistupovat s tím, že ke komplikacím dochází častěji než v jiných oborech. Naše úspěšnost například v léčbě odchlípení sítnice je zhruba 90%, což je samozřejmě dobré, ale není to 99,99. Znamená to, že ze sta operovaných pacientů se deset vrací pro recidivu. A těmto pacientům se často musíme věnovat řadu let. Samozřejmě, že čím složitější stavy se rozhodneme operovat, tím více klesá procento naší úspěšnosti.

Často k nám chodí pacienti, kteří už mají za sebou mnohočetné výkony na jiných pracovištích, a říkají: „Když mi nepomůžete vy, tak už nikdo.“ A přede mnou je dilema, zda se mám pustit do chirurgického zákroku, který má malou šanci na úspěch, zda do toho mám jít ve snaze udělat pro pacienta všechno, co se udělat dá.

Nebo jestli mám operovat jen ty jednoduché stavy, které mi přinesou uspokojení a pacientovi nezpůsobí žádné komplikace -vybírat si jen ty pacienty, kteří budou odcházet s úsměvem. Řeším to tak, že se většinou pouštím do všech stavů, které přinášejí alespoň malou naději na úspěch. Pacienti mi naštěstí důvěřují a chápou, že ten úspěch se nemusí dostavit vždy.

* Hovořil jste o stresu, který vaše práce přináší. Jak relaxujete?

Každodenně při řízení auta cestou domů. Pak doma v křesle. Při dobrém jídle. S rodinou. S knížkou. Na výletech se starými přáteli. Moc rád jezdím na Vysočinu, kde máme dům se zahradou, tam je příležitostí k aktivnímu odpočinku dost. V zimě lyžuji, v létě odpočívám u moře, plavu, potápím se. S rodinou chodíme do lesa, s kamarády po horách.

Hrozně rád sedím u ohně. Na myslivost mi bohužel zbývá málo času. Mám moc rád film, výtvarné umění, rád poslouchám hudbu, řadu let jsem zpíval. Občas si zahraji na kytaru. Na dýmku také moc času nezbývá, na sklenici vína zatím ano. Naučil jsem se přepnout při odchodu z kliniky. Práci s pacienty si tak úplně domů nenosím, protože máme telefonickou pohotovostní službu, na kterou se pacienti mohou obrátit. Doma však stejně píšu přednášky, připravuji semináře, studuji, takže tak úplně nevypínám.

* Co byste dělal, kdybyste měl více času?

Kromě obvyklých věcí, jako že bych se rád více věnoval své rodině, domácímu muzicírování, sobě, svému tělu, sportu, kultuře, studiu jazyků, kamarádům…, mám takový sen: Rád bych jednou napsal učebnici oftalmologie, která bude úplně jiná, než je dnes běžné, a bude se lišit od takového toho neosobního vědeckého popisu.

Chtěl bych pro mladé, začínající sítnicové chirurgy – budouli nějací – napsat učebnici, v níž bych shrnul své zkušenosti, a chtěl bych ji napsat takovým jazykem, jakým jsem zvyklý se vyjadřovat. Byla by to kniha napsaná bez stovek citací někoho jiného, jenom z mé hlavy a z mého srdce, tak jak to cítím já sám – z jakých chyb jsem se učil, co jsem se naučil a jakým způsobem.

Rád bych popsal všechny triky, všechna úskalí chirurgie, psal bych o věcech, o kterých se nemůžete dočíst v jiných knihách. A to tak, aby čtenáři měli dojem, že se mnou mluví. S takovými učebnicemi se dnes vůbec nesetkáváme a chybějí tu. Ale dám se do toho teprve tehdy, až toho budu vědět víc. Stále je toho příliš mnoho, co nevím.

Lenka Soukupová

MUDr. Ivan Fišer, Ph. D. * 17. března 1960 v Praze
Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1985. Atestoval v letech 1993 a 1995. V letech 1985-1991 pracoval na očním oddělení nemocnice Kladno. V letech 1991-1993 zastával funkci sekundárního lékaře, od roku 1993 primáře a od roku 1995 vedoucího vitreoretinálního oddělení na Oftalmologické klinice 3. LF UK a FN Královské Vinohrady.

Od roku 2005 je primářem vitreoretinálního centra oční kliniky Cornea Lexum. Od roku 1988 se zabývá chorobami zadního segmentu oka, zkušenosti získával na domácích a zahraničních stážích, např. v Moorfields Eye Hospital v Londýně, ve Wilmer Eye Institutu v Baltimoru či v Montefiore Eye Hospital v New Yorku. Od roku 2000 přednášel a vyučoval jako odborný asistent na 3. LF UK a v IPVZ, od roku 2002 v Lionském mezinárodním vzdělávacím očním centru, pravidelně vede kurzy při kongresech České vitreoretinální společnosti a klinické mikrochirurgické praktické kurzy.

Je členem ČLS JEP (J. E. Purkyně je jeho pradědečkem, což ponechává bez komentáře). Dále je členem České oftalmologické společnosti ČLS JEP, viceprezidentem České vitreoretinální společnosti a členem Evropské vitreoretinální společnosti, v jejíž grantové komisi zasedá. Je spoluautorem pěti učebnic a vědeckých monografií a autorem 25 domácích i zahraničních publikací. Přednesl více než 180 přednášek na domácích i zahraničních kongresech, sympo ziích a seminářích. Je ženatý, má čtrnáctiletého syna a dvanáctiletou dceru.

Ohodnoťte tento článek!