O něco lepší soustružník než lékař

O něco lepší soustružník než lékař

Ústav biofyziky LF UK v Plzni je pracovištěm vědce a vynálezce doc. MUDr. Milana Hadravského, CSc., který má na svém kontě několik patentovaných vynálezů. Konstruuje a vylepšuje například mikroskopy a hyperbarické komory, jež díky jeho odborným úpravám pomáhají pacientům na několika místech naší republiky.


O něco lepší soustružník než lékař

 

Ústav biofyziky LF UK v Plzni je pracovištěm vědce a vynálezce doc. MUDr. Milana Hadravského, CSc., který má na svém kontě několik patentovaných vynálezů. Konstruuje a vylepšuje například mikroskopy a hyperbarické komory, jež díky jeho odborným úpravám pomáhají pacientům na několika místech naší republiky.

* Byla vaše cesta k medicíně přímočará?

Od mládí jsem měl vztah spíš k oborům technickým a k matematice. Můj otec si ale přál, abych byl lékařem a tak jsem se přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Tenkrát se přijímačky dělaly centrálně v Praze, kde jsem chtěl studovat. Nakonec mi ale přišla pozvánka do Plzně, kam jsem v roce 1956 nastoupil. Byl jsem zklamaný, a když jsem poprvé v životě uviděl Plzeň, nelíbila se mi. Nakonec jsem tu zůstal, Plzeňákem jsem již celých padesát let… A musím přiznat, že v mém rozhodování byl ještě jeden zvláštní moment. Říkal jsem si, že jako lékař si mužů koupit tranzistor nebo vrták, ale jako inženýr si nemůžu předepsat ani acylprin.

* Kam směřovaly vaše kroky po studiích?

Když se moje studium v roce 1961 chýlilo ke konci, uvolnilo se místo asistenta v Ústavu lékařské fyziky v plzeňském Procháskově ústavu. A tak jsem to zkusil a přihlásil se. Měl jsem štěstí a byl přijat u tehdejšího přednosty ústavu profesora Petráně, k němuž jsem ještě téhož roku nastoupil. Jako pracující důchodce jsem tu vydržel dodnes. Náplní mé práce byla především výuka, která mě příliš nebavila, protože jsem vedl praktika, kde se vše neustále opakovalo.

Udělal jsem si tedy atestaci z interny, byť pouze prvního stupně. Později přišla možnost začít spolupracovat s profesorem Petráněm v jeho práci. Specializoval se na optickou mikroskopii. A když v roce 1963 přišel s nápadem sestrojit optický řádkovací mikroskop, jeho realizaci jsme už prováděli společně. Na tom přístroji bylo samozřejmě mnoho mechanické práce. Museli jsme nejprve postavit prototyp a zjistit, zda to vůbec bude schůdné. Už tehdy jsem si říkal, že asi budu o něco lepší soustružník než lékař.

* Bylo složité nechat si přístroj patentovat a začít ho vyrábět?

Mikroskop byl sice na světě, ale jeho patentování se poněkud posunulo. Tehdy byly dva patenty na tento mikroskop podané tuším v roce 1965 a 66. Později jsme na pozvání Yale University půl roku stavěli jeden z mikroskopů ve Spojených státech. Na jeho vývoji se také stále pokračovalo a začal se vyrábět průmyslově. Náš stát pak prodal asi dvanáct kusů do kapitalistické ciziny, kam jsme je s profesorem Petráněm vozili, montovali a uváděli do chodu. Pak následovala řada dalších drobnějších patentů.

V současné době existuje skupina lidí, která by chtěla mikroskop vyrábět na principu, na jakém jsme ho v našem ústavu postavili. Kdysi se tu vyráběl prostřednictvím jednoho JZD, nyní by se u nás měl znovu vyrábět průmyslově. Co se týká aktuální prezentace v zahraničí, letos jsme byli pozváni například do institutu Maxe Plancka v Drážďanech, kde se uskutečnila přednáška včetně demonstrace mikroskopu. Dva roky před tím jsme podobnou prezentaci učinili v Jeně na výroční konferenci pořádané ke stému výročí narození slavného optika, profesora Ernsta Abbého. Kopii našeho mikroskopu také vystavovala jedna americká firma na Havajských ostrovech. Bylo to v době, kdy prošla platnost našich amerických patentů.

* Jaké přednosti má tento mikroskop oproti jiným?

V běžném mikroskopu umíme pozorovat nekonečně tenké vrstvy, povrchy kovů nebo velmi tenké biologické řezy. Kdybychom ale chtěli zkoumat například silnou tkáň nebo kosti, je nutné osvětlení shora. Osvětlujeme nejen tu tenkou zaostřenou vrstvu v tisícinách milimetru, ale i všechny vrstvy nad i pod ní, které odrážejí světlo se stejnou intenzitou zpět. Výsledkem je, že onen kontrast a informace, jak to vypadá v zaostřené vrstvě, přehlušíme balastním světlem odraženým od vrstev, jež nejsou zaostřeny a nenesou žádnou informaci. A právě profesor Petráň vymyslel, jak problém odraženého světla řešit. V mikroskopu můžeme pozorovat buď ve světle odraženém, nebo procházejícím. Díváme-li se v procházejícím světle, jsme v situaci v noci jedoucího motoristy, který se snaží pozorovat krajinu ve světlech protijedoucích vozidel.

* Jak jste se dostal k další významné oblasti svého působení – přetlakovým komorám?

Někdy v roce 1969 si tehdejší přednosta Interní kliniky v Plzni profesor Sova přál zřídit na svém pracovišti hyperbarickou komoru. Tehdy jakýsi prototyp jednomístné komory dodaly myslím Vítkovické železárny. Byl ale nedořešený a nefungoval, tak jsem se nabídl, že bych se podíval, zda s tím půjde něco dělat. Ta prapůvodní verze, tak jak byla dodána, neměla vyřešeno, jak bude pacient dýchat kyslík uvnitř přetlakové komory. Dnes působí úsměvně, že jsem na oběh vzduchu skrz příslušné tepelné výměníky použil dmychadlo z bagru, který se tehdy zřítil v Ejpovicích v hrudkovnách.

* Tento přístroj jste si nechal rovněž patentovat?

Hyperbaroxii jsem se začal věnovat kolem roku 1968. Konstrukci servoventilu jsem si nechal patentovat v době, kdy se s komorou začínalo pracovat, někdy v roce 1969. Něco z toho, co jsem vyvinul, se začalo vyrábět průmyslově ve Škodovce a pak v jednom soukromém podniku.

* Na jakém principu komora funguje a k jakým účelům se využívá?

V komoře se léčí například otrava oxidem uhelnatým, kouřovými plyny, ale i diabetická gangréna nebo otoky na mozku vzniklé po úrazu nebo operaci. S úspěchem léčíme bércové vředy, které se pobytem v komoře v rozumném čase uzavřou a zahojí, nebo nitroušní nedoslýchavost při poruchách vnitřního ucha. Indikací, které se v komoře léčí, je mnoho. Úspěšně léčíme například vředy na tlustém střevě. Jestliže umíme zahojit vředy na noze, řekli jsme si, že zkusíme pomocí komory léčit i tuto chorobu. Jinak je pacient odkázán na operaci, kde mu odstraní tři čtvrtiny tlustého střeva, což není veselé.

Pacienti, kteří léčbu v hyperbarické komoře absolvovali, se enormně zlepšili, i když zhruba na jeden rok. Poté si léčbu zopakovali. Je škoda, že právě s vředovou chorobou tlustého střeva k nám lékaři posílají minimum pacientů. Lze také zlepšit například zánět zubní dřeně, což jsem si sám vyzkoušel. Komora je též jedinou kauzální léčbou u vzduchové embolie a samozřejmě ji využívají potápěči k léčbě nemoci z dekomprese. Uvnitř komory, která se plní stlačeným vzduchem, musí nemocný dýchat čistý kyslík, jinak by léčba neměla smysl. K tomu bylo nutné sestrojit potápěčskou plicní a u t o m a t i k u uzpůsobenou tak, aby měla co nejmenší nádechový odpor. Také bylo nutné, aby byla rozebíratelná , protože pacienti mohou být infekční.

* Vyzkou šel jste si komoru i v souvislosti s potápěním?

V roce 1968, kdy bylo možné vycestovat, pořádali plzeňští potápěči výpravu do Itálie. Sháněli čtyři lidi. Mechanika k vysokotlakému kompresoru, řidiče s oprávněním řídit nákladní automobil, lékaře výpravy, a protože jich bylo hodně, potřebovali také další auto. Kupodivu jsem splňoval všechny jejich podmínky. Vyrazili jsme do Itálie, kde jsem se vůbec poprvé v životě podíval pod vodu – pozorovat život pod hladinou mě nesmírně bavilo. Zkusil jsem si i potápěčské dýchací přístroje a samozřejmě současně udržoval v chodu jejich kompresor. Potápění mi nakonec zůstalo až do doby, kdy mi můj zdravotní stav radil, abych se už nepotápěl.

* Kolik komor jste podle svého návodu sestrojil a kde slouží pacientům?

Podílel jsem se na konstrukci celkem pěti hyperbarických komor. V Plzni jsou dvě. Ta starší v plzeňské Fakultní nemocnici na Lochotíně pracuje s drobnými úpravami od roku 1986 a obsluhuje ji bývalá ministryně zdravotnictví, docentka Emmerová. Jedná se o komoru vyrobenou v podstatě podle technické dokumentace, kterou jsem kreslil propisovačkou na pytlíky od svačin, kupodivu ale dodnes funguje. Druhá komora slouží pacientům na oddělení klinické farmakologie v plzeňské nemocnici na Borech. Podle mých návrhů byla sestrojena i komora v Českých Budějovicích, vyrobená v plzeňské Škodovce.

Další komoru, která je v Hostinném v Podkrkonoší, vyrobila soukromá firma. Jako konzultant a údržbář jsem stále ve styku s tamními pracovníky a přibližně dvakrát třikrát do roka tam vyjíždím. Výroby komor se později podle mé dokumentace ujala Škodovka. Má zcela jiné výrobní možnosti a odborníky, kteří ji vylepšili. Tyto komory již mají velmi složitou elektroniku, proto se někdy měřícími prostředky, které používám, nedá chyba diagnostikovat ani opravit. Komory, které jsem sestrojil pro nemocnice, udržuji sám v chodu a opravuji. Protože jsem je sestrojil, dokáži opravit i většinu závad. A doufám, že se u nás komory budou vyrábět i v budoucnu a že moje zdraví mi dovolí, abych u toho mohl ještě nějaký čas být.

* Jaké jsou vaše další současné plány?

Je nutné pokračovat, aby člověk nežil z toho, co vymyslel před třiceti lety. S mým stárnutím zestárly i všechny věci, které jsem kdysi vytvořil. Byť ještě fungují, je nutné je vylepšovat. To se týká například současného vylepšování systému dýchání kyslíku v hyperbarické komoře. Dnes je v módě, že kyslík, který pacient vydechuje, musí být odváděn ven z komory. A s tím je spojena řada technických problémů.

* Máte za svou kariéru nějaký zajímavý vynález, který se realizovat nepodařilo?

Před lety jsem vymyslel vylepšení automobilových brzd, což jsem si namontoval a vyzkoušel ve svém autě. Fungují přesně jako posilovače brzd s tím, že v motoru nemusí být ten obrovský hrnec a motor nemusí být nastartován. O tomto patentu jsem ale tehdy měl velké dohady s podnikem, který je vyráběl. Dokonce jsem psal i panu Hondovi do Japonska a zjistil jsem, že kdyby tento nápad ocenili, uznali by, že nejsou schopni nic podobného vymyslet. A tak to z principu zavrhli. Můj nejlepší patent proto není k ničemu.

Běla Nedorostová

doc. MUDr. Milan Hadravský, CSc.

* 1939 v Počátkách u Pelhřimova Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni absolvoval v roce 1961. Svůj první vynález, diferenciální brzdový válec, sestrojil v roce 1967. Ve spolupráci s profesorem Mojmírem Petráněm zkonstruoval v roce 1964 první prototyp optického řádkovacího mikroskopu. Zasloužil se o dořešení a zprovoznění hyperbarické komory, která slouží k lékařským účelům na několika místech České republiky. Vlastní také patent na falopletismograf.

Řadu patentovaných vynálezů vytvořil a sestrojil se svými kolegy. Patentované vynálezy:
* Diferenciální brzdový válec.
* Mikroskop – patentované jsou čtyři jeho součásti. Hlavní patent souvisí se způsobem omezení rozptýleného světla při osvětlení shora. K němu jsou přidruženy další patenty, například systém uspořádání děr v Nipkowově kotouči.
* Kestersův hranol – pro uspořádání řádkovacího mikroskopu pro osvětlení shora.
* Hyperbarická komora – plicní automatika, tj. respirační ventil pro inhalaci kyslíku v hyperbarických komorách i bez nich.

Ohodnoťte tento článek!