Chirurgie za sebe musí bojovat

Chirurgie za sebe musí bojovat

„Každý smrtelník má strach, když vstoupí na Kliniku transplantační chirurgie. Je to posvátné území, které vzbuzuje respekt. Tady, když se svěříš doktorům do rukou, jde o všechno. Člověk může existovat bez oka, bez ruky, bez nohy. Ovšem bez ledvin, bez srdce a cév, co k němu vedou, nebo dokonce bez jater – sbohem živote,“ říká prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc., přednosta Chirurgické kliniky 2. LF UK a ÚVN Praha.


Chirurgie za sebe musí bojovat

 

„Každý smrtelník má strach, když vstoupí na Kliniku transplantační chirurgie. Je to posvátné území, které vzbuzuje respekt. Tady, když se svěříš doktorům do rukou, jde o všechno. Člověk může existovat bez oka, bez ruky, bez nohy. Ovšem bez ledvin, bez srdce a cév, co k němu vedou, nebo dokonce bez jater – sbohem živote,“ říká prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc., přednosta Chirurgické kliniky 2. LF UK a ÚVN Praha.

* Začněme vaší nejnovější zkušeností. Před nedávnem jste se vrátil z Afghánistánu, kde jste působil jako šéf polní nemocnice. Jak je vybavena a komu je určena?

Část naší současné mise v rámci mezinárodních bezpečnostních sil (International Security Assistance Force, ISAF) spočívá v provozování české polní nemocnice, umístěné v Kábulu poblíž letiště. Tato polní nemocnice je velmi dobře vybavená včetně CT, moderních ultrazvukových a rentgenových přístrojů, intenzivní péče, dvou operačních sálů a tak dále a má za úkol poskytovat zdravotní péči pro koaliční vojáky, vojáky Národní afghánské armády, pro osoby podílející se na současné vládě prezidenta Karzáího a pro civilní zaměstnance ISAF. Mně připadla na dobu čtyř měsíců práce hlavního lékaře této nemocnice. Je to funkce obsazovaná vždy erudovaným chirurgem.

* Jak jste reagoval na takovou nabídku? Neměl jste trochu strach z neznámého a ne příliš bezpečného prostředí?

Musím připustit, že když se začalo hovořit o tom, že bych měl jet do Kábulu a vést polní nemocnici, příliš nadšený jsem nebyl. Pomyslel jsem si, že je to vhodnější spíš pro čtyřicátníka než pro mne. Ale nakonec jsem souhlasil a musím říct, že toho nelituji, z Afghánistánu jsem si pro sebe odnesl nečekaně mnoho. Vyprávění a popis všeho, co jsem za dobu svého pobytu v této zemi zažil, se dá těžko vměstnat do několika řádků. Proto se omezím pouze na dva postřehy:

Prvním je zkušenost, co válka pro nás zdravotníky, zejména pak pro chirurgy, představuje. A druhým je pohled na současný svět a jeho hodnoty. A to považuji pro sebe za nejcennější. Polní nemocnice v Kábulu má být koncem roku zrušena. Vzhledem k tomu, že do oblasti míří další Češi, kteří budou působit v nedalekém provinčním rekonstrukčním týmu, to považuji za škodu. Navíc tam má naše nemocnice velmi dobré jméno.

* Odborná veřejnost vás zná nejen jako vojenského chirurga, ale především jako vedoucího týmu, který v roce 1998 v Institutu klinické a experimentální chirurgie zásadním způsobem rozšířil transplantační program o transplantace jater. Co vás přivedlo k transplantační chirurgii?

Chirurgií jater a slinivky břišní jsem se začal zabývat už na počátku 90. let. Tehdy jsem absolvoval dvouměsíční postgraduální kurz v Londýně u profesora Williamsona. Velmi mne to zaujalo a byla to pro mne výzva, abych se touto specializací zabýval. Podařilo se založit českou sekci Mezinárodní asociace hepatopankreatobiliární chirurgie. Ta funguje dodnes, vydává již 16. rokem svůj odborný časopis Bulletin HPB a každoročně pořádá dvě odborné akce. Velmi populární je jarní setkání na hradě Loket u Karlových Varů začátkem dubna. Setkávají se tam chirurgové s gastroenterology, radiology, onkology a s dalšími odborníky.

Loket mi dělá každý rok velkou radost. Ale vraťme se k vaší otázce, proč právě transplantace jater. Jde o velmi náročný výkon, který je vlastně metou pro každého břišního chirurga. I když se jedná o program, na kterém se podílí celá řada odborníků, úspěšnost operace podmiňuje celkový výsledek. Chirurg se také nejobtížněji vyrovnává s neúspěchem. Dobře provedený chirurgický výkon u správně indikovaného nemocného je nejen podmínkou přežití pacienta, ale především výrazného zkvalitnění jeho života. Transplantující chirurg musí mít dobré znalosti z transplantační hepatologie a ostatních spolupracujících oborů. Proto se mi předchozí zaměřeni na HPB chirurgii hodilo.

* Kde všude jste ještě sbíral zkušenosti?

Než jsme mohli transplantační program jater v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny zahájit, absolvoval jsem spolu se svým kolegou Františkem Bělinou čtyřměsíční stáž na chirurgii u profesora Neuhause v Berlíně. Účastnili jsme se transplantací, které prováděli němečtí kolegové. Kromě toho jsem v Německu získal i zkušenosti s organizováním transplantačního programu. Výsledek záleží také na tom, jak kvalitně je orgán odebrán od dárce. Vlastní operační výkon jsme detailně nacvičili na laboratorních zvířatech.

* Díky čemu byl program transplantace jater tak úspěšný?

V průběhu 10 let práce v pražském IKEM, zvláště pak po založení Kliniky transplantační chirurgie, jsme neprováděli jenom transplantace jater. Nicméně tento program byl pro celý tým jednoznačnou prioritou. Dosáhli jsme výsledků srovnatelných s ostatními evropskými pracovišti, která již před námi měla velký náskok. Velmi rád na tu dobu vzpomínám, i když to bylo často velmi časově náročné i fyzicky vyčerpávající. Celý tým pracoval s nadšením a velkým nasazením, všichni na sebe velmi byli nároční a sami si rovněž dávali záležet, abychom odváděli co nejkvalitnější práci. Mám pocit, že to je dnes v medicíně stále větší vzácností. Zejména vlastní kontrola práce není bohužel, na rozdíl od vyspělých pracovišť ve světě, na českých chirurgiích obvyklá a mnohde doposud ani zavedená. Ale myslím si, že právě počáteční nadšení a vysoké nasazení nám dopomohlo k velmi dobrým výsledkům.

* Po přechodu na nové pracoviště jste rozšířil rozsah své činnosti?

Před čtyřmi roky jsem přešel do Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) s plánem rozšířit spektrum poskytovaných výkonů, navázat spolupráci s 2. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy a zapojit pracoviště do vědeckého výzkumu. To se mi myslím podařilo a v nemalé míře na tom mají zásluhu lékaři a sestry, kteří se mnou z IKEM do Ústřední vojenské nemocnice přešli. Chirurgické oddělení se podařilo dovybavit a přeměnit na Chirurgickou kliniku 2. LF UK a ÚVN Praha. Navázali jsme na stávající operativu a pokračovali v rozvoji, především v HPB chirurgii. Velkou část našich nemocných nyní tvoří onkologičtí pacienti. A právě proto se v současné době onkochirurgii věnuji více než v předcházejících letech.

* Mohl byste přiblížit, čím vším se na klinice zabýváte a na co se nejvíc zaměřujete?

Naše pracoviště v současné době provádí nejvíce operačních výkonů u nás na slinivce břišní, intenzivně se zabýváme jaterní chirurgií, operujeme žlučové cesty. Umožňuje nám to i velmi úzká spolupráce se špičkovým gastroenterologickým pracovištěm ÚVN profesora Miroslava Zavorala. Zajišťujeme také výuku mediků, postgraduálních studentů a vojenských chirurgů, vedle gastroenterologických nemocných operujeme i hrudní a břišní traumata, máme cévní a endokrinní chirurgii, dvě oddělení intenzivní medicíny.

Pracujeme na několika grantových studiích. Vedle toho vedu výzkum jaterního selhání na velkých laboratorních zvířatech. Zapojil jsem do něj především mladé lékaře a doktorandy. Práci provádíme na experimentálním pracovišti IKEM v rámci resortní podpory výzkumu a také výzkumného centra buněčné terapie profesorky Evy Sykové.

Máme vlastní chirurgický model experimentálního jaterního selhání u prasete, nyní pracujeme na modelu druhém. Posuzujeme na nich účinnost eliminačních terapeutických metod. Letos plánujeme hodnotit přínos kmenových buněk v léčbě jaterního selhání. Kromě toho provádíme experimentální transplantaci jater u malého laboratorního zvířete a studujeme možnosti použití nanovláknové technologie u jaterního bioreaktoru v Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR.

* Jste předsedou České chirurgické společnosti ČLS JEP, letos v dubnu jste zorganizoval první středoevropský chirurgický kongres v Praze a zúčastňujete se odborných kongresů po celém světě. Jak byste srovnal úroveň zahraniční a české chirurgie – našich a zahraničních špičkových pracovišť?

Porovnávat naši práci s prací na předních zahraničních pracovištích je složité. Záleží na tom, co chcete srovnávat. Pokud hovoříme o technice operačních výkonů a vybavení pracovišť, pak jsem přesvědčen, že je česká chirurgie srovnatelná s ostatními vyspělými státy. Za posledních 20 let jsme v podstatě západní pracoviště dohnali, necítíte až na výjimky rozdíl, zda stojíte na operačním sále tam, či u nás. V některých jiných parametrech však na tom zatím tak dobře nejsme.

Mám tím na mysli především kvalitu dalšího vzdělávání chirurgů, jejich kariérní vývoj, vědeckou a experimentální práci, jejich prezentační a především publikační schopnosti. Naše přední chirurgická pracoviště v těchto ukazatelích stále ještě pokulhávají. Je ale třeba vidět, že pracujeme v naprosto jiném prostředí. Mnohde vládne nezájem a nedostatek motivace věnovat se vědě na chirurgických pracovištích. Jsme daleko více přetíženi rutinou a ekonomickými problémy.

* Je to jen otázka finančního ohodnocení, nebo vidíte i jiné potíže?

Myslím, že nejde jenom o nedostatek finančních prostředků. Ani někteří vedoucí pracovníci chirurgických pracovišť tomu nevěnují náležitou pozornost. Rutinní klinický provoz velkých pracovišť a především úsilí udržet ho ekonomicky nad vodou při stávající výši (či spíše „níži“) úhrad zdravotních pojišťoven za chirurgické výkony patrně odčerpává vedoucím pracovníkům příliš mnoho energie. Nicméně přes to všechno se řada našich chirurgů snaží své výsledky v zahraničí prezentovat, s úspěchem pronikají i do organizačních struktur zahraničních chirurgických společností.

I když na zahraničních klinikách bojují s různými problémy, přece jen vedoucí chirurgové mají daleko větší prostředky, finanční i personální, které jim umožňují věnovat se výzkumu v chirurgii, a to jak klinickému, tak i experimentálnímu. A navíc to umějí. Je potěšitelné, že přednostové českých klinik si už naléhavost těchto změn uvědomují. Ale nemluvme jenom o výzkumu. Nedostatky máme například i v provádění pravidelných auditů výsledků a komplikací. Kdybych to shrnul – naše velká chirurgická pracoviště jsou většinou vybavena – srovnatelně se světem nebo jejich nutné dovybavení nepředstavuje nereálné částky. Ale jejich provoz je naprosto finančně podhodnocen a nemocnice na to doplácí.

* Vidíte možnost, jak to lze v dohledné době zlepšit?

Úhrada za chirurgické výkony je vesměs nastavená velmi nízko, snad s výjimkou kardiochirurgie a ortopedie. Reálně vynaložené náklady na většinu operačních výkonů hradí zdravotní pojišťovny jen zčásti. Jednání, která se nepřetržitě vedou, dosud nevedla k žádné zásadní změně. Přitom rozhodně nechceme z chirurgie dělat výdělečnou činnost. Jde jen o to, aby nebyla prodělečná, jako je tomu dosud. Aby například úhrada sálového času byla méně než desetinou reálných nákladů, aby bylo hrazeno jednorázové operační rouškování, které je vyžadováno EU, aby náklady na chirurgický výkon nemusely být mnohdy hrazeny z úhrad nákladů pooperační léčby pacienta na lůžku intenzivní péče a tak dále. Chirurgie za sebe musí daleko více bojovat. Jinak stávající podfinancování bude nakonec znamenat ztrátu úrovně a prestiže oboru.

* Má ÚVN „výsadní postavení“, co se týče finančních možností? Může si dovolit zaplatit nejlepší lékaře, zdravotnický personál, nakupovat nejlepší techniku?

Ústřední vojenská nemocnice je moderním a největším resortním zdravotnickým zařízením, ale od obdobných civilních zařízení se provozně příliš neodlišuje. Na rozdíl od nich pokrývá část investic resortní ministerstvo. Náklady na zdravotní péči jsou hrazeny zdravotními pojišťovnami podobně, jako je tomu v ostatních velkých nemocnicích. ÚVN určitě nemá žádné zvláštní prostředky na navýšení platů nebo mimořádné ocenění špičkových lékařů a nejlepších sester. Pokud jsou mé informace správné, průměrnými platy lékařů a sester se vyskytujeme kdesi uprostřed škály průměrných platů ve fakultních nemocnicích.

Na druhé straně je však třeba vidět, že na naše lékaře i sestry jsou kladeny v některých ohledech mnohem větší nároky. Například v souvislosti s mezinárodní akreditací, která byla loni ÚVN prodloužena na další tři roky. Znamená to více práce, především v oblasti administrativy a kontroly. Práce navíc u nás bohužel není nikterak zohledněna, zdravotní pojišťovny tuto skutečnost neoceňují. Domnívám se, že právě kvalita a bezpečnost by měly být více zohledňovaným atributem zdravotní péče. Zatím přetrvává způsob hodnocení, při kterém převažují pouhé kvantitativní ukazatele zdravotnické činnosti.

* Jaký je váš názor na finanční ohodnocení českých lékařů? Většinou je slyšet nářky nad špatnými platy.

To je kapitola sama o sobě. Je jisté, že co se týká příjmů lékařů, ale i sester, za zdravotnictvím na západ od našich hranic pokulháváme. V posledních letech docházelo a současně i dochází ke zvyšování platů zdravotnických pracovníků. Ale jak jejich výši hodnotit? Násobkem průměrného výdělku v republice? A jakým násobkem? Zásadně mi však vadí něco jiného. Za prvé se hovoří většinou o platu lékaře tak, jako by byli všichni stejní, všichni stejně vzdělaní a pro medicínu stejně přínosní. Pochopitelně všichni stejní nejsou.

Nivelizace platů je pro ty schopné demotivující. Nastupující lékař má všude na světě nízký plat. Zásadní rozdíl je však v tom, že u nás ani po dosažení kvalifikace nemá výrazně vyšší ohodnocení. Za získání vědecké hodnosti dostane doslova „pár korun“. Důsledkem je malý zájem o vědeckou práci a další odborné vzdělávání, jak jsem již zmiňoval. Shrneme-li si to, nízké platy ve zdravotnictví mají dopad nejen na životní úroveň lékařů, ale i na celkovou odbornou úroveň české medicíny. Dopadají tak zprostředkovaně také na pacienty. Navíc veřejnost je o platech lékařů informována velmi zkresleně. Jsou podstatně nižší, než zveřejňují média.

Publikují totiž takzvané průměrné platy lékařů. Ale co to vlastně je? Nejde o měsíční plat, jako v jiných oborech, nýbrž o celkovou sumu měsíčního příjmu, do které je automaticky zahrnuta i částka za noční a víkendové služby. A ta tvoří u sloužících nemocničních lékařů přibližně třetinu měsíčního přijmu, někdy i více. A to již nehovořím o tom, že určitě není dobrým ukazatelem skladby platu, když tak velkou část tvoří služby. Rozdíl v platu mezi sloužícím sekundářem a nesloužícím primářem žádný není, pokud primář ve finále nemá plat menší. Zkušenost a odpovědnost primáře není zohledněna. Řešení spočívající v tom, že velká část primářů slouží, považuji za nešťastné a v chirurgii za nevyhovující. Každý primář chirurgie přeci rád přijede, pokud je k případu mladším kolegou zavolán.

* Kolik času věnujete vzdělávání mediků a mladých lékařů? Co vás na této práci baví nejvíc a co se jim především snažíte předat?

Při každodenní práci může primář či přednosta jen stěží oddělit čas, který věnuje výchově mladších kolegů, od vlastní klinické práce. Pamatuji se dobře, jak jsem jako mladý chirurg neustále pozoroval starší kolegy při práci a vybíral to, co jsem pro sebe považoval za dobré. Nedomnívám se, že v současné době platí, co se říkalo, když jsem začínal já – že je dobré začít na malém chirurgickém pracovišti a posléze pokračovat na klinice.

Pro začínajícího chirurga je výhodou pracovat na velkém pracovišti s velkým objemem chirurgické činnosti a s množstvím zkušenějších kolegů. Myslím, že mladý pracovitý chirurg se k práci může dostat velmi rychle i na klinice, rychleji obsáhnout velkou škálu výkonů a získat dobré rutinní návyky. Jsou samozřejmě i výjimky, ale současný systém postgraduálního vzdělávání právě s tímto aspektem počítá. Medikům se na našem pracovišti věnujeme tak, aby získali nejen utříděný pohled na chirurgii, ale také co nejvíce praktických znalostí.

Aby si zachovali zdravý klinický úsudek a správně hodnotili přínos současných sofistikovaných pomocných zobrazovacích a laboratorních metod. Aby viděli postavení chirurgie a chirurga v rámci základních klinických oborů a nikoli jako vykonavatele rozhodnutí jiných odborníků, kteří v důsledcích ani nenesou za provedený operační výkon odpovědnost. Velmi mě těší, že toto vše mladí kolegové umějí ocenit. Pokud je srovnávám s námi staršími, nesouhlasím s názorem, že jsme byli lepší. Mladí mají daleko větší možnosti a řada z nich je plnou měrou využívá. V blízké budoucnosti je také čeká daleko větší konkurence, než v jaké jsme žili my.

* Lákala vás někdy dlouhodobá práce v zahraničí?

Před revolucí jsem byl dlouhodobě na studijním pobytu ve Švédsku. Práce na chirurgické klinice ve fakultní nemocnici v Uppsale se mi velmi líbila a dovedl jsem si představit, že bych tam mohl dlouhodobě působit a žít. Dokonce jsem v tomto smyslu dostal nabídku, ale nevyužil jsem ji. Navíc v té době nebylo možné, aby za mnou legálně vycestovala rodina. Po ukončení stáže jsem se vrátil na chirurgickou kliniku na Vinohrady.

Po roce 1989 se pak nabízela řada zajímavých možností doma v Česku a věřil jsem, že zdravotnictví se dostane z letargie a začne se rychle rozvíjet. Tak jsem o práci v zahraničí přestal uvažovat. Někdy si však nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře. Zásadní změny v českém zdravotnictví probíhají pomalu a klopotně, namísto racionálních kroků směřujících k efektivnímu poskytování a čerpání zdravotní péče jsme svědky politických tahanic, které nikam nevedou.

* A co soukromý sektor? To by nebyla další kapitola vaší práce?

Na začátku 90. let jsem byl jedním z prvních u nás, kdo po dobu 5 let provozoval malé soukromé chirurgické oddělení. S kolegou jsme si pronajali vhodný prostor na poliklinice s pěti, později až se třinácti lůžky a s operačním sálem, který umožňoval provádět malé operační výkony včetně laparoskopických. Počáteční úvěry se nám podařilo splatit a pracoviště dovybavit. V té době se začínala v Česku rozvíjet miniinvazivní a jednodenní chirurgie (v našem pojetí chirurgie s přespáním), která nás tehdy velmi lákala.

Přestože prokazatelně šetřila zdravotnickým zařízením čas i náklady a byla přínosem pro pacienty, na chirurgické klinice na Vinohradech si razila cestu jen velmi pomalu. Tak jsme ji nabídli pacientům v soukromém zařízení. Se zdravotními pojišťovnami jsme tehdy měli smlouvu pouze na operační výkony, pobyt na lůžku si hradili pacienti sami. Mnoho lidí tehdy začalo podnikat a oceňovali krátkodobý pobyt na lůžku a rychlý návrat do zaměstnání. Byli ochotni zaplatit za hospitalizaci. Pak ovšem přišly krachy zdravotních pojišťoven. Nasmlouvat s pojišťovnami výkony v malém privátním zařízení bylo čím dál složitější. Navíc pro nás oba bylo stále složitější slučovat práci ve státním zdravotnickém zařízení se soukromou praxí.

Také jsme si uvědomili, že čas věnovaný komerční praxi nám chybí pro další vzdělávání a rozvoj. Osobně tohoto období nelituji. Soukromou praxí jsem získal zkušenosti z ekonomického provozu, které moji kolegové ve státních zařízeních získat nemohli. Znal jsem přesně cenu chirurgické péče, kolik hradí pojišťovna, kolik je třeba platit personálu, jaké jsou ceny vstupů, kolik je třeba investovat do modernizace vybavení. Velmi mi to pak pomohlo ve vedoucích funkcích, které jsem vykonával.

* S jakými cíli či prioritami jste se ujal funkce předsedy České chirurgické společnosti (ČCHS) a co se vám již podařilo naplnit? Co vše vlastně tato funkce obnáší?

Mám-li být upřímný, zvolení do čela ČCHS v roce 2004 mě poněkud zaskočilo. Jasně definované cíle jsem v tu dobu neměl. Brzy se ukázalo, že je především třeba otupit odstředivé tendence některých odborných sekcí, které chtěly zakládat vlastní organizace. Větší společnost může dokázat víc než několik malých. Předsedové jednotlivých sekcí se proto pravidelně účastní jednání výboru společnosti. Dalším úkolem pro výbor společnosti bylo nastavit standardní organizační a informační mechanismy, například funkční webové stránky a nový systém přijímání článků do odborného časopisu „Rozhledy v chirurgii“.

Vypracovali jsme podmínky k získání akreditace chirurgických pracovišť na výchovu mladých chirurgů. Stále jednáme se zdravotní pojišťovnou o změně úhrad. Za úspěch považuji, že jsme zahájili práci na doporučených postupech chirurgické péče. Tento rok bychom v návaznosti na aktivity ministerstva zdravotnictví stran oborových diagnosticko-léčebných standardů měli tuto práci zúročit. Myslím, že za uplynulé čtyři roky výbor České chirurgické společnosti ČLS JEP, který nyní svoji činnost končí, mnohé změnil. Za vyjádření důvěry považuji skutečnost, že se organizace za toto období rozrostla o nové mladé chirurgy.

Na straně druhé tento výbor celou řadu věcí začal a nestačil dokončit. Předsednictví v chirurgické společnosti konzumuje daleko více volného času a energie, než jsem si představoval. A čas, jak všichni víme, je hned po zdraví to nejcennější. Nicméně ho nelituji. A myslím, že nelitují ani ostatní členové výboru. Frustrující je však nejen neschopnost realizovat zcela oprávněné a racionální změny v úhradách chirurgické péče, ale i přetrvávající pasivita většiny chirurgické veřejnosti. Málokdo je ochoten se na nutných změnách podílet, věnovat tomu svůj volný čas.

* Máte vůbec při své činnosti lékaře, vědce, publicisty atd. čas sám na sebe? Vydržet mnohahodinovou náročnou operaci navíc vyžaduje nejen psychickou, ale i fyzickou kondici. Jak si ji udržujete?

Každý chirurg je nucen hledat nejen psychickou, ale i fyzickou relaxaci a udržovat se alespoň ve stavu, kdy mu nečiní dlouhodobé stání při operaci velké fyzické obtíže. Přesto většina z nás tyto obtíže čas od času má, především vertebrogenní. Snažím se využívat volný čas k rekreačnímu sportu. Pravidelně chodím cvičit. K psychickému uvolnění mi pomáhá i hudba a sklenička dobrého červeného.

prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc. * 8. ledna 1953 v Praze

Po ukončení fakulty všeobecného lékařství v roce 1978 začínal jako interní aspirant na Chirurgické klinice FNKV. Atestaci 1. stupně z chirurgie složil v roce 1981 a o dva roky později obhájil kandidátskou práci na téma „Diagnostika a léčba krvácení do horní části trávicí trubice“. Absolvoval 4měsíční stáž na klinice ve švédské Uppsale (1984) a v dalších dvou letech se účastnil studijních pobytů na onkologickém pracovišti v Berlíně. Další odborné zkušenosti nasbíral jako absolvent postgraduální chirurgické školy v Hammersmith Hospital v Londýně.

V roce 1994 nastoupil na Kliniku kardiovaskulární a transplantační chirurgie IKEM a po absolvování stáže na Chirurgické klinice Virchowovy univerzity v Berlíně zahájil program transplantace jater v IKEM. Na tomto pracovišti založil Kliniku transplantační chirurgie a jako její přednosta vedl kolektiv odborníků do roku 2004. V tomto roce byl jmenován profesorem chirurgie na 2. LF UK v Praze, jako přednosta vede Chirurgickou kliniku 2. LF UK a ÚVN. Mimo další čestné funkce je předsedou České chirurgické společnosti ČLS JEP (od roku 2004) a delegátem International Association of Surgeons and Gastroenterologists (IASG) pro východní Evropu. Publikoval více než stovku odborných prací v domácím i zahraničním tisku. Je ženatý a má jednoho syna – lékaře.Vladimíra Bohatová

Ohodnoťte tento článek!