Medicína slovem

Medicína slovem

„Význam psychiky v onemocnění trávicího traktu je všeobecně uznávaný, každý o tom píše. Horší je to s aplikací v praxi. Lékaři na to nemají čas, někteří navíc kladou větší důraz na čísla a nálezy než na to, co říká pacient. A právě na tyto skutečnosti se snažím upozorňovat,“ říká nestor české gastroenterologie prof. MUDr. Zdeněk Mařatka, DrSc.


Medicína slovem

 

„Význam psychiky v onemocnění trávicího traktu je všeobecně uznávaný, každý o tom píše. Horší je to s aplikací v praxi. Lékaři na to nemají čas, někteří navíc kladou větší důraz na čísla a nálezy než na to, co říká pacient. A právě na tyto skutečnosti se snažím upozorňovat,“ říká nestor české gastroenterologie prof. MUDr. Zdeněk Mařatka, DrSc.

* Pocházíte z umělecké rodiny, byla tedy vaše cesta k lékařství klikatá?

Vyrůstal jsem v uměleckém prostředí, můj otec byl sochař, matčin bratr hudební skladatel. Když jsem dospíval, měl jsem dva hlavní zájmy -hudbu a medicínu. Hudba mě lákala, usoudil jsem však, že můj umělecký talent není dostatečný a že mě ještě více láká věda. Muzikální geny a talent se však projevily o generaci později, v mém synovi, který je hudebním skladatelem. Lékařů však máme v rodině více, z mých pěti dětí jsou tři lékaři; lékaři a zdravotníky jsou i některé snachy, zeťové a vnuci.

* Promoval jste těsně před vypuknutím druhé světové války. Jak jste trávil válečná léta?

Odpromoval jsem půl roku před zavřením vysokých škol – měl jsem štěstí, že jsem to stihl. Bylo to v lednu, v listopadu pak byly školy zavřeny. Mnoho mých spolužáků si studium prodloužilo a pak promoci nestihlo, já naštěstí udělal medicínu v nejkratším možném termínu. Když jsem skončil studia, nastoupil jsem prezenční vojenskou službu. Přišli Němci, obsadili nás a já šel na II. interní kliniku, kde jsem zůstal téměř celou válku. Nejprve jako sekundář, až po válce jsem se stal asistentem a v roce 1947 jsem se habilitoval.

* Na II. interní klinice jste sice strávil dlouhý čas, nakonec jste však z tohoto univerzitního pracoviště musel v roce 1957 odejít na Bulovku. Proč?

Nechtěl jsem vstoupit do komunistické strany a podřizovat se některým nařízením. Tehdy byl děkanem profesor Trávníček, který vyžadoval jisté projevy politické poslušnosti, jimž jsem nebyl ochoten se podřídit. Řekl mi, že za těchto okolností nemohu na univerzitě zůstat. Mně tento pokyn stačil a využil jsem toho, že se uvolnilo místo na Bulovce, kde se mi podařilo získat primariát. Strávil jsem zde pak dalších 25 let jako přednosta II. interního oddělení.

* Na konci 60. let jste byl jmenován profesorem vnitřního lékařství, toto jmenování ale bylo později zrušeno. Jaké důvody vám vědecká rada uvedla?

Na profesora jsem byl navržen v rámci reformních snah Pražského jara 1968. Prošel jsem všemi instancemi, ale nepodepsal to rektor a mezitím přišla normalizace. Jenže do ní jsem nezapadal, tak mi oznámili, že se mé jmenování ruší. Důvody neudávali, ale bylo jasné, že nesplňuji požadavky politické spolehlivosti.

* Později jste se dočkal rehabilitace, od roku 1990 jste znovu profesorem. Co pro vás opětovné jmenování znamenalo?

Rehabilitace mě bohužel zastihla až v důchodovém věku, pedagogickou činnost na fakultě jsem už nemohl vykonávat a samotná otázka titulu pro mne nebyla důležitá. Vždy jsem se představoval jen jako doktor, i když jsem byl docent nebo profesor. Když jsem byl poprvé zvolen vědeckou radou fakulty profesorem, čekalo mě na Bulovce uvítání s gratulacemi a kytkou a všechny nápisy i razítka byly bez mého vědomí ihned předělány z docenta na profesora. Marně jsem namítal, že je třeba počkat na oficiální potvrzení. Když pak přišlo to zrušení, byl jsem nařčen, že neoprávněně užívám titulu profesor, ačkoli jsem se na úředních dokumentech vždy uváděl a podpisoval jen jako docent. Spolupracovníci pokládali téměř za tragedii, že se musely znovu měnit tituly, ale já se tomu jen usmíval.

* Jaké další překážky vám režim kladl do cesty?

Přechod z univerzity na rutinní zdravotnické pracoviště znamenal velkou změnu pracovního zaměření. Na fakultě jsem měl hlavně povinnosti učební a bádací, velice rád jsem přednášel, měl jsem na starosti interní výuku stomatologické větve, vedl jsem gastroenterologické oddělení a snažil se rozvíjet tento obor po stránce provozní i výzkumné. Oproti tomu na Bulovce šlo o zdravotnické pracoviště, kde se neočekávala pedagogická ani výzkumná činnost. Měl jsem 120 lůžek a pár mladých doktorů, až na výjimky bez vědeckých aspirací. Omezení byla také ve vybavení. Naštěstí díky tomu, že jsem měl mezinárodní funkce a kontakty, jsem občas od firem získal aparáty, které mi umožňovaly přiblížit se úrovni medicíny ve světě.

* I přes značná cestovní omezení jste však jezdil do ciziny relativně často, účastnil jste se studijních pobytů i zahraničních kongresů.

Cestoval jsem poměrně hodně, ale když to spočítám, absolvoval jsem jen asi polovinu cest, k nimž jsem byl pozván a které bych za normálních podmínek mohl podniknout. Nebyla to záležitost finanční, šlo o ty nešťastné výjezdní doložky. Když jsem byl na klinice pod ministerstvem školství, byla to tragédie, protože tam většinou rozhodli, že moje vycestování není ve státním zájmu. Změna nastala, když jsem se na Bulovce dostal pod ministerstvo zdravotnictví, tam byli přece jen trochu smířlivější. Pak mi ale byl zabaven pas a nemohl jsem asi pět let cestovat vůbec.

* Z jakého důvodu?

Pravý důvod jsem se nedozvěděl, hlavní příčina spočívala asi v tom, že jsem odmítl spolupráci s StB. To byl ale důvod, o kterém se nemluvilo. Naznačovali, že to bylo kvůli spolupráci se zahraničními firmami. Přestože jsem se nedopustil ničeho, co by bylo protizákonné, rozhodli tak a na několik let mi pas odebrali. Byl mi vrácen, až když jsem byl v roce 1976 zvolen prezidentem Evropské společnosti trávicí endoskopie.

* Které cesty pro vás byly zásadní a co jste si z nich přivezl za poznatky a zkušenosti?

V roce 1947/8 jsem byl na stáži v Americe, to pro mě byla velice přínosná cesta. Pracoval jsem v Chicagu, na oddělení experimentální gastroenterologie. Ostatní byly kratší pobyty a především účasti na kongresech, kam jsem byl zván přednášet a měl organizační povinnosti v rámci svých funkcí. Tuto mou činnost však komunistický režim neuznával. Jednou, když jsem žádal o povolení k účasti na kongresu, mi bylo řečeno: „Ministerstvo toho pro vás již udělalo dost!“ Jako bych to vše dělal jen pro sebe.

* Co vám pomohlo prosadit se na mezinárodní medicínské scéně?

Základem mých mezinárodních styků bylo, že jsem se mohl s cizinci domluvit. Jazyky jsem se učil od mládí, otec na to velmi dbal a mne to bavilo. Základem byla znalost latiny a řečtiny, kterou jsem získal na gymnáziu. V angličtině, francouzštině a němčině jsem schopný mluvit, psát i přednášet, italsky a španělsky jsem schopen číst. Problém jsem měl s ruštinou, tu jsem se nikdy dost nenaučil, hlavní překážkou pro mne byla azbuka.

* Dosáhl jste významných funkcí v mezinárodních odborných společnostech. Které z nich si ceníte nejvíce a co se vám na tomto poli podařilo prosadit?

Mou nejvýznamnější mezinárodní funkcí byl post prezidenta Evropské společnosti trávicí endoskopie, kam jsem byl zvolen v roce 1976 a další 4 roky ji vedl. Endoskopie se tehdy prudce vyvíjela a šířila a na jejích organizačních změnách v mezinárodním měřítku jsem se silně podílel. Základy těchto reforem platí dodnes. V roce 1978 jsem v rámci Světové společnosti trávicí endoskopie založil komisi pro endoskopickou terminologii a 30 let ji pak vedl. Výsledkem této činnosti bylo vytvoření endoskopické nomenklatury, která byla publikována v opakovaných vydáních dosud asi v patnácti jazycích po celém světě. V roce 1980 jsem byl zvolen prezidentem frankofilní Evropské koloproktologické společnosti, což však byla spíše funkce formální. U nás doma jsem se stal předsedou České gastroenterologické společnosti až v roce 1990.

* Působení v takto vysokých pozicích klade nároky na čas a cestování. Jak jste to dokázal spojit s prací v nemocnici?

Bylo to opravdu poměrně náročné. Mohu děkovat řediteli Bulovky doktoru Pánkovi, který byl vůči mým zahraničním cestám velmi vstřícný. Měl jsem štěstí, že jsem měl po řadu let schopného a spolehlivého zástupce doktora Nedbala, který v mé nepřítomnosti převzal primářské povinnosti.

* Věnoval jste se v té době rovněž výuce?

Ano, ale jen pro lékaře v rámci postgraduálního studia v Praze, Bratislavě a Karlových Varech. Styk s mediky – ač jsem byl docent – jsem povolen neměl. Svůj vliv jsem uplatňoval hlavně jako vedoucí redaktor časopisu Československá gastroenterologie, který jsem řídil po 30 let. V něm jsem se snažil podat informace a udržet povědomí o mezinárodním vývoji medicíny za omezených možností styku se západním světem a kupodivu jsem se v této funkci udržel i jako nestraník.

* Jak jste se vyrovnával s politickými příkazy?

Můj učitel profesor Vančura říkal, že je třeba dělat malé ústupky, abychom nemuseli dělat velké. Proto jsem se podroboval běžným organizačním příkazům ředitele nemocnice v rámci politického školení nebo účasti v pochodu na 1. máje, ale v zásadních věcech jsem byl nekompromisní. Když chtěli, abych souhlasil s popravou Milady Horákové, odmítl jsem to podepsat. To bylo ještě na klinice a asi to byl jeden z důvodů, proč jsem musel univerzitu opustit.

* Jak se na tyto vaše aktivity dívala rodina, měl jste její podporu?

Moje děti přiznávají, že mě sice moc neviděly, ale zároveň dodávají, že jsem jim sloužil jako příklad. Protože byly chytré a nadané, snažil jsem se je dostat na studia, ale s tím byl kvůli mým politickým postojům velký problém. Přes mnohé překážky a okliky se to nakonec vždy nějak podařilo. Mému nejstaršímu synovi, ač výbornému žákovi, bylo odmítnuto doporučení na medicínu. Musel dva roky pracovat jako dělník a teprve pak byl jak vzorný pracovník doporučen na medicínu a mohl ji vystudovat. Jedna z mých dcer hned v roce 1968 emigrovala, vystudovala medicínu v USA a žije tam dodnes, mám tam i vnuka -rovněž studenta medicíny. Nejmladší syn to měl nejsnazší, jeho hudební nadání bylo tak zřejmé, že byl bez problémů přijat na konzervatoř a dnes působí jako skladatel ve Francii.

* Jste jedním z nejuznávanějších odborníků české gastroenterologie, který ovlivnil řadu následovníků. Kteří učitelé a odborníci naopak nejvíc ovlivnili v profesním životě vás a pomohli vám dosáhnout těchto výsledků?

Mým šéfy a učiteli ve vnitřním lékařství byli profesoři Pelnář a Vančura, ale v gastroenterologii jsem byl samouk. Na I. interní klinice tento obor pěstovali profesoři Scheiner a Herfort, ale na II. interní klinice se jím nikdo odborně nezabýval a mně se otevřela příležitost, abych tuto mezeru vyplnil. Svou odbornost jsem získával hlavně podle zahraničních vzorů, u nás gastroenterologie nebyla tak pokročilá, brzdila to válka.

Zásadní zlom přinesl můj studijní pobyt v USA v roce 1947/8 a další pobyty ve Francii, Velké Británii a jiných zemích. Sbíral jsem zkušenosti po světě a aplikoval je u nás, museli jsme hodně dohánět. V oblasti výzkumu jsem se věnoval zvláště třem svým zájmům v rámci gastroenterologie: Jednak je to psychosomatika a takzvané funkční poruchy, druhým jsou zánětlivé poruchy tlustého střeva a třetím terminologie.

* Na jaké problémy jste při rozvíjení gastroenterologie u nás narážel?

Především šlo o opatřování aparátů – Bulovka mi nemohla koupit drahý přístroj, ale díky mým mezinárodním stykům byly firmy zainteresované a občas mi něco dávaly nebo půjčovaly. Ovšem když přišel na návštěvu nějaký cizinec, za své ubohé vybavení jsem se styděl. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se věnoval terminologii – ta nevyžadovala žádné drahé zařízení.

* U onemocnění gastrointestinálního traktu je důležitý i psychologický přístup. Absolvoval jste v tomto ohledu nějaké stáže či školení?

Když jsem byl v Americe, zajímal jsem se o psychosomatickou medicínu. V Chicagu byl pověstný psychoanalytický ústav, založený doktorem Alexanderem. Chodil jsem tam na psychosomatické semináře. Když jsem se potom vrátil, navázal jsem spolupráci s psychiatrem profesorem Roubíčkem a společně jsme v tomto oboru působili a publikovali.

* Máte dojem, že tento psychosomatický, celostní pohled na člověka a jeho duši, která může odrážet nebo naopak předjímat somatická onemocnění trávicího traktu, je i dnes stále okrajový, zanedbávaný?

Význam psychiky je všeobecně uznáván, mnoho se o tom píše a hodně se o tom ví. Horší je to s aplikací v praxi.. Jeden důvod je v tom, že lékaři na to nemají čas, druhý je v současném upřednostňování objektivních nálezů nad výpovědí nemocného. Jednou jsem přednášel v Americe o funkčních trávicích poruchách a v diskusi mi předsedající významný internista řekl: „To je zajímavé, co nám říkáte, ale pro nás je to podivné.

Nám nezáleží tolik na tom, co nám říká pacient, my chceme výsledky, čísla, nálezy.“ Ale právě u funkčních poruch je anamnéza základem, z něhož vychází diagnóza, která se poté zkouškami potvrdí či vyvrátí. V mnoha případech objektivní vyšetření obtíže nevysvětlí a pak může k diagnóze pomoci právě jen anamnéza. Pokud vázne komunikace s lékařem, uchylují se nemocní k alternativním praktikám, ale i k šarlatánům. Pokud jde o vážnou nemoc, může to mít tragické následky.

* Doporučoval byste tedy, aby se na tuto oblast kladl ještě větší důraz?

Pacient povídá spoustu věcí, ale lékař musí poznat a vybrat, co je důležité a co může být příčinou problémů. K tomu je třeba mít patřičné vědomosti, zájem a dostatek času. A hlavně lékař nesmí dávat najevo, že ho nezajímá, co pacient říká.

* Obor, o kterém se v souvislosti s trávicím traktem velmi hovoří, je i imunologie – střeva mají významnou úlohu v imunitním systému. Dotkl jste se ve své profesi této mezioborové hranice?

Před nedávnem zemřel můj dlouholetý spolupracovník profesor Vladimír Wagner. Řadu let jsme společně pracovali na imunologickém pojetí střevních chorob, byli jsme mezi prvními, kdo popsali protilátky proti tlustému střevu u nemocných se zánětlivými chorobami tlustého střeva a pátrali po jejich významu. Bohužel, naše spolupráce byla přerušena z politických důvodů, protože Wagner vystoupil z komunistické strany a po zinscenovaném procesu byl na tři roky uvězněn.

* Váš klinický výzkum přinesl výsledky v oblasti střevních zánětů a funkčních trávicích poruch. Můžete je konkretizovat? Které z nich považujete za nejdůležitější?

V oblasti zánětlivých chorob si cením takzvané dvousložkové patogeneze ulcerózní kolitidy. V této hypotéze se předpokládá prvotní příčina dosud nejisté podstaty, nejspíše genetické a imunologické, která vede k chronickému průběhu zánětu s charakteristickým střídáním zjitření a klidných mezidobí a druhotná bakteriální superpozice, která je odpovědná za hnisavé, vředovité a septické projevy zánětu. První složka se projevuje lehkou formou, kterou označujeme jako idiopatická proktokolitida, druhá složka podmiňuje těžké formy skutečné ulcerózní kolitidy. Lituji, že tato hypotéza dosud nenašla ve světě odezvu, kterou by si zasloužila.

Co se týká funkčních poruch, zde za přínos pokládám klasifikaci funkčních trávicích poruch, kterou jsem uveřejnil poprvé v roce 1964 a od té doby ji průběžně doplňoval. V mezinárodním dění se tato tematika dostala do popředí až v 80. letech a je dnes označována jako „Římská kritéria“. Klasifikace a terminologie funkčních trávicích poruch je v tomto systému podobná tomu, co jsem publikoval před 30 lety. Třetí oblastí, která dosáhla nepoměrně větší mezinárodní odezvy, je již zmíněná endoskopická terminologie – je rozšířena po celém světě.

Velký úspěch měly vaše učebnice gastroenterologie. Kolik jste jich vydal?

Celkem tři. První byla „Praktická gastroenterologie“ (1964, druhé vydání 1968, ruské vydání 1967). Druhá byla „Klinická gastroenterologie“, která vyšla v roce 1988. Obě jsem napsal z větší části sám, vložil jsem do nich své pojetí i celoživotní zkušenosti. Bohužel obě utrpěly tehdejšími neutěšenými vydavatelskými podmínkami – nekvalitní papír, nedostatek a špatná úroveň obrazové dokumentace a tak dále. Až třetí učebnice „Gastroenterologie“, která vyšla už za nových poměrů roku 1999, konečně splnila i formální předpoklady kvalitní publikace s bohatou a dobře reprodukovanou obrazovou dokumentací. Na té již spolupracovalo více autorů, ale základní koncepce je pokračováním učebnic předcházejících. Kromě toho jsem vydal několik cizojazyčných monografií a redigoval několik svazků takzvaných Pokroků, s odbornými články našich předních autorů.

* Za svou práci jste získal řadu uznání a cen, kterých z nich si vážíte nejvíc?

Z prestižních vyznamenání jsem byl dvakrát poctěn cenou Jana Evangelisty Purkyně České lékařské společnosti, dostal jsem zlatou medaili Univerzity Karlovy a titul rytíře lékařského stavu, který se uděluje nejen za odborné zásluhy, nýbrž i za morální postoje. Velmi si však cením toho, že řada mladších kolegů mě pokládá za svého nepřímého učitele a šíří mé názory.

* Ve svém životě jste zažil osm politických režimů. Jak je vidíte ve srovnání s dneškem?

Narodil jsem se v roce 1914 ještě za Rakouska-Uherska, pak přišel převrat a první republika, na kterou vzpomínám nejraději. Byl jsem mladý, plný zájmů a aktivity. Kdybych to srovnal s dneškem, měla i tehdejší doba řadu nedostatků, zejména sociálních a zdravotnických. Významně vyšší však byla úcta k duchovním a etickým hodnotám a obecná morálka. Velký podíl na tom měla autorita a morální integrita prezidenta Masaryka. To dnes postrádám, dnes jsou na předním místě otázky ekonomické, diskutuje a stávkuje se k vůli financím, morální a kulturní hodnoty jsou až na druhém místě.

Zčásti je to důsledek nacistického a komunistického útlaku, jehož vlivem byly likvidovány nebo odešly do emigrace statisíce nejlepších lidí, což ochudilo výkvět českého národa a zájem o duchovní hodnoty. Dnešní nářky a kritiky jsou sice často oprávněné, ale nemístné – svobodu a demokracii jsme chtěli, tak ji máme a musíme ji vzít i s těmi atributy, jež k ní nerozlučně patří – to je diverzita názorů a diskuse. Hodný odsouzení je populismus, kdy některým politikům jde více o vlastní či stranický prospěch než o veřejný a národní zájem. Ale tak to bylo vždy a vždycky bude. Patří to k demokracii, je třeba s tím počítat a v demokratickém systému se s tím vyrovnávat. Povzbuzující je, že se při politickém klání u nás sice ostře diskutuje, ale nefackuje (až na výjimky) a nevraždí.

* Vy sám jste nikdy o emigraci nepřemýšlel?

Před takové rozhodování jsem byl postaven dvakrát v životě – v únoru 1948 a v srpnu 1968, kdy jsem právě byl shodou okolností v cizině. Ačkoli se příležitost k emigraci nabízela, vždy jsem se vrátil, nechtěl jsem opustit rodinu a kulturní dědictví svého otce, zvláště nutnost obnovy otcova životného díla – legionářského pomníku „Praha svým vítězným synům“, který nacisté zničili a komunisté odmítli obnovit. V roce 1998 se to však konečně podařilo a k 80. výročí republiky byl pomník Pod Emauzy odhalen v původní podobě. Tím se naplnil jeden z mých hlavních životních úkolů.

* Jak jste při všech svých aktivitách dokázal relaxovat, měl jste na to vůbec čas? A jak trávíte volný čas nyní?

V mládí jsem byl v Sokole a ve skautu, dělal lehkou atletiku, po celý život jsem aktivně sportoval, jezdil na kole, od 40 let také na koni, v zimě lyžařil. Ještě dnes pěstuji denně tělesné cvičení, v létě kolo, v zimě běžky, občas i koně, vše v mírné, věku přiměřené podobě. Téměř denně pracuji na zahradě. Značnou část volného času jsem vždy věnoval kultuře – hře na piano, návštěvě koncertů a výstav, četbě. Nehledě k odborné literatuře, které věnuji pravidelně 1-2 hodiny denně, mám rád zvláště francouzskou beletrii a především biografie a autobiografie v originále.

Na nich se člověk nejvíc naučí. K oddechovým činnostem počítám i sepisování svých pamětí (vyšly v roce 1997 v Karolinu), v rukopisu mám pokračování zaměřené hlavně na obecné otázky biologie, filozofie, problémů etických a morálních. Stále spolupracuji s odbornými časopisy, píšu články i referáty, účastním se odborných schůzí a kongresů doma i v zahraničí. Občas jsem zván k přednáškám v odborných společnostech, v nichž se snažím předat své zkušenosti

* Jaký je váš recept na dlouhověkost a udržení vitality?

Důležité je opatřit si dlouhověké rodiče a prarodiče. (smích) A hlavně střídmost. Od mládí jsem měl choulostivý žaludek, málo a dietně jedl. Od dosažení dospělosti mám podprůměrnou váhu, a proto asi nemám problém s kyčlemi a koleny. Ke stáří patří vždy jistá omezení a obtíže, ale pro šťastný život je podstatné zachování duševních schopností, zrak a sluch, zájem o okolí a uspokojivá pohyblivost.

prof. MUDr. Zdeněk Mařatka, DrSc. * 27. června 1914 v Praze

Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1939. Do roku 1957 působil na II. interní klinice LF UK a VFN v Praze, v letech 1948-1957 jako zástupce přednosty. V letech 1952-1957 byl vedoucím vnitřního lékařství stomatologické větve LF UK. V letech 1958-1984, po nuceném odchodu z univerzitního pracoviště, pracoval na Bulovce, kde se stal přednostou II. interního oddělení. V roce 1969 byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Toto jmenování bylo zrušeno vědeckou radou lékařské fakulty v roce 1973. Rehabilitován byl 20. června 1990, kdy byl znovu jmenován profesorem Univerzity Karlovy.

V roce 1945 se stal zakládajícím členem České gastroenterologické společnosti ČLS JEP (v letech 1990-1994 jí předsedal), v letech 1976-1980 byl prezidentem Evropské společnosti trávicí endoskopie, dále pak prezidentem Evropské koloproktologické společnosti (1980-1982) a po 30 let vedl Terminologickou komisi Světové společnosti trávicí endoskopie. Žije v Praze, je ženatý, má pět dětí, patnáct vnuků a pět pravnuků.

Ohodnoťte tento článek!