Televizi nemám, teď se učím svahilsky

Televizi nemám, teď se učím svahilsky

Brněnská lékařka prof. MUDr. Zuzana Brázdová, DrSc., je úspěšná snad v každém oboru, do kterého se pustí. A že jich není málo: komunitní výživa, sport, hudba, literatura… Ale byla také prorektorkou a mimo jiné zasedá v zastupitelstvu města Brna.


Televizi nemám, teď se učím svahilsky

 

Brněnská lékařka prof. MUDr. Zuzana Brázdová, DrSc., je úspěšná snad v každém oboru, do kterého se pustí. A že jich není málo: komunitní výživa, sport, hudba, literatura… Ale byla také prorektorkou a mimo jiné zasedá v zastupitelstvu města Brna.

* Prý jste vůbec medicínu nechtěla studovat. Je to pravda?

Ano, chtěla jsem jít na JAMU na operní režii. Uvědomila jsem si ale, že pro tento obor nemám stejné množství talentu jako ctižádosti.

* Jistě jste ale talent mít musela, když jste o uměleckém studiu uvažovala.

Souběžně při gymnáziu jsem chodila na konzervatoř hrát na klavír a sólově jsem zpívala. Od šestnácti let jsem byla zaměstnaná v poloprofesionálním pěveckém filharmonickém sboru. Byl to vždycky můj velký zájem. Sklony jsou zděděné, v naší rodině muzicíroval každý.

* Nakonec jste vystudovala brněnskou lékařskou fakultu. Které obory medicíny vás lákaly?

Mnoho možností pro mne nebylo. Myslela jsem na mikrobiologii, epidemiologii nebo hygienu. S místy v Brně to však nebylo nejlepší. Nastoupila jsem tedy na ergonomii na lesnickou fakultu, pracovní lékařství zaměřené na lesní dělníky. Protože mezi lesníky se nebylo s kým poradit, mohla jsem konzultovat s kolegy z pracovního lékařství a hygieny práce, což bylo výborné a zároveň mne to od počátku nutilo k samostatnosti.

* V roce 1987 jste však nakonec byla přijata na katedru hygieny.

Měla jsem jít na hygienu práce, ale uvolnilo se místo na výživě, a tak jsem nakonec z praktických důvodů nastoupila tam. A zjistila jsem, že se mi ta práce vlastně líbí.

* Kolik se toho u nás tehdy o výživě vědělo?

Literatura nebyla skoro žádná, moc jsme toho nevěděli. Hodně jsme si psali o anglickou literaturu a štěstí bylo, že za dva roky přišel listopad 1989. Okamžitě jsem si požádala o nejrůznější stáže a studijní pobyty, takže jsem ve velmi krátké době získala velmi cenné zkušenosti ve Španělsku, Itálii, Nizozemsku a Spojených státech. Dostala jsem se do obrazu a věděla, co se v komunitní výživě vlastně děje.

* Co vás nejvíc překvapilo?

Vlastně vůbec objevení oboru komunitní výživy a nutriční epidemiologie. Pro nás byla tehdy výživa spíš obor, který vycházel z klinické terapeutické výživy, ale skutečně širší souvislosti, tedy co vše může být ovlivněno výživou, jsme tak přesně uchopit neuměli.

* Jste naší přední odbornicí na komunitní výživu. Co si tedy pod tímto pojmem můžeme představit?

Komunitní výživa je obor orientovaný na plánování, provádění a hodnocení činností, programů, projektů a politik, které se týkají výživy a zabezpečování potravin pro menší či větší skupiny lidí či populace a vztahují se ke zdravotním tématům. Je to široké téma, zahrnující formulaci výživových doporučení, design nových metod zjišťování výživové spotřeby, stanovení databází složení potravin, principy výživových intervenčních programů, algoritmy humanitárních potravinových pomocí, podporu kojení, formulaci výživové politiky…

* V rámci Ústavu preventivního lékařství jste se hned zapojili do různých mezinárodních projektů?

Ve chvíli, kdy jsme měli literaturu a mohli studovat, jsme se začali podílet na intervenčních projektech například s kolegy ze Spojených států. Za pár let jsme si již získali respekt. Na základě přednášky o specifikách výživy Romů žijících v České republice, kterou jsem měla v Nizozemsku v roce 1996, jsem byla vyzvaná ke spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) na tehdejších evropských výživových doporučeních, se kterými se dva roky pořádně nic nedělo. S kolegy jsme se do toho v roce 1997 pustili velmi energicky a za čtvrt roku jsme to zvládli.

* Proč se pak u těchto doporučení dva roky přešlapovalo?

Ve WHO je 53 evropských států a zástupci každého z nich se snaží do doporučení dostat své tradice. Já jsem vlastně jako první přepočítala nutriční profily jednotlivých potravinových skupin, vypracovala a popsala takovou sofistikovanou metodu a pak už to vlastně bylo rychlé a jednoduché, protože jsme měli v ruce objektivní vodítko.

* A pak už začal projekt Integrovaného managementu dětských nemocí (IMCI) WHO?

V roce 1998 jsem byla vyzvána, abych spolugarantovala výživovou část projektu. Začala jsem v Ázerbajdžánu, o rok později to byl Jemen, pak Kosovo, Čečensko, Náhorní Karabach, africké země, deset let se opakující práce ve střední Asii, Turecko…

* Na čem jste tam konkrétně pracovala?

V určité krizové oblasti, kde byly děti v riziku malnutrice, jsem musela udělat velmi rychlou sondu a popsat stávající riziko. Nejdůležitější ale bylo sestavit ze stávajících možností ten nejlepší jídelníček. Vytvořila jsem z dostupných potravin co možná nejlepší výživové doporučení pro děti, otestovala ho, zkusila, jaké jsou překážky ve fungování doporučení, a ty pak odstranila. Na to vše je šestnáct osmnáct dní. Týkalo se to většinou dětí do 2 let. Musela jsem se vždy naučit bazálně komunikovat s domorodci, což je někdy v krátké době těžké, příkladem je třeba albánština, arabština nebo turečtina.

* Ty podmínky asi bývají většinou dost hrozné. Vzpomínáte si, jak jste je vnímala poprvé?

Vzpomínám, jak jsem si v Kosovu pořád dokola opakovala, že tam nejsem proto, abych soudila, na čí straně je pravda, ale výhradně kvůli těm dětem na obou, vlastně na třech stranách – když počítám nejen Albánce a Srby, ale i romské děti z táborů. Samozřejmě že to zvlášť pohodlné nebylo. V Tádžikistánu jsme jednou měly s kolegyní z Kazachstánu litr vody obě dvě na dva dny, ale to byl pořád ještě luxus. Za války v Kosovu jsem si v Prištině umyla vlasy po měsíci, když pustili na půl hodiny vodu. Z ciziny jsem si už přivezla domů i vši, choleru, lamblie, jednou jsem dokonce z cesty z Horního Badachšánu přes Afghánistán přivezla blechy až na rektorát, kde jsem je spravedlivě rozdělila mezi své kolegyně…

* Ocitla jste se při svých cestách v akutním ohrožení života? Na co jste v tu chvíli myslela?

Několikrát se mi stalo, že jsem se ocitla v minovém poli. V Kosovu, v Náhorním Karabachu a v Čečensku. V Kosovu nám tehdy prostě zapomněli nahlásit, že kdosi zaminoval tábor pro Romy a že je v noci narychlo evakuovali, my tam zrovna měli naplánovanou práci a našemu řidiči to oznámili vysílačkou až tehdy, když už jsme s americkým kolegou stáli uvnitř oplocení.

Řidič volal, že se nemáme hýbat, že KFOR to přijede odminovat, ale bylo to v prosinci, finská jednotka KFOR byla pár hodin cesty odtamtud, tak jsme prostě těch pár kroků zpátky k autu udělali, stejnou cestou, jako jsme tam přišli. Určitě se to tak nemá dělat – mám za sebou pěkných pár řádek bezpečnostních školení (dokonce jsem dělala i test z rozpoznávání nášlapných min), vím, jak se teoreticky mám chovat, ale někdy se člověk prostě zachová trochu po svém. V těch zaminovaných oblastech jsem si říkala, že když budu mít smůlu, ať je to tedy úplně, ale jen ne s utrženou nohou nebo rukou.

* Po jakých krocích mezitím pokračovala vaše akademická a vědecká kariéra?

Nevím přesně, jestli slovo kariéra vystihuje chronologii mého pracovního působení, ale v roce 1985 jsem se sedmiměsíčním miminem obhájila v Praze kandidaturu, pak jsem v roce 1993 habilitovala, v témž roce jsem působila jako hostující profesorka na univerzitě v Barceloně (kam mne pozvali proto, že podmínkou byla španělština jako vyučující jazyk a mnoho mých zahraničních kolegů se s angličtinou nemohlo uplatnit). Potom jsem napsala a podala „velký doktorát“ a v roce 2000 obhájila titul DrSc., který mi byl o rok později odhlasován na vědecké radě Univerzity Karlovy. V roce 2001 jsem pak byla jmenována profesorkou. Jsem spoluřešitelkou 6. rámcového projektu a další evropský projekt zahajujeme v září. Nevím ale, jestli zrovna tohle je ta „kariéra“.

* Byla jste prorektorkou Masarykovy univerzity v Brně v letech 1998 až 2007. Jak jste to vše zvládala a jak na toto období vzpomínáte?

Vzpomínám ráda – měla jsem štěstí na obdivuhodné spolupracovníky, na oba rektory, se kterými jsem spolupracovala (a kteří za mne často plnili mé povinnosti, když jsem odjela pracovat do ciziny) i na nejbližší kolegyně. Celých devět let jsme na naší univerzitě vytvářeli a zdokonalovali optimální systém studia, který by dobře fungoval, a své úkoly jsem jako prorektorka pro studium musela zvládat už proto, abych svým selháním nenegovala výsledky naší společné práce.

* Co vám přináší pedagogická práce?

Při výuce i při konzultacích si chtě nechtě musím uspořádat myšlenky a formulovat předem odpovědi na otázky, které bych si třeba sama nebyla ochotná položit. Setkám se s naprosto jiným úhlem pohledu, nezatíženým žádnými klišé. S nadšením, někdy s velmi kvalitním řešením problému, z něhož třeba vzejde nějaký další projekt. Často mívám pocit, zejména čím jsem starší, že studenti mi dávají mnohem víc, než jsem schopná dát já jim.

* Vraťme se k hygieně. Jak jsme na tom v ČR například s hlukem?

Bohužel na tom nejsme lépe než ostatní evropské státy: 40 % obyvatel EU žije v prostředí s hladinou hluku vyšší než 55 dB, 20 % vyšší než 65 dB a více než 30 % lidí v Evropě spí v noci s vyšší hladinou hluku než 55 dB. Přitom již dlouho víme, že vyšší hladina hluku nepoškozuje jen sluchový aparát, ale podílí se na vzniku či zhoršení dalších nemocí a poruch.

* A světelné znečištění?

Málo se o něm mluví, ale obávám se, že až se dostane na pořad dne, bude už zase dost pozdě. Významná část populace má totiž již dnes narušený spánek například světly projíždějících aut, zbytečně svítícím veřejným osvětlením, světlomety ze stadionů a podobně…

* Kromě jiných aktivit jste i politicky činná. Co vám dává politika a jaké máte ambice?

Nevnímám to tak, že jsem činná politicky, nýbrž občansky, což je pro mne zásadní rozdíl. Komunální politika pro mne skutečně znamená jenom službu – pro sebe z toho mám pouze časté pocity zklamání, někdy až traumata, která jsou jen málokdy vykoupena nějakým malým zadostiučiněním. Moje ambice spočívají v tom, že budu poctivě pracovat v kulturní a ve zdravotně-sociální komisi, říkat často nepříjemné věci, které si myslím a které třeba nikdo jiný nechce vyslovit, a s koncem volebního období za dva roky skončím a předám štafetu někomu dalšímu, kdo se bude chtít rozčilovat.

* V úvodu jste zmínila, že máte umělecké sklony. Projevují se ještě dnes?

Od dětství jsem hrála na klavír a zpívala. Teď se učím sedmým rokem hrát na violoncello a druhý rok na akordeon. Založili jsme si s kamarády takové komorní sdružení, kde s námi hrála na housle také Iva Bittová. Ta nám ale odešla do Ameriky. Nahradil ji však můj zástupce v Ústavu preventivního lékařství docent Jindřich Fiala, který hrál v mládí skvěle na housle a nyní se k nástroji zase vrátil. Říkáme si Kumštýři z ochoty, neboť skutečně ochotně zahrajeme všude, kde nás chtějí, a někdy se vnutíme i tam, kde o nás možná tak úplně nestojí.

* Zjistil jsem, že jste dokonce napsala dvě divadelní hry.

Než jsem se před sedmi lety seznámila se svým současným partnerem, na činohru jsem téměř nechodila, ale přečetla jsem za život pěknou řádku dramat – ve shodě s Čechovem, který v jedné své povídce s nadsázkou píše, že, je-li hra dobrá, není zapotřebí obtěžovati s ní herce, a jeli špatná, herci to už nezachrání. Před časem jsem si řekla, že tahle literární forma by pro mne mohla znamenat vlastně jakousi výzvu, zda je možné dialogem vyjádřit své vidění situace, a jednou jsem na letišti při čekání na další spoj napsala krátkou absurdní jednoaktovku.

Takové psaní mi přišlo dost snadné a cosi jsem potom v roce 2006 srdnatě poslala – ve snaze zjistit, zda píšu úplně špatně, nebo úplně ne – do autorské soutěže o prestižní divadelní Cenu Alfreda Radoka. Má absurdní hříčka „Frazuval“ byla tehdy z více než 80 profesionálních textů vybrána mezi devět finálových. O mé zastupování projevila zájem agentura Dilia a od té doby jsem pro pobavení svých přátel stvořila ještě pár her, které jsou psány ne proto, aby se hrály, ale aby se četly, a jednu opravdu dobrou hru Elieho Wiesela jsem přeložila do češtiny. Nicméně jinak se tomuto oboru nevěnuji.

* Je tedy největší náplní vašeho volného času muzika?

Ano a kromě toho trochu sportuji, ještě před dvěma lety jsem dělala závodně triatlon. Veteránskou kategorii jsem jezdila devět let a skoro pokaždé jsem stála „na bedně“. Teď už se mi zdaleka tolik nedaří, takže mne to bohužel ani tolik nemotivuje v tréninku. A když během roku člověk denně neplave, neběží každý den 5-8 km nebo nenajede na kole aspoň třicet nebo padesát kilometrů, nemá cenu, aby obtěžoval při závodě rozhodčí tím, že na něj musí čekat v cíli, když se již ostatní soupeři sprchují…

* Kterého ocenění si vážíte nejvíce?

Dostali jsme jednou jakousi cenu za projekt roku od našeho ministerstva zdravotnictví a jeden náš projekt ve střední Asii byl před lety ve Spojených státech vyhlášen nejúspěšnější preventivní aktivitou. Ale asi nejvíc si vážím drobných ocenění, pokud se to tak dá nazvat, jichž se mi občas dostalo od lidí, které jsem někde potkala. V Angole mi takhle jednou hezky poděkovala matka představená řádu Bosých karmelitánek Lucia Pedrao – ona to vlastně vyjádřila ještě lépe; řekla mi: „Ty tady teď pro nás chvilku pracuješ, ale nezapomeň za to taky poděkovat, žes měla možnost někomu pomoci, protože taková možnost je sama o sobě největším darem.“

* Když si člověk shrne všechny vaše aktivity, nemůže se zbavit dojmu, že váš den musí mít více hodin nebo že s časem dokážete hospodařit efektivněji a neztrácet ho. Kde je pravda a co na to říká vaše rodina?

U nás doma dělá každý svou práci a své povinnosti, myslím, že osobně nejsem nijak výjimečná. Možná to tak vypadá spíš proto, že místo obvyklých koníčků mám takové, které jsou trochu zvláštní, snad v mém věku až divné. Ale asi uspořím hodně volného času tím, že doma nemáme televizi. Čas, který bych strávila sledováním televizních pořadů, tak můžu například v tyto týdny věnovat učení svahilštiny, nádherného, logického a zajímavého jazyka s úžasnou gramatikou, což mne nesmírně baví.

Martin Ježek

prof. MUDr. Zuzana Brázdová, DrSc. * 25. dubna 1957 v Brně

Naše přední odbornice na komunitní výživu se narodila v lékařské rodině. Po gymnáziu zvítězila rodinná tradice – přihlásila se na brněnskou medicínu, kde promovala v roce 1982. Souběžně ještě dva roky studovala na lesnické fakultě. Po promoci byla zaměstnána na oddělení ergonomie Lesnické fakulty Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity, kde působila do roku 1985. Po mateřské dovolené v roce 1987 nastoupila na katedru hygieny a epidemiologie, pozdější Ústav preventivního lékařství Lékařské fakulty MU Brno, a začala se zabývat výživou. Habilitovala se v roce 1993, profesorkou byla jmenována v roce 2001. V témž roce obhájila titul DrSc. na Univerzitě Karlově. Od roku 1998 do roku 2007 byla prorektorkou Masarykovy univerzity v Brně. Dnes působí jako konzultantka a poradkyně Světové zdravotnické organizace v sekci výživové politiky a výživových doporučení. Na svém kontě má desítky odborných článků a publikací z oblasti medicíny a výživy. Za svůj nejvýznačnější text považuje „Výživová doporučení WHO CINDI pro evropský region“ z roku 2000, který jako vedoucí autorského týmu zpracovala před lety v Kodani. Svůj jednostránkový manuál co dávat jíst a pít uzbeckým dětem v ohrožujících situacích zase ve špinavých a pomačkaných kopiích několikrát potkala na téměř absurdních místech ve střední Asii, předloni dokonce kdesi vysoko v Pamíru. Je talentovaná nejen v medicíně, ale také v hudbě a sportu. Vedle toho se věnuje i komunální politice, je členkou zastupitelstva města Brna. Žije v Brně se svým současným partnerem – hercem a režisérem Františkem Derflerem, se synem Daliborem, který studuje fakultu sportovních studií, s andulkou, které říkají Ondřej Hála, přestože se už dávno ukázalo, že je to samička, a s kočkou Kačenou zděděnou po sousedech, kteří se odstěhovali a kterou zdvořile oslovují „pane Kačíne“ a vykají jí.

Ohodnoťte tento článek!