Kormidelníkem v tichých vodách i za bouře

Kormidelníkem v tichých vodách i za bouře

„Byli jsme jedni z prvních, kteří pochopili, že interní medicína se geriatrizuje. Řada lidí tomu nevěřila a dodnes společnost není schopna zajistit adekvátní péči o tuto rostoucí skupinu nemocných,“ říká prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc., emeritní přednosta 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN.


Kormidelníkem v tichých vodách i za bouře

 

„Byli jsme jedni z prvních, kteří pochopili, že interní medicína se geriatrizuje. Řada lidí tomu nevěřila a dodnes společnost není schopna zajistit adekvátní péči o tuto rostoucí skupinu nemocných,“ říká prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc., emeritní přednosta 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN.

* Na zdejší klinice působíte již 56 let. Lze vůbec srovnat její fungování před padesáti lety a dnes?

Většina věcí je zásadně jinak, ale přesto některé zůstaly stejné, jenom více či méně obměnily svoji tvář. Zásadním způsobem se změnila samotná interna, její funkce a postavení. Potřebovala vytvořit zcela nové podmínky, aby vůbec mohla zachovat své vedoucí postavení v klinické medicíně. Bylo třeba inovací nejen myšlenkových, ale i technických a stavebních a to vše bylo nutné dělat s rozmyslem a jasnou koncepcí.

* Jak tyto inovace probíhaly konkrétně u vás?

Třetí interní kliniku založil v roce 1945 profesor Josef Charvát. Převzal ji za dramatických okolností po německém přednostovi. Byly jí prozatímně přiděleny prostory v takzvaném josefínském traktu Všeobecné fakultní nemocnice, 200 let staré. Byly tu sály pro dvacet až třicet nemocných, topilo se přímo v těchto místnostech v kamnech, uhlí bylo složeno v bednách na chodbě, provozní zázemí žádné, hygienické podmínky zoufalé. Chyběli lékaři i sestry. Prvořadým úkolem profesora Charváta proto bylo kliniku vůbec zprovoznit.

* Co jste si potom vytyčil za své hlavní cíle vy, jakožto Charvátův nástupce?

Když jsem v roce 1970 nastoupil do přednostenské funkce po profesoru Charvátovi, byla již dokončena rekonstrukce budovy takzvané divizní nemocnice, původně jezuitské koleje. Budova totiž byla těžce poškozena při bombardování Prahy v únoru 1945. Zprovoznění této části kliniky v nově získané budově umožnilo její další rozvoj. Začátkem 70. let jsme díky vynikajícím biochemicky vzdělaným spolupracovníkům zachytili vývojový trend interny, který bych zjednodušeně nazval její „biochemizací“.

Na klinice například vznikly specializované biochemické laboratoře s celostátní působností. Bylo však nutné kliniku také „technizovat“, zásadně technicky přezbrojit a přizpůsobit styl práce novým podmínkám. Proto jsme založili dvě jednotky intenzivní péče. Nejdříve to byla jednotka kardiologicky orientovaná. Její vznik byl umožněn zásadní rekonstrukcí prostor kliniky v josefínském traktu. Kardiologická intenzivka zcela změnila akutní péči o nemocné s koronárními příhodami. Druhá jednotka se specializovala na vyšetřování a léčení metabolických poruch. To mělo pro metabolicky a endokrinologicky zaměřenou kliniku mimořádný význam.

* Většina onemocnění ovšem nemá jen akutní fázi a zrovna interní obory se z podstatné části věnují léčbě dlouhodobě nemocných, chronických pacientů…

A proto se nám stále naléhavěji rýsovala problematika péče o dlouhodobě nemocné, či dokonce nesoběstačné pacienty. Jejich počet neustále stoupá a myslím, že jsme byli jedni z prvních, kteří pochopili, že interní medicína se doslova geriatrizuje. Řada lidí tomu nevěřila a dodnes přetrvává problém, kdy společnost není schopna zajistit adekvátní péči o tuto skupinu nemocných. Tehdy to „házel“ jeden na druhého, a tak jsme nakonec udělali ten hlavní krok a začali se o tyto lidi starat sami.

Posléze se u nás vytvořil první systém takzvané diferencované péče, vycházející z poznání, že v každé etapě svého onemocnění pacient potřebuje jiný typ péče a pozornosti ze strany odborníků. Naštěstí jsme neměli problém s prostory. Už tehdy byl všeobecný nedostatek personálu a díky tomu byla k dispozici řada volných, nevyužitých prostor. Pro chronicky nemocné s interními onemocněními jsme dostali jeden pavilon v Bohnicích. My to vzali a zrekonstruovali za podmínky, že pracoviště bude moci být integrální součástí kliniky. Když pak Bohnice objekt potřebovaly vrátit, sehnali jsme další prostory v Dušní ulici. Systém diferencované péče od nás posléze převzali další, kteří viděli, jak je to pro pacienty prospěšné.

* Z původního zaměření kliniky jste tedy začali expandovat do nových směrů?

Ano, zároveň jsme však samozřejmě museli a chtěli udržet původní charvátovský endokrinologickometabolický profil pracoviště. Vedle nich tu ovšem vznikla řada dalších oborů, které jsme předtím nedělali. Kardiologická intenzivka nám umožnila rozvinout nový program a mít kvalitní kardiologický tým, který vedl profesor Petrášek, vyšel od nás například i profesor Aschermann, pozdější šéf 2. interní kliniky 1. LF UK a VFN a dnešní předseda České kardiologické společnosti. Stali jsme se tak školicím pracovištěm s širokou působností. Díky novým možnostem se začaly rozvíjet i některé oblasti mého odborného zájmu, pro které jsem postupně získával spolupracovníky.

Jedním z nich byla orientace na moderní ošetřovatelství – tuto potřebu jsme cítili velmi silně. Proto zde vznikala i koncepce ošetřovatelství. Dnešní Ústav teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK byl původně nedílnou součástí naší kliniky, osamostatnil se v 70. letech, dnes sídlí v Krči ve Fakultní Thomayerově nemocnici pod vedením magistry Juráskové a vzájemná spolupráce je vynikající. Podobně na našich základech vznikla i dnešní Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN jako samostatné pracoviště a představitelé tohoto oboru mají své kořeny často právě u nás.

* Otevřel jste téma ošetřovatelství, které je, podobně jako geriatrie, stále tak trochu podceněným oborem, zejména v očích některých lékařů. Co vám k němu pomohlo najít cestu?

Od dětství jsem žil v prostředí, v němž jsem mohl vnímat sociální problémy, a k sociálnímu cítění jsem byl vychováván. Od příchodu na kliniku jsem se tedy zajímal také o tyto otázky a se zájmem pozoroval, jak je umí řešit právě sestry. Začal jsem sociálně orientované ošetřovatelství studovat v zahraniční odborné literatuře, české písemnictví tehdy úplně chybělo. Našel jsem odvahu napravit to a jako mladičký lékař jsem si troufl poprosit některé odborníky z fakulty o autorskou spolupráci. Příjemně mě překvapilo a povzbudilo, jak ochotně to přijali.

Tak vznikla moje první knižní publikace „Ošetřování starých a chronicky nemocných“. Zájem o ošetřovatelství a činnost sester se postupně prohluboval, profesor Charvát jej podporoval. Když jsme na klinice začali mediky vyučovat péči o nemocné, získal jsem pro tuto činnost několik kvalifikovaných a zainteresovaných sester s pedagogickou praxí na středních zdravotnických školách. Vynikající členkou týmu byla také Marta Staňková, rozená Bašná, pozdější docentka, uznávaná jako guru ošetřovatelství. Bohužel předčasně zemřela, letos by jí bylo 75 let.

* Péče o pacienta z pohledu sestry a lékaře se v řadě věcí liší. Lze nějak napomoci tomu, aby lékař uměl vidět problém nejen svýma očima?

Klinická medicína je nepředstavitelná bez vzájemného pochopení, které vede k souznění. Základní podmínkou je, že lékaři musí být o problematice ošetřovatelství správně informováni. Proto jsme před 25 lety iniciovali a realizovali povinný předmět ve výuce budoucích lékařů. Nazvali jsme jej „Péče o nemocné“ a medici měli nejen přednášky, ale i praktika, prázdninovou praxi a skládali zkoušku. Budoucí lékaři tak měli možnost setkat se již na začátku studia s pacienty a medicínskou praxí. Zavedení tohoto předmětu se ovšem nesetkalo s obecným souhlasem, ač v zahraničí vzbudilo neobyčejný zájem.

* A jak se na snahy lékařů seznámit se s ošetřovatelstvím dívají samotné sestry?

Musím říci, že různě. Většinou jej vítají. Jsou však reprezentantky ošetřovatelství jako profese, které si v obavách o omezení „samostatnosti“ ošetřovatelských profesí myslí, že zájem lékařů by měl být omezen pouze na sympatizující podporu. V této souvislosti jen malá vzpomínka. V 70. letech jsem působil v dočasném výboru Světové zdravotnické organizace pro výchovu sester. Když jsem přišel na první zasedání, zjistil jsem, že jsem tam jediný muž, a když jsem navíc řekl, že jsem lékař, vzbudilo to zděšení – myslely, že jsem si spletl dveře.

Nebylo snadné se v tomto prostředí prosadit. Pomohlo mi, že jsem se domluvil se všemi účastnicemi ve všech jednacích jazycích organizace, oceněno to bylo zejména při společenských setkáních, kde nebyly přítomny tlumočnice. Rozhodující však bylo, že výbor uvěřil mé informaci, že na Univerzitě Karlově máme již 15 let možnost úplného vysokoškolského studia sester (včetně studia postgraduálního), o což tehdy mnohé země teprve usilovaly.

* Domníváte se, že vztahy sester a lékařů jsou dnes lepší?

V průběhu své klinické praxe jsem se nikdy nesetkal s tím, že by vztahy lékařů a sester byly tak kriticky špatné, až by to znemožnilo péči o pacienta. To platí i o konfliktech dnešní doby. Přesto se všichni stále musíme učit jak citlivě vést meziprofesní dialog.

* Vzniká hodně sporů okolo kompetencí jednotlivých profesí, co kdo má na starosti a jaké úkoly má plnit?

Kompetence, tedy oprávněnost a schopnost vykonávat určité činnosti a převzít za ně odpovědnost, jsou problémem každé profese. Zvláštností kompetencí ve zdravotnictví je, že jsou vázány na odbornost a vymezeny právními normami. Mění se však také podle podmínek, které umožňuje rozvoj vědy a techniky. Ve zdravotnictví je situace komplikována tím, že se pracuje v týmu, jehož členové mají různé kompetence.

To vyžaduje vzájemný respekt. Platí to i o vztahu mezi zdravotnickými a nezdravotnickými povoláními či mezi profesemi lékařskými a nelékařskými. Musíme počítat i s přeskupováním rolí a kompetencí. Je správné, přejímají-li například kvalifikované sestry od lékařů některé činnosti, jež dříve vykonávali pouze lékaři. Naopak nevím, proč sestry musejí vybírat regulační poplatky, když je to záležitost úředníků.

* Jak je vidět, řídit velký tým není snadné. Které hlavní zásady vedení kliniky jste vypozoroval u svého předchůdce, profesora Charváta, a snažil jste se je poté sám aplikovat?

Tak to musím začít od stylu práce profesora Charváta. Byl zcela mimořádný v mnoha věcech. Mnoho toho však nechával na svých spolupracovnících. Tak, jak jsme vyrůstali a získávali zkušenosti, jsme si po vědecké stránce mohli v podstatě dělat, co jsme chtěli. On naše nápady ani tak nezamítal jako spíše toleroval. Jedna z mylných představ o Josefu Charvátovi je, že lidem určoval, čím se mají zabývat, nebo jim to dokonce nařizoval.

Vítal iniciativu jednotlivců, a byla-li rozumná, podporoval ji. Bylo by snad možné říci, že nic nezakazoval. Samozřejmě se vyskytly i vědecké úlety a fantasmagorie jedinců. Ty toleroval do doby, než ti lidé došli k rozumu a sami své nereálné představy korigovali. Profesor Charvát ovšem nabízel k řešení také své vlastní nápady. Sděloval je různým způsobem. Pověstné jsou jeho lístečky typu „zkus udělat…“. Musím přiznat, že některé z nich byly v tehdejších podmínkách nerealizovatelné, vždy však byly myšlenkově inspirující.

* Když jste po něm převzal vedení kliniky, působili jste vedle sebe v jisté symbióze. Jak se vyvíjel váš vztah?

Když jsem převzal kliniku, naše role se paradoxně obrátily a formálně jsem se stal Charvátovým šéfem. V roce 1970 totiž vyšla takzvaná Hrbkova novela vysokoškolského zákona, podle níž museli všichni vysokoškolští učitelé starší 65 let odejít do důchodu. Byla to v podstatě kádrová čistka na začátku normalizace. Opatření se však nevztahovalo na vědecké pracovníky. Složitými zásahy se nám tehdy podařilo převést profesora Charváta z kategorie učitelů do kategorie vědeckých pracovníků a díky tomu pak mohl na klinice působit ještě řadu let. Vytvořili jsme mu podmínky, aby tu byl spokojen. Nabídl jsem mu k užívání část své (vlastně jeho) přednostenské pracovny a žili jsme tu pak ve velmi přátelské atmosféře.

Říkal, že tu má krásný „vejminek“. I pro mne to bylo poučné období. Připravoval jsem tehdy rozsáhlou (takzvanou federální) učebnici vnitřního lékařství pro lékařské fakulty a profesor Charvát se stal hlavním recenzentem. Tuto funkci plnil s radostí a velmi odpovědně. Kapitoly rukopisu mi doslova „rval“ z ruky, měl řadu užitečných nápadů a připomínek. Postupně jsme se dostávali k diskusím nejen o medicíně, ale třeba i o filozofii. Vyprávěl mi mnoho zážitků (některé z nich ani nikdy nepublikoval), mluvil o skutečnostech, které promýšlel. S jeho souhlasem jsem si dělal poznámky, ale dodnes jsem se nedostal k tomu, abych tyto materiály zpracoval.

* Pečoval jste o něj rovněž jako lékař?

Poslední etapu našeho vztahu poznamenalo Charvátovo onemocnění. Byl těžce pohyblivý a měl řadu závažných medicínských problémů. Skutečně jsem se o něj staral i jako lékař, jezdil jsem za ním domů. Racionální terapii akceptoval neochotně. Připomínal mi moudrou zásadu, že „léčba nesmí nemocnému způsobovat větší problémy, než pro které byla zavedena“. V noci na 31. ledna 1984 mi volala Charvátova dcera Jiřina Rejholcová, která se o otce vzorně starala, že upadl na toaletě a že je asi mrtev. Bohužel to byla pravda. S pohnutím jsem pak zařizoval všechny potřebné záležitosti. Smuteční projev, který jsem měl při pohřbu, byl pro mne emočně velmi náročný…

* Cítíte i vy podobnou podporu od svých nástupců?

Citlivé chování k učitelům ctí každé slušné pracoviště. Na každé klinice působí současně učni, tovaryš i mistři, všichni se od sebe navzájem učí. To je základem předávání generačních zkušeností. Tato zásada je znakem také naší kliniky. Vážím si toho, že i moji následovníci ve vedení kliniky mi vrací to, co jsme kdysi dělali pro profesora Charváta. Vnímám, že mě klinika toleruje jako zkušeného internistu. Takováto příznivá atmosféra není bohužel pravidlem všude. Když jsem působil jako děkan fakulty, velmi jsem se styděl, když za mnou chodili penzionovaní profesoři s nářky, že jim jejich následovníci znemožňují přiměřené odborné aktivity či jim dokonce zakazují vstup na pracoviště a osobní kontakty s bývalými spolupracovníky.

* Máte stále také svoji „klientelu“, své pacienty?

Mám, ale samozřejmě omezený počet; ty, které bych už nezvládl, jsem předal svým spolupracovníkům. Mám částečný zdravotnický úvazek a jednou týdně ordinuji. Moji pacienti mají docela zajímavou historii. Jsou to vědci z Akademie věd. Původně totiž chodili k profesoru Charvátovi, jako za svým kolegou a lékařem. Ten je poté předal profesoru Engelberthovi, což byl mimochodem můj klinický učitel, kterého jsem si nesmírně považoval – typický moudrý starý pán, jemný zkušený klinik, který žil přes devadesát let a také měl u nás na sklonku života místo vědeckého pracovníka. Velmi rád a pečlivě tu ordinoval. A když mu ubývaly síly, předal tuto „ordinaci akademiků“ mně.

* Vedle řízení kliniky jste také zastával vysoké akademické funkce. Dalo se to vše stíhat?

Měl jsem vynikající soubor hvězdných zástupců – kardiologa profesora Petráška, fyziologa profesora Schreibera, diabetologa profesora Páva, vynikajícího organizátora – tehdejšího primáře Chrze, profesora Horkého, který pak byl přednostou 2. interní kliniky. Díky tomu jsem mohl fungovat i na fakultě a univerzitě a mohl se spolehnout na to, že na klinice bude vše v nejlepším pořádku.

* Děkanem fakulty jste byl na přelomu 80. a 90. let, tedy v období měnících se společenských poměrů. Jak probíhal její přerod?

To byl skutečný přelom. Není problém kormidlovat loď, když je tichá voda, ale když je bouře. Tvořil se akademický senát, velmi kvalifikovaný a moudrý, protože všichni měli zájem o fakultu a o práci pro ni. Teď nastala otázka, co se mnou jako s děkanem. Podílel jsem se na všech změnách, pořád se něco dělo, měl jsem zkušenosti s jednáním se studenty, měl jsem u nich docela dobrou pozici a panovali mezi námi dobré vztahy. Mezitím ovšem byli všichni děkani odvolaní z funkce, s výjimkou mne – z nějakého důvodu jsem byl jediný, koho na přelomu let 1989/90 neodvolali, a řádné období mi mělo končit v roce 1990.

Měl jsem promyšlené co dál, přednesl jsem své představy senátu, a tak někdo navrhl, abych byl potvrzen tajnou volbou ve funkci aspoň do konce období a pak že budou nové řádné volby. Potvrdili mne snad s výjimkou dvou hlasů… Na ministerstvech všude noví lidé, na univerzitě noví děkani, některé jsem ani osobně neznal. Byli to nesporně kvalifikovaní lidé, ale dříve neměli možnost uplatnit se, nemohli tedy ani získat zkušenosti z akademických či jiných řídicích funkcí. Pokud měli zájem, samozřejmě jsem jim tyto informace a zkušenosti ochotně předával.

Další mimořádně zajímavou etapou pak byla příprava prvních polistopadových přijímacích zkoušek. Zároveň musel být vypsán konkurz na všechna vedoucí místa – dosavadní přednostové byli odvoláni k 1. září, všem (včetně sebe) jsem bez rozpaků podepisoval výpovědi, cítil jsem, že to jinak nejde. Musely se postavit konkurzní komise a prosadil jsem zásadu, jak budou vypadat, aby tam třeba byli lidé, kteří byli nějakým způsobem poškozeni. Byla to skutečně hromada práce a poměrně rizikové, v té době se vše hýbalo každý den…

* Dlouho jste se profesionálně zabýval problematikou stáří. Cítil jste se být připraven na vlastní stáří?

O problematice stáří jsem opakovaně psal a přednášel. Jsem rád, že zájem společnosti o stárnoucí a starou populaci stoupá. Bourají se mýty a převládají racionální stanoviska. Jak mi přibývají léta, mám stále častěji příležitost srovnávat odborné poznatky z gerontologie s osobními zkušenostmi, a dokonce pracuji na publikaci „Jak gerontolog prožívá vlastní stáří“. Jako senior jsem citlivější na řadu věcí, které mne dříve nechávaly netečným. Vadí mi, když mě někdo ošidí, protože odhaduje, že se nemohu účinně bránit.

V určitých situacích se lidé k seniorům chovají jinak: Jsou netrpěliví, zlobí se, že jsem pomalý, ve frontě v obchodě dávají najevo, že mám chodit nakupovat jindy, když tam není tolik lidí. Vztah ke starým se projevuje i ve zdánlivých maličkostech. Největší překvapení však je, že mi stále chybí čas, nic nestihám. Dříve jsem považoval za nejdůležitější výzvy k aktivitám seniorů. Nyní však vím, že se opravdu nenudím a že stáří nemusí být jen „zaslouženým odpočinkem“.

* Vaším koníčkem je mimo jiné jazykozpyt medicíny, dokonce jste s kolegou Petrem Suchardou vydali stejnojmennou publikaci. Máte i další podobně zajímavá hobby?

S koníčky je to u mne obtížné. Jsem technický antitalent. Nejsem obdařen ani čapkovskými vedlejšími talenty ke koníčkům. Zajímám se o chalupaření, ale rodina mě vždy využívala pouze k pomocným pracím a tomu, čemu vznešeně říkám logistika. Pilně jsem skautoval a vedl několik táborů. Velmi mě těšila pěší turistka, dokonale znám České středohoří a údolí Labe mezi Litoměřicemi a Ústím. A, jak jste již uvedl, zajímám se o lékařskou terminologii a sbírám historické a jazykové zajímavosti kolem ní.

Martin Čermák

prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc. * 22. července 1928 v Praze

LF UK v Praze absolvoval v roce 1952, od té doby nepřetržitě pracuje na 3. interní klinice 1. LF UK a VFN v Praze. Docentem se stal v roce 1963, profesorem byl jmenován v roce 1969, vedení kliniky převzal po profesoru Josefu Charvátovi v roce 1970, v roce 1990 ji předal profesoru Josefu Markovi. Na konci 80. let řídil Fakultu všeobecného lékařství UK, v pozici děkana ji také provedl společenskou transformací.

Byl předsedou České internistické společnosti ČLS JEP a prezidentem Světového internistického kongresu. Publikoval 11 monografií a přes čtyři sta vědeckých prací. Je autorem řady vysokoškolských učebnic (mj. „Vnitřní lékařství pro lékařské fakulty“ z roku 1986) i učebnic pro střední zdravotnické pracovníky. Těžištěm jeho odborného zájmu byla (vedle interního lékařství jakožto celku) endokrinologie, geriatrie a ošetřovatelství. Je ženatý, manželka byla primářkou interního oddělení FN. Má dva syny, jednu vlastní a jednu nevlastní dceru a šest vnuků.

Ohodnoťte tento článek!