Mise do Afghánistánu byla nejtěžší

Mise do Afghánistánu byla nejtěžší

„To, co kolem sebe vidíte, vás nejdřív šokuje, ale pak si zvyknete. V takových podmínkách ti lidé existovali, než jste přišli, a budou tak žít i poté, co odjedete. Můžete jim ulevit od bolestí, ale nemůžete jejich život změnit,“ vypráví o svých zkušenostech ze zahraničních misí anesteziolog a záchranář MUDr. Petr Charvát z Nemocnice Havlíčkův Brod.


Mise do Afghánistánu byla nejtěžší

 

„To, co kolem sebe vidíte, vás nejdřív šokuje, ale pak si zvyknete. V takových podmínkách ti lidé existovali, než jste přišli, a budou tak žít i poté, co odjedete. Můžete jim ulevit od bolestí, ale nemůžete jejich život změnit,“ vypráví o svých zkušenostech ze zahraničních misí anesteziolog a záchranář MUDr. Petr Charvát z Nemocnice Havlíčkův Brod.

* Občanská válka v Bosně, etnické konflikty v Albánii, humanitární mise v Afghánistánu. Ani na jednom z těchto míst jste nechyběl. Lékař, který se přihlásí do několika humanitárních misí po sobě, musí být buď idealista typu Alberta Schweitzera, nebo dobrodruh.

Především já sám, z vlastní vůle, jsem se do žádné mise nehlásil a ani nemusel. Až do konce listopadu 2003 jsem působil jako vojenský lékař u 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. Moje lékařské vzdělání je vyhovující pro práci v krizových oblastech. Mám specializaci ze všeobecného lékařství, praxi na anesteziologickoresuscitačním oddělení, pracoval jsem jako letecký záchranář. Umím německy a anglicky. Moji nadřízení mě docela obyčejně oslovili a já souhlasil. Samozřejmě, že jsem to mohl odmítnout, ale neudělal jsem to. Jsem lékař a takovou práci, tedy jet tam, kde mě jako zdravotníka potřebují, považuji určitým způsobem za svoji povinnost.

* Patříte mezi nadšence, kteří už od puberty nechtěli dělat nic jiného než medicínu?

Spíš jsem se dlouho rozhodoval mezi fyzikou a elektrotechnikou. Kdybych si tehdy podal přihlášku na elektrotechnickou fakultu, byl by ze mě nejspíš rozhlasový technik. To, že nakonec vyhrála medicína, byla víceméně náhoda. Přihlásil jsem se ke studiu do Hradce Králové, ale věděl jsem, že na civilní medicíně je nával, tak jsem si vybral všeobecné lékařství na vojenské fakultě. Po studiu jsem pracoval dva roky ve vojenské nemocnici a připravoval se na atestaci, kterou jsem dělal v červnu roku 1990.

To datum je pro mě dost významné, protože to bylo těsně po revoluci. Já si ještě v roce 1989 koupil soubor otázek z politiky, která tehdy byla nedílnou součástí atestačních zkoušek. Kdo neudělal zkoušku z politiky, neměl žádnou šanci uspět. Naštěstí jsem ty otázky nakonec nepotřeboval. Léta jsem pracoval jako vojenský lékař i u posádky v Havlíčkově Brodě, kde byla také letecká zdravotnická záchranná služba. Začal jsem se tedy podílet na práci záchranářů, získal další praxi a kromě atestace ze všeobecného lékařství jsem si udělal další atestaci z anesteziologie a resuscitace.

* Práce vojenského lékaře už pro vás byla stereotypní?

Fungování u záchranné služby pro mě skutečně bylo zajímavým oživením mé dosavadní lékařské praxe u posádky, která byla opravdu víceméně nudná a jednotvárná. Tehdy ještě byla povinná dvouletá vojenská prezenční služba, a ne každému, kdo dostal povolávací rozkaz, se na vojnu skutečně chtělo. Úkolem vojenského lékaře tedy bylo hlavně odhalovat simulanty, kterým se nechtělo na vojnu a chtěli se jí vyhnout, nebo léčit simulanty, kteří se rozhodli, že dva roky vojny nějak přežijí na marodce.

* Dnes se ale služba u armády hodně změnila. Platí to i pro lékaře?

Armáda je profesionální a na vojnu se hlásí jen ti, co do uniformy skutečně chtějí. U nich je vyžadováno, aby byli naprosto zdraví, jinak do armády nemohou. Tudíž bych jako lékař opět dělal jednotvárnou práci – možná bych jen zase odhaloval jiné simulanty, kteří naopak předstírají, že jsou úplně zdraví. Navíc lékař na vojně má na starosti nejen běžnou lékařskou praxi, ale často supluje i práci hygienika. Nemohu říci, že záchranná služba je proti vojenské medicíně akční, ale když jsem u záchranky začínal, měl jsem pocit, že tato práce má na rozdíl od práce vojenského doktora daleko větší smysl a že tam budu potřebnější.

* A potvrdilo se to?

Teď, když mám za sebou už několik let odpracovaných na záchrance, vím, že i tato práce má své stinné stránky a že i tady občas zažiju pocit bezmoci a budu pochybovat o tom, co dělám. Například letos v dubnu jsem resuscitoval pacienta, který prodělal infarkt, ale protože byl delší dobu v bezvědomí, došlo u něho k hypoxickému poškození mozku. Ležel v nemocnici přes dva měsíce ve vážném stavu a nedávno zemřel. V takových chvílích si říkám, jestli mělo smysl toho člověka resuscitovat, jestli by pro něj nebylo lepší, kdyby tehdy zemřel. I taková je práce záchranářů.

* Kolika humanitárních misí jste se zúčastnil?

Zúčastnil jsem se celkem tří zdravotnických misí – v Bosně, Albánii a Afghánistánu. Co do poslání, jež v krizových oblastech čeští lékaři plnili, byla každá svým způsobem jiná. Můj první pobyt za občanské války v bývalé Jugoslávii v Bosanské Krupě spočíval v zajištění lékařské péče o české vojáky na základně; o civilní obyvatelstvo jsme se starali jen výjimečně. Tam se tedy moje práce příliš nelišila od praxe běžného praktického lékaře. Jak už jsem předeslal, vojáci, kteří se hlásí do mírových misí jako profesionálové, jsou většinou zdraví, takže mou prací bylo jednou za čas ošetřit nějaký větší úraz a další běžné nemoci. Jenom jednou jsme museli českého vojáka, u kterého se objevila neprůchodnost střev, operovat v kanadské nemocnici.

* Pro Čechy byla v minulosti účast v podobných misích něco neobvyklého. Byi jsme na ně připraveni?

České vojenské mírové mise zpočátku neměly žádné zvláštní vybavení. Pro nás to znamenalo umět improvizovat, poradit si vlastními silami. Nejdřív jsme měli k dispozici jen staré terénní sanitky ruské výroby, později už armáda nakoupila sanitní vozy s moderním zařízením, jaké mají dnešní vozy zdravotnické záchranné služby, včetně defibrilátorů a standardního vybavení léky i zdravotnickým materiálem.

* Když porovnáte svou práci v Bosně a Albánii, co bylo jednodušší?

Lékařská mise koncem 90. let v Albánii byla dost odlišná. Tam bylo naším úkolem poskytovat lékařskou péči kosovským Albáncům, kteří museli během vojenského konfliktu v Kosovu uprchnout ze své vlasti do Albánie. Země je velice chudá, utečenci tam živořili v hrozných hygienických i materiálních podmínkách. V Albánii jsme měli vojenskou ambulanci v provozu doslova od rána do večera. Pacienti byli špinaví, zanedbaní, velmi nemocní, navíc jsme se neobešli bez tlumočníka.

* Ale s pobytem v Afghánistánu se to přesto dá zřejmě jen těžko srovnat.

Mise do Afghánistánu byla z mého pohledu nejtěžší. Pracovali jsme nejdřív v britské polní nemocnici v Bagramu a nakonec u 6. polní nemocnice v Kábulu. Za celou dobu našeho pobytu jsme nezažili žádný teroristický útok, i když nebezpečí pochopitelně hrozilo. Léčili jsme hlavně civilní obyvatelstvo, pacienty z okolí. Většinu času jsme byli na základně, ven, nebo dokonce někam do vesnic, jsme se dostali málokdy. Nikdo nás neobtěžoval ani neohrožoval. Postupně jsme si zvykli na to, že Afghánci jsou v podstatě mírumilovní lidé s nešťastnou minulostí a nejistou budoucností.

* Jak jste snášeli tamní klima?

Většinou jsme všichni trpěli na průjmy. Endiaron jsme jedli po kilech. Ti, co měli nadváhu, aspoň nějaké kilo shodili, ale jeden kolega zhubl až na 45 kilo a v takovém případě končí veškerá legrace. Hygienické a životní podmínky v Afghánistánu jsou otřesné. Dokonce ani hlavní město Kábul nemá kanalizaci. Veškeré splašky tečou přímo na ulici. Denně je to až 200 tun exkrementů, které na slunci rychle uschnou a mění se v prach. Vítr ten prach rozfoukává všude. Padá vám do jídla, do postele, je na všem, čeho se dotknete.

* Byla to pro vás cenná zkušenost i po odborné stránce?

V Afghánistánu jsem se běžně setkal s chorobami, které český lékař nevidí za celý svůj život. Jen kousek vedle naší základny, kam chodili místní pro vodu ke studni, objevil náš mikrobiolog bakterie cholery. Několik britských vojáků onemocnělo malárií. Kromě těchto nemocí, které v exotickém prostředí časem začnete považovat za něco běžného, jsem se setkal například s leishmaniózou. Nemoc přenáší malý motýl, který létá především v podvečer a daří se mu tam, kde je hodně lidí. Když štípne, vytvoří se na kůži vřed, který se moc špatně hojí.

* Patrně jste si museli zvykat na případy, které běžný český lékař vidí snad jen v nejhorších snech…

Na vlastní oči jsem viděl, jak z jednoho mladíka vyšla tasemnice 240 centimetrů dlouhá. Při vyšetřování teploměrem do konečníku vylezla z jednoho malého dítěte škrkavka 40 centimetrů dlouhá. Většina rodin vaří na otevřeném ohni, to je nebezpečné hlavně pro děti. Naši lékaři běžně ošetřovali zanedbané a zhnisané popáleniny. Některé děti, jež upadly do otevřeného ohniště nebo se popálily vařícím čajem, přišly o všechny prsty na ruce…

* Afghánistán je islámská země s velmi odlišnou kulturou a mentalitou. Byli jste poučeni, kam jedete a hlavně nač si dávat pozor?

Před tím, než jsme do Afghánistánu vycestovali, jsme byli odborně proškoleni a připraveni na to, že jedeme do země, kde má náboženství pro obyvatele zcela jiný význam než pro běžného Středoevropana. Zkrátka že je to způsob života. Byli jsme připraveni na chování tamního obyvatelstva i jeho mentalitu. Věděli jsme, čeho se vyvarovat. Snažili jsme se vycházet pacientům vstříc a nijak je neurazit.

* Mnohé Afghánky neznají okolní svět jinak než přes šaty, které je halí od hlavy k patě, a nesnesou dotek cizího muže. Jak tyto situace řešili čeští zdravotníci?

Vyžaduje to maximum sebezapření a tolerance. Zvlášť když přicházejí pacientky s tím, že se chtějí léčit, ale přitom je jako muž nemůžete ani běžně vyšetřit. Pouze za přítomnosti manžela, a to ještě jenom přes šaty. Když vám pacientka ukazuje přes látku, kde ji co bolí, je těžké stanovit diagnózu. I když to nebylo pravidlem. Našli se i takoví muži, kteří jen mávli rukou a dali najevo, že českým lékařům věří. Občas dokonce docházelo k humorným situacím. Naši nemocnici jeden čas pravidelně navštěvoval Afghánec, který měl doma tři ženy, stěžoval si na celkovou slabost a chtěl, ať s tím čeští lékaři něco udělají.

* Měl jste někdy strach o své zdraví a život.

Nejsem žádný kulometčík, abych se dostával do přímého konfliktu s nepřítelem. Z pozice lékaře jsem nebyl přímým účastníkem střetů, viděl jsem už jenom následky. Ale obavy o život má člověk i tak a já rozhodně nejsem žádný dobrodruh. Vzpomínám si, že když jsem v únoru roku 1996 ve dvě ráno projížděl v Bosanské Krupě kritickou chráněnou zónou, moc dobře mi nebylo, přestože jsem měl přilbu a na sobě neprůstřelnou vestu.

* Jak se s posláním lékaře v humanitárních misích smiřuje rodina

Pro rodinu, partnera a děti je to vždy zátěž. Když jsem odjel do Afghánistánu, nebyl jsem doma celých sedm měsíců. Takové odloučení člověk snáší dost špatně. Naštěstí mám v manželce velkou oporu, doma dokázala všechno zastat, postarat se o výchovu dětí. Pak tu byli i kamarádi, dopisy a telefonáty, i když česká armáda měla zpočátku dost velké problémy s navázáním spojení s domovem.

Například britský voják, ať přijel kamkoli, třeba i do nejzapadlejšího koutu Afriky, měl možnost volat ze satelitního telefonu. U nás to zpočátku fungovalo tak, že některý z kolegů odjel do místa, odkud bylo možné zavolat nebo poslat poštu, a posílal rodinám svých kamarádů zprávu, že je všechno v pořádku. Způsob komunikace se zlepšil až za mého pobytu v Afghánistánu, odkud jsem mohl volat do Česka přes satelit deset minut denně. Samozřejmě jsem toho využíval, jak se dalo. Pak už se mi dokonce stávalo, že se moje děti divily, proč volám tak často a co pořád chci…

* Jak člověka tyto zážitky plné bolesti a utrpení poznamenají či změní? ¨

Je pravda, že to, co vidíte během zahraničních misí, vás nejdřív šokuje, ale pak si postupně zvykáte. Uvědomujete si, že jste jenom lékař a vaším posláním je uzdravovat. Ti lidé v takových podmínkách, s nimiž se jen těžko vyrovnáváte, žili celá léta, ještě před tím, než jste přijel. Budou tak žít dál i poté, co český lékař odjede. Jsou to především pacienti. Můžete jim v daném okamžiku ulevit od bolestí, ale nemůžete změnit jejich osud.

Především si člověk v takových situacích uvědomí, odkud pochází, a je rád, že žije právě tam. I když my, Češi, máme problémy, nadáváme na korupci, na úplatné politiky, kteří myslí jen na sebe, na zločinnost, mezilidskou agresivitu a sobectví, můžeme být rádi, že žijeme uprostřed civilizované Evropy – a ne někde v hliněné chatrči uprostřed hor, kde neznají ani obyčejný záchod a kde panují poměry jako ve středověku.

MUDr. Petr Charvát * 8. května 1962 v Pelhřimově

Na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové promoval v roce 1986, postgraduální školení ve Vojenské nemocnici Brno absolvoval v letech 1986-1988. Ze všeobecného lékařství atestoval v roce 1990, z ARO v roce 1995. V letech 1988-2003 pracoval na Posádkové ošetřovně Hradec Králové, od roku 1992 zároveň u Zdravotnické záchranné služby Havlíčkův Brod, kde působí dosud. V roce 2003 nastoupil na ARO Nemocnice Havlíčkův Brod. Je ženatý a má dvě děti (21 a 18 let). Mezi jeho koníčky patří cestování (hory, moře, památky), potápění a hudba (kytara,klávesy). Na tyto zájmy mu však kvůli práci, která je také koníčkem, nezbývá moc času.

Štěpánka Saadouni

Ohodnoťte tento článek!