My seniorům a senioři sobě

My seniorům a senioři sobě

Životní styl, kvalitnější strava a pokrok medicíny prodlužují věk lidí, takže se populace seniorů stále rozrůstá. Demografické prognózy však nemají odezvu ve společnosti a podmínky pro život starých lidí se příliš nemění. Předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP, prim. MUDr. Iva Holmerová, Ph. D., již léta volá po systémovém řešení geriatrické péče.


My seniorům a senioři sobě

 

Životní styl, kvalitnější strava a pokrok medicíny prodlužují věk lidí, takže se populace seniorů stále rozrůstá. Demografické prognózy však nemají odezvu ve společnosti a podmínky pro život starých lidí se příliš nemění. Předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP, prim. MUDr. Iva Holmerová, Ph. D., již léta volá po systémovém řešení geriatrické péče.

* Vždy vás zajímaly problémy a zdraví seniorů?

Můj sklon ke geriatrii byl asi konstitučně daný. Někdo inklinuje k dětem, někdo ke starým lidem. Dětská medicína mě nikdy nelákala, naopak mě přitahovala problematika starších lidí. Absolvovala jsem Fakultu všeobecného lékařství UK a již od studentských let jsem byla členkou gerontologické společnosti.

* Volba studia medicíny pro vás byla také tak jednoznačná?

Pro člověka, který v 70. letech inklinoval k humanitním oborům, bylo studium medicíny nejsvobodnější. Nebylo deformované. I přijímací řízení bylo objektivnější, založené více než u humanitních oborů na znalostech. Alespoň si to tak myslím. Hodně mě ještě zajímala kunsthistorie, z níž se nakonec stal můj koníček. Asi to tak bylo dobře. Medicína má totiž úžasnou šíři a každý se v ní může najít. Nabízí na jedné straně spíše humanitní zaměření, pro jehož studium není znalostí chemie a technologií téměř zapotřebí, a dále vlastní klinickou práci stejně tak jako obory ryze technické, chemické a biologické, při nichž se s pacientem setkáváte pouze prostřednictvím zprostředkovaného obrazu či laboratorních výsledků.

* Jaké byly vaše lékařské začátky?

Praktikovala jsem na různých internách – ve Vysočanech či Mělníku – a potom jsem působila jako praktická lékařka. Po revoluci, v době privatizací, jsem usoudila, že ve zdravotnictví podnikat nechci, ale jako vítanou změnu jsem zaznamenala projekt, který vyhlásila městská část Praha 8 v roce 1991. Tehdejší Sdružení ambulantních zdravotnických zařízení vypsalo výběrové řízení na návrh služeb a péče pro staré lidi spolu s využitím uvolněného objektu po mateřské škole. Ze zkušeností praktické lékařky i vlastních z rodiny jsem věděla, že u nás chybí určitý článek mezi zdravotní a sociální péčí o seniory, kteří potřebují lékařský dohled, takže nemohou zůstávat doma, ale zároveň není nutné, aby byli hospitalizováni v nemocnici. Vymyslela jsem tedy Gerontologické centrum…

* …a výběrové řízení vyhrála. Jak se projekt vyvíjel dále?

Za dobu naší existence se pak z Gerontologického centra stalo zdravotněsociální komunitní zařízení pro seniory, které poskytuje také určité spektrum doplňujících služeb. Gerontologické centrum má také jako jedno z mála zdravotnických zařízení oddělení specializované péče pro lidi v pokročilých stadiích demence. Zároveň máme k dispozici několik sociálních lůžek pro přechodný pobyt pro pacienty, u kterých již není zdravotní indikace k pobytu, ale nemohou se z nějakých závažných důvodů vrátit domů. Souběžně zde funguje denní stacionář pro lidi s demencí, v němž jsou nabízeny různé terapeutické aktivity.

Zároveň provozujeme (od roku 2005 v nové moderní budově, kterou nám předala Městská část Praha 8) rehabilitační oddělení, které se specializuje na doléčení lidí vyššího věku po úrazech a operacích a přispívá k návratu jejich soběstačnosti a kondice. V centru také sídlí Česká alzheimerovská společnost, kterou jsem pomáhala založit, a vzniklo zde i občanské sdružení GEMA, provozující například internetovou kavárnu pro seniory, organizující taneční a podobně. Ve spolupráci s Gerontologickým centrem se pro seniory po celý rok připravují společenské, sportovní a výukové akce. Mnohé z nich si senioři sami organizují. Letošní Mezinárodní den seniorů oslavíme otevřením chodeckých stezek v okolí Gerontologického centra…

* Tato práce vás zcela naplňuje?

Řekla bych spíš, že mě to velice baví. Moje práce samozřejmě zahrnuje také medicínu v rámci vizit a ambulance, ale obsahuje i spoustu manažerských a organizačních záležitostí. Snažíme se ve všem, co děláme, dosáhnout určité odborné úrovně a doufám, že určitou hodnotu mají i naše publikační výstupy, ať již vědecké, praktické či popularizační publikace.

* Vyučujete na některé lékařské fakultě?

Geriatrie ani gerontologie nejsou samostatné obory, které by byly součástí výuky všech lékařských fakult. Nezájem pramení z jisté lékařské přezíravosti. Zajímavá je přece vědecká a technická medicína, technologické „hračky“, zatímco o „dědečky a babičky“ (doslova cituji z jednoho lékařského setkání na vysoké úrovni) se vždycky někdo postará. Do minulého roku k nám docházeli studenti na stáže v rámci sociálního lékařství, ale i tato výuka s organizačními změnami na 1. lékařské fakultě UK ustala. Velmi si ale cením spolupráce s katedrou řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích při Fakultě humanitních studií UK. Několik studentů v Gerontocentru také absolvuje manažerské praxe.

* Jaké poznání jste získala za léta působení v oboru, pokud jde o fungování geriatrické péče?

Považuji za důležité upřesnit, že komunitní centrum není jediná stránka geriatrie. To bych chtěla zvláště zdůraznit, a to zejména z pozice předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP. To, co dělám a co se snažím rozvíjet, je pouze část toho, jak by jednou mělo vypadat celkové spektrum geriatrických služeb. Komunitní gerontologická centra jsou samozřejmě důležitá. Jsou již zmíněným mezičlánkem a mají i obrovský potenciál rozvoje terénních služeb a spolupráce se sociálními službami. Připomínám, že by měla fungovat v každé větší obci a určitě v každém větším městě. Jelikož jsem ale tvůrcem tohoto konceptu, tak se zároveň snažím být sebekritická a uvědomuji si nutnost mnohem širší nabídky služeb pro seniory.

* Které ze změn považujete za nejdůležitější a nejnaléhavější?

Stále upozorňuji na neúnosnou situaci v péči o staré lidi. Po mnoho let marně jednáme s ministerstvy a parlamentem. Nyní ještě urgentněji cítím, že současná společnost potřebuje geriatricky modifikovanou medicínu. Velmi naléhavě to nyní cítím v souvislosti s aktuálně diskutovaným problémem, který vyvolala reportáž Ondřeje Šťastného z deníku Dnes o praktikách v následné péči o seniory. Bylo by velkou chybou považovat, snad i mým působením, geriatrii za obor, který poskytuje pouze komunitní a zdravotněsociální služby.

Geriatrie patří nutně také do nemocnic. V nemocnicích by se měla nacházet akutní geriatrická oddělení. Na jedné straně bychom měli vytvořit vše, co povede ke zlepšení postavení seniorů v systému našeho zdravotnictví, a na straně druhé vše, co povede ke zlepšení efektivnosti péče o tyto pacienty. Všichni víme, že nejčastějšími pacienty jsou právě senioři. Zároveň tím ale nechci tvrdit, že by se nemocnice měly transformovat na geriatrické ústavy nebo odborná oddělení na oddělení geriatrická.

* Zatím se senioři ocitají většinou na interně…

…ale také na neurologii, psychiatrii, chirurgii, ortopedii a tak dále. Jenomže přibližně 10 % pacientů je typicky geriatrických, což znamená hodně křehkých a multimorbidních. Přicházejí do zdravotnického zařízení, protože se jim točí hlava, upadnou, ale nemají úraz, aby museli být hospitalizováni na chirurgii… Z pohledu geriatrie se jedná pouze o syndrom instability, který je třeba řešit specificky – aktivně a rehabilitativně.

Z pohledu jiných oborů však onen pacient nikam nepatří. Většinou projde všemi odděleními a večer se vrací zase zpátky domů. Sice hodně vyšetřen, ale málo ošetřen a málo řešen. Po válce vznikala dětská oddělení, jelikož se zjistilo, že děti mají specifické potřeby. Vesměs nemají zvláštní či odlišné diagnózy oproti dospělým, ale mají jiné požadavky na péči a prostředí. U zvláště křehkých seniorů nebo lidí s demencí by prostředí a péče také měly být přizpůsobeny jejich odlišným potřebám. To je hlavní důvod, proč by měla vznikat geriatrická oddělení a geriatrické stacionáře v nemocnicích.

* Řešením by tedy byla tato oddělení? Jak by konkrétně fungovala?

Tuto službu považuji za nesmírně důležitou a u nás za naprosto chybějící. V každé větší nemocnici by mělo být jedno takové oddělení s multidisciplinárním týmem vedeným geriatrem, který by zajišťoval i konziliární službu v nemocnici. Geriatrická konziliární služba je zvláště důležitá právě pro posuzování a řešení problematických situací – na pomezí oborů. Kvalifikované týmové rozhodování by mělo také brát na zřetel priority pacienta. Často není možné vyřešit všechno, ale je dobré zaměřit se na problém, který senior sám považuje za nejvýznamnější, a na to, co považoval za svou prioritu po celý svůj život.

Geriatrická oddělení by měla vytvářet modely dobré praxe, jak se starými lidi zacházet. Už při přijetí by se mělo plánovat propuštění a další postup. Možná to zní směšně, ale cílem pobytu v nemocnici je, aby se člověk dostal co nejdříve v co nejlepším stavu zpět do domácího prostředí. Na oddělení by měl být co nejpřirozenější režim, aby se lidé zbytečně neimobilizovali a byli dostatečně aktivizováni. Nemohlo by tak dojít třeba k rychlému a především nevratnému úbytku svalové hmoty a poškození hybnosti. V našich nemocnicích přetrvávají různé nešvary v péči a ošetřování starších pacientů, které velmi ohrožují soběstačnost a kvalitu jejich života… a nikoli v poslední řadě i lidskou důstojnost.

* Například?

Leckdy bez lékařského doporučení a potřeby, kterou by vyžadoval stav pacientky, zřejmě tedy z pouhého ošetřovatelského pohodlí, se „potenciálně inkontinentním“ pacientkám při přijetí na lůžkové oddělení automaticky zavádí permanentní katétr. Kromě poškození hybnosti imobilizací a fixací k lůžku se jeho zavedením doslova vyrobí následná inkontinence, se kterou potom pacientka po různě dlouhou dobu více či méně úspěšně zápasí. Zároveň bývá tento zásah velkým rizikem zanesení různých nozokomiálních infekcí, s nimiž se těžko bojuje, protože bývají odolné vůči antibiotikům.

* Bohužel se stále stává, že pro staré lidi bývá pobyt v nemocnici také tím posledním vůbec.

Ano. Nesmíme zapomínat, že nemocnice je rizikové místo pobytu, a to zejména pro staré lidi. Akutní medicína ale samozřejmě umí úžasné věci a z většiny z nich mohou profitovat právě staří lidé. Ošetřovatelská péče se v posledních letech také zlepšila, takže následnou rehabilitaci již tak často nekomplikují například dekubity, které vznikly při pobytu v nemocnici. Ovšem stále máme vůči starým lidem mnoho dluhů. Ty se projevují například v péči o velmi křehké multimorbidní geriatrické pacienty a o lidi s demencí, deliriem a podobně. Mnozí z nich jsou v rámci pobytu v nemocnici zbytečně imobilizováni, omezováni…

* A zbytečné pobyty seniorů v nemocnicích by také nezatěžovaly tato zařízení kapacitně a finančně. Jaké k tomu existují alternativy?

Zdravotnictví by mohlo být k seniorům vstřícnější. Léta mluvím o potřebnosti denních stacionářů pro seniory, které by byly vybudovány při nemocnici. S touto myšlenkou přišel například již v 90. letech profesor Francois Kunzman ze Štrasburku. Představte si zaneprázdněnou rodinu, v níž žije senior, u něhož najednou nastane nějaká zdravotní změna. Je potřeba zařídit vyšetření, rentgen, odběry, vystát fronty na chodbách a v čekárnách… Někdo z rodiny se musí uvolňovat z práce, aby se seniorem vše absolvoval. Čekají opakovaně a dlouhou dobu bez jídla, tekutin; to má pro seniory horší následky než pro nás.

A kolik času tam stráví? Kam bude ještě poslán? Nu a představte si denní stacionář v nemocnici, do kterého by ráno tato rodina svého prarodiče zavezla. Tam by se mu dostalo laskavého, vlídného a odborného přijetí a během dne by byl vyšetřen, léčen, ošetřen, opečován, místo čekání by mohl třeba sledovat televizi nebo měl k dispozici zajímavé čtení a určitě by si mohl s někým popovídat. Dostal by najíst, napít a večer by si rodina odvezla svého spokojeného a přitom vyšetřeného, zaléčeného a třeba zrehabilitovaného či zrentgenovaného seniora domů. Takovou službu bohužel naše zdravotnictví zatím neumí nabídnout.

* Myslíte si, že jsme na tom v přístupu k seniorům hůře nebo výrazně odlišně oproti zbytku Evropy? Chybí nám ten čtyřicetiletý vývoj, kdy tady vládl socialismus, jenž péči o seniory soustředil do LDN a do domovů důchodců, jejichž úroveň byla mnohdy „horší než hrozná“?

Jde o otázku kultury. I péče o seniory má svoji určitou kulturu. Liší se podle různých oblastí. V jižních zemích je péče poskytována zpravidla v rodinách, ve skandinávských zemích spíše v institucích, ale ty mají charakter komunitních center, která zahrnují dlouhodobou a ošetřovatelskou péči, v nemocnicích jsou pak geriatrická oddělení. Ovšem nemyslím si, že bychom za zbytkem Evropy úplně ve všem zaostávali. Česká geriatrie má slavnou historii, kterou si málo připomínáme. Nezapomeňme, že již v roce 1926 u nás založil profesor Rudolf Eiselt první geriatrickou kliniku na světě. Masarykovy domovy také ve své době byly unikátním sociálnězdravotním zařízením.

V 80. letech byla zavedena služba geriatrických sester (půl úvazku geriatrické sestry na každý zdravotnický obvod), to bylo velmi užitečné. Je mnoho bodů v naší historii, ke kterým bychom se mohli vrátit a na které bychom měli být pyšní. Nicméně je třeba přiznat, že v současnosti je tato oblast péče již dlouhodobě podceňována a podfinancována. A zároveň dochází k prapodivnému a neefektivnímu vynakládání toho malého množství prostředků. Je mnoho věcí, které je potřeba systémově řešit. A jsem přesvědčená, že budoucí řešení nemůže být pouze kosmetické. Musí to však vyžadovat sama společnost. Pokud nebude společenská poptávka, nebudou ani politici chápat, že nastal problém.

* Pokud společenská poptávka není, nejedná se třeba o důsledky minulosti?

Všude probíhaly různé společenské změny, takže se jedná o problém celé Evropy a rozvinutého světa. I ve Skandinávii se stavěly léčebny, které se pak v 80. letech rušily a přecházelo se na komunitní systém péče. Rozdíly spíše existují, jak jsem již uvedla, mezi severní a jižní Evropou. Na severu se soustřeďují na formalizovanou pomoc obcí, měst a organizací, zatímco lidé v jižní části drží více pohromadě a tradičně více pečují o seniory v rodinách.

* Někdy se mi zdá, že se naše společnost příliš soustředí na mladé, progresivní, úspěšné a zdravé jedince, které ani nezajímá, že také jednou zestárnou.

To máte pravdu. Tohle je tak trochu specifikum naší společnosti. Nedávno jsme byli společností světlých zítřků, která poroučela větru a dešti, a na tento přístup jsme si ještě naroubovali kapitalismus mladých, úspěšných byznysmenů a dívek anorektického typu.

* Takže se v tomto ohledu tak moc nezměnilo…?

Ono se toho změnilo k dobrému strašně moc, ale mám pocit, že vůči stáří to zatím moc vidět není. Vztah ke stáří je vizitkou kultury společnosti. A pořád dokola opakuji, jak moc důležitá je to věc. Po revoluci začaly žít v mladých rodinách hýčkané děti. Na ulici už nevidíte matku, která by hrubě trestala své dítě. Ještě koncem 80. let jsem v zahraničí zcela fascinovaná pozorovala, jak postižení lidé žili normálně ve společnosti. Jak si užívali života jako ostatní, jak byli vybaveni různými kompenzačními pomůckami, ve městech se nacházely orientační pomůcky pro nevidomé, a tento zážitek naprosto zastínil dojmy z množství zboží a služeb.

Naše společnost rovněž velmi brzy akceptovala, že mezi námi žijí lidé se zdravotním postižením, a to je úžasně pozitivní změna. Ale pokrok společnosti vůči seniorům se zatím tak významně neprojevil. Bohužel si za to z části mohou senioři sami, protože se u nás nedokázali dostatečně zorganizovat a nepůsobí konstruktivně. Staví se do role lidí (samozřejmě nikoli všichni), kteří stále na něco nadávají, na něco si stěžují, ale nepřicházejí s návrhy na změny a řešení. Chybí tu seniorské organizace, které by byly konstruktivním a důrazným partnerem politiků na všech úrovních. Norsko má například jednoduchý zákon o seniorských radách. Je v něm řečeno, že království, jednotlivé regiony, okresy i komuny musí umožnit vznik a práci seniorských rad.

Mají povinnost zajistit prostory pro jejich jednání a zabývat se jejich doporučeními. Nic méně a nic více. Myslím si, že se jedná o jeden z možných způsobů, jak by se senioři mohli podílet na rozhodování. V rámci Evropské unie také existuje spousta různých návodů pro seniory jak dobře formulovat a předkládat své návrhy, jak oslovovat své zastupitele a podobně. Tohle se v České republice stále ještě neděje, alespoň ne v dostatečné míře a dosti efektivně.

* Myslíte, že se naši senioři málo snaží?

Možná. A možná, že i kdyby se snažili, zapůsobí naše media na jejich snahy trochu filtračně. Všimla jste si, jaký u nás mají senioři vytvořený mediální obraz? Staré lidi vídáme jako oběti násilí, pasivní a bezmocné. Pokud se ovšem občas objeví nějaká chrabrá stařenka, která zahnala lupiče, budí to mezi lidem velké sympatie. Senioři jsou také prezentováni jako jacísi příjemci důchodů a obyvatelé domovů důchodců. Prapodivné mediální klišé, ne?

Zrovna nedávno si mi stěžovala jedna agentura, která nabízí velmi užitečné vzdělávací, společenské a pohybové projekty pro seniory, že v médiích jsou vstřícní k obsahu projektů pouze do té doby, než zjistí, že se jedná o projekty pro cílovou skupinu lidí nad padesát let. Pak okamžitě ztrácejí zájem o zveřejnění. Populace stárne a naši politici si tuto skutečnost transformují do dvou problémů. Zvýšíme důchody, nebude na důchody, musíme připravit důchodovou reformu… a – postavíme ústavy. Plnohodnotný život seniorů se neřeší. Staří lidé ale „jen“ potřebují prostě a normálně žít dál.

* Jak by tomu média mohla napomoci…

…třeba vytvořením lepšího obrazu starých lidí a stáří. Ale jsou také pozitivní příklady – například dokument České televize s názvem „Moje 20. století“. Režisérka Olga Sommerová představila osudy tří žen. Adriena Šimotová, Lenka Reinerová a Soňa Červená – tři krásné, staré dámy – mluvily nesmírně moudře a celý film působil kultivovaně a utěšeně. Jeden ze způsobů jak prezentovat stáří. Staří lidé by se také měli více objevovat ve společnosti. Ve Spojených státech vejdete do hotelu a za pultem stojí starý recepční. V televizním zpravodajství vystupují mnohem starší reportéři, komentátoři, redaktoři než u nás. Staří lidé jsou prostě více na očích.

* A společnost navíc těží z jejich zkušeností a znalostí.

Nejenom ze zkušeností a znalostí, ale také z jejich rozvahy a velkorysosti. V životě už něčeho dosáhli. My se všichni někam ženeme, strkáme se přitom lokty a nabouráváme si blatníky. Určitá rozvaha a zdrženlivost je možná jednou z největších hodnot, kterou by naše společnost v této době pro svou kultivaci potřebovala. To ovšem neznamená, že by senioři neměli mít své potřeby a že by neměli umět prosazovat svá práva – naopak. U nás je spíše pravidlem, že senioři své potřeby velice upozaďují; říkají, že to či ono nepotřebují, že se mohou uskromnit.

Jedná se o někdy až nepochopitelnou pasivitu. Spíše si pak jen stěžují, jsou nespokojeni a nepříjemní vůči svému okolí – známe ten často připomínaný stereotyp seniorů z dopravních prostředků, bohužel i to je součástí skutečnosti. Do budoucna bude důležitá výchova k postojům ke stáří. Už děti je nutné vést k uvědomění si, že stáří je normální období života. Ve svém vlastním zájmu by společnost měla podporovat mezigenerační projekty, ale i vzdělávání seniorů samotných. My to ještě moc neumíme, ale příští generace už snad bude moudřejší.

* Jen aby…

Současní senioři by se měli velmi rychle poučit o tom, jak se mají ve stáří a na stáří zajistit. Jak vše, co mají k dispozici, využívat ku svému prospěchu. Doba se velmi rychle mění a některé věci, které měly hodnotu před několika lety, už za pár dalších let žádnou nemají. Zbývající limitované období dané délkou lidského života by měli využít a žít hezký život. Bez pocitu, že mladší generace je důležitější. Říct si: „I my jsme důležití!“

Neškudlit peníze, nedávat je stranou pro děti, ale jet na výlet, zajít si do divadla, do společnosti… Myslím si, že u nás je zakořeněný pravý opak jednání starých lidí a seniorskou generaci to velice poškozuje. Když tohle říkám, často slýchám námitky, že staří lidé na to nemají. To samozřejmě může být pravda. Velmi často se ale setkávám s případy, kdy staří lidé darují veškerý svůj majetek dětem a ztratí tím také část své autonomie, možnosti rozhodovat o svém osudu a nadále jsou závislí na ostatních, často ke své vlastní škodě.

* Co by měli senioři (kromě změn ve zdravotnictví a v přístupu společnosti k nim samým) ještě chtít?

Senioři ještě chtějí být užiteční, takže určitě podmínky k seberealizaci, ale také možnost dalšího vzdělání. Zároveň potřebují specifické bydlení – dostupný, velmi dobře vybavený, ale malý a snadno udržovatelný byt. Zajištění bydlení a služeb pro seniory by měla být priorita obcí. Aktuální je i otázka seniorského oblékání a módy. Společnost si musí seniorů všímat, aby se jim u nás žilo lépe a důstojněji. K tomu je zapotřebí jak specializovaných oborů moderní medicíny včetně geriatrie, tak kvalitních komunitních zdravotnických i dalších služeb.

Eva Pavlatová

MUDr. Iva Holmerová, Ph. D. * 18. října 1955

Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze a získala atestace 1. a 2. stupně v oboru všeobecné lékařství a specializační atestace v oborech geriatrie a veřejné zdravotnictví. V roce 2002 získala titul Ph. D. obhajobou doktorské dizertační práce na téma „Kvalita služeb pro seniory“. V roce 1991 založila Gerontologické centrum v Praze 8 a v roce 1997 se podílela na založení České alzheimerovské společnosti. Od roku 1981 je členkou České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP, kde působila od roku 1994 jako její vědecká sekretářka a místopředsedkyně, od roku 2007 je její předsedkyní.

Je členkou Rady vlády pro seniory a stárnutí populace, výboru společnosti Alzheimer Europe a evropské platformy Dignity in the Long Term Care. Podílela se na vzniku čtvrtletníku Česká geriatrická revue, jehož je odpovědnou redaktorkou. Pomáhá organizovat odborné akce s problematikou péče o seniory, jako jsou například Pražské gerontologické dny. Pravidelně přednáší, věnuje se pedagogické činnosti, publikuje a překládá. Je vdaná a má dvě dospělé dcery.

Ohodnoťte tento článek!