Dobrý záchranář musí být empatický a komunikativní

Dobrý záchranář musí být empatický a komunikativní

„Většina konfliktů vzniká ne kvůli medicínským chybám, ale kvůli špatné komunikaci. My jsme trochu ve stresu, abychom pacientům správně a včas pomohli, a oni a jejich okolí jsou ve velkém stresu z bolesti, strachu, emocí, jež tragédie, k nimž přijíždíme, doprovázejí. Důvěru tedy prostě navodit musíme,“ říká ze své každodenní zkušenosti lékaře u záchranky ředitel ZZS Jihočeského kraje MUDr. Marek Slabý.


Dobrý záchranář musí být empatický a komunikativní

 

„Většina konfliktů vzniká ne kvůli medicínským chybám, ale kvůli špatné komunikaci. My jsme trochu ve stresu, abychom pacientům správně a včas pomohli, a oni a jejich okolí jsou ve velkém stresu z bolesti, strachu, emocí, jež tragédie, k nimž přijíždíme, doprovázejí. Důvěru tedy prostě navodit musíme,“ říká ze své každodenní zkušenosti lékaře u záchranky ředitel ZZS Jihočeského kraje MUDr. Marek Slabý.

* Vaší původní odborností je pediatrie, léta jste v táborské nemocnici pracoval jako anesteziolog… Co vás přivedlo do terénu k urgentní medicíně?

Bohužel neumím určit nějaký zlom nebo životní předěl. Spíš jsem se chopil nabídnuté příležitosti. Nejsem typ, co by si vybudoval pozici a pak na ní setrval až do důchodu. Ke změně mě postrčila běžná lidská touha nepřešlapovat na místě, posunovat se dopředu. Do svého prvního působiště – táborské nemocnice – jsem nastoupil jako pediatr. Po vojně už jsem ale přešel na ARO a udělal si tam obě atestace. Vlastně jsem se o intenzivní péči začal zajímat už na fakultě během praxe. Do dneška považuji profesi anesteziologa vedle urgentní medicíny za nejpřitažlivější obor.

Historicky se záchranná služba konstituovala především z pracovníků a lékařů anesteziologicko-resuscitačních oddělení. Pro zajímavost -Range Rovera, kterého k tomuto účelu nemocnice dostala v roce 1976, ještě máme. Takže nejprve jsem využil možnosti a vyrážel na výjezdy jako lékař ARO. Bral jsem to jako šanci rozšířit si obzory, získat nové zkušenosti. Dlouhá léta jsem práci anesteziologa upřednostňoval. Když se záchranka v roce 1993 od nemocnice oddělila, já zůstal. Na záchrance jsem pak pracoval několik let jako externí lékař.

* Až do roku 2000, kdy jste se stal jejím ředitelem. I v rozhodnutí ucházet se o vedoucí funkci bylo nutkání postoupit o krok dál, pustit se do něčeho nového?

S nadsázkou říkám, že jsem byl mladý a perspektivní. Ideální kombinace pro to stát se ředitelem. Ve skutečnosti byla tím impulsem zase chuť zkusit něco nového. Bylo co budovat, můj předchůdce měl řadu vizí, jež rozpracoval. V té době ZZS rostla, rozvíjela se. Zajímalo mě to i kvůli dalšímu vzdělání. Viděl jsem šanci převést své dosavadní zkušenosti z nemocnice do jiných podmínek. Zjednodušeně by se dalo říct, že záchranka je ARO přenesené z nemocnice ven.

Nabízí to, co ARO v nemocnici vzhledem ke kritickému stavu ošetřovaných pacientů příliš neumožňuje. Třeba s pacienty mluvit, sdílet jejich okamžité potřeby a pocity a pracovat v jejich běžném prostředí mimo sterilitu operačních sálů a resuscitačního oddělení. Bylo to krátké rozhodování. Věděl jsem, jak ZZS v Táboře funguje a že tam je uvolněné místo ředitele, ale rozhodl jsme se spontánně. Přihlášku do konkurzu jsem podal asi týden před uzávěrkou.

* Obdobné to bylo i s přechodem do Českých Budějovic na pozici ředitele ZZS Jihočeského kraje?

Nemám touhu vidět jenom jednu věc, byť dokonale. Mám rád širší souvislosti. Fandím propojování oborů, rozšiřování vzdělání. A s tím nejspíš souvisí i moje organizační ambice. Líbí se mi, že je můžu do své práce vložit a přitom zůstat lékařem. Získal jsem jedinečnou zkušenost, že vybudovat nové výjezdové místo a složit novou posádku je stejně naplňující jako zachránit lidský život. Přestože jsou to nesrovnatelné hodnoty.

Jenomže propojení těchto dvou nespojitelných věcí přibližuje práci záchranných složek k lepšímu. Touha vymýšlet a následně realizovat je dobrá věc. A pokud se to daří, tím lépe. Nevydržím moc dlouho sedět a kochat se něčím hotovým. Vždycky jsem měl sklony něco vymýšlet a otravovat tím okolí, třeba spolužáky ve škole. Možná je to nějaká genetická stopa mých předků. Dědeček byl zdatný živnostník, táta pracoval v mém věku jako ředitel učiliště. Ve zdravotnictví ale zatím nikdo z rodiny nepůsobil.

* Jste pověstný svým specifickým smyslem pro humor, umíte si dělat legraci sám ze sebe. Jaké vlastnosti jsou však pro lékaře urgentní medicíny nezbytné?

Základní podmínkou je samozřejmě schopnost rychle vyhodnotit situaci a rozhodnout. Stále důležitější je ale také trpělivost, empatie, vstřícnost, schopnost komunikovat, čelit stresu svému i pacientovu a jeho okolí… Ideálem je usměvavý, vyrovnaný, klidný, vlídný profesionál, ale samozřejmě jsme také jen lidé. Máme právo nebýt zcela ideální. I ten ideál vlídného profesionála může někdy zakolísat, i když nechceme. Je pravda, že většina rozporů vzniká z nedostatku komunikace.

Často v důsledku amerických televizních seriálů čelíme scestným představám lidí. Jsme v situaci, kdy máme splnit nesplnitelné, a mnohdy se z toho zrodí konflikt. Nikdo není dokonalý. Mně kupříkladu k ideálnímu záchranáři chybí dostatek trpělivosti a někdy možná i taktu. K profesionalitě ale patří mít své nedostatky pod kontrolou a v kritické situaci se ovládat. Čeho mám naopak asi dostatek, je rozhodnost. Nezřídka ji, jako profesionální deformaci, uplatňuju i v rodině. Samozřejmě narazím, což mě z té deformace vrací do normálu. Pokud se člověk zachová jako příčetný, umí své jednání korigovat. Svým způsobem je v tomto směru prospěšné i moje ředitelování. Naučilo mě dělat kompromisy.

* Záchranáři se dlouhodobě těšili velké důvěře veřejnosti. Trvá to stále?

Snad to z větší části přetrvává. Je pravda, že některé mediální kauzy touto důvěrou otřásly, ale pořád doufám, že bez trvalých následků. Lidé jsou podezřívavější a v tom stresu odmítají věřit komukoli. A zas je to podpořeno virtuální realitou, kterou ve společnosti vytváří sledování televizních seriálů z lékařského prostředí a různých „senzačních“ článků v tisku. Souvisí to s vnímáním lidí obecně. Jako by se oddálili od přírody. Zapomněli, že umřít patří k životu úplně stejně jako se narodit. Ignorují, že i v naší postmoderní době, kdy medicína umí mnohé zázraky, platí fyzikální a přírodní zákony.

Odmítají skutečnost, že dva lidi, i kdyby to byla dvojčata, nikdy nestůňou stejně. Nejsme přístroje z normovaných součástek. Někdo je po vyoperování žlučníku zdravý, jí co chce, nic ho nebolí. Jiný je i bez žlučníku na doživotní dietě. V totožné situaci jednoho člověka na ulici vzkřísím, protože je k tomu nějak přírodou předurčen, druhého ne, ať dělám cokoli a využívám v obou případech veškeré dostupné poznatky, přístroje a postupy. Jeho organismus je prostě jiný. Ale abych se vrátil k té důvěře – je součástí našeho profesionálního úkolu ji navodit a opečovávat.

* Kromě role lékaře jste jako ředitel záchranky také manažerem. Zaskočilo vás něco v této roli?

Je to obrovská nevůle k novým věcem a změnám, a to i u relativně mladých lidí. Samozřejmě ne všechny změny, kterými záchranná služba od dob svého vzniku prošla, byly skutečně k lepšímu. Museli jsme se vypořádat s obrovským nárůstem administrativy, s mnoha organizačními změnami, novým zákoníkem práce, hygienickými a technickými předpisy, nároky na vzdělání ve všech kategoriích pracovníků, ale i s obrovským nárůstem počtu výjezdů a požadavků na práci záchranářů. Těch změn a problémů je skutečně dlouhá řada. Přesto je ale velké procento těch skutečně dobrých. I tak u spousty lidí strašně dlouho přežívala snaha setrvat za každou cenu na starých zvycích, ulpívat na tom, co bylo.

* Zřizovatelem ZZS je Jihočeský kraj. Zasahuje vám do práce politika? Napadlo vás třeba, že být členem v kraji vládnoucí strany by bylo při prosazování vašich požadavků a návrhů přínosem?

Nejsem členem žádné strany a úzkostlivě se tomu vyhýbám. A popravdě si nemyslím, že by to věci nějak prospělo. Větší vliv bych měl snad jedině jako krajský zastupitel nebo radní. Jenže kdybych byl na této pozici, nemohl bych být ředitelem organizace, kterou kraj zřizuje. To by byl střet zájmů a musel bych zvolit jedno, nebo druhé. Naštěstí politický vliv na moji práci není přímý. Není tím, co bezprostředně rozhoduje o konkrétních věcech. Samozřejmě, jsme zřizováni krajem, a politika jeho vedení nás tedy zasahuje, protože o našich investicích a příspěvku na provoz rozhoduje rada kraje nebo zastupitelstvo. Mým úkolem je vysvětlovat. Obhajovat záměry a potřeby ZZS před každým krajským politikem stejně.

* Pomáhá vám v tomto směru, že jste v Táboře městským zastupitelem?

Určitě, hodí se mi to velice. Samospráva je složitá věc. To, že vím, jak funguje, mi šetří čas i nervy. Kolegové, kteří takovou zkušenost nemají, jsou z mnoha věcí frustrovaní. Odmítají je přijmout. Pro manažery je to určitá komplikace. Kdybychom byli řízeni centrálně, bylo by prosazování mnoha věcí administrativně jednodušší a kratší. Zřizuje nás ale kraj a ten řídí samospráva. Pravidla hry jsou jiná. Ve skutečnosti ani horší, ani lepší. Jen jiná než například při přímém řízení resortním ministerstvem nebo generálním ředitelstvím. Já se tomu ovšem se svojí zastupitelskou zkušeností dokážu snáz podvolit a nijak tím netrpím…

* A co neustálý kontakt s lidským neštěstím, tím také netrpíte?

Záleží na okolnostech. Nikdo se neubrání tomu, že ho to občas zasáhne. Ale člověk musí být profesionál. Nesmíme si brát neštěstí domů. A zároveň se taky musíme starat, abychom nevyhořeli. V tomhle je profesionální přístup nutný. Kdo toho není schopný, jistě se oborům, jako je urgentní medicína, intenzivní a resuscitační péče nebo paliativní medicína vyhne a nebo po nějakém čase odejde a věnuje se jinému oboru. Proto je také lékařů na ZZS nebo ARO trvalý nedostatek. Na druhou stranu vás ale nic neposílí víc, než když se povede někoho zachránit. Navíc tuto radost máte s kým sdílet, protože naše práce je týmová. Nikdy u toho nejste sám.

* Jak odpočíváte?

Pořád. (smích) Vlastně nedělám nic jiného. Paradoxně mi pomáhá, že střídám ředitelování, služby jako aktivní záchranář a ještě se snažím nezanedbávat rodinu. Při každé činnosti si odpočinu od ostatních a o to radostněji je dělám, byť už někdy opravdu nemůžu. Kromě toho jsem vášnivý čtenář. Čtu v posteli, v autě, ve vlaku (to ale lžu, vlakem už jsem několik let nejel), na záchodě, úplně všude. A všechno. Nejraději historické práce, literaturu faktu, beletrii se též nebráním.

Teď mám zrovna rozečtené „Dějiny automobilových závodů“ a knížku svého oblíbeného autora Chaima Potoka. Byl bych nervózní, kdybych denně něco nepřečetl. Také mám velkou sbírku detektivek, protože dávám za pravdu Karlu Čapkovi, že „dobrá detektivka není škvár a posílí duši“. Hodně mi prospívá také manuální práce. Nejsem sportovně nadaný, a tak místo ježdění na kole a běhání sekám dříví, opravuju stodolu…

A jsem nadšeným majitelem dvou autoveteránů – Renaultu 4CV vyrobeného v roce 1957 a Škody 110 R z roku 1977. Pokud mi síly a schopnosti stačí, vlastnoručně se o ně starám a pak s nimi jezdím na různé veteránské akce. Na nich se setkávám s lidmi, kteří nemají s medicínou nic společného. Bavíme se, kde kdo sehnal výfuk, za kolik, jak staré je které auto… Tam je pak odpočinek od práce absolutní. Auta mám rád, takže pro mne bylo radostí i plánování a vybavování nových sanitek nebo speciálních vozidel. Ale jsem trochu rozpolcený. Na jedné straně miluju přírodu, bydlím na vesnici, buduju rybníček a počítám v něm žáby, ale na druhé straně se nechávám unášet technickými vynálezy. Vždy jsem měl ve svých zájmech poněkud širší záběr. Dokonce jsem se kdysi pokoušel malovat a sochat. Jen při hodinách klavíru jsem radši topil v kamnech, než hrál.

* Existuje něco, kvůli čemu byste se svého pracovního nasazení vzdal?

Já ho verbálně opouštím každé dva měsíce! Ale definitivně? Samozřejmě kdybych měl pocit, že jsem vyhořel jako organizátor nebo lékař. Ale tam je problém, že to si sám člověk neuvědomí. Kdyby mi práce nějak vážně ohrožovala rodinu, kdyby mě opouštělo zdraví… Také může nastat situace, že se zásadně názorově rozejdu se zřizovatelem. To není v pracovních vztazích nic neobvyklého. Kdyby mi něco nepřekonatelného bránilo dokončit, co jsem začal. Ale určitě vedou důvody rodinné a zdravotní. Na funkci ředitele nelpím. Především jsem pořád lékař a tím zůstanu. Takže bych se snad nějak uživil.

* Co média – jejich zájem o lidské tragédie a častá přítomnost u nich? To vám vaši práci neznechucuje?

Náš vztah, ať už můj osobní nebo z hlediska celé ZZS, se vyvíjí. A zdá se, že se snad ubírá žádoucím, tedy věcným směrem. Časem se vyjasnila pravidla hry. Teď se učíme na nich trvat. Nevybočovat ani z jedné, ani z druhé strany. Hodně mi pomohlo, když jsem si uvědomil, že novináři také jen dělají svojí práci. Stejně jako my. Takže s nimi komunikujeme. Když se stane něco, co je pro ně atraktivní, a ze všech stran jsme bombardováni žádostmi o informace, podáváme je hromadně, věcně a s maximální snahou ochránit klienta.

Nerozlišujeme mezi jednotlivými typy médií. Všichni dostávají stejné informace a všem se snažíme odpovědět v rámci možností na jejich dotazy. Naše práce je veřejná, placená z veřejných peněz, takže určitá povinnost komunikovat s médii je. Ale omezená. Hlavně naší povinnou mlčenlivostí, zákonem na ochranu osobních údajů. A pak samozřejmě aspekty etiky a morálky.

* Co byste v rámci svého působení ještě rád dokázal?

Nejdůležitější je dokončit, co jsme začali. To znamená dát jihočeské ZZS podobu, kterou jsme si předsevzali a prosadili. Nejen zdokonalit její plošné pokrytí – musím pracovat i na tom, aby získala techniku takové kvality a v takovém množství, jak potřebuje. Aby byla silná, soběstačná, funkční. A zejména získat dostatek zaměstnanců, které jejich práce baví, dělají ji rádi a s chutí, protože to chtějí a chtějí v tom být nejlepší.

* Máte svůj vzor? Někoho komu se chcete vyrovnat?

Mám řadu vzorů, ale nechci být stejný jako někdo konkrétní. U nás je mnoho velikých lékařů, kteří jsou inspirativní pro ostatní. Já s nimi přicházel do styku už od dětství. Konkrétně na plastické chirurgii Vinohradské nemocnice, protože jsem se narodil s rozštěpem patra. Spoustu profesně i lidsky vzácných lékařů jsem potkal během studií, na praxích… Když se člověk dobře rozhlíží a je vnímavý, najde mnoho inspirativních lidí. I ve své věkové kategorii nebo v úplně jiné branži. Stačí se pozorně koukat. I truhlář může být pro doktora vzorem. Třeba vzorem pracovitosti a pečlivosti.

Kristina Vrkočová

MUDr. Marek Slabý 10. března 1965 v Táboře Fakultu dětského lékařství UK v Praze absolvoval v roce 1990.

Atestoval z anesteziologie a resuscitace, urgentní medicíny a veřejného zdravotnictví. Ředitelem ZZS v Táboře je od roku 2000, ředitelem ZZS Jihočeského kraje od roku 2005. Publikuje v časopisech „Anesteziologie a neodkladná péče“ a „Urgentní medicína“, přednáší na Jihočeské univerzitě. Jako bezpartijní je členem zastupitelstva a rady města Tábora, je členem bezpečnostní rady kraje. Je ženatý, manželka je lékařka a mají dvě děti.

Ohodnoťte tento článek!