Na vztahu k pacientům má podíl i vlastní domov

Na vztahu k pacientům má podíl i vlastní domov

„Ideální jak pro zdravotníky, tak především pro pacienty by bylo, aby jedna zdravotní sestra měla na starosti jen jeden pokoj. Srovnala bych to třeba s restauratérskou praxí v USA, kde má každý stůl svého číšníka. Ale to v našem zdravotnictví nebude dlouho reálné,“ říká oceněná zdravotní sestra z Nemocnice Jihlava Šárka Jurková.


Na vztahu k pacientům má podíl i vlastní domov

 

„Ideální jak pro zdravotníky, tak především pro pacienty by bylo, aby jedna zdravotní sestra měla na starosti jen jeden pokoj. Srovnala bych to třeba s restauratérskou praxí v USA, kde má každý stůl svého číšníka. Ale to v našem zdravotnictví nebude dlouho reálné,“ říká oceněná zdravotní sestra z Nemocnice Jihlava Šárka Jurková.

Jihlavská nemocnice jako první v kraji Vysočina hledala ve svých řadách nejlepší zdravotní sestru. V první fázi ankety nominovala veřejnost i pracovníci nemocnice celkem 150 kandidátek. O konečném pořadí šesti semifinalistek už svými hlasy rozhodli sami pracovníci Nemocnice Jihlava. Historicky první titul vítězky převzala z rukou ředitele nemocnice Martina Šumy a hejtmana kraje Miloše Vystrčila osmatřicetiletá Šárka Jurková z očního oddělení. Ta také Zdravotnickým novinám prozradila, jaké to je „být nejlepší“ a že pro pacienta kupodivu není nejlepší sestřičkou ta, která umí nazpaměť celou učebnici.

* Jaký jste měla pocit, když jste zjistila, že patříte mezi kandidátky, které se budou ucházet o titul nejlepší sestry?

Jednoznačně mě to potěšilo, už proto, že jsme malé oddělení. Na jiných odděleních je zdravotních sester daleko víc. Z našeho oddělení jsme však byly navrženy dokonce hned dvě. Byla to hlavně iniciativa našeho primáře a patří mu dík za to, že na sestřičky na oddělení nezapomíná.

* Co bylo hlavními výběrovými kritérii?

V širším kole hlasovali především pacienti. Z tohoto kola nás vybrali šest. O těchto šesti pak hlasovali zaměstnanci nemocnice. Kritéria byla jasná – pacienti hlasovali, která zdravotní sestra je jim nejvíc sympatická a nejlépe se o ně stará; nerozhodovala odbornost a výše vzdělání.

* A pak jste najednou stála na stupínku…

Vůbec jsem netušila, že se dostanu na první místo. Když se pak vyhlašovaly výsledky, třásly se mi ruce, a když jsem se dozvěděla, že jsem vyhrála, třásly se mi ještě víc. Čekala jsem, že dostanu diplom, ale najednou se objevil velký dárkový koš, šek na slušnou částku a další dárky…

* Co pro vás osobně znamená vyhrát takovou soutěž?

Je to především velká motivace, i když nejsem zrovna soutěživý typ. Motivace jak víc „zabrat“, jak se říká. Už to, že o vás hlasují pacienti a vyberou si vás, je určitým způsobem zavazující. Považuji za dobré, že se naše nemocnice rozhodla uspořádat takovou soutěž. Je hezké, že vám pacient občas poděkuje, ale takové ocenění potěší ještě víc a hlavně vás motivuje, abyste chtěla být ještě lepší.

* A co na to samotní pacienti?

Pobavila mě jedna pacientka. Když mě viděla, hned se ke mě hlásila se slovy „jé, vy jste ta z novin“. Ono se o soutěži v místním tisku dost psalo. Na jednu stranu mě potěšilo, že pacienti soutěž sledovali a hodnotili, ale na druhou stranu teď vím, že si nemohu dovolit dát najevo, byť nechtěně, nějaké negativní emoce. Abych třeba příště za zády neslyšela: Tak to je ta nejlepší sestřička? To je

* Nemůže podobná soutěž udělat mezi zaměstnanci a kolegy zlou krev?

Soutěž o nejlepší sestřičku není žádná volba miss. I když děvčata, co pracují v nemocničním bufetu, se se mnou chtěla ukazovat. (smích) Musím zaklepat, že vztahy mezi mnou a kolegyněmi na pracovišti se nijak nezměnily. Chováme se k sobě pořád stejně, jako před soutěží.

* Přece jen jste ale ženský kolektiv a ten je prý určitým způsobem specifický, bývá v něm víc závisti, pomluv a najednou se objeví jedna, která je lepší než ostatní…

To je možná laická představa, že v každém ženském kolektivu se neustále jen intrikuje, pomlouvá a drbe o druhých. Možná to platí někde v kanceláři, ale v nemocnici na oddělení je denně tolik práce, že na vysedávání a drbání není čas. Což neznamená, že bychom si občas vzájemně na něco nepostěžovaly, ale pracovní vztahy na oddělení máme dobré. Jsme určitým způsobem odkázané jedna na druhou, nemůžeme si dělat naschvály. Poškozovalo by to pacienty. Je to i zásluha našich nadřízených, alespoň tady na očním, kteří nás neurážejí a nepřehlížejí jen proto, že oni jsou lékaři a my „jenom“ sestry.

* Jaká má být podle vás nejlepší zdravotní sestra?

Příjemná, ale asertivní, která dokáže ovládat emoce za všech okolností. Vstřícná k pacientům, s nimiž umí vhodně komunikovat, protože někteří jsou už ve vysokém věku, špatně vidí a slyší a vaše doporučení si často nepamatují. Tak jim je musíte opakovat třeba desetkrát s pochopením a bez hrubosti. Samozřejmě by správná zdravotní sestra měla být i pracovitá a splnit svědomitě všechny úkoly, už proto, že nás je na oddělení málo a žádná z nás nemůže čekat, že práci za ni udělá někdo jiný.

* Chtěla jste být zdravotní sestrou odmala?

Naše rodina je z poloviny lékařská a z poloviny učitelská, ale mně bylo brzy jasné, že učitelkou být nechci. Dědeček měl soukromou lékařskou praxi, pak mu ji po únoru znárodnili. Chodila jsem k němu často na návštěvu.

* Proč jste se nestala rovnou lékařkou?

O medicíně jsem neuvažovala a ani se přijetí na fakultu nepokoušela.

* Velké procento studentek zdravotních škol dnes odchází od maturity s vědomím, že ve zdravotnictví pracovat nechce, nebo utíkají z nemocnic po pár letech praxe.

V době, kdy jsem studovala střední zdravotnickou školu, tedy v 80. letech, většinou všechny absolventky opravdu šly pracovat do zdravotnictví a ani nepřemýšlely, že by zamířily po škole jinam.

* Některé sestry, jež z nemocnic odcházejí, tvrdí, že nedokáží zvládnout každodenní kontakt se smrtí. Jak jste jej zvládla vy?

Já se se smrtí tak často nesetkala. Je možná nepříjemné, že to takhle říkám, ale mladý člověk bere spoustu věcí jinak a nad posledními věcmi člověka moc nepřemýšlí. Začínala jsem na interně a tu preferuji dodneška. Na oddělení bylo vždycky tolik práce, že člověk ani neměl moc času přemýšlet nad zemřelým pacientem a trápit se tím.

* Jak jste se dostala od interny na oční oddělení?

Chtěla jsem pracovat na interní jednotce intenzivní péče, udělala jsem si příslušnou kvalifikaci, ale přišla do toho mateřská a po ní už na interně nebylo místo. Volno bylo tady na očním, tak jsem šla sem. Zvykla jsem si na jiný styl práce a zjistila, že je tady výborný kolektiv. Na jednotce intenzivní péče navíc nelze dělat až do důchodu. Je to fyzicky i psychicky velice náročné.

* Dnes již středoškolské vzdělání nestačí. Dobrá zdravotní sestra má být akreditovaná, to znamená neustále sbírat potřebné kredity. Je to podle vás nejlepší způsob jak vychovat pro nemocnice kvalitní a schopný nelékařský personál?

Na jednu stranu je to pozitivní, i když by to nemuselo být nařízeno tak direktivně. Jsem pro, aby zdravotní sestra poznávala novinky v medicíně, navštěvovala přednášky a snažila se vzdělávat. S ohledem na to, jak rychle jde medicína dopředu, je to nutnost. Pozitivní je i fakt, že poznáte další nemocnice, seznámíte se s kolegyněmi odjinud, dozvíte se, jak se různé problémy řeší u nich. Ale nemyslím si, a praxe to ukazuje, že nejlepší sestra je automaticky ta, která umí nazpaměť celou odbornou učebnici a nasbírá potřebný počet kreditů.

* Zdravotní sestra se musí vzdělávat i na mateřské dovolené, pokud nechce přijít o akreditaci a slušný plat. Po úřednici nebo firemní asistentce to nechce nikdo, přitom její finanční hodnocení bývá vyšší než vaše. Je to fér?

Zdravotní sestra by skutečně neměla ztratit kontakt s oborem, ale v jistém bodu je to nedomyšlené. Mateřská dovolená znamená menší objem peněz, méně času, na některé přednášky a semináře musíte dojíždět, ale kdo vám zaručí, že po mateřské dovolené dostanete práci na stejném oddělení, kde jste pracovala před ní. Pak se může stát, že zdravotní sestra z chirurgie si i během mateřské dovolené automaticky zvyšuje kvalifikaci pro chirurgický obor, ale po mateřské tam pro ni není místo a ona skončí třeba na interně. Jak to řešit je spíš otázka do diskuse pro jiné odborníky.

* Co považujete ze svého pohledu za podstatné problémy, se kterými se každodenně setkáváte?

Nelíbí se mi, že máme málo peněz nejen na drahé přístroje (například na celém očním je jen jeden přístroj na měření nitroočního tlaku), ale i na patřičné úpravy a opravy nemocnic. Na odděleních netěsní okna, fouká dovnitř, sociální zařízení by potřebovalo rekonstrukci. Pro někoho je to maličkost, ale pacienti si toho všimnou a vnímají to negativně. Za nešťastné považuji i stávající poplatky ve zdravotnictví, mělo by se to řešit jiným způsobem. Pacienti tápou, nevědí, kdy a za co se platí a za co ne. Myslí si, že když zaplatí šedesát korun za jeden den v nemocnici, mají nárok na nadstandard. V ordinaci pak podle mého názoru peníze na stůl vůbec nepatří.

* Zaujalo mne, že si vůbec nestěžujete na svůj plat.

Na to mě novináři také často upozorňovali. Ale já si myslím, že na tom s platem nejsem tak špatně, abych si musela stěžovat. Jsem zdravá, mám práci, kterou jsem si vždy přála dělat, a dělám ji ráda. Jsem v kolektivu lidí, se kterými je mi dobře. I když jdu večer z nemocnice unavená, přes noc si odpočinu a jdu tam zas ráno s veselou. Když si představím, že bych za stejný nebo i vyšší plat měla rovnat krabice v Tesku, neměnila bych.

* Zkuste si představit, že jste jako vítězka soutěže o nejlepší zdravotní sestru dostala možnost stát se na jeden den ministrem zdravotnictví a můžete úplně všechno. Co byste změnila?

Na nemocničním oddělení by určitě mělo být víc zdravotních sester nebo alespoň víc pomocného personálu. Neustále nám přibývá administrativy, samá razítka a podpisy, přitom ve zdravotnictví jde především o práci s lidmi. Zavedla se metoda skupinové péče. To znamená, že jedna zdravotní sestra se stará o určitý počet pokojů s určitým počtem pacientů. A to doslova od rána do večera, od snídaně do večeře, hlídá, aby pacienti absolvovali všechny zákroky, dostali svoje léky…

Ale mít na starost několik pokojů je pro jednu zdravotnici občas pořádně vyčerpávající. Navíc pacienti, zvlášť ti na očním, kteří špatně vidí, si zdravotní sestry stejně pletou a žádají o pomoc zrovna tu, co jde kolem. Jim je jedno, že má na starosti úplně jiný pokoj. Ideální jak pro zdravotníky, tak především pro komfort pacienta by bylo, aby jedna zdravotní sestra měla na starosti jen jeden pokoj. Srovnala bych to třeba s restauratérskou praxí v USA, kde má každý stůl svého číšníka, který se stará o veškeré pohodlí hostů. Ale to v našem zdravotnictví nebude dlouho reálné.

* To je zatím jen jedno přání, ale vy jste nyní ministr a máte celý den…

Ani stanovená hranice odchodu do důchodu není šťastná. Důchodová reforma je určitě potřeba, ale nenašlo by se jiné řešení? Občas si říkám, jak v šedesáti dokážu uvézt na vozíku na vyšetření nějakou obézní nepohyblivou pacientku? A co kolegyně na JIP, kde je práce občas nárazová a stresující dřina – dokáží v šedesáti letech tuhle práci zvládnout, když už v padesáti jsou na tom zdravotně špatně a uvažují o předčasném důchodu? Manžel mi říká, že když už neuzvednu tu obézní pacientku, mohu jít dělat do nemocnice uklízečku. Jenže když už si já, naprosto fyzicky vyčerpaná a udřená šedesátnice neporadím s pacientkou, zvládnu vůbec sama a rychle uklidit za dopoledne v nemocnici několik pater?

* Když hovoříte o manželovi, jak přijala váš úspěch rodina?

Pro mou rodinu je moje vítězství v soutěži aspoň malou satisfakcí za ty večery a noci, kdy se musela obejít beze mě. Děti mi držely palce a říkaly: „Mámo musíš vyhrát.“ Děda lékař na mě byl hrdý. Manžel sice zdravotník není, ale má pro mou práci pochopení. Nikdy mu nedělo potíže uklidit a dětem uvařit, nikdy jsem od něho neslyšela výčitky, nemusela snášet zbytečné podezírání. Věřím, že kdybych neměla takovou rodinu, jakou mám, třeba bych byla zahořklá, podrážděná, protivná a na titul nejlepší sestřičky bych nemohla ani pomyslet. Myslím, že na tom, jaká je zdravotní sestra v práci a jak se chová k pacientům, má výrazný podíl i to, jaký má domov.

* Když už máte konečně volno, co je pro vás největší relaxací?

Četba, cestování, hlavně po českých památkách, a samozřejmě rodina.

Štěpánka Saadouni

Ohodnoťte tento článek!