Plastický chirurg musí přemýšlet kreativně

Plastický chirurg musí přemýšlet kreativně

Obrovský boom, který v posledních letech prožívá česká plastická chirurgie, má, stejně jako každá podobně vzedmutá vlna, stránky pozitivní a negativní. Pro klienty i lékaře. „Jestliže plastik prohlásí, že nemá komplikace, asi neoperuje, nebo lže,“ tvrdí MUDr. Roman Kufa, který se tomuto oboru věnuje prakticky od svého nástupu do praxe a „ušel“ už značný kus cesty.


Plastický chirurg musí přemýšlet kreativně

 

Obrovský boom, který v posledních letech prožívá česká plastická chirurgie, má, stejně jako každá podobně vzedmutá vlna, stránky pozitivní a negativní. Pro klienty i lékaře. „Jestliže plastik prohlásí, že nemá komplikace, asi neoperuje, nebo lže,“ tvrdí MUDr. Roman Kufa, který se tomuto oboru věnuje prakticky od svého nástupu do praxe a „ušel“ už značný kus cesty.

* Lidé mají velmi specifické představy o tom, čím by jednou chtěli být, ale zpravidla se to nekryje s tím, čím se nakonec stanou. Vy jste se rozhodoval mezi architekturou a medicínou. Ani to nejsou právě příbuzné obory. Proč jste zvolil medicínu a posléze plastickou chirurgii?

Architektura a plastická chirurgie opravdu nejsou totožné profese, ale na druhou stranu i v plastice se v podstatě jedná o tvůrčí činnost. Člověk u toho musí přemýšlet kreativně, něco tvarovat, vymýšlet… Nejde o standardní operační postup. I tady můžu do velké míry uplatnit výtvarné cítění. Nejspíš mne tedy na plastické chirurgii hodně lákalo, že v ní je kus estetiky.

* Často si ale člověk po letech řekne: Že já jsem se nerozhodl opačně! Litoval jste někdy toho, že jste si nezvolil třeba právě architekturu?

Ne, nelitoval. Nějak se vše semlelo, takže jsem v podstatě ani nikdy neměl na podobné přemýšlení moc času. Byl jsem – a jsem – spokojený. Pořád můžu k něčemu směřovat, někam jít, pořád je přede mnou nějaká cesta dopředu. Jsem spokojený, nikdy mne nenapadlo, že bych se rozhodl špatně.

* Šel jste po škole hned na plastickou chirurgii?

V šestém ročníku medicíny jsem už zjistil, co plastika je, a chodil se koukat na operace, a tak jsem si vlastně už tenkrát vybral. Nastoupil jsem do Centra plastické chirurgie a chirurgie ruky ve Fakultní nemocnici Ostrava, které bylo založeno panem doktorem Petrem Česaným, jenž tu působil od roku 1978 jako primář. Mimochodem – patřil k žákům profesora Buriana, stejně jako paní profesorka Helena Pešková a mnoho dalších významných osobností české plastické chirurgie. Ostravou to ale jen začalo. Když jsem šel po půl roce panu primáři říct, že odjíždím do Anglie, uvítal to a řekl, že dělám dobře. Byl hodně zcestovaný a dobře věděl, co tyto zkušenosti přinášejí.

* Jak vzpomínáte na Ostravu?

Příjemně. Navíc tam mám rodiče i bratry, takže s ní pořád udržuji kontakt. Myslím, že je důležité, aby se člověk vracel do svého rodinného zázemí. Miluji hory i beskydské kopce.

* Práce v Ostravě se ale asi hodně lišila od toho, s čím jste se později setkal ve světě.

V podstatě jsem byl čerstvě po škole, takže jsem se ještě pořád rozhlížel. Také pracoviště bylo úplně nové, i ono se rozjíždělo. V té době nebylo tolik výkonů, nebyly tak specializované, nebyla mikrochirurgie. S tou jsem přišel do kontaktu teprve při stáži v Londýně, a uchvátila mne – což se ovšem týkalo hlavně mikrochirurgie v Cambridge v Addenbrooke’s hospital, kde jsem působil později. Fascinovala mě a uvědomil jsem si, že by mě to bavilo. Když jsem se pak vrátil, nastoupil jsem na Kliniku plastické chirurgie na pražských Královských Vinohradech, a tam se k mikrochirurgii dostal.

Teprve zde jsem mohl srovnávat. A musím říct, že mikrochirurgie, kterou jsem tehdy poznal v Anglii a pak měl k dispozici tady, byla prakticky na stejné úrovni. Nebyl tam nějaký větší rozdíl. Navíc mezitím doba opět pokročila, operativa neuvěřitelně narostla, a když jsem se nedávno po několika letech opět podíval do Londýna, neviděl jsem ani teď žádné velké rozdíly oproti naší praxi. Priváty ani státní nemocnice ve Velké Británii nejsou nějak extra zařízeny, i tam mají ekonomické problémy. I když musím zdůraznit, že privátní špitály jsou úplně jinde než státní, ale to u nás už taky. Privátní praxe například investují peníze, aby dobře vypadaly interiéry.

* Jaké však byly vaše začátky, co se týče medicínských možností?

Poměrně složité… Vybral jsem si plastickou chirurgii a příprava k atestaci z oboru je poměrně náročná, protože tato pracoviště nejsou v každém městě a počet míst pro absolventy je také omezený. To rozhodlo o tom, že jsem se odstěhoval do Prahy, i když se mi popravdě řečeno moc nechtělo. Bylo to ale dobré rozhodnutí, protože na Klinice plastické chirurgie FN Královské Vinohrady jsem měl možnost seznámit se s širokým spektrem plastických operací. Docházel jsem i na další pracoviště, kde jsem se učil operace od jiných lékařů. Přestože existují určité postupy, operatér si je časem upraví, něco vymyslí, přidá, a to nejen během operace, ale třeba i v pooperační péči. Pro mě to bylo velmi důležité, snažil jsem se jezdit do ciziny a srovnávat, jak se to dělá jinde.

Příjemné bylo zjištění, že úroveň plastické chirurgie v naší republice je vysoká. Po atestaci jsem dostal možnost jezdit na víkendy operovat do Německa. Bylo to opravdu náročné, protože od pondělí do pátku jsem byl ve státní nemocnici, v pátek po práci jsem jel 800 km a v sobotu ráno jsem už byl na sále, kde jsem pracoval až do neděle. Do Prahy jsem se vracel autem v pondělí přímo do práce. K tomu služby v nemocnici, takže jsem třeba půl roku neměl volný víkend. Později už to bylo lepší, protože jsem si vydělal víc a mohl létat. Ale stejně jsem toho měl za čas opravdu dost, a tak jsem se rozhodl vybudovat vlastní praxi v Praze.

* Co obnášelo budování vlastní praxi? Jak na toto období vzpomínáte?

Bavilo mě to. Pamatuji se, jak jsem vymýšlel název, logo, šel koupit své vlastní nástroje… Pak ale práce přibývalo a musel jsem postupně oslovit další lékaře, kteří mi pomáhají. V jednom to není možné zvládnout. Vstupem do EU se opravdu otevřely velké možnosti a je na každém, co si vybere. Strašně se mi líbí ta svoboda rozhodování. Jaké si to člověk udělá, takové to má.

* Absolvoval jste množství stáží v zahraničí, pracoval jste v Londýně a v Německu, jste členem světových odborných společností. Neměl jste někdy chuť zůstat „venku“ pracovat natrvalo?

Měl a hodně. Byl jsem rok v Anglii a docházel na plastickou chirurgii, lákalo mě zůstat. Cítil jsem se tam dobře, hlavně v práci, chovali se ke mně velmi slušně a sami mě tlačili do toho, abych zůstal. Po roce jsem si už vyřizoval papíry, ale pak jsem odjel do ČR na prázdniny a už jsem se nevrátil. V té době se u nás právě začalo všechno měnit, otevřely se velké možnosti, hlavně v podnikání, a já toho chtěl využít. Později přišly nabídky z Německa, ale to mi k srdci nepřirostlo. Snad kdyby mi někdo nabídl práci na klinice někde s výhledem na moře, uvažoval bych jinak – miluji moře. (smích) Myslím ale, že zkušenosti ze zahraniční jsou obecně velmi důležité a je velkým přínosem, že studenti můžou cestovat, studovat v zahraničí, naučit se.

* Na kterou zahraniční stáž vzpomínáte nejraději?

Na pracovní pobyt v Německu. Docházel jsem na pracoviště, které se specializovalo na chirurgii ruky, a také jsem měl ve stejném městě kamaráda, který otevíral soukromou praxi plastické chirurgie. Operoval jsem i u něj, hodně jsme si užili. Po práci jsme chodili do hospody a vyprávěli si o tom, jak budeme mít své soukromé praxe, budeme se navštěvovat a vzájemně si operovat pacienty. Také si vzpomínám, jak jsem si přivodil zranění při volejbale. Čekal jsem na pokoji na operaci a z ničeho nic se objevil primář oddělení chirurgie ruky z Německa, kde jsem dva roky předtím stážoval. Přišli s manželkou a přinesli mi čtyřlístek pro štěstí. Nevěděl jsem, jestli mi už náhodou nezabrala premedikace před operací a zda se mi to celé jen nezdá… Bylo to milé. Říkal, že se dozvěděl, že jsem „mrzák“, a tak se přišel podívat. (smích)

* Máte na tamní pobyty hezké vzpomínky. Chtěl byste se alespoň na čas vrátit?

Nevím jestli vracet… „Vracet se“ považuji trochu za ztrátu času. Spíš bych se chtěl něco nového naučit a spojit to s příjemnou dovolenou. Rozhodně jsem se ale v Německu hodně naučil, a to i z hlediska společenského.

* Vraťme se domů. S jakými požadavky k vám lidé přicházejí nejčastěji? Je to spíše estetická chirurgie, nebo operace týkající se nápravy následků různých havárií a podobně?

To záleží na typu pracoviště. V privátní praxi se specializuji jen na kosmetické operace, ale dělám ještě na plastických chirurgiích v pražských fakultních nemocnicích Na Bulovce a v Motole a tam lidé chodí spíše na ty zdravotní. Spektrum požadavků a potřeb je velmi široké, rozvoj spočívá hlavně v moderním přístrojovém vybavení a v nových implantátech. Mnohé operace se dnes dělají v raném dětském věku, to se týká například rozštěpů rtů. Tam se trend výrazně posunul, stejně tak je tomu u mikrochirurgie, zdokonalil se mikroskop… Instrumentaria jsou lepší, takže už můžeme například replantovat končetiny, amputované prsty, ruku, týká se to i obličeje.

* Jak se díváte na transplantaci obličeje?

Určitě je to jedna z možností řešení poškození a je dobře, že se to už povedlo. Pod mikroskopem můžeme s úspěchem přenášet tkáňové celky a pak je to už spíše otázka imunologie, protože pacient musí být nějakým způsobem schopný tkáň přijmout, aby se neodhojila.

* Jakou jste vy sám dělal největší operaci?

Asi střelné poranění obličeje. Měli jsme pacienta, který si způsobil taková střelná poranění, že prakticky přišel obličej. Neměl dolní ani horní čelist, nos… defekt zasahoval celou střední části obličeje. Během dvou tří let jsme u něj postupně provedli 20–30 operací a pacient dnes žije, je zdravý, má rodinu, úplně se zapojil do společenského života a má dítě. Dopadlo to dobře. Jsme v kontaktu, ještě ho budu jednou „opravovat“, půjde však už jen o takovou drobnou kosmetickou úpravu.

* Jak jste to prožíval? Určitě část jeho pocitů dopadala i na vás.

Byl to obrovský defekt, který jsem samozřejmě neoperoval jenom já, ale tým specialistů od stomatochirurgů přes oční doktory až po tým plastických chirurgů. Odvedli jsme týmovou práci a vždycky nejprve promýšleli co dál a plánovali postupy. Ale ty pocity jistě zprvu nebyly nejlepší. Když jsem viděl poprvé celé poranění, v podstatě jsem ani nevěděl kde začít. Ale jak jsem řekl – postupně jsme navázali kontakt, prakticky se z nás stali kamarádi, což je pro mne příjemné. Nebylo to vůbec jednoduché – když se mu to stalo, byla jeho manželka těhotná a on strávil v nemocnici přibližně rok a půl. Za tu dobu se mu narodilo dítě, takže když vyšel z nemocnice, měl chlapečka. Pozvali mě na křtiny a ještě teď mi na Vánoce vždycky přinese stromek – dělá v lese, pracuje se dřevem.

* Zmínil jste velmi tragický případ, který měl naštěstí dobrý konec. Když se podíváme na druhou stranu spektra: Jaká jsou nejběžnější přání, s nimiž lidé chodí za plastickým chirurgem?

Nejčastěji klienti žádají liposukce a zvětšení prsů. Liposukce jsou prováděny tumescentní technikou s použitím vibračního liposukčního přístroje. Vibrační liposukce je šetrnější ke tkáním, odsávání je plynulejší a pooperační průběh lépe snášen. Zvětšení prsů je pak velmi efektní operace, která ženám zvýší sebevědomí. Používají se prsní implantáty renomovaných značek jak kulaté, tak tvaru kapky, a to v závislosti na tvaru prsu kvůli dosažení co nejpřirozenějšího tvaru.

Implantáty se vkládají buď přístupem z podpaží, z podprsní rýhy nebo spodním okrajem prsního dvorce. Každému výkonu ovšem předchází bezplatná konzultace pacienta s operatérem, kde je klient podrobně seznámen s průběhem operace a následnou rekonvalescencí, včetně možných komplikací. U konzultací se na klinice běžně domlouváme v angličtině, němčině, ruštině a polštině a podle potřeby je samozřejmě možná konzultace s tlumočníkem v dalších jazycích.

* Jaký je poměr klientů, kteří přicházejí s požadavkem na opravy či úpravy – stále převažují ženy?

Mužů bylo vždycky méně, ale dnes už jich je 15–20 %. Požadavky mají téměř stejné – chtějí operace víček, uší, nosu, řeší liposukci břicha.

* A co nejnesmyslnější přání?

Těch požadavků je řada, ale klasikou je, že žena chce obrovská prsa, opravdu nesmyslně velká. To je časté.

* Odkud ze zahraničí přijíždějí klienti nejčastěji?

Německo, Rakousko, o něco méně Švýcarsko – pořád je to blízko, méně Velká Británie. Osobně mne zajímá, z jakých zemí máme pacienty, a tak si dáváme na mapu vlaječky, odkud přijíždějí. Fascinovala mě před půl rokem pacientka z Japonska. Seděla v Tokiu v kanceláři u počítače a našla nás na internetu. Nasedla na letadlo a přijela si nechat odoperovat ušní boltce. Kromě toho ale jako správná Japonka fotila vše kolem dokola, jen se mnou udělala asi stovku fotek. A pak se za dva dny přišla rozloučit, že se vrací domů, do práce. Ptal jsem se jí, jestli tady měla ještě jiný důvod návštěvy než operaci. Neměla. A nedávno jsem operoval pacienta z Austrálie. Potkal jsem ho na dovolené, dali jsem se do řeči a on si k nám přijel nechat udělat víčka.

* Odlišuje se skladba klientů v Německu, Anglii a u nás?

Do určité míry. Nemocní lidé, kteří mají problémy, nebo lidé s vrozenými vadami jsou na tom v podstatě stejně – přicházejí s úrazy obličeje, rukou a podobně. Ale co se týče kosmetiky, přichází v Anglii i v Německu klientů víc, protože trend zájmu o vylepšování tam přišel trochu dřív. Ale i u nás je klientela kosmetiky velká.

* Jezdí k vám hodně zahraničních klientů?

Ano, mám takových 30–40 procent cizinců.

* Jsou za tím peníze, nebo jsou pro ně důležitá jiná kritéria?

Myslím, že v první řadě je to pro ně finančně zajímavé, protože operace u nás jsou pro ně několikanásobně levnější. Kdyby nemuseli počítat peníze, nechají si to udělat někde u odborníka doma a necestovali by kvůli tomu stovky kilometrů. Ale je pravdou, že cizince operuji poměrně dlouho, a tak si to mezi sebou řeknou a jezdí vyloženě na doporučení. Kamarádka tady byla spokojená… A jsou to lidé často poměrně movití, nezřídka mezi nimi jsou i doktoři. Nedávno tady byla například jedna lékařka ze švýcarského Curychu. Takže přijíždějí i lidé, kteří nemusejí jezdit kvůli tomu, aby ušetřili.

* Dá se říct, že česká plastická v chirurgie je dnes v Evropě pojmem?

Neřekl bych pojmem, ale je srovnatelná, jako v jiných zemích. V každé zemi se najde nějaký dobrý plastický chirurg, neřekl bych že jsme něčím až tak výjimeční.

* Velkým problémem je dnes obezita – hodně lidí chce zhubnout všelijak, jen ne úmorným trápením se s dietami a životosprávou. Operujete i je?

Chodí sem pacienti, kteří byli v nějakém programu směřujícím k redukci váhy. Pokud ale pacient přijde s tím, že chce řešit svou váhu, konzultuji to vždy s obezitologem a snažím se, aby se klient nejprve domluvil s ním, jestli by se nepodařilo zredukovat váhu pod kontrolou s jeho pomocí. Teprve potom nastupuji já jako plastický chirurg a dělám věci, které se nedají vyřešit snížením váhy. Jestliže člověk zhubne o 20–30 kilo, povolí mu samozřejmě kůže a nedá se s tím dělat nic jiného než ji vyříznout, odstranit. To už pak řeší plastický chirurg. Ale třeba bandáže žaludku nedělají plastici, to dělají chirurgové.

* Významnou stránkou věci je psychika. Stalo se vám, že například žena, která si nechala zvětšit prsa, přišla znovu, že je chce opět zmenšit? Prostě se s tou změnou nevyrovnala?

Zcela výjimečně se to stává, ale většinou je to opačně. Nechají si je zvětšit a přijdou s tím, že je to ještě málo. Ale že by si je nechaly zvětšit a pak by to chtěly zpátky – někdy se to může stát, ale velmi, velmi málo.

* Přicházejí i klienti, kteří nevědí, co chtějí?

Ano, především ženy. Přijdou a řeknou: Koukněte se na mne, chci vypadat líp, ale nevím co a jak. Zhodnotím to, v první řadě však musím vědět, co jde a co nejde. Samozřejmě poznám pokleslou kůži v oblasti víček, tváře a jestli to lze operovat. Případně břicho… Takže posoudím možnosti, a jestliže si myslím, že výsledek bude pro pacientku pozitivní a bude spokojena, operaci doporučím.

* Kolik bylo vaší nejstarší pacientce? Předpokládám, že to také byla žena…

Kolem 70 let. Udělal jsem facelifting obličeje. Ta paní byla opravdu zdravá a ve velmi dobré kondici. Vždycky záleží na zdravotním stavu pacienta – pokud je zdravý a není interní kontraindikace, která by v operaci bránila, lze i v tomto věku operovat.

* I v plastické chirurgii se asi může stát, že je chirurg a „chirurg“. Stává se vám, že přijde klient se „zpatlanou“ operací?

Stává se to, samozřejmě. Myslím, že řada chirurgů má takovéto pacienty i po mně. Komplikace jsou, a čím víc člověk operuje, tím víc jich má. Je nesmysl domnívat se, že by je někdo z nás neměl. Jestliže plastik prohlásí, že nemá komplikace, asi neoperuje, nebo lže. Jde o operaci a musí se počítat s tím, že určité procento komplikací se může vyskytnout. Počínaje některými záněty přes tvorbu kapsulace po zvětšení prsů, revize pro větší krvácení…

* Jak tohle přijímá pacient?

Je to velmi individuální. Důležitý je rozhovor před operací. Lékař musí vysvětlit rizika a upozornit pacienta, aby byl připravený, že se to může stát. Potom je samozřejmě otázka, jestli to lze ještě po té operaci řešit. Ideální je, když je oprava možná a chirurg to může opravit a vyřešit.

* Čili si nemyslíte, že by základ problému byl v tom, že plastické operace dnes dělá každý, kdo má ruce?

Kosmetická chirurgie je určitá finanční motivace, je to lákavé a chtěly by to dělat spousty lidí. Ale není to legrace, protože operujete v podstatě zdravého člověka a musíte zaručit nějaký výsledek. Takže je kolem toho hodně stresu, ani pro doktora to není jednoduché. Hlavně zpočátku, když člověk nemá klientelu a shání ji – začátky jsou opravdu těžké. Jsou to neprospané noci a myšlenky, jestli to udělal dobře, nebo ne. Časem se z toho stane rutina, člověk už nad tím ani nepřemýšlí a prostě se operuje… I když určitý stres neopadne nikdy.

* Vy ale nemůžete mít jen určité dané, rutinní postupy, musíte improvizovat…

Určitě. Každá operace je specifická. Existuje sice určitý postup, ale během operace můžete něco změnit, přidat ubrat, posunout, ubrat kůži, aby výsledek byl lepší. To už se samozřejmě řeší během operace.

* Už jste se nechal vylepšit u kolegy – plastického chirurga?

Nechal jsem si od kolegy operovat nos, protože jsem si ho zlámal na dovolené. V Austrálii jsem surfoval a dostal prknem do nosu, takže jsem ho měl úplně na stranu. Ale to bylo v podstatě nutné, protože jinak by zůstal nakřivo.

* A šel byste do toho „jen“ kvůli svému vzhledu?

Určitě budu potřebovat víčka, protože to s postupujícím věkem opravdu překáží. Některé typy operací mají rozhodně význam a jsou pro člověka přínosem. Někdo přijde a má spadlá víčka natolik, že se mu omezuje vidění, takže chirurgická úprava je na místě. To už ale pak někdy není čistě kosmetická záležitost, spíš zdravotní. Nebo když někdy upravujeme velký orlí nos – přijde slečna s jemnými rysy v obličeji a uprostřed má velký hrbol, tak ty změny jsou úplně vynikající. Proč je neudělat? Toho člověka to opravdu změní po všech stránkách, a když si srovnáte fotky před a po, je to někdo úplně jiný. Obrovsky mu to pomůže, i psychicky. Takže jak říkám: správně indikovaná a správně provedená operace přináší velmi dobré výsledky a určitě má význam.

* Pozorujete díky své profesi i vlastní rodinu?

Určitě. Však už jsem je taky upravoval.

* Jak vlastně relaxujete a zbavujete se zmiňovaných stresů?

Snažím se to nezanedbávat. Práce se pořád nabaluje, člověk si bere víc a víc a najednou je toho od šesti do dvanácti v noci, někdy končíme operace po půlnoci a začínáme ráno v osm a jedeme zase do půlnoci. Člověk musí nějak relaxovat a já odmalička sportuji. Provozuji všechno, co jde – plavání, běhání, triatlon.

MUDr. Roman Kufa 1970

Působil postupně na plastické chirurgii ve FN Ostrava, v Nemocnici Na Homolce, v letech 1998–2005 byl odborným asistentem na Klinice plastické chirurgie 3. LF UK a FN Královské Vinohrady. Od 2008 je konzultantem ve FN Motol. Vedle své soukromé praxe v Centru plastické a estetické chirurgie Perfect Clinic pracuje také na Klinice plastické chirurgie FN Na Bulovce. Atestoval z chirurgie a z plastické chirurgie. Opakovaně pobýval na zahraničních stážích v Londýně, Cambridgi a německém Gelsenkirchenu. Specializuje se na mikrochirurgii a kosmetickou chirurgii. Velmi si váží i svého členství v The International Confederation for Plastic Reconstructive and Aesthetic Surgery (IPRAS) a The International Society of Aesthetic Plastic Surgery (ISAPS).

Alice Liznerová

Ohodnoťte tento článek!