Obor, ve kterém publikace „nezastarávají“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Neurolog, spisovatel a sběratel medicínského humoru (pravidelně publikující rovněž na stránkách Zdravotnických novin) MUDr. Svatopluk Káš, CSc., oslavil v letošním roce významné životní jubileum. Další „kulatiny“ slaví i činnost, díky které je znám široké veřejnosti laické i odborné – letos je tomu právě 40 let, co se začal systematicky věnovat psaní a vydávání historek z medicínského prostředí.


MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Autor: ZDN 51
 

MUDr. Svatopluk Káš, CSc. * 6. června 1929 v Praze **

Na Fakultě všeobecného lékařství U*MK promoval v roce 1953, po krátkém působení v České Krumlově a Mladé Boleslavi nastoupil v roce 1957 jako neurolog do pražského Motola, kde pracoval 19 let. Poté byl od roku 1976 dalších dvacet let primářem neurologického oddělení v Kolíně. V roce 1989 byl zvolen vědeckým sekretářem Československé neurologické společnosti ČLS JEP.

Syn MUDr. Josefa Káše, zakladatele legendárního hudebního sdružení Kocourkovští učitelé, vyrůstal v jejich prostředí, takže je humorem takřka odkojen. Medicínské historky začal systematicky sbírat již koncem šedesátých let minulého století a prvotinu „Aeskulapův úsměv“ vydal v roce 1970. Od té doby vydal přes patnáct knih úsměvných příběhů. Mimo to sbírá aforismy a citáty, zabývá se i dějinami medicíny a napsal mnoho článků o českých lékařích-spisovatelích, nyní připravuje již druhou souhrnnou publikaci na toto téma. Je ženatý (příští rok oslaví zlatou svatbu), má dvě dcery a jedno vnouče.

OTÁZKA: Jste znám především jako spisovatel, publicista a humorista. Když jste se tedy po maturitě rozhodoval, co dál, nelákaly vás místo medicíny spíš umělecké nebo humanitní obory?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Měl jsem zájem i o historii, ale ve 48. roce, kdy jsem se hlásil na vysokou, se ukázalo, že studovat něco podobného je nereálné a nemělo by to žádný praktický smysl. Pokud jde o divadelnictví, scenáristiku, psaní a podobně, to byl vždy jen koníček, profesionálně jsem o tom neuvažoval.

V mém rozhodování se určitě projevil vliv mého tatínka, který byl lékař – už jsem trochu věděl, jak to v medicíně vypadá. Navíc někdo z kamarádů z gymnázia šel také na medicínu, tak jsem se rozhodl, že to asi bude nejlepší. Historie nepadala v úvahu, na technické věci jsem moc nebyl…

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Přesto se asi duch doby projevil i během vašich studií, ač nešlo o tak zpolitizovanou oblast jako třeba právě historie…

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Přijímačky jsem dělal ještě „postaru“, jinak jsme už byli první „reformovaný“ ročník. V prvních letech se sice studovalo tak jako dříve, ale po 50. roce už to bylo velmi zideologizované. Samozřejmě na škole stále působila řada profesorů, o kterých bylo víceméně známo, že jsou k režimu velmi kritičtí a neberou jej vážně. Klasická historka: Profesor Hněvkovský seděl v přijímací komisi.

Tehdy už existovaly seznamy, kdo musí být přijat (zejména děti prominentů) nezávisle na svých znalostech. Když tam měl jednoho takového mladíka, zeptal se ho: „Vy jste syn toho a toho? Tak dobře. Kolik je topolů na Císařské louce?“ Členové komise se vyděsili… A Hněvkovský na to suše: „Nevíte? Já to také nevím. Jste přijat!“

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: K medicíně jste se dostal víceméně vylučovací metodou, neurologie již byla cílenou volbou?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Ano, od začátku se mi líbila a věděl jsem, že k ní chci směřovat. Profesor Henner pro mne byl takřka bůh. Nejen coby odborník, ale i jako velká osobnost, měl nesmírně gentlemanské chování, ale přitom uměl zařídit pro kliniku vše, co bylo potřeba… Na tomto oboru mne přitahovala logika neurologického vyšetření, ta detektivní práce. Dnes už to je trochu jiné – dáte pacienta do CT nebo magnetické rezonance a vidíte, co mu je.

My ovšem museli dokázat pomocí „kladívkové neurologie“ udělat celou diagnózu. Naší pýchou bylo připravit diagnózu pro neurochirurgy ve stylu: „Tady máte nález v pravém předním pólu spánkového laloku.“ Dnes stačí (zjednodušeně řečeno) určit „asi to bude někde tam a tam, asi to bude to a to…“ a zbytek ukáží zobrazovací metody.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Kam směřovaly vaše první kroky po promoci?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Dostal jsem se na umístěnku do Českého Krumlova, kde ovšem neurologie nebyla, jen interna. Ale určitě nebylo na škodu získat zde trochu širší pohled, i pro neurologa je to potřeba. Pak jsem byl díky Hennerovým zásahům z jižních Čech propuštěn, přešel do Mladé Boleslavi na neurologii a poté už jsem vyhrál konkurz do Motola k panu profesorovi Mathonovi, což byl opravdu výborný neurolog a učitel. De facto šlo o kliniku, i když se to jmenovalo oddělení, ale de iure se z toho neurologická klinika stala až mnohem později.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: V Motole jste se tedy konečně mohl pustit do „velké“ neurologie?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Začínali jsme tam jen dva sekundáři (s kolegou doktorem Janem Országhem) na šedesát lůžek, což byl obrovský rozdíl oproti Hennerově klinice, kde pracovalo třeba patnáct dvacet lékařů. Profesor Mathon nám nechal poměrně dost volnosti a prostoru. Díky tomu jsem první odborné věci publikoval v Motole, vystupoval jsem se svými poznatky a přednáškami i na klinice „u Hennerů“ v Kateřinské.

Nakonec jsem v Motole strávil 19 let, a když zemřel pan profesor, stal jsem se krátkodobě zástupcem, fakticky jsem oddělení vedl. Nemohl jsem však dostat vedoucí pozici oficiálně, zkrátka mi bylo řečeno, že z kádrových důvodů to nelze.

Pak přišel profesor Hanzal, který mi rovněž dal hodně volnosti, ale pod jeho nástupkyní už jsem se cítil jako persona non grata. Například jsem se přihlásil, že si udělám kandidaturu věd, což musela schvalovat strana, a stále to nějak schvalované nebylo. Hanzal mi pak řekl: „Podívejte, kolego, sám to cítíte, že tady vám růže nepokvetou a dál se n edostanete. Když vám někde nabídnou něco slušného, vezměte to.“ Jakmile jsem tedy dostal nabídku na primariát v Kolíně, neváhal jsem.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Které z „motolských“ zkušeností jste si přinesl do Kolína a které novinky jste tam díky tomu mohl zavést?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Například různé způsoby léčení roztroušené sklerózy pomocí lumbálních nebo intratekálních aplikací kortisonu, jak jsme je začali dělat už v Motole. Do Kolína jsem také zavedl celý postup vyšetření tím „hennerovským“ způsobem, vedení chorobopisů, celou praxi. Angiografii jsme si zavedli už v Motole a já ji pak přivedl do Kolína.

Naštěstí jsem tam měl poměrně volnou ruku přinášet nové věci, po této stránce to opravdu nebyl problém. Kupodivu jsme měli i dost prostředků na opatřování literatury a podobně. Je pravdou, že neurologie, aspoň tehdy, jinak nebyla příliš drahý obor… A ještě jedna věc – za svého působení v Kolíně jsem se začal konečně věnovat psaní a publikování.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Tím se tedy dostáváme k vaší druhé stěžejní oblasti – medicínský humor, historky a spisovatelská či publicistická činnost. Kde leží kořeny vašeho zájmu právě o psaní a o humor?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Tatínek byl mimo jiné zakladatelem, textařem a zpěvákem Kocourkovských učitelů, v předválečné době dosti populárního souboru, který parodoval různá umělecká tělesa. Kocourkovští se u nás scházeli, psali texty, někdy i zkoušeli a já byl tím jejich „kocourkovským“ humorem odmala načichlý, naočkovaný. Táta to ostatně glosoval: „Když jednou jsi načichlý humorem, staneš se baciloObor, nosičem.“ Už od gymnázia jsem sám rád psal texty, kabarety, studentská vystoupení, účinkoval v nich, připravoval je.

Tatínek byl kromě toho kamarád doktora Hlaváče (známého jako Alarich), který u nás se sbíráním a publikováním medicínských historek začal. Plánovali, že by spolu vydali něco po válce (bohužel Hlaváč byl za války zavřen a popraven za to, že byl členem Obrany národa). Alarich si myslel, že když už napsal dvě knihy medicínských historek, veškerá sranda byla vyčerpaná, a ono ne. Tatínek měl připravené nějaké další historky a ty pak vydal jako útlý svazek, ale tím to skončilo. Za komunistů moc nepřicházelo do úvahy něco podobného pravidelně publikovat.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Kdy jste tedy mohl začít vydávat medicínský humor oficiálně?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Až kolem roku 1968, kdy došlo k uvolnění, mne vyzvala paní doktorka Pohunková z nakladatelství Avicenum, jestli nemám ještě nějaké historky po tatínkovi, že by udělali reedici jeho knihy a rádi by ji doplnili, aby to bylo trochu rozsáhlejší. Já sám už během svých studií tátovi některé historky z fakulty dodával, takže jsem měl i svoji vlastní zásobu. Když jsem tedy tuto nabídku dostal, vytáhl jsem ze šuplíku příhody, které jsem měl po otci v rukopisu, přidal nějaké své a vydal společnou sbírku pod jménem Josef Káš a Svatopluk Káš.

Kupodivu jsem měl obrovskou spoustu ohlasů a dostal řadu příspěvků od mnoha kolegů, kteří mi začali posílat své historky. Tak jsem dal záhy dohromady materiál na další knížku. Jenže mezitím přišla normalizace a v Avicenu mi řekli, že jejich ediční politika byla bohužel podrobena kritice. Nesmějí prý vydávat „zábavnou“ literaturu, pouze zdravotní a výchovnou. Ale doporučili mi, abych se obrátil na Lidové nakladatelství.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Narazil jste na nějaké potíže i tam?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

V Lidovém nakladatelství byla velmi ochotná paní redaktorka, akorát mne upozornila, že musím psát tak, aby nebyla potřeba znalost odborné problematiky, a že to musí být pojato lidověji. Tak jsem tedy vybral a připravil knížku. Ale než to vydali, volala mi: „Pane doktore, mohl byste přijít?“ – „O co jde?“ – „No já bych nerada do telefonu.“ Tak jsem tam přišel. „Víte, ta knížka bude mít určitě dost slušný ohlas. Ale my tady máme pokyn, že nesmíme vydat publikaci, ve které by se jmenovitě jednalo o některé nežádoucí lidi.“ A já na to: „Víte, o koho se jedná, máte ten seznam?“

Prý ne, ale kdyby se tam ti lidé objevili, kniha by nebyla povolená, nebo by dokonce musela jít do stoupy, kdyby už vyšla. „Tak aspoň rámcově, kdo tam nesmí být?“ Takže prý nesmí tam být nikdo, kdo byl vyloučen z KSČ. Vyškrtnutý být může, vyloučený ne. (smích) Nesmí tam být nikdo, kdo se ilegálně zdržuje mimo území ČSSR (to byl například profesor Bělehrádek).

Nesmí tam být nikdo, kdo podepsal petici 2000 slov (například profesor Laufberger). „A ještě něco?“ – „No, pane doktore, to je problém. Nesmí tam být nikdo, o kom nemáme jistotu, že do doby, než ta kniha vyjde, neopustí ilegálně republiku.“ A já na to: „Paní redaktorko, to se jich mám každého ptát, jestli se chystá emigrovat? Nebo mám psát jen o mrtvých?“ Nakonec jsem udělal malý kompromis a napsal třeba jen „profesor fyziologie V. L.“ (každý věděl, že jde o Laufbergera, ale takhle to prostě nevadilo). Tak to byly moje cenzurní zkušenosti.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Navazujete na Alaricha a svého otce, měl jste ještě nějaké předchůdce?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Ne. Mimo nich nikdo podobné historky nepsal. Až poté, co jsem vydal svůj svazek, přišli další. Profesor John s „Medicínou v županu“, kde také převzal řadu historek z Alaricha, něco od mého otce a přidal k tomu kapitolu příhod, které sesbíral sám. A později začali ostatní – velmi plodný a úspěšný je docent Petr Bartůněk, rovněž stomatolog Václav Franc z Nové Paky, profesor soudního lékařství Karel Kácl také vydal svazek „Z dílny Aeskulapovy“. No a já pak víceméně pokračoval pořád dál.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Z jakých zdrojů čerpáte stále nové historky?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Řadu mi jich začali posílat kolegové, ale každý to zpracovával trochu odlišně, takže jsem to pak nějakým způsobem literárně sjednocoval. Druhým zdrojem byly konference a odborné akce, na které jsem jezdil – když jsme večer seděli u stolu a vyprávělo se, vždy se někdo ozval: „Já zažil tohle, já mám o tomhle profesorovi ještě tady tu příhodu…“ A já na to: „Už si znamenám!“ Měl jsem s sebou bloček, na který jsem si napsal kostru příběhu a hlavně reálie.

Nikdy jsem nechtěl psát historky o „lékaři XY“, musel to být konkrétní člověk z konkrétního pracoviště, aby to bylo autentické. Na druhou stranu přiznávám, že jsem některé historky trochu přepracoval, upravil, přidal nějakou literární licenci, ale jádro muselo zůstat pravdivé (nebo jsem ho aspoň jako pravdivé slyšel…). Pokud to nešlo ověřit, připsal jsem, že příběh není autenticky doložen, ale že takto nějak to „mohlo být“.

A ještě jeden zdroj: Když jsem třeba i sám jako pacient přišel do nemocnice nebo za lékařem, viděl jsem, že mne často znají spíš jako spisovatele či sběratele medicínského humoru než jako neurologa. No a při té příležitosti jsem se vždy zeptal: „A kolego, vy nemáte třeba nějakou historku o sobě, o svých učitelích, spolupracovnících?“ Zejména u oborů, se kterými nepřijdu tak často do kontaktu, to bylo velmi užitečné.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Kolik historek máte ve svém archivu a o kolika lidech?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Historek mám na tři tisíce. Kolika lidí se týkají, nevím přesně, ale odhadem takové tisícovky. U někoho jich mám dvacet, o jiném jednu… Je tu i řada nezpracovaných, čekajících na vhodné použití. A vedle historek pak sbírám medicínské aforismy, jež mám ve zvláštní kartotéce.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Platí, že čím slavnější jméno, tím více historek?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Když píšu o lékaři z Dolních Mokropes, musí už ta příhoda být hodně vtipná. Naopak když píšu o nějakém velikánovi jako Henner, Laufberger či Charvát, je samotná postava hlavního protagonisty tak nosná, že stačí přidat jen málo a historka se tím stává zajímavou a dostává náboj. Někdy i žije svým vlastním životem a postupem času roste, mění se… a tatáž příhoda se vypráví v různých verzích. Když mi vyšla asi druhá nebo třetí knížka, pozval si mne profesor Laufberger.

Prý že četl moji knihu, že se mu líbila a zda nemám nějaké další historky o něm. Něco nezpracovaného jsem ještě měl, tak jsem mu je dal a byl moc potěšený. No a při té příležitosti jsem se ho zeptal: „Pane profesore, bylo to opravdu ve všech případech právě takhle?“ – „Kolego, víte, bylo, akorát to nebylo v Brně, ale v Bratislavě.“ (Což neměnilo podstatu a pointu…)

„Ale jen ta historka o demonstrátorovi Jelínkovi, na tu se nepamatuju, to víte, paměť už neslouží, mohlo to být takhle, nemuselo, těžko říct.“ Já na to, že ji klidně vyřadím. „Ne, to ne, ta je hezká, to by byla škoda ji vyhodit, jen ji tam pěkně dejte.“ Nebo profesor Charvát, můj velký oblíbenec. I když jsem nepatřil formálně pod jeho kliniku (v rámci svého studijního kruhu), chodil jsem na jeho přednášky. Ve své době to byl bůh české interny, kterého jsem si nesmírně vážil.

Také mne později pozval, když začaly vycházet mé historky, knížku pochválil, rovněž chtěl nějaké další historky… Nakonec mi ještě sám povyprávěl ohromnou spoustu dalších, které jsem neznal. A prý: „Víte, kolego, dostat se do těch vašich knížek mi zaručí větší nesmrtelnost, než když napíšu učebnici endokrinologie – ta za deset let zastará, ale tyhle příběhy ne.“ Dnes jde vývoj ještě rychleji kupředu, poznatky zastarávají během pár let, proto jsem i sám rád, že vlastně publikuji v „oboru“, kde to, o čem píšu, nezastarává, spíš získává s postupem času na nějaké historické hodnotě.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Máte výhodu, že jste pamětníkem řady velkých českých lékařů, kteří byli zároveň vašimi učiteli.

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Ano, je to tak. Borovanský, Jedličkové, Šikl, Charvát, Henner… Jsem jejich pamětníkem a později jsme se s řadou z nich právě přes historky a mé knížky spřátelili. Pokud jde o jiné fakulty, zejména ty mimopražské, tam jsem měl i své stálé „dodavatele“ – patologický anatom profesor Jansa z Olomouce, oftalmoložka primářka Doležalová z Chebu, neurochirurg profesor Mraček z Plzně (který mi psal historky nejen z Plzně, ale vůbec o svém oboru).

Profesor Antonín Doležal, gynekolog, který sám píše. Zmíněný stomatolog doktor Franc z Nové Paky. Doktor Slavětínský, který se zabýval sociálním lékařstvím v Olomouci – ten mi napřed poslal materiály, ze kterých se dalo vytěžit mnoho příběhů, a protože toho bylo opravdu hodně, dokonce jsem s ním připravil společnou publikaci „Medicínské historky z Moravy“. Stejně tak s profesorem Chrobákem z Hradce zase něco podobného z jeho kraje.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Čím to, že v oblasti, která sama o sobě není příliš veselá (medicína, lékaři, nemocnice) se najde tolik humoru?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Je to určitě kompenzace. Většina doktorů má hodně vyvinutý smysl pro humor a dokáží tím vyvážit ta vážná nebo smutná témata, která jsou s jejich profesí spjata. Samozřejmě nejsou vtipné historky o onkologii, ale o některých onkolozích ano. Na druhou stranu třeba ze stomatologie je jich řada – ona sice bolí, ale nejde tam o život.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Sesbíral jste zajímavé příhody i za svého pedagogického působení?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Jako primář neurologie v Kolíně jsem učil sestry na střední zdravotnické škole v Kolíně a poté, kdy jsem přešel už jako důchodce do Prahy, jsem dostal nabídku učit na vyšší odborné škole neurologii pro rehabilitační sestry. Když byly před Vánoci takové volnější hodiny, tak jsem žákyňkám povídal historky ze svých knih a pochopitelně vyslechl i spoustu příhod od nich. U některých jsem samozřejmě musel říct: „Je to hezké, ale tohle opravdu nemůžu publikovat. (smích)

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Vytyčil jste si nějaké pevné hranice či zásady, co skutečně publikovat nechcete, možná jakousi „vnitřní cenzuru“?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Zásadně se snažím psát tak, abych se nikoho, o kom píšu, nedotkl. Jednoznačně tam nesmí být historka, která by se někoho dotkla z odborného hlediska, že by třeba vyzdvihla nějakou chybu a zpochybnila odbornost dotyčného… Jinak je to relativní. Třeba internista profesor Jonáš mi sám o sobě vyprávěl historku, ze které vyplývalo, že je roztržitý nebo trochu „praštěný“, tak jsem se ptal, zda to vůbec mohu publikovat, a on že samozřejmě…

Jiný případ byl histolog profesor Wolf, který byl velmi malé postavy a hodně se ho to dotýkalo, ovšem zároveň v mnoha historkách o něm nějak figuruje právě ta jeho výška. Takže tyto věci jsem raději publikoval až po jeho smrti, aby se neurazil.

Nebo profesor Vondráček, nepochybně velmi vtipný člověk se svérázným suchým humorem, ale byl jsem upozorněn, že ačkoli sám má rád sarkasmy a nešetří jimi na adresu ostatních, tak pozor! – je trochu háklivý, kdyby se to pro změnu týkalo jeho. Takže to byl snad jediný případ, kdy jsem za někým šel, aby mi příhody raději autorizoval s tím, že kdyby se mu nějaká vysloveně nelíbila, neuveřejnil bych ji.

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Zmiňoval jste své první zkušenosti s nakladatelskými cenzurními zásahy a omezeními. Potýkal jste se s nimi po celou dobu normalizace?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Řada historek za komunistů opravdu vyjít nemohla, ale psal jsem si je do šuplíku, byl to takový samizdat, který jsem pak konečně mohl vydat po revoluci. Samozřejmě často šlo o příběhy, kde si dotyčný dělal legraci z režimu, ideologie nebo „odborných“ názorů, jež se tehdy prosazovaly, například po sovětském vzoru. A pak bylo plno historek, u nichž by mne původně nenapadlo, že by mohly být problém, ale byly.

Například jedna o neurochirurgovi profesoru Kuncovi: Byl na Slovensku a jel se podívat do nějaké vesničky na kostelík s lidovými malbami, pracně se tam dostával. Když byl konečně u cíle, správcová či farská hospodyně ho tam nechtěla pustit. A prý: „Jste katolík?“ – „Ano, jsem.“ – „A umíte se vůbec modlit?“ On, že samozřejmě ano (a teď se bál a „modlil“, aby to nemusel předvést). „Tak tady máte klíče a ne abyste něco ukradl, mám číslo vašeho auta!“ Redaktorka v nakladatelství se pak vyděsila: „Tohle přece nemůžeme vydat! Pan profesor Kunc, voják, generál, vždyť by z toho byl průšvih, kdybychom napsali, že se chtěl modlit!“

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Měl jste na svoji literární činnost i nějaké ohlasy ze strany jazykovědců či literárních kritiků?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Jednu z mých publikací recenzoval filolog profesor Vlašín. Napsal celkem příznivou recenzi, že kniha jistě bude mít ohlas a půjde na odbyt, ale že má dvě výhrady. Jednak že je tam příliš mnoho historek, které budou obyčejnému čtenáři nesrozumitelné, je v nich mnoho cizích a odborných termínů, které by se měly vysvětlit. (No jo, ale kdybych měl vše vysvětlovat, tak to úplně ztratí švih, vtip a jiskru…)

A za druhé, že je tam příliš mnoho historek, které se týkají dolních otvorů lidského těla. Tak jsem to pročetl a zjistil, že má skutečně pravdu. Samozřejmě jsem tam všechny nechal a pak jsem se ptal v Melantrichu: „Myslíte, že bychom mohli tu recenzi dát na záložku knihy?“ (smích) A oni na to: „Ježišmarjá, to radši ne, to by se Vlašín urazil…“ (smích)

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Literárně činných lékařů je dlouhá řada. Zajímáte se i o literární výkony kolegů?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Mezi lékaři je skutečně spousta spisovatelů. Pro nakladatelství Galén nyní dokonce připravuji „Slovník českých lékařů-spisovatelů“, kde mám zhruba 500 jmen, od beletristů (včetně žijících) přes ty, kteří píší třeba o historii medicíny, až po memoáry, kterých je také obrovské množství…

22.12.2009 16:22:19

 

OTÁZKA: Sám se ostatně historií medicíny rovněž zabýváte. Dostal jste se k ní také na základě psaní medicínských příhod?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.

Tím, že jsem začal psát historky, jsem pochopitelně získal biografické informace o lidech, jichž se týkaly. Postupně jsem je utřídil a napsal rozsáhlejší materiál o dějinách české neurologie. V článcích o vývoji české neurologie jsem samozřejmě psal i o světové – ta naše vycházela zpočátku zejména z německé a francouzské, to byly dvě takové stěžejní školy, až později se přidala anglická a nyní samozřejmě hlavně americká.

Nebo jsem třeba zachytil zajímavé téma o českých lékařích v Balkánských válkách (1912–13), tedy o misi, kterou zorganizovali Kukula a Jedlička. Působilo tam asi padesát českých lékařů, kteří pomáhali Srbům a Černohorcům za války proti Turkům. Jiné atraktivní téma byly české lékařkyspisovatelky v dřívější době. Každopádně je to úplně jiný styl práce, musím jít například do memoárů lidí, kteří o těch dotyčných psali, ale je to velmi zajímavé a dobře se to doplňuje s mojí „základní“ spisovatelskou činností.

22.12.2009 16:22:19

 
Ohodnoťte tento článek!